Dokument II.A
Dokument II.A – Popis skutečností vzniklých a zjištěných od spáchání trestného činu do „sdělení obvinění“ stěžovateli, od 13. října 2000 do 6. března 2001
Stěžovatel hned zprvopočátku zdůrazňuje, že trestného činu, za který byl později odsouzen, se nedopustil, na místě činu nebyl a s tímto trestným činem nemá nic společného. Jeho odsouzení je postaveno na virtuální realitě vytvořené orgány státu, jinými slovy na skutečnostech, které, protože neexistují, nebyly prokázány, a které navíc nemají charakter zákonných důkazů použitelných k odůvodnění odsouzení stěžovatele. Je zřejmé, že orgány státu vedly trestní řízení při neexistenci důkazů ve vztahu ke stěžovateli, navíc toto řízení v žádném ohledu neodpovídalo vnitrostátnímu právu.
Dne 13. října 2000 v dopoledních hodinách bylo na Vinohradské třídě v Praze, v prodejně „Q-foto“, objeveno tělo poškozeného M.H. Již během těchto dopoledních hodin, přímo na místě činu, bylo ohledávajícím lékařem stanoveno, že poškozený skonal „v časných ranních hodinách dne 13. října 2000“ (viz. Příloha VII.A, str. 8-9, odst. 10), a to skrze přímého měření tělesné teploty. Později byla doba úmrtí upřesněna na čas „okolo 3:45 hod.“ (viz. Příloha VII.b). Příloha VII.A je pitevní protokol poškozeného ze dne 16. října 2000, který byl vypracován na základě Přílohy VII.B – Usnesení Policie ČR ze dne 13. října 2000. Je zcela nepochybné, že pitevní prookol se zjištěním teploty těla poškozeného je jednoznačný původní přímý důkaz. Dne 15. listopadu 2000 byl vypracován znalecký posudek (viz. Příloha VII.C) z odvětví toxikologie, kterým v krvi poškozeného nebyly zjištěny žádné jedovaté látky ani alkohol. Dne 24. října 2000 byl vypracován znalecký posudek (viz. Příloha VII.D), kterým byla určena skupinová vlastnost krve poškozeného. Oba tyto znalecké posudky jsou taktéž důkazy původní a přímé.
Na místě činu byly prováděny odběry příslušných stop ze všech možných odvětví. Žádná ze zjištěných stop z místa činu nepotvrzovala později přítomnost stěžovatele na místě činu. Takové zjištění ani nebylo možné, neboť stěžovatel na místě činu nebyl a v době usmrcení poškozeného byl
Na vražedné zbrani – škrtidle, kromě DNA poškozeného bylo zjištěno cizí DNA, které nepatřilo stěžovateli, ani žádné z dalších prověřovaných osob. I toto zjištění je původní důkaz z místa činu. Na vražedné zbrani, vyloupeném trezoru, vyloupené pokladně a osobních věcech poškozeného byla zajištěna pachová stopa později obviněného J.F.
Na videozáznamu z prohlídky místa činu v čase 11:33 hod. dne 13. října 2000 je zachycen hliníkový kufřík poškozeného stojící v prodejně „Q-foto“, přestože na fotodokumentaci z tohoto místa činu zachycen není. O rok a půl později Policie ČR tvrdila o tomto kufříku, že to měl být údajně kufřík policejního technika, který ho na místo činu donesl (??). Hliníkový kufřík byl totiž jedním z policíí podvržených důkazů a v I. Instanci soudu posloužil jako důkaz k odsouzení stěžovatele. Avšak Vrchní soud v Praze ho po odvolání z důkazů vyňal (viz. Dokument II.E).
