Pomozte opuštěným a nechtěným kočkám

Sandra a Kryštof

Právě jsem odchlupatila a odhlinila byt a kocouři ještě nestačili shodit další květináče. Pračka má vynucenou přestávku, aby dala šanci Sandře vylézt zpod vany, kam se ukryla před vysavačem tentokrát. V bytě vládne na chvíli klid a pohoda, je čas na čaj  a trochu vzpomínek.
Začalo to téměř před deseti lety. Bydlela jsem tehdy v malém bytě v přízemí, ale naštěstí aspoň s celkem velkou lodžií, kde jsem měla celoročně na zábradlí truhlíky se skalničkami a malými, převážně jehličnatými stromečky. Ale toto léto byla lodžie pro mne téměř nepřístupná - pod jedním stromkem měla hnízdo kosí rodinka a hlava rodiny mi dávala velmi nevybíravě najevo, že o mé návštěvy nestojí.
O pár týdnů později jsem se vrátila z dovolené. Vždy jsem ráda cestovala, a když se otevřely hranice, využila jsem každé příležitosti. Kosí rodinka už byla pryč, léto se chýlilo ke konci a já měla kulaté čtyřicáté narozeniny. Krátce po návratu jsem potřebovala něco vzít ze sklepa a tam – v krabici od lyžáků- ležela čtyři ještě slepá černobílá koťátka. Matka, plachá venkovní kočička, asi nenašla vhodnější místo, a tak v zoufalství vlezla otevřeným okýnkem do našeho sklepa. Ale osud ji milosrdně navigoval do mého sklepního boxu, sice jen kousíček od boxu rodiny kočky nenávidějící, ale ti zatím byli pryč z domu. Kočka sedávala nad dveřmi do sklepa a hlídala. Koťata tam většinou musela být sama a učila se reagovat na matčiny signály, nejčastěji asi: pozor, nebezpečí, zalezte.
Začala jsem do sklepa nosit granule a vodu- bylo to spíše pro matku, ale určitě jí to pomohlo se o své děti starat.
Z těch čtyř mi k srdci okamžitě přirostl jeden kocourek, který v maminčině školce moc neprospíval. Od první chvíle ho zajímali lidé, rád se mazlil a matčina varování nedbal. Dokonce jsem jej jednou vzala s sebou ukázat přátelům v domě a malý prcek byl naprosto v pohodě. Pak jsme našli zájemce o jednoho kocourka, ale bohužel pro nedostatek zkušeností jsme jej odchytili dost neodborně, za velkého křiku, takže následující den bylo ve sklepě ticho a prázdno. Bylo mi smutno u srdce, říkala jsem si, že mamina své zbývající děti schovala někde jinde, ale pak, když už jsem byla na odchodu, se objevil onen neposlucha a šel si pro pohlazení.
Krátce nato jsme museli odchytnout zbývající koťata. Sousedé se vrátili a měli jsme o ně strach. Nešťastná kočka utekla, ještě dva tři roky jsem ji viděla běhávat kolem domu. Jeden kocourek rovněž našel domov v bytě, jen s oním mazlivým kocourkem jsem se nedokázala rozloučit. Jeho velká kukadla a milá povaha mi učarovaly natolik, že jsem vždy zájemci podstrčila jiného kocourka. Časem jsem si uvědomila, že ty velké oči jsou do jisté míry způsobeny tím, že méně stahoval na světle panenky A velkým problémem byla jediná kočička ve vrhu, která na rozdíl od něho poslouchala maminku až moc dobře, byla nesmírně plachá, ale přece jen se zdálo, že já ji dokážu uklidnit. Nikdy jsem zvířata doma neměla, ani o nich neuvažovala. Cestovala jsem, většinu rodiny jsem měla mimo Brno, takže i svátky jsem trávila jinde. Ale nyní jsem si neuměla představit, že bych ty dva dala pryč. Zasedla válečná porada, kamarádky v domě slíbily, že vypomůžou, když budu pryč, a bylo rozhodnuto, že ti dva mají domov.
