Dokument III.H
Dokument III.H – Porušení čl. 6 odst. 1, 2, 3d) – Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v souvislosti s průběhem hlavního líčení dne 6. 3. 2002
Čl. 6 odst. 1:
„Každý má práva na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o… oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Čl. 6 odst. 2:
„Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“
Čl. 6 odst. 3:
Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
d) Vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě,…“
Východiska k Úmluvě
- Rozhodnutí ve věci COLOZZA C/a Itálie, 1985:
„Naplnění práv obviněného je jedním z prvků spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 3 (Obhajovat se osobně, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky), což je nemyslitelné bez jeho osobní účasti na řízení.“
„Právo obviněného na osobní účast při řízení je základním aspektem práva na spravedlivý proces a stát je povinen zajistit obviněnému efektivní výkon tohoto práva.“
- Rozhodnutí ve věci KOSTOVSKI C/a Nizozemí, 1983:
„Důkazy musejí být zásadně provedeny před obžalovaným v hlavním líčení za účelem jejich kontradiktorního projednání. Použít výpověď učiněnou v přípravném řízení samo o sobě neodporuje čl. 6 odst. 1, 3d) – Úmluvy s výhradou, že byla respektována práva obhajoby. V demokratické společnosti právo na řádný výkon spravedlnosti má takový význam, že je nelze obětovat účelnosti.“
- Rozhodnutí ve věci VERMEULEN C/a Belgie, 1996; NIDERÖST – HUBER C/a Švýcarsko, 1996:
„Dalším aspektem spravedlivého řízení je „kontradiktornost řízení“, zaručující oběma stranám seznámit se s každým dokladem nebo návrhem předloženým soudu a možnost se k němu vyjádřit.“
- Rozhodnutí ve věci H. C/a Belgie, 1987:
„Podle zásad dobrého vedení spravedlnosti mají její rozhodnutí obsahovat náležitá odůvodnění, o nichž se opírají.“
- Rozhodnutí ve věci KOKKINAKIS C/a Řecko, 1993: (MUTATIS MUTANDIS)
„Ve zdůvodnění rozsudků soudů byla trestní odpovědnost stěžovatele určena pouhou reprodukcí oddílu zákona a nebylo v něm dostatečně specifikováno, jakým nepřípustným způsobem se obžalovaný pokoušel o jeho porušení.“
- Rozhodnutí ve věci FERRANTELLI a SANTANGELO C/a Itálie, 1996:
„Za některých okolností může být ovšem nezbytné, aby se soudy uchýlily k výpovědím učiněným ve fázi přípravného vyšetřování. Zejména pokud tyto úkony z objektivních důvodů nelze opakovat.“
- Rozhodnutí ve věci CRAXI C/a Itálie, 2003:
„Stěžovatel tvrdil, že proti němu byly důkazy v trestním řízení použity „represivně“ a že jediné důkazy svědčící proti němu byla prohlášení spoluobviněných učiněná ve fázi předbězného vyšetřování a to bez účasti jeho advokátů. Prohlášení spoluobviněných byla lživá, rozporuplná a nepodložená jinými důkazy (vyvrácena). Spoluobvinění byli přinuceni vypovídat proti němu pod hrozbou dlouhého a tvrdého trestu odnětí svobody. Stěžovatel neměl efektivní možnost vyslovit se proti čtení a použití těchto výpovědí. Tedy absence námitky tohoto druhu znamená, že se svého práva nezřekl.“
- Rozhodnutí ve věci HAKANSON a STURESSON C/a Švédsko, 1990; KWIATKOWSKA C/a Itálie, 2000; CRAXI C/a Itálie, 2003:
„Je nutno přezkoumat, zda stěžovatel měl efektivní možnost vyslovit se proti čtení a použití těchto výpovědí a zda tedy absence jakékoliv námitky tohoto druhu znamená, že se zřekl svého práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě.“
- Rozhodnutí S.N. C/a Švédsko, 2002:
„Stěžovatel byl odsouzen národními soudy pouze na základě prohlášení pocházejících z doby před zahájením soudního řízení a učiněnými spoluobviněnými.“
- Rozhodnutí ve věci LUCA C/a Itálie, 2001:
„Pro odsouzení stěžovatele se vnitrostání soudy opíraly výlučně o výpovědi učiněné jeho spoluobviněným před procesem a že ani stěžovatel ani jeho obhájce neměli v žádné části řízení možnost zpochybnit výpovědi na nichž bylo odsouzení založeno.“
