Autobiografie Ladislava Winkelbauera
Dveře se s bouchnutím zavřou, v zámku zarachotí klíč. S rukama otlačenýma od želízek se díváte do zamřížovaného okna. Ano, jste ve vězeňské cele. Co vás čeká ? Přežijete tu těch deset, patnáct, dvacet let ?
Nebo se pokusíte o útěk……
Na to, abyste se ocitli ve vězení, není vždy nezbytně nutné, abyste i něco provedli. Stačí, když se jen narodíte.
Stačí, když se narodíte v nesvobodném, totalitním státě a jste v kriminále, kterým ve skutečnosti takový, ostnatým drátem obehnaný stát, je…. Smíříte se s „doživotím ?“ Nebo se pokusíte o útěk……
Je – li vaše touha po svobodě silnější než strach o život – uděláte to.
Do cely vězení, v boji s třídním nepřítelem, totalitou a nespravedlností jí vlastní, se pak už můžete dostat velmi snadno…., dveře se s bouchnutím zavřou, v zámku zarachotí klíč……
1.
Vyrůstal jsem nedaleko Mikulova na jižní Moravě, v úplné, harmonické rodině. Díky tomu, že tyto pohraniční oblasti byly komunistickým režimem často používány pro vyhnanství nepohodlných osob, a to i vysokoškolských profesorů, kteří tam museli učit na základních školách, dostalo se mi už v základní škole velmi slušného vzdělání na úrovni střední školy. Zejména i díky individuálnímu přístupu mimo rámec školy, kdy tito profesoři byli povětšinou kamarádi mého otce. Často se navštěvovali a věnovali se tak individuálně i mně.
Díky tomu jsem se už například ve školním věku naučil dokonale zvládat slaboproudou elektrotechniku; fotografovat tak, že jsem se svými pracemi účastnil výstav a soutěží (obojí bylo zároveň i koníčkem fyzikáře pana profesora Plaze). V neposlední řadě patří dík i profesoru Fialovi, který mě zasvětil do tajů vážné hudby, která pro mě do té doby byla jen kakofonií nesourodých tónů. Naučil mě v nich slyšet soulad a krásu tak, že přes lehkou až populární hudbu W. A. Mozarta, jsem už snadno přešel k poslechu složitějších skladeb, jako F. Liszta, Čajkovského, apod., ale třeba i našeho Bedřicha Smetany, aj. Zazpívat si pak občas s cimbálovou muzikou, která je spolu s vínem součástí koloritu daného kraje, pak už bylo víceméně samozřejmostí. Nelze nevzpomenout ani zeměpisáře a dějepisáře, pana profesora Mádla, který uměl nejen populární formou vykládat dějiny, ale díky své dobrodružné povaze i zeměpis, včetně různých druhů cestování, daleko nad rámec tehdejších výukových osnov. To pak později, spolu s dobrodružnou povahou mého otce, který mě mimo jiné v praxi naučil znát přírodu a rozumět zvířatům, včetně exotických druhů, mělo velmi významný vliv na můj život. Tady pozitivní. Horší to ale bylo s tehdejším všemocným vlivem Strany (myšleno KSČ) a Vlády. Ale nepředbíhejme.
Otec sice nebyl profesor, ale poté, co se po roce 1948, coby mladý a naivně zapálený komunista vypracoval na významný post ve Straně, a tam prohlédl, co to vlastně ten reálný komunismus je za svinstvo, praštil počátkem padesátých let minulého století se stranickou knížkou i s funkcí, a ze Strany vystoupil (což se v té době rovnalo sebevraždě). Vyletěl za trest jen – díky přímluvě jednoho soudruha – namísto do kriminálu, do uvedeného pohraničí s umístěnkou v továrně jako dělník. Ve vyhnanství tak zákonitě pociťoval soudržnost s dalšími vyhnanci, kteří se spolu úzce přátelili.
Tyto skutečnosti v dětství vpodstatě formovaly i mou osobnost. Vesměs to byli lidé rovní, čestní a hrdí, kterým bylo cizí patolízalství a přetvařování se totalitnímu režimu. Jejich hovory mi nemohly uniknout. Navíc jsme přes hranici viděli do Rakouska, kam ale nikdo z nás nesměl, a tak už jako malé dítě jsem vnitřně pociťoval silné bezpráví, a ze strany státu pocit křivdy, aniž bych tomu tehdy ještě plně rozuměl.
Přímému kontaktu s komunistickou realitou jsem tam ale vystaven nebyl. Dalo by se tak říct, že mé dětství v tomto světě, který ač součástí ČSSR, přesto si žil dle svých pravidel, bylo spokojené, pozitivní a příjemné. Bohužel, pro tehdejší reálný svět (RVHP – jinam jsme nesměli) a praktičnost v něm, vytvořil příliš iluzorní náhled. Mimo to jsem četl cestopisy, dobrodružnou literaturu, a i knížky tehdy na indexu zakázané literatury, které mě též formovaly. Zejména pak v oblasti svobod a mezilidských vztahů. V 15-ti letech jsem vcelku přesně věděl, co bych chtěl v životě dělat. Létat a cestovat a tyto dvě věci, vášně, spojit v povolání. Dnes by to nebyl žádný problém. Tehdy mě ovšem Strana a Vláda velmi rychle, tvrdě a bolestně vyvedla z omylu.
