Jdi na obsah Jdi na menu

Malý příběh z autobusu

motto:
Doktor: Bohužel, musím Vám oznámit, že máte stejně jako já Alzheimerovu chorobu.
Pacient: Co že mám?
Doktor: Kdo co má?

 


 

Mám snachu Zdenku, čtyřicet let a dosud všechny druhé zuby. Prima holka a tak spolu vycházíme moc dobře. Onehdy mi vyprávěla: „Šla jsem z práce (Informační centrum v Českém Brodě) na autobus ke hradbám a tam mě napadlo, že mám čas zaskočit ještě naproti do „magacínu“ zvaném „Plus“. Tak se i stalo a odcházím odtud s poloplnou či poloprázdnou taškou drobného nákupu. Položím ji na lavičku vedle sebe a ukázněně čekám na dopravní prostředek. Myšlenky se toulají a čas běží. Na lavičku přisedávají dva starší manželé, patrně již penzisté, neznám je. Za chvíli přijíždí linkový autobus a nastupujeme: já, paní a pán a pan Alzheimer. V autobuse je místo k sezení a protože není ještě čas k odjezdu, tak čekáme a odevzdaně hledíme okny ven. V životě se stále na něco čeká…“
Náhle se ta dobrá žena probere a výhružně vykřikne: „Kde máš tašku, dědku!“ Pán se polekaně rozhlédne. Vypadá, že ho jeho životní družka právě probudila či při něčem nekalém přistihla a než stačí cokoliv říci, inkasuje pohlavek až mu čepička poskočí. „Dyť si ji nechal na lavičce“, zahlaholí důchodkyně a pán se již hrne k východu z autobusu. Předeběhl ho ovšem pan Alzheimer a mě došlo, že je to ta moje taška s „plusovým nákupem“. Což samozřejmě říkám nahlas a zachraňuji tak nebohého pána od dalších represí. Oni pravděpodobně žádnou tašku ani neměli.
Popadnu tašku a usedám na své místo právě včas, kdy unavený řidič zalomcuje startérem, zařadí a zvolna se rozjede… Ach jo!

Dovětek: Tímto drobným příběhem ze života nechci nijak zlehčovat vážnost Alzheimerovy choroby a se všemi, kteří jí trpí, velice, velice soucítím.

 


 

Udělátka, udělátory a šelmosmrtiče

…anebo chvála českému kutilství


Téměř denně mám ve své poštovní schránce svazek katalogů, propagačních letáků, nabídek. Inzerenti a potažmo pak Česká pošta se činí, neboť jsem to kdysi podepsáním nějakého jejího prohlášení o doručování reklam do mé schránky dovolil. V zásadě mi příliv papíru do bedny na poštu nevadí, tam se toho vejde, a většinou si tiskoviny prohlédnu, katalogy prolistuji než skončí ve sběru nebo skartovačce. Nepohoršuji se nad tím, jako mnozí. Stala se mi tato činnost jakýmsi rituálem ke kávě nebo čaji a dokonce se už i příhodilo, že jsem některé reklamou vychvalované produkty klasifikoval jako dočasně užitečné. Existence propagandy v této oblasti mi dává i přehled a třeba i inspiraci o tom, co je na trhu, co bych si mohl koupit, kdybych chtěl, jak se „houpají“ cenové hladiny. A tak vlastně dělám první krok ke konzumaci a o to především v reklamě jde…

Onehdy jsme s vnukem listovali v nějakém katalogu domácích potřeb v kategorii tzv. bílého zboží a elektroniky. A tak mě v tu chvíli napadlo, že musím zachovat alespoň malou vzpomínku na doby, kdy předměty široké spotřeby (dnes) byly jenom předměty široké touhy (tenkrát). Tím „tenkrát“ myslím celá dlouhá léta úspěšného budování „lepšího příštího“ od poloviny minulého století až téměř do jeho konce. Nebylo tehdy každému dopřáno rozličné předměty touhy vlastnit a používat, přestože je každý chtěl. Kdo neměl dostatek známostí v obchodní sféře, u celníků nebo v lepším případě dosti dlouhé ruce, aby dosáhl na pulty tzv. Tuzexu, realizoval mnohdy předměty své touhy vlastní výrobou. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že tomu bylo po celá ta dlouhá léta. Nikoliv, situace se postupně a pomalu zlepšovala a po čase byly i v socialistické obchodní síti k dostání (někdy i velmi kvalitní) stroje, strojky, elektronika atd. Ovšem to nikterak nezmenšuje prvotní úsilí „vynálezců a výrobců“, někdy zvaných starobylým názvem „bastlíři“, kteří, řekněme „vyplňovali mezery“ našeho trhu. A tak díky vynalézavosti a zručnosti mnohých bezejmených kutilů, pokoutních výrobců či „melouchářů“ vznikaly stroje, zařízení, předměty, přístroje, kterým se souhrnně říkalo udělátka, udělátory a nebo dokonce příznačně šelmosmrtiče. Některé byly totiž právě tak nebezpečné nejen šelmám, ale i svým tvůrcům a majitelům. S těmito zázračnými stroji tedy začneme…

