Jdi na obsah Jdi na menu

Od sv. Apolináře na Hanspaulku

Berani jsou dobří…
aneb začínám žít

Křest u sv. ApolnářeNarodil jsem se v neděli 4. dubna 1943 někdy večer (kolem 22. hodiny?) v tzv. Zemské porodnici u sv. Apolináře v Praze, nazývané u nás doma i vlastním názvem „červená porodnice“, a to podle její červené cihlové fasády, jako druhé a dlouho očekávané dítě svých rodičů. Byly s tím prý značné problémy a maminka Karolína (37 roků) na tento druhý pokus o potomka skoro „doplatila“. Můj starší bratr, po otci Leopold (vždycky se o něm doma mluvilo jako o Leouškovi), se narodil v roce 1938 a vydržel na tomto světě pouhých několik týdnů. Moje vědomosti o jeho krátkém životě jsou rovněž krátké. Po bratříčkovi se nezachovalo vůbec nic a dokonce ani rodiče nevěděli přesně, kde byl nakonec uložen k věčnému spánku. Tradovalo se, že ho prý „přidali do rakve do nohou k nějakému jinému zesnulému“. Nepochopitelné je, že se tak stalo a že na to rodiče přistoupili, asi neměli nebo snad nechtěli mít vliv? Nevím, je to smutné, ale je to už strašně dávno. Bylo chvíli před 2. světovou válkou, doba byla komplikovaná a těžká.

Dnes, po tolika letech nelze říci přesně, co bylo příčinou bráškova úmrtí – od poporodních komplikací až po „zanedbání péče“, je možné vše. Myslím, že ani rodičům tehdy neřekli přesnou příčinu úmrtí novorozence a tak se v rodině tradovalo, že zemřel „na otravu krve“, jakousi sepsi, kterou do jeho tělíčka dopravilo mateřské mléko kontaminované nezvládnutým zánětem mléčné žlázy. Sepse se rozhořela, antibiotika nebyla, infekce zvítězila. Maminka, alespoň jak vyprávěla, podstoupila nepříjemný chirurgický zásah, na který jen nerada vzpomínala. Kdo by také na takové věci vzpomínal s láskou… Bezdětní však i přes svůj poněkud vyšší věk nechtěli zůstat a tak po několikaleté pauze a s porodními obtížemi jsem přišel na svět já. Dostal jsem jméno Karel, po svém dědovi Karlu Vykysalém, otci to mé maminky. Dědu jsem však nikdy nepoznal a ani poznat nemohl. Zemřel v době, kdy mámě bylo nějakých třináct, čtrnáct let. O Karlu Vykysalém a celé této větvi bude ještě řeč.
Při křtu (podle kmotra) jsem obdržel ještě druhé jméno Václav a dvoujazyčný křestní list. Německo-český, byl už hluboký Protektorát Böhmen und Mähren.

Z pobytu v porodnici (nebo to už bylo doma?) se traduje malá příhoda, kdy mezi různými návštěvami tet a strýců a jejich potomků došlo i na jistého bratránka Fanouše, který se zapsal do rodinných memoárů na tu dobu velmi nespolečenským prohlášením: „No, teto, Leoušek byl moc pěknej, hezkej kluk, byl podobnej tátovi. Karel je podobnej na tebe…“ Tato společenská neobratnost, v očích generace mých rodičů hulvátství, maminku popudila a těžce urazila. Fanda měl navždy o její přízeň „postaráno“. Myslím, že mu to nikdy nezapomněla, ale také nepřipoměla. Jen při rodinných sešlostech na tuto příhodu občas přišla řeč, když ovšem Fanda nebyl nablízku. Ostatně k nám chodil velmi zřídka. Ze Záběhlic na Hanspaulku to byl kus cesty.