Koťata dostala jména Kryštof a Sandra. Kryštof nesmírně pomohl své sestřičce pochopit, že se lidí nemusí bát: během týdne z ní byla mazlivá kočička. Přesto zůstala stále plachou, cizí lidé, a to včetně mé rodiny, ji často neměli šanci zahlédnout.
Koťata se ke mně nastěhovala na konci září. První Vánoce se mnou cestovala k příbuzným do rodinného domku, i když pro plachou Sandrušku to bylo velmi nepříjemné. Matka nejdříve navrhovala, že ve sklepě jim bude fajn, ale nakonec z volby „buď my všichni tři v pokoji pohromadě, nebo nikdo“  si vybrala ten pokoj, a tak jsme zůstali. Matka měla strach, že se některé kotě vyčurá mimo záchůdek a já vlastně měla strach také, protože Kryštof čas od času přesně tohle udělal. Měla jsem během let spoustu teorií, ale nikdy jsem si nebyla jistá, proč to tak je. Naštěstí tehdy návštěva proběhla bez  problémů.
Přízemní byt byl sice malý, ale umožnil koťatům pobyt na balkoně a mimo něj. Sandra se vždy při zpáteční cestě protáhla přes balkon a otevřeným oknem skočila do pokoje, Kryštof si raději počkal u vchodových dveří, až šel někdo dovnitř, a pak si mňoukl u bytu. Často na mne zvonili lidé z domu, že mám ze dveřmi kocoura,  pak už jen zazvonili a rovnou šli dál.
Tak jsme strávili prvních deset měsíců společného života. Během té doby se mi naskytla možnost prodat svůj byt a koupit jiný, větší, přímo ve stejném domě, jen o šest poschodí výše.. Poslední večer jsem seděla v dolním bytě na balkoně a čekala na Sandru. Nezbylo mi nic jiného, protože venku se vždycky proměnila v onu plachou kočičku, která na sebe nedala sáhnout. Když se vrátila domů z poslední vycházky, definitivně jsem se všichni ocitli v novém bytě. Voněl po malování a úklidových prostředcích a koťatům se vůbec nelíbil. Celou noc procházeli nové teritorium, zatímco já se snažila usnout. K iracionálnímu pocitu přispěl i jeden opilý soused, který uprostřed noci začal zvonit na všechny zvonky v domě, a toto zvonění v onu první noc mne velmi vylekalo. Byt byl spjat s tragédií, která se v něm před pár měsíci odehrála, rodinu, která v něm bydlela, jsem znala, a najednou to bylo naše.
Koťatům skončily vycházky z bytu, ale naštěstí byla mladá a rychle si zvykla. A blížila se katastrofa.

Kryštof a Sandra - pokračování

Blížila se katastrofa, ale  nebezpečí jsem  podcenila. Osud mi dal varování: jednoho dne přišla paní, která bydlela pode mnou v pátém patře, s  podivnou zprávou: na balkoně jí sedí kočka a chce dovnitř. Vyzvedla jsem si Kryštofa, paní jsem poděkovala, Kryštofa se Sandrou jsem hlídala ještě více, ale přesto jsem byla přesvědčená, že Kryštof by nespadl. Spadl.
Stalo se to na Velikonoční pondělí. Ten rok bylo už brzy velmi teplo a sucho, zem byla tvrdá a rozpraskaná. Byli jsme všichni tři na balkoně, já jen odběhla na chvilku do kuchyně. Pak už  jsem jen slyšela mňouknutí odněkud zespoda, Kryštof nebyl k nalezení v celém bytě, takže mi nezbylo než jít hledat ven. Seděl schoulený pod schody. Kamarádka nás vzala na veterinu, kde konstatovali nějaká zlomená žebra a otřes mozku. Dostal injekci proti šoku a krvácení do mozku a zůstal tam na další pozorování. Doma zatím Sandra nešťastně hledala brášku, pak zbudovala hlavní stan v ložnici, odkud mne odmítala pustit, abych se jí neztratila i já.
Po dvou dnech pozorování si Kryštof hladovkou vynutil propuštění do domácí péče. Ale doma to podivně páchnoucí zvíře přivítala prskající Sandra. Trvalo několik dní, než pochopila, že je to bráška. Jejich vztah tehdy dostal první trhliny.
