Životopis Miloslava Slámy
Narodil jsem se 19. ledna 1970 v Domažlicích a celou dobu od dětství až do dospělosti jsem vyrůstal v Plzni. Jsem rozvedený a mám dvě děti. Z manželství syna Jakuba, kterému je 18 let a s bývalou přítelkyní dceru Simonku, které je 10 let. Mám tři mladší sourozence, vlastní sestru Jitku a nevlastní sestry Ivetu a Jindřišku. Své sestry mám strašně rád a za nic bych je nevyměnil.
Do mateřské školky mě vodila jen maminka, protože se rodiče rozvedli kvůli otcovu pití. Oběma rodiči jsem byl vychováván do tří, čtyř let. O svém otci toho moc nevím, neměl o mne a sestru zájem. Svého otce jsem poprvé vyhledal až v dospělosti a to když jsem měl problémy s bydlením, s prací a penězi. Obrátil jsem se na něj s žádostí o pomoc, ale on mi nepomohl. Do mých pěti let žila maminka sama, a pak si našla přítele, který s námi bydlel a s nímž měla maminka další dvě dcery. Mám na něho dobré vzpomínky, bral jsem ho jako svého tátu.
Asi v sedmi letech začala moje docházka na základní školu. Učil jsem se nerad a spíše obtížně, ale nikdy jsem nepropadl. Co se prospěchu týče, tak byl průměrný a pouze jednou mne třídní učitelka potrestala sníženou známkou z chování. Dvojku jsem tehdy na druhém stupni dostal za to, že jsem se spolužáky zkoušel kouřit v blízkosti školy. Jinak se domnívám, že jsem byl u učitelů průměrně oblíbený. Ze všech předmětů na škole jsem měl nejraději tělesnou výchovu, přírodopis, dílny a pozemky. Opakem pak byla čeština, matematika, ruština a chemie. Na škole jsem měl spoustu kamarádů, se kterými jsem různě trávil svůj volný čas. Ať už to bylo na hřištích, v zahradách, nebo při špatném počasí doma.
Jako kluk jsem měl spoustu koníčků a zálib, mezi které nejčastěji patřila akvaristika, rybaření, dobrá knížka, moderní muzika a sport. Nějaký čas jsem hrál za žáky fotbal, ale ze zdravotních důvodů jsem toho musel nechat. Základní školu jsem ukončil 8. třídou.
Při výběru zaměstnání jsem si přál stát se kuchařem, ale kvůli nevyhovujícímu prospěchu jsem si musel vybrat jiný obor. Možností moc nebylo, a tak jsem se rozhodl pro tří a půl letý obor lakýrník bez maturity. Začal jsem docházet na SOU, které spadalo pod dřívější k.p. Škoda – Plzeň. Na učňovská léta rád vzpomínám. Jednak jsem si užil s novýma kamarádama a spolužákama, se kterými jsem jezdil na čundry, hokejový zápasy, koncerty rockových skupin, na různé brigády, apod., a jednak i s mistry na odborný výcvik, kteří nás jako učně brali na různé pracovní akce mimo závod. Jedna taková akce, na kterou nejraději vzpomínám, byla ta, když jsme s mistrem odjeli na čtrnáct dní do rekreačního střediska v Boněticích, kde jsme válečkovali několika kilometrový plot, a pak ve volném čase rybařili na chovném rybníku. Náš mistr p. Bárta byl přísný, naučil nás makat a nikdy nezkazil žádnou legraci. Připravil nás na závěrečné zkoušky, které jsme díky němu všichni bez problémů zvládli.