Zase trochu odbočím a povykládám o této části rodiny, do níž Fanda patřil, protože všechno souvisí se vším a nakonec se zase k Apolináři vrátím. Fanda byl nemanželský syn tety Mařenky (otcova nejstarší sestra), moc hodné ženské a Fanda zdědil příjmení po své mamince za svobodna, tedy Boček. Jeho otec se snad měl jmenovat Jakubíček a tak se také Fandovi občas říkalo – Franta Jakubíček, zdálo se mi tenkrát, že i s trochou ironie či lehkého posměchu. Teta Mařenka se provdala a já získal dalšího strýce Petra (příjmení). Byl snad vdovec a teta Marie měla s ním dvojčata Boženku a Toničku, moc hodné holky (holky Petrovy). Měl jsem je docela rád, zejména Boženku. Její osud nebyl také moc přímočarý, vdala se (byl jsem samozřejmě na svatbě jako „mládenec“, to se v padesátých letech ještě nosilo) a její manžel Jirka Havíř zanedlouho tak trochu zlobil, čemuž jsem tehdá moc nerozuměl. Nakonec vše dopadlo tak, že spolu zůstali (dvě děti, kluk a holka) a společně pak po osmašedesátém „zdrhli“ – konečná stanice Švédsko. Asi jsou tam dosud. Druhé dvojče Tonča se provdala za Kašpara (to je příjmení, prosím) a žili kdesi na Žižkově a možná, že tam stařečkové žijí dosud. Měli také dvě děti. Strýc Petr měl z prvního manželství ještě dcery Marii a Žanynku. Skrze Marii se do této části familie prolíná bývalá Jugoslávie (Bělehrad), odkud snad byla Petrova první žena nebo tam žili, co já vím. O Žanynce toho mnoho nevím, snad jen, že tam Máňa jezdila na dovolenou, později i se strýcem Václavem. Marie se ve svých asi pětadvaceti letech provdala za Josefa Junka, úředníka jednoho pražského finančního ústavu. Značný věkový rozdíl mezi nimi (snad kolem 30 let!) byl častým námětem debat, ale pak si rodina zvykla. Bydleli na Smíchově ve Staropramenné ulici čp. 4 v poměrně velkém měšťanském bytě s vysokými a velikými pokoji se starožitným nábytkem a já jsem tam chodil moc rád na návštěvu. Josef Junek, kterému „teta“ Marie mazlivě říkala Oušku (zkráceně od Pepoušku), byl vzdělaný a inteligentní pán. Měl mnoho knih, „věděl co je v nich“ a měl velkou trpělivost pro mé zvědavé otázky. Zaníceně mě vyprávěl třeba o Cheopsově pyramidě či o střelném prachu. Oušek byl především náruživý filatelista a jeho sbírka poštovních známek byla velkolepá. Zajímal se především o známky konce Rakouska-Uherska (přetisky Československá pošta 1919) a všechny emise známek první republiky. Sbírka byla snad úplná, nechyběly mu patrně žádné cennosti tohoto filatelistického období, včetně aršíků Kde domov můj, což byl v té době pro Čecha něco jako Modrý Mauritius. Cizinu, myslím, nesbíral. Tehdy jsem také jako skoro každý kluk sbíral známky a tak mě jednou Oušek pozval a začal mi do obálek sázet jednu známku za druhou podle katalogu. Tedy jako dar pro mne. Sem tam i nějaký chybotisk či přetisk a já byl v sedmém nebi. Později jsem si nějaké chybějící známky i dokupovával v Pofisu, což byla Poštovní filatelistická služba a jedna z prodejen byla hned vedle Dětského domu v Praze Na Příkopech. Moje „první republika“ byla docela úctyhodná sbírka. Zcela neuváženě jsem se jí zbavil tím, že jsem ji za mrzký peníz přenechal svému spolubojovníkovi na vojně v Ruzyně, jistému Carhounovi. Mrzí mě to dosud!