Z prodejny „Q-foto“ bylo odcizeno velké množství předmětů (fotoapárátů, mobilních telefonů a věcí poškozeného), které nebyly nikdy objeveny. Lze spolehlivě stanovit, že jejich množství, objem a hmotnost svědčily o účasti více než jedné osoby na jejich reálném odnosu či odvozu. Později stěžovatelem požadovaný vyšetřovací pokus v tomto směru, však nebyl nikdy proveden a jeho odmítnutí nebylo relevantně odůvodněno. Na Příloze VII.E – číslo listu spisu: 1366 – je záznam ze dne 17. října 2000, ze kterého vyplývá, že nebylo možné zjistit příslušná identifikační čísla odcizených mobilních telefonů. V Příloze VII.F je soupis věcí postrádaných v prodejně „Q-foto“- a to ke dni 29. listopadu 2000, kdy mobilní telefony postrádají jakoukoliv číselnou identifikaci. Z těchto dokladů je tedy zřejmé, že Policie ČR neznala žádné bližší číselné identifikační údaje odcizených mobilních telefonů. Přesto údajně policie dva telefonní přístroje určila a zajistila. Tyto mobilní telefony ovšem nikdo kromě policie nikdy neviděl. Policie neprovedla s těmito údajnými věcnými důkazy základní vyšetřovací úkony a to podle ust. §§ 112 – 113 tr. řádu – ohledání s protokolem a fotodokumentací. Jedná se o dva z důkazů, které byly policií podvrženy, neboť neexistuje důkaz o jejich fyzické existenci. Toto vyplývá z následujícícho:
- na Příloze VII.G, str. 26, poslední odstavec – protokol z hl. líčení ze dne 20. 3. 2002, svědek, který měl jeden z těchto mobilních telefonů policii vydávat, jasně uvedl, že „dne 7. 12. jsem na žádost policie jim vydal 1 mobilní telefon, policie přesně označila, o který telefon má zájem.“ Tedy, dne 7. prosince 2000 policie přesně znala telefon, který nedokázala identifikovat ke dni 29. listopadu 2000 ani samotná poškozená firma. Jestliže tedy neexistuje jediný důkaz o fyzické existenci tohoto mobilního telefonu, pak je jisté, že se jedná o podvrh policie, neboť tato skutečnost vyplývá z důkazů, jež jsou založeny ve spise.
Je třeba podotknut, že již 23. listopadu 2000 se stěžovatel dostavil na předvolání policie k podání vysvětlení, neboť poškozeného osobně znal a ten ve vztahu ke stěžovateli, v jenom případě vyšetřování stěžovatele v jeho minulosti v souvislosti s odlišnou trestní věci, figuroval jako svědek a svědčil ve prospěch stěžovatele, když mu potvrzoval alibi. Dne 23. listopadu 2000 stěžovatel poskytl policii vysvětlení a z policie v poklidu odešel. Dne 23. listopadu 2000 to bylo poprvé, co se stěžovatel dozvěděl o tom, že poškozený je po smrti. Mimo jiného se dozvěděl, že informace o jeho smrti měly proběhnout tiskem a televizí. Stejného dne stěžovatel policii předal svou adresu pobytu a to v obci Rymaně číslo popisné 662, Mníšek pod Brdy, kde se zdržoval se svou manželkou a kam mu byla později doručována úřední předvolání k dalšímu podání vysvětlení.
Dne 6. prosince 2000 byl ze spáchání trestného činu obviněn J.F.
Zároveň však policie rozehrála podivnou „hru“ se stěžovatelem, která spočívala v následující činnosti, jež však má charakter činnosti trestné a protiústavní, ovšem i Ústavní soud tuto okázale ignoruje a přehlíží, jak bude uvedeno dále.
Dne 12. prosince 2000 Policie ČR požádala Městský soud v Praze o povolení použití operativní techniky (viz. Příloha VII.H). Přestože již dne 23. listopadu 2000 poskytl stěžovatel policii svou adresu pobytu a to v rodinném domě číslo popisné 662 v obci Rymaně (dále jen „RD 662“), na žádosti – Příloze VII.H, je uvedena nesprávná adresa „chata č. 0512! (dále jen „RCH 0512“), kterou stěžovatel neužíval, a která stála a stojí na odlišném pozemku oděleném plotem od pozemku v užívání stěžovatele.