Hodnocení na základní škole jsem měl v průměru chvalitebné a pověst v obci také dobrou. Ač jsem byl spíš introvert, ale také někdy v kombinaci „živější“, tak lidi mě měli rádi (jak později i uvedli na dotazy k mé osobě tak, až mě to samotného překvapilo). Vždy jsem měl rád létání, a tak jsem se hlásil na vojenské gymnázium se zaměřením s postupem na VVŠ (Vysoká škola vojenská), obor pilotáž. (Po absolvování jsem chtěl později, po odsloužení nutných let, přejít na civilní létání a naplnit tak i touhu po cestování).
A tam jsem poprvé poznal, co je to msta totalitního režimu za politickou nespolehlivost rodiny – první křivdu na nevinném.
Přijímačky jsem udělal na výbornou a přesto, že uchazečů jinak měli málo a nedostatek, tak mi písemně sdělili, že je nemožné, abych studoval na VVŠ, protože jsem neprošel výběrem. Bez specifikace proč. Na civilní gymnázium, kam se poté otec osobně vypravil zeptat se ředitele, zda by mě přijal – ten byl aspoň natolik slušný, že mu rovnou řekl, že podávat přihlášku je bezpředmětné vzhledem k jeho (tátově) politické minulosti. Nakonec jsem byl rád, že jsem měl politickou způsobilost alespoň na učební obor instalatér, ke kterému jsem sice neměl žádný vztah, nicméně jsem se mu na SOU Vyškov s výborným prospěchem vyučil.
2.
Na učilišti se dali žáci rozdělit v podstatě do dvou neoficiálních kategorií. Děti politicky sice spolehlivých rodičů, ale tak tupí, že i na učební obor se dostali jen díky protekci KSČ – tatínků (a v podstatě často jen díky tomu prolezli, nebo takových, co na více jak učební obor skutečně neměli – a na skupinu „nespolehlivých“, kteří povětšině mentálně na vyšší vzdělání měli, ale režim jim toto uměle zablokoval, stejně jako mně.
Asi nedá moc práce uhodnout, ke které skupině jsem se přirozeně, s vnitřní sounáležitostí, připojil. Velmi záhy jsme ovšem pochopili, že pokud budeme veřejně prezentovat nám přirozený odpor k režimu za spáchanou křivdu, s nenávistí tomu vlastní, tak záhy vyletíme i z toho učebního oboru rovnou k lopatě, přestože zvládání učiva bylo pro nás vyloženě hračkou.
Výše zmíněná skutečnost mě, jakož i mé souputníky poprvé v životě donutila učit se systematicky přetvářce a lži – nutnosti pro přežití v daném režimu – a tak, alespoň navenek, deformovat všechno to, co nás do té doby čestní lidé v dětství naučili. I otec, vidouc potíže, které mi stát díky jeho hrdosti a chování neslučitelného s křivostí režimu působí, mi s těžkým srdcem říkal, ať nejdu v jeho šlépějích, ať se raději podrobím. Nechtěl, abych dopadl jako on, a tak kus sám sebe musel v sobě zlomit, aby to vůbec vyslovil. Přesvědčivě to stejně za takových okolností neznělo, a stejně na to bylo pozdě. Zvrhlý režim minulost neodpouští…a jeho krvežíznivost sahá i na nevinné potomky, kteří mu ani nemohli ještě nic stihnout udělat…
Nicméně jsem zkusil, co mi radil. Se zmíněnými kamarády jsme se po dohodě všichni přihlásili do SSM (Socialistický svaz mládeže – „předpokoj“ vstupu do Strany). Vedení školy to nechápalo, ale zařadit nás museli. Pochopili to později, kdy mě členové (účeloví) zvolili za předsedu učilištní organizace SSM, a kdy jsem z titulu dané funkce tak trochu poupravil směr.
Zpočátku to vycházelo. Navázali jsme „partajní“ družbu s nedalekou zdravotní školou a pod zástěrkou výměny zkušeností v SSM se pořádaly skvělé mejdany s holkama, posvěcené vedením školy, tedy potažmo KSČ. Zavedly se promítačské kurzy na učilišti (tím jsme se dostali k projekční technice); fotografické kurzy, které jsem dohodl s Domem pionýrů a mládeže za využití jejich prostor a zařízení – což jednak, a to jsme brali vážně, umožnilo zdokonalit se v oboru na jinak nedostupných přístrojích, ale také to byla legální možnost, jak opustit internát prakticky časově nekontrolovatelně. Nadšení byli i „malí komunistíci“ (potomci starejch), kteří skrytý smysl sice nechápali, ale líbilo se jim to. Ne tak už vedení školy, které pochopilo, jakou udělalo chybu, když připustilo už je vzetí do SSM tolika členů „ s temnou minulostí“. Notabene pak zvolení jednoho z nich za předsedu organizace.
Obnášelo to sice přežití nekonečných schůzí s „bla, bla, bla“ referáty a chválení při nich KSČ a jejích skvělých zítřků, což mi šlo přes rty jen s velkým sebezapřením, ale tleskali mi i „komunistíci“, a tak nebylo snadné mě jen tak odvolat. I veškeré aktivity byly řádně odůvodněny (oficiálně) stranickou linií, a tak si to nedovolili napadnout.