Po vyučení jsem pracoval ve svém oboru ve Škodovce, kde jsem se pak asi jako 18ti letý seznámil s pozdější manželkou, která byla starší o rok a půl a pracovala jako úřednice. Po oboustranném zvážení jsme se po více jak roční známosti vzali. Po svatbě jsem se přestěhoval k manželce, kde jsme žili ve společné domácnosti s rodiči. Krátce na to se nám narodil syn Jakub. Až po nějaké době jsem potom dostal od podniku byt 1+1, který byl částečně zařízený. V té době jsem byl ještě před vojnou. Abych nemusel opustit rodinu na rok a půl, tak jsem si vyběhal náhradní vojenskou službu pouze na pět měsíců. Před odchodem na vojnu jsme měli s manželkou menší krizi a nějaké ty hádky za sebou, ale svou ženu a svého syna jsem z celého srdce miloval a rozhodně bych je neopustil kvůli jiné ženě. Vím, že jsem v manželství nebyl stoprocentní, a že jsem udělal spoustu chyb, ale podle mne to nebyly důvody k rozvodu. Během vojny pak vyšlo najevo, že si manželka našla někoho jiného. Po mém návratu si podala žádost o rozvod, se kterým jsem jednoznačně nesouhlasil. Snažil jsem se vše urovnat, ale marně. Naše manželství trvalo necelé tři roky.
Ve svých 22-23 letech jsem prožíval nejtěžší zklamání. Rozpad mého manželství jsem v tu dobu těžce nesl. Nemohl jsem se smířit s tím, že jsem přišel o to nejcennější, pro co jsem žil a tolik miloval. Cítil jsem se špatně a vyčítal si, proč se tak stalo. Vše jsem pak začal řešit alkoholem a kamarády. Na denním pořádku pro mne bylo vysedávání s kamarádama po hospodách, barech, diskotékách, kde jsem se naučil hrát automaty. Často jsem se vracel pozdě domů v podnapilém stavu, a když mi došly peníze, tak jsem si je půjčoval a už nevracel. Prováděl jsem věci, které jsem předtím nikdy nedělal, a proto mi začaly nepříjemnosti i doma. Maminka a sestry mě vytýkaly moji změnu chování a způsob života, jakým to žiju.
Na jejich výtky jsem reagoval tak, že jsem si našel práci a zrušil svou evidenci na úřadu práce. Nastoupil jsem k dopravnímu podniku města Plzně, kde jsem asi rok pracoval jako řidič tramvaje a pak skoro půl roku jako revizor. Pro neshody s kolegyní, s níž jsem měl vztah, jsem z tohoto zaměstnání odešel.
Dále jsem pracoval jako dealer po celé České republice. Tuto práci jsem si vybral proto, neboť byla po splnění dané normy dobře placená a také proto, že jsem chtěl odejít z města pryč. Dobrým výdělkem jsem potřeboval splatit dluhy, které jsem si díky pití a hraní na automatech nadělal. Tato práce spočívala v tom smyslu, že se jednalo o pouliční prodej pohlednicových blahopřání a deset procent z čistého zisku šlo pro mentálně postižené. (Poznámka: Při tomto zaměstnání jsem nebyl stíhán za podvod!). Při tomto zaměstnání jsem se seznámil s přítelkyní, pozdější matkou mé dcery Simonky. Těsně před očekávaným krachem této firmy jsem odešel za svou přítelkyní do Karlových Varů.