Stěžovatel upozorňuje na větu na druhé straně Přílohy VII.H (označena žlutě): Po provedení vhodné operativní kombinace je předpoklad, že mezi sebou budou oba o trestné činnosti hovořit v chatě 0512 v obci Rymaně“. Již tato věta v sobě obsahuje porušení presumpce neviny. Zároveň však je důkazem o podivné „zpravodajské hře“ rozehrávané policií proti stěžovateli, a to rétorikou, kterou užívala komunistická státní bezpečnost při likvidaci nepohodlných občanů v minulosti.
Dne 13. prosince 2000 Městský soud v Praze vydal Přílohu VII.I – rozhodnutí, kterým policii povolil použití operativní techniky „v chatě č. 0512 v obci Rymaně“ a ve vozidle, které však stěžovatel ani jeho manželka nikdy nevlastnili ani neužívali.
Jak vyplývá z Příloh VII.J, VII.K a VII.L RD 662 stál na pozemku geometrického čísla 372 (označeno zeleně), kdežto RCH 0512 leží pozemek geometrického čísla
O tom, že stěžovatel užíval pouze RD 662 svědčí i obsah Přílohy VII.M, tato však byla vydána až 10. června 2003 po zásahu bezpečnostní informační služby a Komise poslanecké sněmovny Parlamentu ČR pro kontrolu užití operativní techniky Policie ČR. Veškeré orgány státu včetně Ústavního soudu ČR tuto okolnost okázale ignorovaly a ignorují dodnes.
Na základě Přílohy VII.I provedla policie násilné vloupání do RD
Zmíněná „vhodná operativní kombinace“ spočívala v následujících provokacích organizovaných policií:
- poškozování vozidla Mazda MX-3 parkující na pozemku geometrického čísla 372 s cílem způsobit dopravní nehodu stěžovatele;
- pouštění psů stěžovatele z pozemku, aby tito způsobovali škody na majetku sousedů;
- zasílání výhružných SMS – zpráv a telefonátů na mobilní telefon manželky stěžovatele;
- pohazování ostré munice na pozemek geometrického čísla 372;
- noční střelba do vzduchu v okolí RD 662;
- objednávání prostitutek na exkort jménem stěžovatele až do RD 662 atd.
Toto vše jen proto, aby mezi manželi byly vyprovokovány spory a hádky týkající se oněch provokativních úkonů v jejich okolí. Celá tato činnost policie trvala déle jak dva měsíce a to až do 6. března 2001.
V mezičase se stěžovatel dne 15. ledna 2001 znovu dostavil na doručené předvolání k Policii ČR k podání vysvětlení. Nikde se neskrýval a s policií spolupracoval, když byl vyzván. Na den 22.února byla předvolána i jeho manželka, která se omluvila pro nemoc. Následně pak již policie na telefonické kontakty nereagovala.
Z Přílohy VII.N je patrné, že policie zcela neoprávněně a ilegálně zachycovala i sexuální život mezi stěžovatelem a jeho manželkou. Jelikož však žádný ze záznamů nebyl o žádné trestné činnosti, sáhla Policie ČR k jejich falšování. V záznamu ze dne 2. března 2001 je v přepisech uvedena věta „vem si kvér“, přičemž slovo „kvér“ na zvukovém záznamu není. Opět tedy policie vyrobila něco, co neexistuje a to jen proto, aby byl stěžovatel uměle kriminalizován a byla vytvořena fikce, že je ozbrojen. Toto vše jen proto, aby se vytvořil důvod k páchání následného teroru a násilí proti stěžovateli a hlavně proti jeho manželce. Neoprávněná instalace a pořizování záznamů ze soukromí stěžovatele je napadeno v Dokumentu III.A, ve kterém je popsáno porušení čl. 8 – Úmluvy.