Skutečné vnitřní přesvědčení – odpor k totalitě – se ale zákonitě musel někde projevit. To nemohlo vydržet věčně. A jak známo, s jídlem roste chuť, a tak jsme vymysleli, že začneme převychovávat „komunistíky“ na lidi, čímž jsme přestřelili. A na to vedení školy čekalo. Když jsme ve fotokomoře, pod oficiální záminkou výroby propagace linie KSČ, začali už nejen sami poslouchat pokoutně získané nahrávky Karla Kryla (později mého velmi dobrého kamaráda), ale v rámci „naší“ osvěty jsme začali učit toto poslouchat i „komunistíky“, a k tomu je učit naladit rádio Svobodná Evropa, musel se zákonitě najít někdo, kdo to udá.
Pásky s Krylem nenašli. Na rádiu naladěnou „Svobodku“ taky ne. Důkaz tedy nebyl žádný. Jen tvrzení jednoho „komunistíka“. Díky tomu nás všechny (s „černým“ původem) jen vyhodili ze SSM a z učiliště jen podmíněně. Pochopitelně, že většinu námi zavedených aktivit, byť oficiálně pod linií Strany, také zrušili a zavedli standardní totalitní praxi pro tehdejší učiliště obvyklou.
3.
Tuto historku jsem více rozvedl proto, protože toto období bylo pro můj život zásadně přelomové. Bohužel, v tom negativním slova smyslu a počátek rozdělení mé osobnosti.
Vnitřně pro sebe (a to jsem si zachoval po celý život, bez ohledu na to, k čemu mě režim donutil a kým jsem se musel stát, chtěl – li jsem skutečně žít) a vyloženě pro nejbližší z nejbližších i navenek, jsem zůstal tím, co mě naučili v dětství. Člověk milující přírodu, s kladným vztahem k rodině a smyslem pro ni, rovný k uzoučkému okruhu rovných, toužící po vědění, cestování a poznávání světa. Takový, jaký bych bezesporu byl, bez toho ostatního, kdybych měl to štěstí a narodil se o pouhých 5 km jižněji..., kam už hranice ČSSR nesahaly... Zřejmě bych dnes byl zasloužilý pilot, díky mému smyslu pro preciznost a spolehlivost, u nějaké civilní letecké společnosti, a nejspíše i zasloužilý otec rodiny, možná už i s vnoučaty.
To štěstí jsem ale neměl. Narodil jsem se v režimu, který se mstil za původ, bez možnosti dosažení něčeho z výše uvedeného. V režimu, který naopak nutil takového člověka stát se poslušným robotíkem, otročit na něj v zaměstnání, ke kterému jsem nikdy neměl žádný vztah, a u toho se ještě muset slizce přetvařovat, jak to není skvělý, lhát a papouškovat bolševické nesmysly jako nutnost pro holé přežití – přežití otroka – vězně státu. Státu, který za ním zabouchl „dveře cely“ dříve, než se vůbec stihl narodit, a odsoudil jej na doživotí, aniž by mu ten osobně něco udělal, pevně rozhodnut nedat mu díky původu nikdy šanci na skutečný život... Plné uvědomění si toho všeho, beznaděj a totální bezmoc s tím něco udělat, mě tehdy Chtěl jsem z toho všeho pryč, nebýt doživotním vězněm státu, kolečko v jeho velkém kriminále, jak se dal takový stát s klidným svědomím nazvat. Ale nevěděl jsem jak. Na úspěšnou emigraci jsem ještě neměl dost zkušeností ani znalostí, a tak i když jsem udělal první pokusy, tak hranice se mi překonat nepodařilo. To byla další rána a podpoření sugesce, že nikdy neuvidím země, o kterých mluvil profesor Mádl, ani ty, o kterých můj otec celý život jen snil, aniž by se někdy do „svého“ vysněného Karibiku či na Havaj podíval. Život ztrácel smysl a vidina doživotního robotíka režimu mu zvala jakýkoliv smysl úplně. V beznaději jsem začal poprvé systematicky pít, abych otupil ono kruté vědomí.
4.
Školu jsem dodělal i s tím. To nebyl problém. Tak snadné učivo se dalo zvládat i při trvalém alkoholovém opojení. A nebyl jsem sám, kdo chlastal. S obdobně postiženými jsme chlastali sborově a ani se tím nijak netajili. Kupodivu to vedení školy vůbec nevadilo, a pokrytecky dělali, že to nevidí. Podstatné pro ně bylo, že jsme už nerozvraceli SSM a asi byli i rádi, že místo toho jen chlastáme. A závěrečné zkoušky, ústní i písemné za jedna, jen praktické za dvě. Tak o nic nešlo. Učiliště se mohlo vykazovat skvělými výsledky a byli u všemocné Strany dobří... (Nevím, proč mi zrovna tohle něco připomíná...). Že ale při tom zároveň vzali mnohým smysl života, mnohým pokřivili charakter, to už je věc jiná – a bylo přísným tabu o ní mluvit.
5.
Začala praxe, aniž bych přerušil chlastání. Ostatně v podniku, kde jsem začal, chlastali všichni a chlast vyplňoval většinu pracovní doby. „Práci“, potažmo výplatu pak vylepšila „tužka“ na výkazovém papíru. Další podvod a lži – jen tentokrát za peníze.