Bydleli jsme na ubytovně v Ostrově nad Ohří, kde jsem si našel práci ve svém oboru. Za krátký čas mě přijel navštívit jeden z nadřízených z bývalého zaměstnání a nabídl mi, že bych mohl opět pod ním pracovat jako dealer, že by se místo blahopřání prodávaly hračky. Podmínka byla ta, že bych ty hračky prodával sám na sebe, na své razítko fa. HUMANIS a na svůj živnostenský list. Já tedy souhlasil a můj nadřízený se mnou vyběhal všechny záležitosti kolem podnikání. Nějaký čas to probíhalo v naprostém pořádku. Hračky jsem prodal a peníze s příslušnými doklady o prodeji jsem předal nadřízenému. Všechno to tak fungovalo až do té doby, než jsme se s přítelkyní rozešli. A začlo to nanovo, pití a automaty, přestože jsem věděl, že to k ničemu nevede. Jen to nebylo v takovém měřítku jako dřív, a hlavně to bylo po pracovní době. Pak se mi přihodilo to, že jeden z kupujících si hračky koupil, zaplatil je, a já mu vystavil doklad. Ale při odchodu mi je dal, že neví, co s nima, a ať prý je prodám ještě jinde. A tím to celé začalo. Hračky jsem prodal podruhé, ty samé, ale na jiný doklad, který jsem si koupil sám, a peníze jsem si nechal. Nadřízenému jsem předal pouze peníze a doklady z prvního prodeje. Později se na to přišlo, já se ke všemu přiznal a byl jsem vyšetřován na svobodě. Za trest. Čin podvodu a za pokus o podvod jsem byl samosoudkyní odsouzen k trestu odnětí svobody na 1 rok, podmíněně mi byl odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, ale státní zástupkyně se odvolala. A tak jsem dostal přísnější trest, v trvání na 3 roky s podmínkou na 5 let.
Trestán jsem byl celkem dvakrát. Poprvé to bylo v roce 1998, dostal jsem podmíněný trest kvůli neplacení výživného na syna Jakuba. Neplatil jsem výživné, protože mi bývala manželka dělala naschvály. Kdykoliv jsem za ním přišel, tak mi ho zapírala a neumožňovala mi ho vidět. Dnes vím, že to byla chyba, že jsem měl postupovat úplně jinak a tento problém řešit rázněji a u soudu.
Už nevím, kdy to přesně bylo, ale po mém průšvihu s podvody jsem se vrátil zpět na ubytovnu v Ostrově a s přítelkyní jsme navázali nový vztah. Asi po dvouleté známosti se nám v roce 1997 narodila Simonka. Přítelkyně s dcerou bydlela u svých rodičů, a já mezitím jsem jednak chodil do práce, byla to německá fa., kde se vyráběly známky a klíče do osobních aut, a jednak jsem předělával byt 1+1, který přítelkyně dostala od své babičky, ve kterém jsme měli bydlet. Když byl byt téměř zrekonstruován, tak jsme si přestali s přítelkyní rozumět a došlo to tak daleko, že jsme se nakonec rozešli. Musím ale přiznat, že to bylo především mojí vinou, neboť jsem ke svým povinnostem přistupoval nezodpovědně, a tím si tak přidělával další potíže a zbytečné problémy.
Po odchodu jsem pak bydlel dva měsíce v Karlových Varech na Armádě spásy, ale nepodařilo se mi sehnat práci s ubytováním. Odjel jsem pak do Plzně, do Domažlic, ale uspěl jsem až v Klatovech, kde mi na úřadě práce nabídli zaměstnání i s bydlením. Pracoval jsem jako pomocný pekař v pekárně v Železné Rudě. Byla to malá, soukromá pekárna v Alžbětině, pár metrů od hranic s Německem, v níž se dělalo převážně ručně. Kromě jediného dne, kterým byl Nový rok, se peklo každou noc, a když se nestíhalo, tak i přes den. Pečivem, ať už to byl třeba chleba, rohlíky a sladké pečivo, se zásobovaly obchody, penziony a hotely nejen na Železné Rudě, ale i např. v Hartmanicích, v Prášilech, na Srní, v Kašperských horách, odkud byl majitel, a nějaký čas také Sušice a Horažďovice. Ačkoliv jsem nebyl vyučený pekař, tak mě práce bavila. Za dva roky jsem se naučil toho dost, abych sám zvládl podle stanovené receptury upéct cokoliv. Důvodů, proč jsem z pekárny odešel, bylo několik, ale nechci majitele pomlouvat, protože mi několikrát pomohl. Já mu to zase vracel svou prací, na kterou se mohl vždy spolehnout. Hlavní důvod byl ten, že jsem toho dělal víc a víc, ale výplata byla stále stejná. Strašně nerad vyplácel své zaměstnance. Vždy týden před výplatou chodil po pekárně a řval na nás, co jsme to upekli za rohlíky nebo proč dáváme tolik náplně do koláčků, šátečků, …, jen proto, aby nám mohl z výplaty strhnout peníze. Těchto dnů jsem se vždycky obával.