Je evidentní, že jen zfalšovaný záznam ze dne 2. března 2001 vedl obvodní soud pro Prahu – 3 k vydání příkazu k domovní prohlídce (Příloha VII.O). Je nutno zdůraznit, že na tomto soudním příkazu je opět uvedena RCH 0512, kterou však stěžovatel neužíval.
Na základě Přílohy VII.O dne 6. března 2001 v 6:00 hod. vtrhla do RD 662 ozbrojená banda gaunerů v policejních uniformách. Nejednalo se o legální zásah, neboť ani na pozemku geometrického čísla 372, ani v RD 662 v obci Rymaně neměl oprávnění činit kdokoliv cokoliv, natož tam páchat závažnou trestnou činnost. Příkaz k domovní prohlídce, jež byl policií k teroru zneužit, se totiž vztahoval na odlišný objekt stojící na odlišném pozemku, který byl od objektu RD 662 oddělen plotem (viz. Příloha VII.J, VII.K a VII.L).
Při tomto neoprávněném vniknutí na soukromý pozemek a do soukromého obydlí stěžovatele došlo k demolici zařízení RD 662, postřílení psů z majetku stěžovatele a k brutálnímu zmlácení těhotné manželky stěžovatele.
Stěžovatel zde zdůrazňuje, že v 6:00 hod. ráno se svou manželkou skoro nazí spali v posteli a nikdo žádnému „zásahu“ nebránil. Aby nedošlo k pomýlení, předkládá stěžovatel Přílohu VII.P, což jsou příslušná ustanovení trestního řádu a obzvláště zdůrazňuje ustanovení § 85a tr. řádu. Porovná-li se toto ustanovení s obsahem 2. strany Přílohy VII.Q, je zřejmé, že došlo k zneužití tohoto ustanovení. Navíc nelze pominout ani fakt, že zásahová jednotka zfalšovala i tento úřední záznam, neboť v RCH 0512 nezasahovali, tam by také nemohli nikoho zadržet, neboť stěžovatel i jeho manželka se zdržovali v RD 662, což potvrzuje i Příloha VII.M a VII.V. Základ totiž spočívá v tom, že, ten, kdo spí v posteli, patrně nevytváří žádný odpor, který by byl nutný k překonávání…
Celá záležitost tohoto násilí má však zcela odlišné pozadí. Stěžovatel byl oněmi osobami spoutaný vláčen po zemi a za použití násilí „instalován“ do polohy, ze které se musel dívat na to, jak banditi v policejních uniformách bezdůvodně mlátějí jeho nahou manželku puškami do hlavy a šlapou po ní okovanými botami. Je nutno sdělit, že jeho manželka byla těhotná a na následky tohoto zacházení později potratila (viz. Příloha VII.n, str. 7, 5. odst. – červeně označeno). Celý zákrok měl totiž kamuflovat vytlučení doznání a výpovědi z manželky stěžovatele, popřípadě i ze samotného stěžovatele. Na stěžovatele takováto bezuzdná brutalita měla zcela opačný vliv. Výpověď, jež byla dne 6. března 2001 (Příloha VII.a) vytlučena z manželky stěžovatele je následně rozebrána v Dokumentu II.B. Celý zákrok byl natáčen na video, ovšem záznam tohoto „přepadení“, přestože byl stěžovatelem požadován před soudem, se nikdy nestal součástí důkazů, neboť z něj bylo jasné, co a hlavně kde se dne 6. března 2001 v RD 662 dělo. Jen policie je totiž dostatečně způsobilá k tomu, aby, to jak páchá trestnou činnost, natáčela na videozáznam.
Nejenže byli postříleni psi z majetku stěžovatele (později policie tvrdila, že utekli a když byli chyceni, byli utraceni v útulku pro nemoc. Jedním ze psů bylo dvanáctitýdenní štěně německého ovčáka, druhý jeho zdravá matka.), brutálně zmlácena manželka stěžovatele, zničen majetek stěžovatele, ale došlo k odcizení zlatých šperků a 60.000 Kč. Zde stěžovatel neví, zda při tomto zásahu či později při vykrádání RD 662 jinou skupinou policistů, kteří toto kamuflovali jako údajnou domovní prohlídku.