Práce mě pochopitelně nebavila, když jsem k danému oboru neměl vztah ani když jsem se jej učil. A tak se velmi brzy, i přes chlastání, projevila další vrozená vlastnost – obchodní nadání.
Tehdy v socialistickém systému z něj kradl, až na raritní výjimky, každý a tak to bylo bráno mezi lidmi jako běžná, všední věc. Na stavby se záměrně fasovaly přebytky materiálu, které se pak kradly ve spojení s melouchy nebo samostatně, na soukromé stavby. Velmi rychle jsem získal pověst, že dokážu prodat vše, domluvit vše, a to i to, co nedokázali letití pracovníci. A začal jsem dělat „funkci“ (pochopitelně neoficiální), kdy jsem pro jednotlivé instalatérské party v podniku domlouval melouchy, a při té příležitosti i prodal veškeré jimi nakradené zboží. Za slušnou provizi, samozřejmě. Fyzickou práci jsem tak logicky už nevykonával a jedna parta mě vedla na svém stavu, práci udělali za mě a mou mzdu si rozdělili. Nepotřeboval jsem ji. Ani ne za rok jsem měl danou činností na auto. To mě trochu začalo probouzet z letargie v naději, že bych své sny o cestování přece jen někdy mohl naplnit. Načerpal jsem i nějaké poznatky stran možné emigrace, ale ještě to nestačilo na to, abych přestal chlastat úplně.
A u chlastajícího člověka je pak už jen otázka času, kdy se musí dostat do střetu se zákonem – zákonitě. Díky chlastu naprosto zbytečně a nesmyslně. Kupříkladu. Potřeboval jsem s takovým příjmem krást nějakou vyloženě volovinu za pár korun ? No, nepotřeboval. Přesto se stalo.
Seděli jsme s jedním kumpánem v jisté hospodě v Mikulově na Moravě, vzdušnou čarou cca kilometr od rakouských hranic. Chlastali a sborově nadávali na „kriminál“ (stát), ve kterém musíme žít a špekulovali jsme, jak se za tu hranici dostat. (Paradoxně tyto debaty u chlastu později výraznou měrou přispěly k mému odnaučení se pít, díky tomu, že jsem při nich načerpal mnohé postřehy jak emigrovat, a tak mi daly znovu naději do života, cíl a vůli přestat chlastat. Slovo „chlastat“ je tady plně na místě).
Ten večer jsme ale nevymysleli nic. Bohužel. A tak se stalo to, že už těžce nalité nás upoutala sportovní taška stojící vedle u stolu, která jak jsme si všimli, už několik hodin neměla majitele. A tak jsme ji při odchodu, při závěrečné, vzali s sebou, s ožraleckými kecy – „aby jí nebylo smutno“.
Taška ale majitele měla. Ten ji tam nalitej zapomněl, a vzpomněl si na ni až ráno. V hospodě už byla jiná služba (denní) a ta mu řekla, že se tam nic takového nenašlo. A tak šel brečet na policii (pardon, na VB – veřejná bezpečnost = to samé, co dnes policie), že mu ji někdo v dané hospodě ukradl. Ti vyslechli příslušnou odpolední službu, a protože nás číšník nejen viděl, jak ji neseme, ale navíc nás i znal, byli poliši krátce po poledni u nás v práci. Nám se už nějaká taška vykouřila z hlavy a léčili jsme kocovinu pivem. Ale po dotazech VB, netuše nic zlého, jsme se rozvzpomněli, že jsem ji hodil do svého auta, v tu dobu ještě stojícího před danou hospodou, se kterým jsem v daném stavu neodjel a nechal je tam. A také tam byla, když jsme s „ledňáčkem“ (auto VB) na místo přijeli. A ještě jsme si dělali srandičky a říkali polišům, „no tak chlapi, když tedy má majitele, tak mu ji vraťte, hoďte nás do práce (míněno do hospody, kde nás našli na „svačině“) a je to, ne ?!“ Chlapi byli jiného názoru. Tašku sice majiteli vrátili, ale to bylo z řečeného vše. Nás odtáhli na stanici sepsat protokol – prej jen formalita o vrácení věci…, a do hospody jsme se od nich museli dopravit pěšky.
Ta „formalita“ pak měla dohru u Okresního soudu v Břeclavi v podobě podmínečného trestu, kde mi vysvětlili, že tašku jsem měl dát číšníkovi, a ne ji brát do auta, což ohodnotili jako trestný čin krádeže. A tak jsem byl pro pár korun oficiálně zloděj. Byla to tak trochu tragikomedie ( a důvod k zapití), když jsem si uvědomil, že náčelníkovi dané VB stanice jsem prodal ze socialistického sektoru nakradený materiál za desítky tisíc korun na stavbu jeho rodinného domku, a nad podmínkou jsem tehdy mávl rukou.
7.
