Dokument III.L
Dokument III.L – Porušení čl. 7 odst. 1 – Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
„Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trstným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.“
Východiska k Úmluvě
- Rozhodnutí ve věci BÖNISCH C/a Rakousko, 1985:
„I když daná stížnost nebyla zmíněna v dříve předložených argumentech stěžovatele, má evidentní souvislost se stížnostmi, které uplatnil. Soud má proto jurisdikci věc posoudit, přičemž vezme v úvahu eventuální předběžné námitky, jako např. nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků.“
- Rozhodnutí ve věci GUZZARDI C/a Itálie, 1996:
„Ze srovnání čl. 5 odst. 1a), čl. 6 odst.
- Rozhodnutí ve věci CARDOT C/a Francie, 1991:
„Stěžovatelovou povinností je uplatňovat námitky týkající se jeho procesních práv během celého soudního řízení.“
- Rozhodnutí ve věci KOKKINAKIS C/a Řecko, 1993:
„Účel čl. 7 – Úmluvy není omezen na zákaz retrospektivního použití hmotného trestního práva v neprospěch obžalovaného. Jeho dosah je daleko širší: Vyžaduje totiž, že odsouzení a trest smí být uložen pouze na základě zákona, který definuje podstatu trestného činu a tresty, které lze za něj uložit. Zároveň ukládá, že trestní zákon nesmí být extenzivně vykládán na úkor obžalovaného zpětně a s použitím analogie.“
- Rozhodnutí ve věci S.W. a C.R. C/a UK, 1995:
„Čl. 7 vyjadřuje zásadu, že pouze zákon může definovat trestný čin a určit trest, a zásadu, že trestní právo nesmí být extenzivně vykládáno k újmě obžalovaného, např. analogií. Z těchto zásad vyplývá, že trestný čin musí být jasně definován zákonem. Tento požadavek je uspokojen, jestliže jednotlivec může seznat ze znění ustanovení, v případě potřeby s pomocí jeho interpretace soudem, jaké jednání nebo opomenutí jej činí trestně odpovědným. Když čl. 7 mluví o zákonu, poukazuje nepřímo na stejné pojetí, které zahrnuje, jak přijaté zákony, tak precedenční právo a obsahuje kvalitativní požadavky, zejména požadavek dostupnosti a předvídatelnosti.“
- Rozhodnutí ve věci ŠPAČEK C/a ČR, 1999:
„Soud se zaobíral otázkou „zákonnosti“ či „zákonného podkladu“ a stanovil, že zákon zahrnuje jak psané právo, tak judikaturu vnitrostátních soudů.“
- Rozhodnutí ve věci HUVIG C/a Francie, 1990; KRUSLIN C/a Francie, 1990:
„Pojem „zákon“ musí být chápán v materiálním a nikoli formálním smyslu.“
- Rozhodnutí ve věci S.W. C/a UK, 1995; C.R. C/a UK, 1995; STRELETZ, KESSLER a KRENZ C/a Německo, 2001; K.H. – V. C/a Německo, 2001:
„Při interpretaci sebejasnějšího ustanovení trestního zákona bude vždy potřeba objasňovat termíny vyvolávající pochybnosti a přizpůsobovat jednotlivá ustanovení trestního zákona změnám okolností. Ve smluvních státech Úmluvy progresivní rozvoj trestního zákona prostřednictvím soudního výkladu a precedentů je pevně zaveden a stal se nezbytnou součástí právní tradice. Ustanovení čl. 7 – Úmluvy nemůže být proto chápáno a vykládáno jako stoupající nezákonné ujasňování pravidel trestní odpovědnosti cestou výkladu případu od případu, za předpokladu, že výsledný pokrok je v souladu s podstatou konkrétního trstného činu a může být rozumně předvídán.“
- Rozhodnutí ve věci CANTONI C/a Francie, 1996:
„Soud proto musí zjistit, zda v projednávaném případě text zákonného ustanovení ve světle doprovodného výkladu precedenčním právem tímto testem v příslušné době uspokojivě prošel.“
- Rozhodnutí WELCH C/a UK, 1995:
„Druhou částí čl. 7 odst. 1 – Úmluvy je právo nebýt odsouzen k trestu přísnějšímu, než bylo možno uložit v okamžiku spáchání trestného činu. Stejně jako termín „trestný čin“, i termín „trest“ či „potrestání“ má autonomní charakter.“
Aplikace výše uvedených východisek na případ stěžovatele
Tento dokument se týká tří linií, jež jsou obsaženy v Dokumentech II. V prvním si stěžovatel dovolí nabídnout aplikaci jednotlivých rozhodnutí na jeho odsouzení k výjimečnému trestu za použití ust. § 29 odst. 2 – tr. zákona platného až v roce 2002, kdy znění ust. § 29 odst. 2 – tr. zákona, které platilo v roce 2000, kdy byl trestný čin spáchán, bylo pro něho jednoznačně příznivější. Podrobný popis je obsažen v Dokumentu II.E na str. 7. – 8.
Následující linie se týká ignorování vnitrostátní judikatury a nálezů Ústavního soudu ČR orgány činnými v trestním řízení a nižšími soudy při likvidaci stěžovatele.
Naposledy pak se jedná o otevřené ignorování judikatury Ústavního soudu, samotným Ústavním soudem ČR, při rozhodování o stěžovatelově ústavní stížnosti. Tedy tato linie pak úzce souvisí s obsahem Dokumentu III.K.