Stěžovatel i jeho manželka spoutaní a oslepení s přiloženými zbraněmi k hlavám byli veřejně odvlečeni do přistavených vozů a násilně uneseni. Jinak tuto činnost nelze nazvat z důvodů absolutní absence příslušných soudních příkazů a oprávnění k invazi do soukromí stěžovatele a to, ať již formou nahrávání jeho soukromí, tak i vtrhnutím do jeho soukromého obydlí v RD 662, či na soukromý pozemek geometrického čísla 372. Jedná se o sprostý teroristický útok státu proti svým občanům bez sebemenší zákonné licence, důvodu i oprávnění této části teroru státu ve vztahu k porušení Úmluvy se týká Dokomunt III.B.
Po odvlečení jediných uživatelů RD 662 – stěžovatele a jeho manželky, byl RD 662 vyrabován a vykraden Policií ČR, která věc kamuflovala jako údajnou domovní prohlídku.
Opět je tedy předkládána Příloha VII.R, ze které vyplývá, že policie zfalšovala i protokol o domovní prohlídce. U této údajné domovní prohlídky, ani stěžovatel, ani jeho manželka nebyli přítomni, přes, v Příloze VII.P uvedené, ust. § 85 odst. 1 tr. řádu. V RCH 0512 totiž policie nemohla zajistit předměty uvedené v Příloze VII.R, kterou je třeba porovnat i s obsahem Příloh VII.M a VII.U.
Celá tato dlouhotrvající věc má v sobě jednoznačně prvky závažné protiústavní trestné činnosti. Domovní prohlídka ve vztahu k porušení Úmluvy je rozebrána v Dokumentu III.C. Jen pro ilustraci je v Příloze VII.P uvedeno i ustanovení § 52 tr. řádu, které bylo soustavně a opakovaně pošlapáváno. Důvody, které Policii ČR k tomuto vedly, jsou pro stěžovatele do dnešních dnů nepochopitelné. Celá tato věc, na všech úrovních orgánů státu, Ústavní soud nevyjímaje, byla zakrývána, bagatelizována a ignorována, přestože, jak vyplývá ze souvislostí se podepsaly na fyzickém a psychickém stavu stěžovatelovy manželky, kterou, jakožto oběť této trestné činnosti donutila policie lhát v mnoha věcech o svém manželovi – stěžovateli.
To však je okrajově až předmětem Dokumentu II.B. Stěžovatel nyní předloží další důkazy o zakrývání této činnosti orgánů státu ze strany dalších, i kontrolních orgánů, což je zoufalé a nemile překvapivé zjištění naznačující „vyšší zájem“ na likvidaci stěžovatele bez důkazů a ve zřetelně neplatném – zmatečním řízení.
Orgány státu – policie, státních zastupitelství a soudů, vědomě kryjí nejen pachatele závažné protiústavní trestné činnosti, ale i pachatele vraždy, za což byl paradoxně likvidován stěžovatel.
Příloha VII.S je další z důkazů o kamuflování skutečného místa, kde došlo k protiústavnímu teroru proti stěžovateli.
Stěžovatel v této věci podal příslušná trestní oznámení a stížnosti. V Příloze VII.T Dozorové městské státní zastupitelství v Praze, dozorující zákonnost přípravného řízení dle dřívějšího § 167 tr. řádu, přímo vědomě lže a kryje činnost policie. Ve vztahu k problému RD 662 se tohoto týká druhá strana, kde je uvedeno, že „…prostory nebylo možné zaměnit… a rovněž zaměněny nebyly.“ (viz. 12. – 13. řádek). Fakt, že neexistuje příkaz k domovní prohlídce RD 662 je lživě zakrýván. Toto tvrzení Městského státního zastupitelství v Praze je v přímém rozporu s obsahem Přílohy VII.M.