Velkým hitem někdy na sklonku padesátých let se staly elektrické pračky a „ždímačky“ (později odstředivky prádla). Jednoduchý to stroj, který hospodyňkám odnímal hrůzu ručního praní v neckách na valše, vyváření bílého prádla v kotlích a celodenní pobyt v nehostinných tzv. prádelnách, které byly zřizovány v nájemních domech. Na venkově se pralo většinou v kuchyních či přímo venku u zdroje vody. Elektrické neautomatické pračky nebyly v té době sice již žádnou převratnou technickou novinkou, ale u nás jejich masový nástup do domácností ještě nenastal. A proto nastoupili báječní muži a začali vytvářet vlastní „pračkové“ kreace. Už sehnat vhodný motor, lhostejno zda jednofázový nebo třífázový, byl proces složitý. Komu se to povedlo, začal s výrobou vlastního vnitřního pračkového tělesa. To byla jakási nádrž, většinou umně spíchnutá zručným klempířem z pozinkovaného plechu, obalená dřevěnou bednou. V nádrži se pak vrtěla a točila na boční stěně „vrtule“, (pozor – odlišovat od porcelánové šroubovice, která se točila u dna a byla znakem praček vyrobených profesionálními výrobci) což byl honosný název pro kotouč, který měl od středu k obvodu vytvořené jakési oblé nálitky a který vlastně při otáčení již zmíněným motorem způsoboval víření pracího roztoku (odtud i všeobecně přijatý název vířivá pračka) a  v něm vložených textilií. Tento pohyb, víření kapaliny, spolu s mýdlem, horkou vodou, sodou a snad i jinými přísadami prádlo „vypral“. Další postup očisty prádla byl povětšinou už stejný jako po praní na valše. Nu, pralo to a docela dobře, jen se muselo přijít na správné otáčky a spočítat optimální parametry obou řemenic. Jinak hrozilo při velkých otáčkách potrhání prádla, při nízkých zase malá účinnost praní. Elektrická instalace by byla samostatnou kapitolou a pokud ji nedělal znalý elektrikář, mohl se tento udělátor pračkový ve spojení s mokrým prostředím směle řadit do kategorie šelmosmrtičů. O pračkách, jejich nástupu do domácností a přeměnách by se dalo napsal ještě mnoho, ale pojďme raději k dalším strojům té doby.