Naučil jsem se, naprosto v rozporu s tím co mě naučili v dětství, jak na režimu profitovat. Materiálně jsem se měl velmi dobře. Díky obchodnímu talentu vysoce nadprůměrně. To ale nijak nevymazalo touhu po svobodě – a pocit „života“ v jednom velikém, oploceném kriminále. Abych to tolik nevnímal, tak – vyjma kdy jsem provozoval obchodní činnost (tehdy = podílel se na rozkrádání socialistického majetku; dnes by to bylo podnikání „nákup – prodej“) – jsem otupoval vědomí alkoholem dál. A díky penězům to bylo mnohem snazší a víc a víc „rozežranější“.
A právě „rozežranost“, ruku v ruce s alkoholickým opojením, mě přivedla k dalšímu průseru. Při závěrečné, v hospodě v místě bydliště, jsem si umanul, že bych ještě mohl navštívit svou tehdejší holku. Stav opilosti, noční hodinu, a že se to asi jejím rodičům nebude líbit, jsem tak nějak nebral v potaz, a vypravil se domů pro své auto, neb ona bydlela v 15 km vzdálené vesnici. Jdu zkratkou kolem garáží a najednou mé oči koukaj a nevěří. Před jednou garáží, ještě dost daleko k našemu domku, stálo otevřené a nastartované auto a nikde nikdo. Dodnes si pamatuji, jak jsem s pochechtáváním pronesl větu: „No, hele nevěřím, ono se asi přece jen už těm komunistům podařilo vybudovat ten sóóciáálismus – každému podle jeho zásluh a potřeb a všemocná, vševědoucí Strana mi tady připravila auto, vědouc, že chci někam jet, abych se nemusel trmácet ke svému“. A takto brumlaje, ožralej, jsem do toho auta vlez, původně v úmyslu, že se s ním dovezu ke svýmu, ale když už jsem v něm nakonec seděl..., tak jsem jel rovnou do Perné za holkou.
Její rodiče mě sice nevyrazili rovnou (viděli mě vožralýho poprvé), ale dovnitř mě taky nepustili. Ale zavolali ji. (Později to byl krásný svědek žaloby). Mimo jiné se mě ptala, co to mám za auto, vyjma toho, proč jsem tak ožralej. Odpověď si pamatuji taky. „To mi dala Strana a Vláda miláčku, víš ?! Vybudovali už ten sóócialismus, víš ?! A tak trošičku slavím“. Znala mě jako vtipálka, kterej dovede bavit vtipy nejen sebe, ale i okolí (to jsem se osobně naučil přímo od Vladimíra Menšíka, když mi bylo asi 16 let a chvíli pobýval v jeho blízkosti), a tak to považovala za jednu ze srandiček, a že jsem tam autem asi nějakého kamaráda. Ale na místo sexu mi doporučila, abych se z tý opice šel do auta prospat a k nim můžu až ráno. Rada to špatná nebyla. Ale povídejte to ožralýmu, zejména když to raní jeho opileckou pýchu. Místo spaní jsem jel do Mikulova, do vinárny zapít žal. Stopem, protože ta „mrcha“ auto zdechla hned za Pernou na nedostatek benzínu. Že jsem to auto tak trochu ukrad, jsem si v tu chvíli nějak v opilosti nepřipouštěl. A pak už jsem se šel vychrnět rovnou do „práce“.
Najít pachatele bylo pro VB hračkou. To auto před garáží nenechala Strana a Vláda, ale majitel, který šel za garáž udělat potřebu. Já jej neviděl, on mě ale ano, když jsem mu do tý káry vlez. Protokol, předání věci prokurátorovi, řidičák v „háji“ a čekání na soud. I holka v „háji“. Měl jsem sto chutí se pověsit, ale namísto toho jsem zbaběle chlastal v jedné hospodě v Břeclavi.
8.
A stalo se nemožné, co by ani nešlo vymyslet, i kdyby člověk chtěl. A něco, co mě přimělo v daný den i přestat pít. Strach ze soudu (tedy z represe), z porušení podmínky a tak vidiny jistého kriminálu, to nebyl. To ještě nikoho nic neodnaučilo. Člověk musí chtít – sám, aby přestal. A to žádná, jen represe a perzekuce státu, nedokáže udělat, aby člověk chtěl o své vlastní vůli. Nebyl to tedy strach ze státní moci, o jehož autoritě jsem si stejně myslel své, ale byl to naprosto vyjímečný člověk, který se v dané hospodě náhodou objevil.
Nevymetal hospody. Naopak. Zašel tam jen na limonádu, když čekal na autobus. Znal mě, ale já jej ne. Byl to jeden z mnoha režimem postižených profesorů, který učil v Lednici na střední škole. Moje holka byla jeho žačkou a vídával mě z okna, když jsem pro ni někdy jezdil, a upoutala jej galantnost, s níž jsem jí například otevíral dveře u auta – což už ani v té době nebylo běžné – a tak si mě pamatoval a skrytě tomu vztahu fandil.
Poznal mě okamžitě a zhrozil se, v jak zlitém stavu jsem. Dovolil si přisednout, což mi bylo jedno, řekl mi odkud mě zná a jestli se může zeptat, co se stalo a nějak pomoct. I přes chlast jsem vycítil, že mluví jako lidé, které jsem znal z dětství a na dotaz mi potvrdil, že je v dané lokalitě z trestu, jako nepohodlný. Těmto lidem jsem věřil, a tak jsem mu řekl nejen vše, co se stalo, ale netajil se ani s politickými názory a žalem „uvězněného“. Strávili jsme spolu celý zbytek dne, včetně noci u něj ve vinném sklípku. Byl vynikající vinař (vínu jsem rozuměl odmalička, aby ne v daném kraji a když jsme měli i vinice), a k tomu neskonale moudrý člověk. Za jedinou noc u vínka mi vrátil nejen novou chuť do života, ale i vůli přestat pít, a dal mi i mnoho praktických rad. Uvěřil mi, že vše co říkám je upřímné – moudrý člověk to pozná – a druhý den mi pomohl i prakticky.