- Rozhodnutí ve věci P.G. a J.H. C/a UK, 2001:
„Úlohou soudu v zásadě není rozhodnout, zda jednotlivé typy důkazů – např. důkazy získané nezákonně – mohou být přípustné nebo dokonce, zda byl stěžovatel vinen či nikoliv. Otázkou, jež musí být zodpovězena je, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly získány důkazy, bylo spravedlivé. To vyžaduje posouzení tvrzené „nezákonnosti“ a tam, kde se věc týká porušení dalšího práva Úmluvy, povahy konstatovaného porušení.“
- Rozhodnutí ve věci FUNKE C/a Francie, 1993; SAUNDERS C/a UK, 1996; SERVES C/a Francie, 1997:
„Dalším aspektem presumpce neviny je princip, že pochybnost svědčí obžalovanému (IN DUBIO PRO REO). V tomto ohledu soud stanovil, že čl. 6 odst. 2 – Úmluvy zaručuje právo mlčet, jakož i právo nepřispívat k vlastnímu obvinění.“
- Rozhodnutí ve věci JOHN MURRAY C/a UK, 1996:
„Právo nevypovídat však nemá absolutní povahu. Jeho případné porušení závisí na souhrnu konkrétních okolností daného případu, zejména na důležitosti, jakou vnitrostátní soudy připisují jednotlivým důkazům.“
- Rozhodnutí ve věci BARFORD C/a Dánsko, 1989:
„Smluvním státům je třeba ponechat určitý prostor pro volnou úvahu při posuzování, zda je zasahování do svobody garantované Úmluvou nezbytné, avšak tato volná úvaha podléhá evropské kontrole zahrnující, jak zákony, tak i rozhodnutí přijatá při jejich aplikaci a to včetně rozhodnutí vynesených nezávislými soudy. Úkolem soudu je rozhodnout, zda opatření přijatá na vnitrostátní úrovni byla v zásadě oprávněná a přiměřená.“
- Rozhodnutí ve věci VIDAL C/a Belgie, 1992:
„Úkolem soudu je prozkoumat, zda napadený proces, chápaný jako celek, byl spravedlivý, zejména pokud jde o důkazní řízení.“
- Rozhodnutí ve věci BARBER`A, MESSEQUÉ a JABARDO C/a Španělsko, 1988:
„Stěžovatelé zdůrazňovali pasivní postoj veřejného prokurátora.ů
Aplikace výše uvedených východisek na případ stěžovatele
Tento dokument se týká prvního dne hlavního líčení vedeného státem proti stěžovateli, jak je podrobně rozepsán v samostatném Dokumentu II.D. Jedná se o den 6. března
Nezanedbatelná skutečnost je i fakt, že celá obžaloba byla koncipována zcela odlišně od obsahu „obvinění“ i dalších dílčích rozhodnutí, proto měl stěžovatel ve skutečnosti pouze měsíc únor 2002 na přípravu své obhajoby proti podané obžalobě! Zde je tedy zdůraňován rozpor mezi obsahem Přílohy VII.b, obsahy Příloh VII.e,f,h,i,j a obsahem Přílohy VII.x.
Základní problém okolo dne 6. března 2002 byl v tom, že stěžovatel nebyl přítomen výslechu své manželky a spoluobviněného L.Ž. (se kterým byl v kolizi v obhajobě). Z tohoto důvodu stěžovatel předkládá k aplikaci rozhodnutí (1), neboť byl soudem zcela svévolně a bezdůvodně (Příloha VII.n) zbaven svého práva, jako obviněný. Žalovaný stát tedy vědomě porušil povinnost na něj uvalenou a nezajistil výkon tohoto práva.
Rozhodnutí (2) je pak zde nabídnuto k aplikaci z toho důvodu, že se stěžovatel domnívá, že jeho právo na řádný výkon spravedlnosti bylo v jeho případě dne 6. března 2002 obětováno účelnosti, neboť Městský soud v Praze evidentně neměl zájem, aby stěžovatel hájil svá práva a přímo na místě zpochybnil výpovědi své manželky a spoluobviněného L.Ž. Po jejich výslechu totiž stěžovatel obdržel pouze protokol (Příloha VII.n), ze kterého není vůbec jasné, proti čemu se vlastně měl hájit.
Vzhledem k rozhodnutí (3) pak stěžovatel dodává, že požadoval zvukový záznam hlavního líčení a že tento záznam prováděn nebyl. Proto se stěžovatel neměl jak seznámit s průběhem hlavního líčení dne 6. března 2002, neboť nemá jistotu, že obsah tzv. „soudem čtených“ důkazů byl opravdu proveden!!