Trestní oznámení vyšetřovala Inspekce ministra vnitra ČR a dne 13. září 2001 bylo vydáno usnesení (Příloha VII.U), ve kterém, i přestože je uvedeno správné místo, kde došlo k domovní prohlídce (což je v rozporu s Přílohami VII.O, Q, R, S), tedy v RD 662, tak se vlastně „nic nestalo“… tomuto faktu (místo, kde došlo k činnosti policie) odpovídá i obsah Přílohy VII.V, str. 4 (označeno zeleně), kde je taktéž uvedeno, kde došlo k zadržení stěžovatele a jeho manželky.
Usnesení na Příloze VII.U bylo zrušeno Přílohou VII.W a orgány Inspekce MUČR obdržely příkazy, kterými se však nikdy neřídily.
Pak se tyto spisy na Inspekci MV ČR na tři měsíce ztratily…
Následně Inspekce MV ČR vydla Přílohu VII.X a to dne 7. října 2002, až po konečném odsouzení - likvidaci stěžovatele, což byl patrně důvod předchozí ztráty spisu, ve které již RD 662 vůbec není zmiňován, tudíž „protože RD 662 neexistuje, nic se nestalo.“ Stížnost proti tomuto blábolu byla zamítnuta dne 15. listopadu 2002 (viz. Příloha VII.Y) a to Okresním státním zastupitelstvím Praha – východ. Příloha VII.Y stojí v příkrém rozporu s Přílohou VII.W, kterou však vydalo Okresní státní zastupitelství Praha – západ. Tedy ve věci došlo ke změně rozhodující pravomoci na úrovni státního zastupitelství a to jen proto, že se evidentně jednalo o „objednávku policie“ k umlčení stěžovatele a k ututlání celé věci, neboť původně činné Státní zastupitelství Praha – západ požadovalo prošetřování celé věci z úhlu podezření ze spáchání trestného činu dle § 158 – zneužití pravomoci veřejného činitele, tr. zákona (viz. Příloha VII.W).
Jelikož se však stěžovatel nevzdal a dál se domáhal svých práv, docílil vydání již zmíněné Přílohy VII.M.
Věc je totiž složitější. Je zřejmé, že po odsouzení stěžovatele dne 20. srpna 2002 již nemohlo být zjištěno spáchání nějaké trestné činnosti policií, neboť by celá kauza musela být znovu otevřena a to již jen proto, že jak Městský soud v Praze, tak Vrchní soud v Praze ve svých rozsudcích kryly tuto závažnou trestnou činnost Policie ČR proti stěžovateli. O tom, že o celém problému věděli, svědčí jak obsah jejich rozsudků (viz. Dokument II.E), ale i Příloha VII.Z výpověď majitele objektu před Městským soudem v Praze ze dne 20. března 2002.
Takže, ať v České republice policie spáchá jakýkoliv trestný čin libovolného charakteru, orgány státu tuto trestnou činnost vědomě kryjí, a to včetně Ústavního soudu, a bagatelizují ji. Navíc je nutno zdůraznit, že stěžovateli trvalo dv roky a tři měsíce, od 6. 3. 2001 do 10. 6. 2003, než docílil toho, že orgány státu celou věc nazvaly „administrativní pochybení“ (viz. Příloha VII.M), ovšem v tu dobu byl stěžovatel již dávno odsouzen a zlikvidován ve zmatečním řízení a navíc zcela bez důkazů o tom, že by vůbec kdy byl na místě činu.
V České republice neexistuje nezávislý orgán, který by byl schopen rozkrýt a prošetřit trestnou činnost policie, jíž se tato dopustila v průběhu vyšetřování. Je totiž evidentní, že v České republice není takový státní banditismus vůbec vůle řešit. Stačí totiž, že vytipovaný občan je odsouzen a zlikvidován za trestný čin, který nespáchal, a následně je v pochybných statistikách vykazována vysoká objasněnost trestné činnosti.