Na začátku roku 2001 jsem změnil zaměstnavatele. Na Železné Rudě jsem zůstal a nastoupil jsem do bufetu, kde jsem myl nádobí a zastával pomocné práce, které jsou při vaření hotových jídel a minutek potřeba. Pracoval jsem tam pouze půl roku. Z osobních důvodů, které nechci uvést, jsem ze Železné Rudy odjel ke své sestře do Žlutic. To byl můj poslední zaměstnavatel, protože pak už jsem žádné oficiální zaměstnání nesehnal. Příležitostně jsem pak dělal třeba přidavačské práce na stavbách v Plzni nebo v okolí Plzně, nebo jsem dělal výkopové práce v Praze, kam jsem ze Žlutic s partou kamarádů každý den dojížděl. Potom přišlo období, kdy jsem nemohl sehnat ani žádnou brigádu. Peníze mi došly a já se tak dostal do zoufalé situace pouze vlastní vinou. Spal jsem, kde se dalo, a různě jsem si od známých půjčoval na to, abych měl alespoň na jídlo a cigarety. Tehdy jsem hledal pomoc i u svého vlastního otce, jak už jsem shora uvedl.
Nějaký čas jsem byl v Plzni, přespával jsem na Armádě spásy, a když jsem nesehnal žádnou práci ani brigádu, tak jsem se rozhodl, že to opět zkusím na úřadu v Klatovech. Ale ani tam jsem neuspěl. Pár dní jsem tam zůstal, protože jsem tam měl kamarády ze Železné Rudy. Když nebyli doma, tak jsem je vyhlížel na vlakovém nádraží. A tam jsem potkal staršího pána, kterého jsem dne 2. 10. 2001 okradl a dne 5. 10. 2001 oloupil. Tím vlastně začala moje trestná činnost. Více o tom uvedu, jak a proč jsem ho okradl a oloupil, až budu rozebírat tento případ.
Chtěl bych ještě říct, i když mě to neomlouvá, že když jsem páchal tuto trestnou činnost, tak jsem si stále hledal práci nebo jakoukoliv brigádu. Dalo by se dohledat, že jsem pracoval v Praze pod fa. Nový úklid, jako uklízeč v Tescu Letňanech, nebo co se týče období konce podzimu a zimy roku 2002, tak v té době bylo po záplavách, bylo spoustu práce. Pracoval jsem v domě na Palmovce, který byl zaplavený. Dělal jsem až 10 hodin denně, dostával jsem zaplaceno a nepotřeboval jsem jiné peníze.
Na závěr chci říct, že se stydím za to, jakým způsobem jsem žil. V životě jsem svým chováním hodně lidem ublížil. Udělal jsem spoustu chyb, které jsem si uvědomil, až když bylo opravdu pozdě. Nechtěl jsem si připouštět, že mojí zásadní chybou bylo, že jsem raději před problémy utíkal místo toho, abych je řešil. Jednal jsem ukvapeně a bezohledně vůči ostatním, bez ohledu na možné následky. S odstupem času si uvědomuji, že jsem nevyužil všechny možnosti, abych si našel práci nebo brigádu včas. Kdybych pro to udělal naprosto vše a práci si našel, nemusel jsem pak peníze získávat loupežemi a krádežemi. Dnes si vyčítám, proč jsem takto nejednal a nepřemýšlel.
Komentáře
Přehled komentářů
Chodil jsem s ním 6let na základku, rval se jak kůň, já byl jeden z mála, kdo se mu mohl postavit, byl jsem tenkrát vrcholovej sportovec. Je to strašný, chudinky starý paní.