Kryštof se zotavoval pomalu, ale nakonec vše vypadalo, že je v pořádku. Lékaři mne varovali, že je nutné počítat s poúrazovou epilepsií, Kryštof však žádnou nedostal. Epilepsie se projevila u Sandry.
Na podzim jsem měla zvláštní sen. Zdálo se mi, že jsem musela Sandru odnést pryč z bytu a věděla jsem, že je to navždy. V okamžiku, kdy jsem se chystala vykročit z bytu, jsem najednou zjistila, že už to není zapotřebí. Sen jsem nechápala: proč mám mít strach o Sandru, když ten, který měl vždycky nějaké problémy, byl Kryštof? On se topil jako kotě v záchodě, on měl problémy se vykakat,  on začínal mít problémy s močovými cestami, on měl úraz po pádu z balkonu. Sandra byla statná a chytrá kočičí dáma, jen trochu plašan.
Pak, asi za dva měsíce, nám v bytě vyměňovali stupačky. V bytě byl hluk, prach, cizí lidé. Kočky měly své útočiště v nejvzdálenějším pokoji, ale přesto to vše k nim doléhalo. Sandra dostala dva velké epileptické záchvaty, po tom druhém, který jsem viděla na vlastní oči,  jsem s ní v náručí v jednu v noci utíkala přes celé sídliště k veterináři. Vet vysypal několik možných, více či méně hrůzně znějících možných příčin a nasadil léky na epilepsii. Protože však záchvaty, nyní menší, ale velmi časté, stále trvaly, proběhla řada dalších vyšetření, až nakonec došlo na poslední možnost, již několikrát zmiňovanou leukózu. Test byl proveden, tehdy se ještě nevyhodnocoval přímo v ordinaci a na výsledky se muselo několik dní čekat, já propadla.zoufalství a volala jsem k matce, že další den přijedu Sandru pohřbít. Test byl nakonec negativní, Sandra zůstala doma, po pár dnech léky zabraly, jak jsme si mysleli, pět let pak brala léky na epilepsii, protože však nikdy žádný další záchvat nenastal, usoudil náš nový vet, že se o epilepsii nikdy nejednalo. Léky byly postupně vysazeny, záchvaty nejsou, Sandra celkem v poklidu vydýchala výměnu oken, nový nábytek a změny v bytě vůbec. Dodnes nevíme, co vlastně bylo tehdy příčinou.
Sandra podobný kousek s nezjištěnou příčinou problému zopakovala o několik let později. Když jim bylo osm let, rozhodla jsem se, že každý rok podstoupí prohlídku a vyšetření krve. Vedl mne k tomu především strach o Kryštofa, ale byla to Sandra, která mi připravila velmi neklidné léto, když jí zjistili nějaké anomálie v krvi. S hrůzou jsem si nastudovala všechny možné infekční nemoci, které by se takto snad mohly projevovat, jen v jednom jsem byla celkem klidná. Leukózu nemá. Závěr lékaře však nakonec byl, že se asi jedná o vrozenou anomálii. Jsou sice průměrné hodnoty červených a bílých krvinek, ale nikde není dáno, že průměrní musí být všichni.