Ale pokračujme: „Teta“ Marie byla s naší budoucí rodinou poněkud provázána již před tím, než tato vůbec vznikla, tedy přesněji řečeno s maminkou. Tátu pochopitelně znala jako svého nevlastního strýce, vlastně i nepokrevního příbuzného. Kamarádily holky totiž spolu, snad se seznámily v nějaké práci, a tak přišlo jednoho dne i na to, že Máňa nabídla mámě, že ji představí (myšleno vážně k seznámení) svého strýčka. Maminka (*1906) příliš neváhala (léta na vdávání tu byla) a tak se prý sešli. I když potom vyprávěla, že její představa o strýčkovi nebyla příliš lákavá, tetička totiž zamlčela věk a Karolíně asocioval příbuzenský poměr „strýček“ s nějakým přestárlým svobodným a mrzutým mužíčkem. Pak se ukázalo, že tomu tak rozhodně není. Strýček Leopold byl vlastně ještě o tři roky mladší (*1909), což bylo určitě pro maminku milé překvápko. Byl prý milý, ohleduplný a docela fešák. Svatba byla relativně brzy. Psal se rok 1934. Takže tetě Máně částečně vděčím za to, že jsem. 

Strýc Václav a teta Máňa 27.2.1954S tetou Máňou a Ouškem to pak bylo po létech trochu horší, Junek stárnul více a více a soužití už asi nebylo na úrovni a navíc tetinka si „začala něco“ se svým dalším, ale nepokrevním strýčkem Václavem, mým kmotrem. Kruh se uzavírá a jsme zpět u Apolináře, kde strýc Václav se zhostil funkce kmotra svého nového synovce (viz uvodní foto) a po něm mám, jak jsem se již zmínil, druhé jméno v křestním listě, tedy Václav. Oušek nastalou situaci správně pochopil (vždyť byl vzdělaný a moudrý), přistoupil na rozvod a tak teta Máňa a strýc Václav se vzali 27. února 1954. Kmotříček byl už rozveden se svou první ženou Zdenou, se kterou měl dvě dcery Zdenku a Lídu. O nich bude jistě také řeč. A jako v dobrém románu žili pak povětšině všichni tři spokojeně a svorně v onom velkém smíchovském bytě až do Ouškovy smrti.

Strýc Václav a teta Máňa - svatební foto

Vraťme se však ke mě a k počátkům mého zrození.

Maminka měla dobrý úmysl založit a plnit ve volných chvílích jakýsi sešit (deník) svými poznámkami o mém růstu a pokračujícím vývoji. Stalo se a tak se dochoval tlustý sešit v plátěných deskách, ve kterém se můžeme dočíst o tom, jak jsem rostl, jak jsem „papal“, první zuby, medicínské problémy, očkování atd. Vše psáno tužkou a jak šel čas, zápisů ubývalo. Přesto je to pro moji rodinu významný dokument, který mimo výše citované obsahuje i stručné poznámky o jiných lidech, jejich jména, události a drobné poznámky o životě rodiny. Lze jen litovat, že maminka nebyla větší „psavec“ a deník by tak byl opravdu deníkem, nikoliv občas „týdeníkem, měsíčníkem i ročníkem“. Ale i tak díky za něj. Určitě se k němu ještě vrátím.

První zápis v něm je sice datován 4. dubna 1943, ale zcela logicky vzato bylo to určitě jindy. Maminka Karolína tehdy napsala: „…s velkou láskou a očekáváním se mě narodil malý Karlíček – po pěti letech…“

15.4.2007

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zdenka Janečková-Bočková - Spořilov

Nazdar milý bratránku,
celá léta jsem o Tobě neměla žádné povědomí ale štastná náhoda ,díky Tvým překrásným stránkám týkajících se naší rodiny a jejich předků mně umožnila se s Tebou takto spojit.Mimo jiné také pracuji na rodokmenu a jsem ve spojení Toníkem Brtounem.Pokud budeš mít zajem tak odepiš a nebo zavolej na tel.č. 242485221. Zdravím Tvá sestřenice Zdenka



Breindl - Vojna

Zdravím
Jsem synovec Petra Breindl o kterém se zmiňujete ve Vaší kronice, kterou jem náhodou našel na IT. I můj strýc si napsal nějaké své paměti a to včetně vojny. Pokud máte zájem , jsem ochoten Vám je poslat. Tudy to ale nejde. Můj IM hbreindl@volny.cz



Čas u nás doma



Kde se právě čte Vůně…



Portrét



Archiv

Kalendář
<< únor >>
<< 2024 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29      

Statistiky

Online: 1
Celkem: 370339
Měsíc: 2938
Den: 133