Re: taky spolužák
BOMBI, 26. 11. 2017 14:21STRASNEJ RVAC??TEN SE RVAL TAK SE STARYMA ZENSKYMA,KDYZ JE MORDOVAL A BRAL JIM DUCHOD.VYKOPAL BYCH MU ZUBY KDYKOLIV A KDEKOLIV.
Re: Normál
BOMBI, 26. 11. 2017 14:17NENI TO NORMALNI CHLAP,JETO VYKURVENY KOSTE,JE DOBRE ZE UZ CHCIPL.ZABIJEL STARY BABICKY,NA VIC NEMEL.AT SE SMAZI V PEKLE!!
1988
Vašek, 5. 1. 2017 11:36v 1988 by dostal provaz a stát by ušetril statisíce korun,ted je to celý na hovno
sériový vrah stařenek
valois, 27. 1. 2012 10:26
V letech 2001 až 2003 zavraždil tři důchodkyně, u dalších čtyř se o to pokusil, 27 starých žen oloupil (všechny ve věku 80 - 90 let) .
Když se navíc připočte sedm okradených žen a dvě podvedené, celkový počet obětí je 43.
Vedle tří usmrcených přitom sedm důchodkyň pachatel vážně poranil. I další ženy bil, dusil, kopal. To všechno pro peníze.
Jde o nejbrutálnějšího pachatele posledních let, který působil v hlavním městě. Jen pár činů spáchal na Plzeňsku.
Pachatel se navíc dopouštěl zločinů ještě v podmínce za jiné majetkové delikty.
Kriminální dráhu Slámy odstartovala v roce 2001 tři loupežná přepadení na Plzeňsku. Pak se přesunul do Prahy, kde podle policie páchal trestnou činnost od března 2002 do loňského března. Podle komisaře se k vytypovaným ženám, nejčastěji ve věku 80 až 90 let, vloudil pod smyšlenou záminkou do bytu, kde jim ukradl peníze. Brutálně oběti napadal a agresivitu stupňoval. U všech loupeží bylo násilí - dušení, bití, kopání. Pro devět stovek ubil 91letou důchodkyni.
http://www.novinky.cz/krimi/32853-seriovy-vrah-starenek-pred-soudem.html
http://www.novinky.cz/krimi/1253-pro-devet-stovek-ubil-91letou-duchodkyni.html
vím o čem to je
hanka, 21. 6. 2010 16:43já jsem taky sedela vím co to taky jsem spouste lidem ubližila nemela jsem jine vychodisko než kract fetovat víte nikdy nevíte kdy tam skončite sami jeto hra bud a nebo
Spolužák nze základky.......
Šárka, 2. 11. 2008 22:20Nemám slov,co se s ním stalo.Chodila jsem s ním na základce,do třídy v Plzni Schwarzově ulici.Bydlela jsem kousek od něj.Býval to hodný kluk,zlobil jako každý jiný.Chodil skromně oblečený.V kolektivu byl oblíbený.Nikdo z nás nedovede pochopit,co udělal a je to fakt hnus.Nechápu,co se z člověka stane.Jako kamaráda ze základky jsem ho měla fakt ráda a nejen já.Ale tohle,to snad ani není možné,co udělal.Kde se to v něm vzalo.....
Životopis
Pavlina, 22. 4. 2008 21:48Znám ten pocit když něco chcete strašně vráti,ale už to prostě nejde.
For Dr. Fred:
Lady Draculea, 31. 8. 2007 15:35A co jako má být? Jistě, že je to normální chlap!:-)
To je dobrý
Simča, 6. 8. 2007 15:23Tak pekař? Kdoví, třeba ten koblih, který teď svačím, upekl nějaký psychopat. DOufám, že ne. A je pravda, že když člověk před problémy utíká místo toho, aby je řešil, nahromadí se a je průšvih!
taky spolužák
Dan, 15. 12. 2009 3:54