S postupujícm trendem chalupaření a zahrádkaření vyvstala potřeba rychlého a pokud možno málo pracného odstraňování travních porostů, pokud zrovna jejich majitel nebyl současně králíkář nebo chovatel jiné havěti trávu konzumující. Stará dobrá kosa se moc už nenosila a tak prosákly za naši oponu zprávy o „rotačních motorových sekačkách“. To byla bomba! Vlastnit ji bylo pomalu na úrovni vlastnit dobrý značkový automobil. Dnes těžko pochopitelný stav, kdy rotační sekačky nabízí v mnoha a mnoha variantách kdekdo. A opět nastupují kutilové a vznikají pozoruhodné výrobky, většinou opět z kategorie šelmosmrtičů. Základem byla kolečka, čtyři. Hodil se například podvozek ze starého kočárku (pochopitelně bez sedátka či bočnic). Na podvozek s řídítky se upevnila masivnější základová deska, v jejímž středu trůnil hřídelí dolů, opět motor, samozřejmě „jen“ elektrický, většinou už pouze jednofázový. Ten pocházel dosti často z vyřazené odstředivky na prádlo, neboť právě ten byl vysokootáčkový (důležitá vlastnost, neboť každý kutil věděl, že pomalým otáčením trávu neuseká, jen v lepším případě „užižlá“. Zde nutno podotknouti, že sekačka neměla žádný převodový systém a sekací nástroj byl přímo na hřídeli motoru. Sekací nástroj musel být z kvalitní oceli a tuto podmínku splňoval například list ze strojní pily na železo. Vyhovoval kvalitou, tvrdostí i velikostí. List se vybrousil, nabrousil a uprostřed provrtal. Maticemi se připevnil ke hřídeli motoru, na němž musel být vyříznut levý závit, aby se při chodu spoj neuvolnil. Pak už jenom zapojit elektrický kabel (čím delší, tím lepší), tahový spínač a jelo se… Traviny, hroudy, krtince, kameny třeste se! Sekačky tohoto typu byly velmi nebezpečné, jednak proto, že většinou nerespektovaly zásady elektrické instalace a hlavně nebyly osazeny žádnými kryty pohyblivých součástí. Odvážný, život riskující sekáč zapojil kabel do vzdálené zásuvky, jeho konec u sekačky si přehodil přes rameno (pokud tak neučinil, vystavoval se zcela úspěšně realitě přeseknutí kabelu již po pár metrech) a zapnul spínač. Rotující pila-nůž konala, sekáč hrdě popojížděl po svém pozemku a za ním zůstávala travní drť, která se zpravidla nesbírala, ale tvořila jakési zelené hnojení, aby tráva lépe rostla a mohla se zakrátko znovu krátit a tak to šlo dokola po celé vegetační období. Sekáč jako bonus „rovnal“ i sekaný pozemek od všech drnů, krtinců, kořání, neboť motor měl většinou vysoký výkon a hned tak ho něco nezastavilo. Horší bylo, když se noži připletl do cesty větší kamínek, pokud se nůž nepřerazil, odhodil kámen „někam“, zpravidla tam, kde někdo zvědavý stál a byl malér. Když toto počínání přežila sekačka i sekáč, omotal sekáč na konci sezóny kabel kolem řídítek a bylo zase na rok vystaráno. Stroje tohoto typu prakticky vymizely a nahradily je profi sekačky s elektrickými a hlavně spalovacími motory, sběračí posekané trávy a to za přijatelné ceny. Na nich se už kutilsky asi nedá nic vylepšovat…

Do třetice v kategorii šelmosmrtičů jmenujme další stroj, který nacházel a dodnes nachází široké uplatnění zejména ve venkovských domácnostech. Je to stará dobrá okružní pila, zvaná cirkulárka nebo cirkule. Hlavní její využití ve vzpomínaných dobách (ale i dnes) bylo v porcování palivového dříví „na zimu“ a také různí stavebníci či budovatelé chlívků, zlepšovatelé nemovitostí využívali její síly. Na trhu byl omezený sortiment i počet pil, cena nebyla nejlidovější a tak opět nastupuje kutil. Základ - motor, ten se sháněl nejhůře. Zpravidla se sháněl výkonný třífázový motor z nějakého starého vyřazeného zařízení, například zemědělského fukaru. Kostra pily se svařila z dostupných ocelových profilů (třeba i ze sběrny odpadových surovin) a zakoupila se osa (hřídel) a dvě řemenice, případně se „spíchnul“ napínač řemene. Ti, kdo vládli řemeslu soustružnickému si i řemenice vyrobili v pracovní době sami. Většina konstruktérů řešila napínání řemenů pouze posouváním motoru. Pilový kotouč se také musel koupit nebo sehnat, stejně tak i klínové řemeny a něco málo elektriky - jistič, spínač, tepelná ochrana, kabel. Pak pár hodin práce a další šelmosmrtič byl na světě. Žádné kryty. Takže pilový kotouč se točil jako o život a o život také šlo. Bylo nutné spočítat velikosti řemenic, aby nebyla překročena obvodová rychlost kotouče. Podle výkonu motoru byla výkonná i pila, slabý motor nezvládl třeba větší kusy dřeva a pila se dusila, až se zastavila. Bylo nutné sehnat motor o výkonu alespoň 3-4 kW. Viděl jsem i pilu s motorem 13 kW, to když se roztočilo, to byl hukot. Rozběh většinou nevydržely hlavní pojistky a tak se stále měnilo a měnilo. Řezat dříví těmito stroji bylo také určité dobrodružství – už jenom ta absence jakéhokoliv krytu. Rotující zuby kotouče občas zachytily z hromady nejbližší špalek a vymrštily ho silou, která mohla být pro stojícího zvědavce smrtonosná, v lepším případě zraňující.