Rozhodnutí (4) je zde zdůrazněno v souvislosti s tím, že soud žádným způsobem, ani odkazem na zákonné ustanovení, neodůvodnil své rozhodnutí provádět výslechy bez přítomnosti stěžovatele v soudní síni. K případnému tvrzení, že by snad mohl ovlivňovat svou manželku, či ji ohrožovat, stěžovatel dodává, že s manželkou vedli až do konce roku 2002 bohatou korespondenci a tato ho dne 24. ledna 2002 navštívila ve vazbě, neboť do 31. prosince 2001 toto nemohla z důvodu tzv. „kolizní“ vazby, byť tento důvod byl zjevně samoúčelný.
Stejným způsobem lze aplikovat i rozhodnutí (5) a toto lze, dle stěžovatele, aplikovat i na nejkontroveznější okamžik dne 6. března 2002, jak je zachycen na Příloze VII.n, str. 8, 3. odst. (viz. obsah Dokumentu II.D), kdy údajně dle § 207 odst. 2 – tr. řádu, došlo ke čtení procesně nepoužitelné výovědi manželky stěžovatele ze dne 6. března 2001 (Příloha VII.a), a to i přestože, podmínky pro použití tohoto ustanovení splsněny nebyly. Manželka stěžovatele nikdy nezopakovala obsah výpovědi, která z ní byla dne 6. března 2001 vymlácena policií. Jestliže pak dne 6. března 2002 vypovídala bez obhájce a pod otevřenou hrozbou vazby, jednalo se o manipulaci ze strany soudu, která odporuje zásadě spravedlivého procesu.
Proto je zde předloženo i rozhodnutí (6), neboť neexistoval žádný objektivní důvod, proč by výpověď jeho manželky nemohla být opakována z jejích úst a za jeho přítomnosti.
V tento okamžik jsou pak zásadní další dvě rozhodnutí (7) a (8), protože stěžovatel neměl efektivní možnost vyslovit se proti čtení a použití výpovědi, která byla pořízena před jeho tzv. „sdělením obvinění“. Skutečnost, že na tento fakt nepoužitelnosti Přílohy VII.a dlouhodobě upozorňoval před zahájením procesu, v odvolacím řízení a v ústavní stížnosti, jasně prokazuje, že nesouhlasil s nezákonným postupem soudu v tomto směru. Protože však nebyl přítomen v soudní síni, nemohl nijak reagovat!!
Následné tvrzení Ústavního soudu v Příloze VII.HH, str. 3., 4. odst. (viz. Dokument II.F) nemá opodstatnění, neboť manželka stěžovatele před soudy nikdy svými slovy výpověď ze dne 6. března 2001 nezopakovala a tudíž nikdy před soudem nepopisovala nic, co by souviselo s některým ze znaků trestního činu vraždy v souvislosti se stěžovatelem!
Proto je také předloženo rozhodnutí (9), neboť stěžovatel byl odsouzen pouze na výpovědi „hearsay“, která byla pořízena v přípravném řízení. Ostatní, soudy uváděné důkazy, nemají sebemenší relevanci k zákonné skutkové podstatě trestného činu vraždy. Veškeré další tzv. „důkazy“ nejsou svým obsahem důkazy o tom, že stěžovatel tento skutek spáchal!!
Rozhodnutí (10) je zde předloženo proto, že stěžovatel byl opakovaně vyzýván ke konfrontaci se svou manželkou, což odmítal, neboť nevěděl o čem by s ní měl být konfrontován. Její výslech, jakožto svědka mu byl upřen, neboť nebyl přítomen její výpovědi. Na toto rozhodnutí pak úzce navazují rozhodnutí (11) a (12). Jestliže totiž stěžovatel požívá právo nepřispívat k vlastnímu obvinění a zároveň tvrdí, že výpověď jeho manželky ze dne 6. března 2001 byla proti němu nepoužitelná, neboť byla získána násilím, vydíráním a hrozbou, tudíž nezákonně, pak jakýkoliv dotaz k „obsahu“ této výpovědi by maznačoval, že stěžovatel považuje tuto výpověď za důležitou či relevantní. Tento důkaz byl získán způsobem neslučitelným s právním státem a demokratickou společností. Proto veškeré orgány tutlaly události z RD 662 (viz. Dokument II.A a Dokumenty III.A,B,C), neboť, byla-li by jim přiznána relevance, bylo nutno přiznat i porušení ust. § 52 – tr. řádu (Příloha VII.P) a vše, co bylo získáno dne 6. března 2001 by bylo nutno považovat za nepoužitelné a neplatné. Dle stěžovatele, toto byl hlavní důvod nezákonné činnosti soudu, neboť předsedkyně senátu měla za manžela policistu a hlavní část zrůdností padala za vinu právě brutalitě policejních orgánů!! (viz. obsah Přílohy VII.y závěrečná řeč stěžovatele). Proto s ohledem na obsah rozhodnutí (12) je v tomto dokumentu naznačeno i porušování presumpce neviny a to z toho důvodu, že tvrzení manželky stěžovatele o „nepamatování si podrobností“ byla její skutečná výpověď v hlavním líčení. Přečtení procesně nepoužitelné výpovědi soudem, byl „způsob provedení důkazu“, jež byl zcela nepřípustný i podle vnitrostáního práva.