Vzal mě k soudci (dnes už to můžu říct, ten pán už není dávno mezi námi), který měl mou kauzu na stole. Byli to dobří kamarádi, a tak jsme seděli u soudce doma. Vyložil mi můj příběh. Nebál se, znali se a věděl, že i když daný soudce režimu slouží, vnitřně na něj má „naše“ názory. Soudce nám uvěřil a odcházeli jsme s tím, že do kriminálu mě nepošle, ale dá mi sloučeně vyšší podmínku. A tak se i stalo.
9.
Poslechl jsem pak mnohých rad onoho pana profesora. Tu dívku jsem už sice zpět nezískal, ale nový život ano. Jedna z rad byla, že musím opustit prostředí, v němž jsem nebo bych do toho spadl znovu a poradil mi i jak. Nemohl jsem dát u podniku normální výpověď. Byl jsem smluvně vázán. Ale poradil mi cestu. Přednost před vším mělo v té době vše, co bylo v zájmu Strany a Vlády. A tak jsem se přihlásil na stavbu mládeže EMĚ III. (elektrárna Mělník) a podnik mě musel pustit. A přestal jsem nejen pít, ale i krást.
Platy tam byly velmi vysoké, a když byl člověk chytrej, daly se nahnat velmi vysoké příplatky za rizikovost (třeba výměna světel na 270 m vysokém komíně, ap.). Mezi mládežníky bylo veselo, ale dívku jsem si našel jinde. Dceru ředitele školy v městečku nedaleko Mělníka. Matka učitelka. Ona sama pak ekonomka. Mládežníci moc dobrou pověst na Mělníce neměli, a tak mě její rodina přijímala jen pozvolna, než se „ledy prolomily“. Pak se vše ale zdálo naprosto ideální. Dokonce její otec, kromě ředitelování, jezdil u Čedoku jako průvodce zájezdů – socialistický blok a Jugoslávie – a já občas jezdil s ním jako pomocný průvodce. (Tedy kromě Jugoslávie a SSSR. Ani tam mě Strana a Vláda nepustila a zařídila mi i trvalou absenci pasu, takže jsem mohl jezdit jen na doložku k OP a jen do velmi „sbratřených“ zemí v rámci RVHP). Ale i tak jsem mohl uplatnit široké zeměpisné znalosti z dětství a sbírat nové. Ale byla to jen slabá náhražka touhy po opravdovém cestování, která se nikdy nepřestala ozývat. Tu jsem musel vyloženě autosugestivně potlačovat.
Vnucoval jsem si představu a smíření se s Osudem, že mám prostě životní smůlu v tom, že jsem se narodil v socialistickém bloku, že se s tím musím vyrovnat, přijmout zavedený způsob „života“ lidí v tom Velkém vězení, a sny a touhy vytěsnit. Ty že mi snad nahradí rodina, děti, slušná životní (myšleno materiální) úroveň, o kterou jsem se vždy uměl postarat a prostě že se sžiji s osudy milionů jiných v RVHP. A tak jsem dělal to, co se tzv. „dělat má“. Bylo to poslední a spolu s dětstvím v pořadí druhé klidné období v mém životě na území Čech.
Z ubytovny jsem se přestěhoval k nastávající. Její rodiče nám už tehdy v jejich domě uvolnili místnost. Byli to skvělí lidé, dobře jsme si rozuměli a mnohé jsem se od nich i naučil (stran vzdělání).
Záhy přišla vojna (prezenční povinná vojenská služba státu). S přítelkyní jsme se dohodli, že pokud nám to vydrží, tak se po vojně vezmeme. A znovu se projevil můj „nečistý“ původ pro Stranu. Na vojně mě šoupli k PTP – tzv. „Černí baroni“. (Tehdy už se to tak nejmenovalo, ale princip dané jednotky byl identický). Ironií osudu jsem jen pár měsíců před nástupem četl, tehdy zakázanou, stejnojmennou knížku od pana Švandrlíka. Naštěstí jsem tam nebyl 2 roky, jak se jinak sloužilo, ale jen cca 5 měsíců. To zkrácení bylo sice vykoupeno těžkým úrazem, ale zato jsem jej využil k získání tzv. „Modré knížky“ a k propuštění z toho nesmyslu v podobě otrocké práce (zadarmo pro stát) a vymývání mozku bolševickými hesly – zvaného tehdy vojenská služba.
Po vojně jsem se už na EMĚ III. nevrátil. Potřebovali jsme byt a oni měli jen ubytovny. A tak jsem vzal práci u IPS Praha jako mistr odborného výcviku učňů v oboru instalatér s tím, že do roka nám přidělí podnik byt. Práce to byla velmi dobře a vysoko nad běžný průměr placená. Vzali jsme se. Pokusil jsem se podnik požádat o urychlení přidělení bytu. Na osobním referátu mi ale zákeřně, v rozporu s tím co původně slibovali sdělili, že nejen že to nejde uspíšit, ale pokud nemáme děti, že to nebude ani za ten rok a nejdříve do roka, ale až po narození dítěte, nikoliv od nástupu do podniku.