Neméně důležitým strojem byly míchačky na maltu či beton. S postupně se rozvíjejícím stavebním budováním všeho druhu bylo nutné připravovat maltové a betonové směsi přímo na stavbě ze základních (mimochodem i ty byly nedostatkové) komponent. A na to je míchačka „jako dělaná“. Výrobci postupovali stejně jako v případě cirkulárek. Motor, převodovka se musely koupit nebo jinak sehnat (míchačka, jak známo se na rozdíl od cirkule otáčí pomalu, jinak by to byla odstředivka). Trochu problém byl míchací buben. Ten se řešil vhodnou úpravou plechového sudu nebo zručnější ho stočili a svařili ze silnějšího plechu. Lopatky do bubnu, kostra a jednoduchá mechanika překlápění již nebyly složitou záležitostí. Elektrická výbava podobná jako u okružní pily. I se stejnými riziky. Do této kategorie šelmosmrtičů musím zařadit i ojedinělou konstrukci stroje, který měl nahradit drtiče zahradního odpadu. Konstrukce podobná jako u míchačky, jen otáčky vysoké a místo lopatek ostré nože (obdoba kuchyňského mixéru). To byla mašina! Drtila vše co se do bubnu vložilo, ovšem obsluhovat toto zařízení vyžadovalo značnou odvahu a vysoký stupeň hazardérství. Viděl jsem i další stroj, který byl vyroben pro ty, kterým čištění starých cihel z bouraček zrovna radost nepřinášelo. Hlavním nástrojem tohoto zařízení bylo ocelové kolo, které mělo po obvodu a směrem ke středu navařenu řadu ocelových kolíků, které při otáčení odbrušovaly ulpělou maltu z cihel, které obsluha přitlačovala obrušovanou stranou ke kotouči. Je logické, že bylo vyřešeno mechanické uchycení cihly a její přítlak k rotujícímu kotouči. No nevím…

Samostatnou kapitolou byly různé svářecí agregáty, lépe řečeno transformátory, které vznikaly jednak proto, že obchod jimi zrovna neoplýval a pokud ano, byly docela drahé. Konstruktéři těch svářeček (na střídavý proud) se rekrutovali zpravidla z řad elektrikářů, kteří měli možnost si opatřit potřebné transformátory. Kryty, ovládání, svářecí příslušenství se už také sehnalo, buď v obchodě nebo v národním podniku. Větší profíci si bastlili i svářecí agregáty typu tryodyn, tedy soustrojí motoru a výkonného generátoru. Se stejnými riziky, ale s větším výkonem.

Tak to byly ty větší stroje. V šedesátých letech 20. století se jednu chvíli staly hitem tzv. elektrické rychlovařiče. Svou konstrukcí a velikostí byly určeny pro extrémně rychlé uvaření vody na „český kafe“, většinou na pracovištích. Éra rychlovarných konvic ještě nenastala a prodávané ponorné vařiče byly drahé a nebylo to ono. Rychlovařiče byly také slušné šelmosmrtiče, uvážíme-li princip na kterém pracovaly. To se vzal kelímek z plastu (tehdy se plošně říkalo z umělé hmoty), určený pro ústní hygienu v koupelně a do dna se šroubky připevnily blízko sebe a zcela empiricky dvě ploché elektrody z kovu (železo, mosaz, nerez ap.), zasahující asi do poloviny kelímku. Pod kelímkem se z vhodného víčka vytvořil podstavec s držadlem, který se fixoval ke kelímku již zmíněnými šroubky. Pak již stačilo ke šroubkům připojit přívodní elektrický dvoudrátový kabel se zástrčkou a bylo hotovo. Skoro. Ti pečlivější a vážící si trochu více svého života i života jiných zalili víčko a tím i přívody nějakou polymerní izolační hmotou, zpravidla dostupným dentakrylem. Po ztuhnutí se začalo se zkouškou, kelímek se naplnil pitnou vodou, „vařič“ se zapojil do zásuvky a během několika vteřin voda vřela. A bylo kafe. Elektrikáři „jásali“, i když mnozí této profese byli právě úspěšnými výrobci této extravagantnosti.