Kryštof tehdy dopadl na jedničku s mínusem, ale už měl mezitím další bohatou sbírku problémů. Po nějakém čase po úraze začal trochu napadat na zadní nožičky, zvlášť vidět to bylo, když šel pomalu. Stále přetrvával jeho zlozvyk se občas vyčurat mimo záchod, pak se objevily problémy s močovými cestami, ty jsme však dostali drobnou operací a pravidelně nasazovanou dietou pod kontrolu. Větším problémem se stala zácpa. Byla tak urputná, že skončila tím, co veterinární lékaři nazývají kamenným trusem. Projímadla, projímající potraviny, klystýr, to vše nakonec selhalo. Zbyla jen možnost otevřít dutinu břišní  a ručně onen uvízlý bobek vymasírovat ven. Váhala jsem, nechtěla jsem jej vystavovat další bolesti. Ale dokázali byste nechat uspat pětiletého kocourka jen kvůli zácpě? Já jsem to nedokázala. Kryštof šel na druhou operaci, při níž se ukázalo, že část tlustého střeva už správně nepracuje a musí být odebrána, a navíc při ní došlo k akutnímu selhání ledvin. Tentokrát se zotavoval ještě déle. A já si vzpomněla, jaké problémy měl s vylučováním kdysi jako kotě. Konečně jsem pochopila, proč jsem občas nacházela bobky někde mimo záchod. Nyní se to opakovalo, Kryštof prostě kakal tam, kde mu to zrovna šlo.  Někdy měl zácpu, někdy průjem, bylo nutné, ale téměř nemožné to korigovat pomocí vlákniny a dalších prostředků a naopak.  Hodnoty ledvin se časem upravily do normálu, jen při poslední kontrole v červenci 2007 vet konstatoval, že jedna ledvina je na pohmat nějak hrbolatá. A také, že na srdíčku je slabý šelest
Zhoršily se však Kryštofovy psychické problémy. Úpravy v bytě, můj odjezd na dovolenou, to vše ho dovedlo k tomu, že si ukousal ocásek. Opět pomohly nějaké léky, tentokrát proti svědivosti z nervozity.
Začátkem léta 2007 jsem náhodně objevila firmu, která se zabývá síťováním balkonů. Již předtím jsem sháněla kontakty, ale buď byla firma daleko nebo jen sítě vyráběla a montáží se nezabývala. V té době jsem měla balkon zajištěný aspoň částečně, ale neváhala jsem. To léto konečně mohly kočky ležet na balkoně bez omezení a bez mého strachu.
Před Vánocemi Kryštof začal ztrácet chuť k jídlu a hubl. Objevily se u něj  drobné epilepsii podobné záchvaty. Jeden takový jsem už u něj kdysi viděla po operaci střev. Měla jsem strach, že je problém s ledvinami, takže jsme vyrazili na prohlídku a odběr krve hned po půl roce. Zatímco krev se zdála v pořádku, další zjištění už tak dobrá nebyla. Problémy byly jednoznačně neurologického rázu, způsobené poškozením mozku. Kryštof již neviděl, slepota byla způsobena neschopností stahovat panenky v očích, měl problémy se sám najíst, protože neovládal dostatečně jazyk, chůze se zhoršovala. Dalo se očekávat, že bude prostě postupně, snad bez bolestí, slábnout. Nikdo však nedokázal říci, zda je příčinou poškození mozku vrozená vada, následky úrazu, FIP nebo něco dalšího.
Kryštof žil ještě dva měsíce. Sám už nejedl, ale byl velmi spokojený, když jsem ho krmila, později i koupala a chovala. O měsíc později přestal téměř chodit, už vůbec neovládal vylučování, ale stále se mi zdálo, že má ještě radost ze života. Rád se choval. Předl, když mne slyšel přijít domů, když jsem ho vykoupala, když ležel vedle mne. Před Velikonocemi se ale něco v jeho hlavičce stalo. Velmi nerada jsem odjížděla od něho pryč, ale nemohla jsem neustále odkládat návštěvu příbuzných. Kryštof však na mne ten den a půl počkal. Už téměř nejedl, jen krátce před mým návratem mu kamarád, který se o něj staral, dokázal ještě vnutit trochu jídla. Večer mi proležel tiše v náručí, večer jsem jej uložila spát, ještě v noci jsem se na něj dívala a pak ráno, na Velikonoční pondělí, osm let po onom nešťastném Velikonočním pondělí, kdy spadl, jsem se probudila a Kryštof už se mnou nebyl.
Letos v létě budu mít další kulaté narozeniny. Kulaté narozeniny by měl i on a Sandra. 
Vím a nevím, proč vlastně zemřel. Pitva prokázala cysty v jedné ledvině a histologické vyšetření staré krvácení do mozku a jeho částečné odumření. Něco v jeho hlavičce se však ještě muselo stát v ten pátek před smrtí, jakkoliv jsou mozkové příhody u koček prý dost vzácné. A možná si řekl, že je tu už někdo další, kdo mi pomůže zacelit jeho ztrátu. Že on si už může dopřát klidný dlouhý spánek.
Už jako malá holka jsem neměla ráda Velikonoce. A myslím, že je už nikdy mít ráda nebudu.