Po dohodě přímo s generálním ředitelem jsem tak pracovní poměr ukončil a přijal nabízené místo v učitelských novinách, v inzerci volné práce – školníka na ZDŠ a gymnáziu Zdeňka Nejedlého v Dobrušce.
Velmi rychle jsem si svými organizačními, technickými i manuálními schopnostmi získal ředitele a skamarádil se i s profesorským sborem. Zejména pak s tělocvikářem, který měl ve Švýcarsku bráchu, ale nesměl o tom mluvit a musel se jej veřejně zříct a obvinit jej veřejně ze zrady socialistické ideologie, pokud chtěl učit. Jinak od něj měl ale skvělé zprávy a tajně byli v živém kontaktu. Ředitel ostatně taky nebyl komunistickej zblblík, jen to uměl navenek dokonale hrát. U lahvinky skvělého vína (nadarmo se neříká „in vino in veritas“) mi později o svém skutečném názoru na KSČ řekl své.
Svým způsobem to byla idyla. Díky SOU jsem uměl i projektovat, a tak jsem tam vyprojektoval zčásti poloautomatickou kotelnu na tuhá paliva, když už jsem v ní musel topit. Škola nechala projekt zrealizovat, což mi přineslo obrovskou úsporu mého času. Drobné věci jsem bez říkání na škole opravil sám a bylo – li třeba něco většího, měl jsem volnou ruku zadávat zakázky podnikům díky tomu, že jsem prokázal, že umím pro školu dohodnout velmi příznivé podmínky zakázek. Často jsem tak vysedával s profesory po kabinetech a naučil se při té příležitosti spoustu věcí. Daleko víc než bylo v osnovách gymnázia. Jen mi na to nemohl dát nikdo „papír“. Ale to mi bylo jedno. Dělal jsem to se zájmem a pro sebe, ne pro „papír“.
Plat byl sice nižší, než jsem byl zvyklý, ale měli jsme k tomu bezplatně služební byt, za drobný poplatek stravu ze školní kuchyně a kuchařky nám notně podstrojovaly. Měly mě rády za „menšíkovské“ srandičky, když jsem denně neopomněl prolétnout kuchyní a poptat se, zda něco nepotřebují. K tomu občas nějakej ten meloušek, jak bylo v té době běžné na vylepšení rodinné ekonomiky, řidičák už mi také dávno dali, a tak jsme žili ekonomicky hodně nad běžným průměrem. Tady by se to dalo uzavřít oním pohádkovým: „a pokud nezemřeli, žijí spolu šťastně až na věky“.
Ale skutečný život nikdy není idylickou pohádkou. A tak ani tato pohádka netrvala věčně. Spíš se dá říct, že velmi krátce. Myslel jsem si, že když budu žít tak, „jak se má“ – tehdy tedy dle socialistického modelu, naučím se zvýšit nadprůměrně, ale zároveň legálně příjem a rodina bude spokojená, takže mi to pomůže vytěsnit touhu po poznávání světa. Smířím se s tím, že Strana (režim) mě nikam nepustí a bude klid. Jenže to nejde, pokud to člověk jednou v sobě má a režim jej nezlomil tak, že by se podělal strachy a stal se oním poslušným patolízalem, slizkým a bezpáteřním „ničím“. A tohle u mě režim nedokázal.
Když už nebylo prakticky co budovat, touha po svobodě se začala neúprosně vracet. Přitáhl jsem ze školy starší, ale obrovskou nástěnnou mapu světa, pověsil ji do obýváku a začal se nenápadně snažit přemlouvat ženu k emigraci. Byla to skvělá holka s obrovským smyslem pro rodinu, hodná, atraktivní černovláska. A pokud bychom mohli legálně cestovat (peníze na to pro mě nebyl žádný problém sehnat) a třeba i postupně objet svět, tak by nám to nejspíš vydrželo a měli skvělé děti a rodinu. Ale odvahu vypravit se do neznáma, bez možnosti návratu, tu neměla. Nechtěl jsem ji opustit a jet sám, ale na druhou stranu touha po poznání míst, o kterých otec celý život jen snil, byla obrovská. To se samozřejmě muselo projevit i na vztahu.
V podstatě historie se začala opakovat. Otec stejné dilema řešil celý život a prakticky se obětoval kvůli mámě, když musel volit mezi touhou po světě a ní. Máma viděla problém už jen ve stěhování se do jiného domu, natož aby s otcem emigrovala. Pro něj by to problém nebyl. Zejména v roce 1968, kdy byly volné hranice. Ale nenašel odvahu mámu opustit. A v identické situaci jsem se ocitl já. Stála přede mnou volba, zda svět nebo manželka.