Elektroměry se sice točily jako větrníky, ale tenkrát se ještě moc nešetřilo, zejména, když to bylo „v práci“.

Jinam zatím moje vzpomínky v této kategorii nedosahují. Se všemi těmito stroji jsem se osobně setkal a některé i nějakou dobu používal. Posléze, jak trh a domácí ekonomika dovolily, jsem dal přednost továrním výrobkům a možná i proto jsem po tolika letech mohl napsat tyto řádky. Jistě jsem něco vynechal nebo neuvedl přesně a je na vás, abyste se případně připojili…

červenec 2007

K článku jsem byl inspirován mimo jiné i lehkým miniseriálem Vladimíra Neffa nazvaným Zlatá padesátá. Vřele doporučuji k přečtení zde, dokud tam je. Škoda, že už Aston nepokračuje ve svých vzpomínkách.

Nemám rád střešní okna!

i když jsou Velux…

ObrazekPátek 15. srpna 2008. Právě jsem se vrátil (ne z Hradu), ale od mého doktora MUDr. Hrabálka, který sleduje můj zdravotní stav celkem periodicky, 1×za tři měsíce je kontrola s odběrem krve a občas i jiných tekutin. Tentokrát byl nadmíru spokojen a já s ním, všechny hodnoty v normálu. Nafasoval jsem tašku léků a odebral se k domovu, pln radosti z mé kázně a konec konců i z výsledků. Zase na tři měsíce pokoj.

Přijíždím domu už v dešti. U nás je trochu sešlost, poroučím si kávu (kapučíno s mlékem) a v pohodě mluvíme o blbostech. Déšť mezitím zesílil, bubnuje vytrvale na střechu a všichni si příliv vody pochvalujeme. A tu náhled docvaklo našemu Davidovi: „Já jsem nechal v tvojí (tedy mojí) pracovně otevřené okno!“ A žene se tam. Voda už mu šla naproti…

Rodinný poplach, hadry kýbl. Podlaha není to nejhorší, daleko horší je skutečnost, že voda z otevřeného střešního okna, pod kterým mám pracovní stůl, si našla cestu do monitoru, modemu ADSL, routerů, wifi touteru s diskem a podobných udělátek, které na stole byly. A aby toho nebylo málo, stekla přes stůl do hlavního  počítače, který byl zrovna zpoza stolu vysunut a voda hezky kapala přímo dovnitř otvorem na horní ploše skříně a dole vytékala na podlahu. Naštěstí nebyl zapnut. Vypínáme proud a vcelku klidně a bez hysterie jdeme na to! Davida nechávám zatím naživu, budeme ho potřebovat! Po chvíli již poletují slova, že to jako neudělal schválně a že se mě to taky mohlo nebo stalo atd. Nakonec za to mohu vlastně já, že jsem se do pracovny nešel  podívat… Inu ženská logika, proti ní je člověk naprosto bezbranný.

Co mám dále vykládat. Všechno rozebrat, vyfoukat kompresorem, fénem, vytřít do sucha. Všechny kabely rozpojit (není čas zjišťovat který je který), všechny zdroje vypnout atd. No, bilance je asi taková: zdá se, že není nic viditelně poškozeno, ale zapnout elektrický proud jsme se báli. Spuštíme odvlhčovač a trpěli čekáme, zda to vyschne v rozumné době. Vyschlo a tak začala rekontrukce pracoviště. Stejně byla v plánu a tak nám to voda trochu urychlila. Výsledek je asi takovýto: routery jsou funkční, všechny disky v PC se hlásí, disky v USB pracují, monitor monitoruje. Sláva. Co nejde jsou DVD mechaniky, i když se tváří, že jim nic není, tak je Windows nevidí. Ale to  možná je jiný problém. PC jede zhruba jako předtím. Druhé PC pod stolem jede (bylo pod deskou a na kolečkách).

Chudák David, moc ho to mrzelo, ale co se dá dělat. Nebylo to, jak říkám, poprvé a nebyl sám, kdo má podobný zážitek. Dokonce mám kvůli tomu na stole hlásič zvýšené vlkosti, ale zrovna, jako s uděláním, byl přesunut iniciativně před plánovanou rekonstrukcí do depozita.

ObrazekProto a ještě z jiných důvodů nemám rád střešní okna. I když to moje je Velux. A v pracovně to jinak nešlo.