Vzhedem k tomu, že výpověď manželky stěžovatele, kromě toho, že byla nepoužitelná proti stěžovateli, byla výpovědí z druhé ruky a z poslechu, tudíž se jednalo o jediný nepřímý odvozený důkaz pořízený pět měsíců od inkriminované doby, nebylo dle stěžovatele, možné na tomto jediném důkazu postavit jeho odsouzení, obzvláště, když na původní dobu úmrtí, vyplývající z původního přímého důkazu – pitevního protokolu, má do dnešních dnů alibi a je vyviňován celou řadou důkazů, vyplývajících z negativních výsledků forenzních expertiz a svědeckých výpovědí. Pachová stopa pana J.F. na vražedné zbrani a místě činu a cizí neznámé DNA stopy na vražedné zbrani a místě činu, stejně jako přítomnost hliníkového kufříku na místě činu v době příjezdu policie, signalizují, že na místě činu byly jiné osoby v době jeho spáchání, nikoliv však stěžovatel!!
I přes tvrzení v rozhodnutí (13), stěžovatel argumentuje, že před soudem posléze vypovídal, ovšem, že soud po něm požadoval důkazy o jeho nevině (viz. Dokument III.J Příloha VII.z, str. 31, 1.-3. řádek), tudíž jeho reakce v duchu jeho práva nepřispívat k vlastnímu obvinění ve smyslu upozorňování na nezákonnost pořízeného důkazu, s odmítáním otevřené konfrontace, jakožto procesního úkonu, se svou manželkou, která lhala o notorietách, a zároveň, se znemožněním standardního výslechu jeho manželky soudem, byla zcela oprávněná, neboť to byl soud, který porušil stěžovatelovu presumpci neviny. Jelikož totiž stěžovatel neměl a nemá cokoliv společného s jemu vnucovaným trestním činem, neví, jaké důkazy ke své nevině by měl předkládat, když všechny důkazy pořízené v přípravném řízení jsou nepoužitelné z různých důvodů, avšak svým negativním obsahem ho ve skutečnosti ze spáchání trestného činu vraždy, vyviňují.
Tedy je zjevné, vzhledem k obsahu rozhodnutí (14), že soudy žalovaného státu, zneužily svou volnou úvahu k svévolné likvidaci stěžovatele bez důkazů a ve zmatečním řízení, a proto stěžovatel žádá soud o rozhodnutí, že opatření přijatá na vnitrostátní úrovni byla neoprávněná a zcela nepřiměřená, obzvláště v souvislostech s „podivnou“ činností Městeského soudu v Praze dne 6. března 2002.
Proto, s ohledem na důkazní řízení realizované dne 6. března 2002, se stěžovatel domnívá, že napadený proces byl nespravedlivý, jako celek (rozhodnutí (15)).
V neposlední řadě pak stěžovatel, shodně jako v rozhodnutí (16) upozorňuje na zcela pasivní postoj státního zástupce, který nepředložil jediný důkaz o tom, že to byl stěžovatel, kdo vůbec byl na místě činu, naopak soudu zatajil Přílohu VII.c a oba údajně zajištěné mobilní telefony. Státní zástupce totiž nesplnil svou důkazní povinnost vyplývající z ust. § 2 odst. 5 – tr. řádu, vnitrostátního práva. Jako důkaz může posloužit bezobsažná závěrečná řeč na Příloze VII.v.
Závěrečný návrh stěžovatele
Stěžovatel si dovoluje navrhnout soudu, aby shledal porušení čl. 6 odst. 1, 2, 3d – Úmluvy a to ze strany Městského soudu v Praze při hlavním líčení konaném dne 6. března 2002, před tímto soudem.