Před podrobným rozborem jednotlivých linií je stěžovatel nucen se vyjádřit k námitce porušení čl. 7 – Úmluvy v obecné rovině, neboť tuto námitku přímo v ústavní stížnosti neuplatnil. Pouze v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (Příloha VII.BB). Toto se především týká první linie – uložení výjimečného trestu. Z tohoto důvodu stěžovatel nabízí rozhodnutí (1), (2) a (3) k tomu, aby se soud s touto námitkou řádně mohl vypořádat. Dle stěžovatele totiž, jak je uvedeno v rozhodnutí (2), nebylo v jeho případě stanoveno v souladu se zákonem, že byl spáchán trestný čin a že ho spáchal stěžovatel, což ostatně vyplývá z celé této stížnosti. (viz. např. Dokument III.D, III.E, III.F, III.G, III.H, III.I, III.J). Proto pak stěžovatel žádá soud, aby zohlednil fakt, vzhledem k obsahu Dokumentu II.E, že porušení zákazu retroaktivity neuplatnil i v ústavní stížnosti výslovně, neboť věc má evidentní souvislost s obsahem všech stížností, obzvláště pak se zmatečností řízení a s obsahem hlavy i) ústavní stížnosti (Příloha VII.GG). V neposlední řadě i s obsahem Přílohy VII.AA, str. 5. – 8., který do dnešních dnů nebyl uspokojivě vyřešen.
- první linie – uložení výjimečného trestu dle ust. § 29 odst. 2 – tr. zákona platného v roce 2002:
V této linii stěžovatel nabízí soudu k aplikaci rozhodnutí (4), (7), (8) a (10), neboť z obsahu stran 7. – 8. Dokumentu II.E a z obsahu str.
V případě stěžovatele, dle jeho názoru, byl trestní zákon vykládán extenzivně na jeho úkor, jako stoupající nezákonné ujasňování pravidel trestní odpovědnosti cestou výkladu případ od případu.
Stěžovateli totiž byl uložen trest přísnější, než mu bylo možno uložit v okamžiku spáchání trestného činu.
- druhá linie – nedodržování vnitrostátní judikatury a nálezů Ústavního soudu ČR ze strany orgánů žalovaného státu:
Tato linie se týká nejen nedodržování platných zákonů v jejich přímém znění, jak je průběžně popisováno ve všech Dokumentech II., ale také nedodržování citovaných judikatur vnitrostátního práva (např. R 38/68-III, R 6/70), a obecně závazných nálezů Ústavního soudu (I. ÚS 46/96, IV. ÚS 582/99, III. ÚS 271/96, II. ÚS 156/95), ze strany orgánů žalovaného státu, soudy z tohoto výčtu nevyjímaje.
Tento problém je rozdělitelný na dvě části. Na jedné straně jsou orgány moci výkonné (policie, státní zastupitelství), na které lze použít čl. 2 odst. 3, 4 – Ústavy ČR, na straně druhé jsou orgány moci soudní, na něž je třeba uplatnit čl. 95 odst. 1 – Ústavy ČR, které „jsou vázány pouze zákonem“. Ve vnitrostátním právu není nikde pro příslušné orgány stanovena povinnost, že by byly povinny se řídit vnitrostátní judikaturou, či pstavními nálezy. V praxi to znamená, že tyto orgány, jak vnitrostátní judikaturu, tak nálezy Ústavního soudu, absolutně ignorují, mnohdy je ani neznají.
Vzhledem k rozhodnutí (5), ve kterém je stanoveno, že „když čl. 7 mluví o zákonu, poukazuje nepřímo na stejné pojetí, které zahrnuje jak přijaté zákony, tak precedenční právo“. Je pak na místě stanovit, že praxe ve vnitrostátním právu jde zcela proti smyslu Úmluvy a že žalovaný stát má tudíž problém s respektováním pojmů Úmluvy.
Stejný problém se pak vyjeví při aplikaci rozhodnutí (6), (8) a (9).
- třetí linie – nerespektování nálezů Ústavního soudu samotným tímto soudem při řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti:
Tato linie je pak nejabsurdnější ze všech a úzce souvisí jak s Dokumentem III.K, tak s Dokumenty III.M a III.N, neboť pro stěžovatele je absolutně nepochopitelné, že Ústavní soud ČR ignoruje své vlastní nálezy při rozhodování o jeho ústavní stížnosti (II. ÚS 268/03, III. ÚS271/96, III. ÚS 623/2000, I. ÚS 46/96, IV. ÚS 582/99, IV. ÚS36/98, III. ÚS 287/šž, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, III. ÚS 398/97). Proto stěžovatel nabízí k aplikaci znovu rozhodnutí (5) a (8), neboť postup Ústavního soudu v sobě zahrnuje prvky absolutní nepředvídatelnosti a zjevné libovůle.
Závěrečný návrh stěžovatele
Stěžovatel si dovoluje navrhnout soudu, aby shledal následující tři porušení čl. 7 – Úmluvy:
- Porušení čl. 7 – Úmluvy v souvislosti s uložením vyjímečného trestu stěžovateli;
- Porušení čl. 7 – Úmluvy ze strany orgánů žalovaného státu při ignorování vnitrostátní judikatury a nálezů Ústavního soudu;
- Porušení čl. 7 – Úmluvy v řízení před Ústavním soudem při vyřizování ústavní stížnosti stěžovatele.