Chvála šuplíku (šuflíku)

Šuplík (šuflík) je vlastně do češtiny převedené anglické slovo „shuttle“; znamená to pěkně tam a zpátky, zastrčit a vystrčit, jak říká Tamaa. Ale spíše to k nám přešlo z německého šuflíka - „Schublade“, respektive přinesli to kdysi vandrující řemeslníci ze „zkušené“ ve světě.

ObrazekVýkladů o původu slova šuplík najdeme na internetu mnoho od docela reálných a zdá se, že i vědecky podložených, až k výkladům zcela cimrmanovským. No, přenechme tento problém našim jazykozpytcům. Pohovořím jen krátce o tom, jak je to zařízení užitečné, potřebné a možná, dle mého názoru, i trochu opomíjené. A to v souvislosti s dobrým, bytelným stolem. Třeba jídelním, chcete-li i kuchyňským.

Doma jsme mívali kuchyňský stůl coby středobod celé kuchyně, která suplovala v naší sociální třídě i jídelnu a obývací pokoj. Byty poněkud větší, než byl ten náš, mívaly stoly dva - jeden kuchyňský (třeba i rozkládací) a druhý jídelní v obýváku (i ten byl většinou rozkládací). Pamatuji, že jsme měli stoly postupně celkem dva. První pocházel z kompletu maminčina nábytku a vydržel dosti dlouho, druhý pak byl z dědictví po zemřelé tetě Marii (maminčina sestra), který se zdál rodičům zachovalejší a bytelnější. Měl totiž čtyři trnože mezi všema nohama, kdežto ten první trnože jen dvě. Příjemné, byť jednoduché zařízení, umožňující při delším sezení umístit nohy do správné polohy a výše a tak je zbavit částečně únavy. Dnes nejsou trnože k vidění u žádných moderních stolů a nábytkoví odborníci je nahrazují více či méně složitými mobilními podložkami pod nohy, které mimo to, že jsou částečně užitečné, silně překážejí.

Ony naše dva důkladné stoly byly klasické konstrukce, celodřevěné (dnes říkáme z masivu), trvanlivě lakované a vrchní dřevěná nekroutící se a neprohýbající se deska byla pokryta už moderním pertinaxem barvy typicky hnědé. Pertinax nebyl přirozeně v žádné souvislosti s někdejším římským císařem Pertinaxem (*126  †193), ale byl to celulózový papír ve tvaru lisované desky jako výztuže a formaldehydové živice jako pojiva. Později nahrazován deskami z UMACARTU. Co je hlavní, oba stoly měly uprostřed delší strany velký a bytelný šuplík!

Co tam se vešlo věcí! Především psací potřeby (stůl nahrazoval i psací stůl), dopisní papíry, obálky, známky, účtenky a další dokumenty podle zaměření majitelů. Šuplíky v sobě skrývaly i drobné denní potřeby jako baterky, brýle, klíče, o nichž již nikdo nevěděl, ke kterému zámku patří nebo patřily a neměl dost odvahy je vyhodit, došlé dopisy, pohlednice, šicí potřeby, nůžky, vybité baterie, háčky na háčkování, zbylá semínka, cigarety, odznaky, háčky na obrazy, hřebíky, šroubky, kladívko, kleště, staré legitimace, pojistkové vložky i ty přepálené, lahvička inkoustu, zbytečná razítka atd. Vše zanedlouho v jakési směsici, neboť truhláři v těchto šuplících nedělali žádné příčky. Jeden velký prostor a člověče, hledej trpělivě, co potřebuješ. Většinou se vše našlo, neboť kázeň vlastníků a uživatelů šuplíků byla obdivuhodná. Věděli, že to a to je ze šuplíku a taky to tam, když už to nepotřebovali, zpátky „vrazili“.

Nad stolem visívala od stropu kuchyňská lampa, tzv. stahovačka, která umožnila přiblížit zdroj světla co nejvíce pracovní desce. Vidím jasně před sebou, jak matka či otec pod lampou a večer sáhli do šuplíku, vyňali dopisní papír, pero nebo tužku sepsali dopis, třeba pro mě na vojnu. V tu chvíli byla navázána pomyslná komunikace mezi námi, dnes to řešíme pomocí mobilních telefonů či SMSek. Psali o všem co je napadlo a tak některé jejich dopisy působí chaoticky, ale bylo jim vždycky rozumět. Pak zase sáhli do šuplíku, vyjmuli obálku a známku, napsali adresu a nalepili známku. Pak zavřeli šuplík…

Přimlouvám se za větší potřebu šuplíků u stolů, jsou stále potřeba…

Příběh o hovně…

…psím

Onehdy mě jeden známý vykládal o příhodě, která se mu stala v době, kdy makal jako knihkupec v jednom knihkupectví v Praze. Bylo to prý takto…

ObrazekKaždý pracovní den, hned poránu, obhlídli pracovníci obchodu prostor chodníku před knihkupectvím. Ne, že by to tam neznali, ale smyslem prohlídky terénu bylo objevení a likvidace psích exkrementů, kterých bylo v té době po Praze nepřeberné množství. Majitelé psích miláčků nebyli ještě tak uvědomělí a večerní procházky psích krasavců zanechávaly jejich vizitky po pražských chodnících, u sloupů, stromů (to v lepším případě), ale i na plochách pochůzných. Tak se dělo i před zmíněným obchodem a důsledek byl, že chtiví čtenáři občas našlápli produkt psího metabolizmu a poctivě ho zanesli do prodejny. To bylo ovšem značně nepříjemná a deprimující situace, která si vyžadovala účinný zásah. Ten spočíval právě v prohlídce chodníku před výkladem a odstranění případných náletů.

V onen kritický den náš známý již zdáli viděl pořádný exemplář, který odhadnul na dogu či jinou podobnou dobře živenou rasu. A zrovínka před výkladem. To musí okamžitě pryč! Ledva praštil s taškou se svačinou pod pult a už se řítil ven na chodník se složenými novinami, tvořícími jakýsi tuhý nástroj. Idea byla jednoduchá, podebrat, dostat na noviny a zlikvidovat v koši na odpadky. Od teorie k praxi bývá někdy daleko. Takže ne a ne řádné podebrat a jak se tak vytrvale dloube v h...ě, zastavila nad ním jakási starší paní, zřejmě pořádná a nekompromisně mu vynadala v domnění, že jde o majitele psa. Náš aktér z toho zneklidněl až znervózněl a práce tím pádem šla od ruky stále hůře. Až najednou se zdařilo! Exkrement vklouzl na noviny a známý ve snaze dostat ho dále do středu papíru klepl druhou rukou na opačný konec novinového svitku. A jak byl tak rozrušen, neodhadl patrně sílu úderu a ten způsobil, vymrštění h...a širokým obloukem směrem k jízdní dráze a…dopadl přesně na jedno oko kolemjdoucího občana. No, hezky to plesklo a vyděšený chodec ani netušil o co jde. Ve vteřině mu to prý však došlo a tak hledal původce útoku. Náš známý byl natolik vyděšen, že jeho paměť od této chvíle nefunguje. Nakolik je to výmluva a nakolik je to pravda, se už nedozvíme. Očista proběhla snad na prodejně, lemovaná určitě mnohými omluvami. Myslím, že by si zasažený občan býval zasloužil nějakou tu satisfakci v podobě vzácné knižní monografie podle výběru, ale o tom známý neví nic. Jen říká, že si to skoro zavinil sám, neboť nešel po chodníku, ale po jeho obrubníku.

A to se přece nedělá! Z toho plyne jednoznačné poučení, že se nemá chodit po obrubnících chodníků, ale v pochůzné zóně, jinak je to na h...o!

Další setkání se spolužáky z osmiletky v roce 08

ObrazekPřišla mi pozvánka, písemná a domů. Byla očekávána a tak se rozhoduji, zda půjdu či nikoliv. Setkáváme se již několik roků my „absolventi“ osmiletky v Praze v Sušické ulici a vždycky je to docela fajn. Několikrát jsem už o tom i psal. Pražáci mají výhodu, většinou přijdou ti, kteří to mají blízko a kteří bydlí či žijí na Hanspaulce. Takže uvidíme…

Nu, neviděli jsme… Na poslední chvíli jsem se rozhodl tento rok vynechat. Do Prahy jsem nejel. Tak snad příště!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář


Čas u nás doma



Kde se právě čte Vůně…



Portrét



Archiv

Kalendář
<< únor >>
<< 2024 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29      

Statistiky

Online: 2
Celkem: 370345
Měsíc: 2944
Den: 135