Zpočátku, abych nezačal opět touhu po svobodě pohybu umrtvovat alkoholem, pokusil jsem se vědomí zaměstnat jinými požitky. Flirty a sexuální dobrodružstvíčka se žačkami 4. ročníku na gymplu. To nebyl problém. Nebyl jsem o moc starší než ony, měl jsem na škole svůj kabinet…, pro dívky to bylo též dobrodružství. Trochu vtipu, muziky – bylo to snadné…, ale ne sto natrvalo vytěsnit touhu po svobodě. Tohle kupodivu nikdy „neprasklo“. Průser se dostavil jinde a nepřímo tak i jednoznačné rozhodnutí, ke kterému by dříve či později stejně došlo, urychlil.
Jeli jsme se ženou na silvestrovskou zábavu naším autem s tím, že pokud se tam napiji, pojedeme zpět taxíkem a auto tam necháme. Nechtěl jsem pít původně ani tam a měl jsem za to, že vědomí, že budu řídit, mi to i na silvestra pomůže překonat. K tomu, abych se bavil a bavil i okolí, jsem alkohol nepotřeboval. Nicméně, se známými přece jen na nějakou tu skleničku došlo.
Vše by i dobře dopadlo, pokud by si žena u šatny s jistotou vzpomněla, zda si vzala kožich či ne. Mně můj vydali a tvrdili, že víc pod daným číslem není. To vyvolalo pochybnosti, zejména když jsem si vzpomněl, že jej žena před odchodem z domu v ruce měla. Nechtěl jsem dělat skandál, když jsem si nebyl plně jist, a tak jsem vymyslel řešení, že se zajedu podívat domů (nebylo to daleko). Žena tam měla zatím počkat a pohlídat , aby šatnářka někam nezmizela. A pak přišla špatná souhra náhod a chybné rozhodnutí.
Venku nebyl zrovna žádný taxík. Žena čekala v šatně, lidé odcházeli – časový přes – a moje ruka v kapse nahmátla klíčky od auta… VB mě stavěli po několika stech metrech, kvůli zapomenutému vyhození blinkru při odbočování… Jinak bych projel, měli na starosti jiné auto. Takto mě ale zastavili, tedy pokusili se. Nastala honička. Měli silnější auto, a tak mě na rovině natlačili na stěnu nějakého objektu a bylo po honičce. Sdělili mi přestupky a rovnou mi dali i fouknout do balonku. (Tehdy neexistovala taková vymoženost, jako odmítnout). Honička se pak v protokolaci neobjevila, byl to známý policajt, ale výsledek dechu a krve už stornovat nemohl. Nebyl u toho sám. Moc toho nebylo, ale vše co je nad nulu na trestný čin opilství stačilo. A tak jsem se k soudu dostal potřetí.
Marně jsem soudci vysvětloval, že pokud mě zavře, že to bude dvojí až trojí trest. (Podmínku jsem už neměl, v té jsem obstál). Vysvětloval jsem, že s trestem přijdu zároveň o práci, byt a možná i rodinu, protože jako pracovník školství nesmím být trestán odnětím svobody nepodmíněně, jinak letím. V porovnání s tím, že je nějaké „sezení“ do roka sranda. Soud nepřijal ani společenskou záruku ředitele gymnázia a dal mi 4 měsíce nepodmíněně. Pro toho, kdo kriminál neokusil, je to směšná doba. Pro toho, kdo je tam poprvé – nekonečná.
Po soudu brzy přišel příkaz k nástupu trestu. Škola se mnou musela rozvázat pracovní poměr. Ale udělala to velmi slušně, tzv. dohodou, ne vyhozením. Povolili i to, že žena může do mého návratu užívat služební byt. Víc mi pomoct nemohli.
15.
Nastoupil jsem trest, jak přikázali, do věznice Hradec Králové. V jeho průběhu se nám narodil syn. Do nejistoty našeho zničeného světa, bez konkrétní vize, co s námi bude dál, co budeme dělat, kde bydlet… Tehdy, i když jsem vnitřně cítil strojovou nelidskost soudů, o kterých jsem měl původně jinou představu, nesvaloval jsem vinu za to na soud. Bylo to mé chybné rozhodnutí, které vše zničilo. Samotný kriminál nebyl proti tomu žádný trest.
Z prvotního šoku jsem se tam velmi rychle vzpamatoval a našel cestu, jak ty buzerace v relativním klidu přežít. Zařadili mě na práci do vězeňské údržby (jinak „režie“), jako instalatéra. To šlo. Horší to bylo na oddíle („ubytovně“). Nejen buzerace, nesmyslné „šůrování“ cel několikrát denně, stlaní podle pravítka, pochodování a výplachy mozků komunistickými hesly, ale zejména pak nepřirozené složení nesourodých povah vězňů, vytvářelo celkově nesnesitelné prostředí. Když atmosféra zhoustla neudržitelně, rozbil jsem největšímu primitivovi a hajzlovi hubu, když jinou řečí se s ním mluvit nedalo. A skončil jsem na „díře“. (Trest ve výkonu trestu za porušení řádu – v tomto případě za rvačku – uzavření na samotku, prakticky bez osobních věcí, s betonovými postelemi bez matrací, jen prkna a jedna vypelichaná pokrývka. Paradoxně jsem tím objevil, jak ten kriminál přežít v co největším klidu.
Potřebovali mou práci, a tak mi dali „díru“ s tzv. „výskokem“. Tj. zavírání na „díru“ jen po práci do příští směny. Ve skutečnosti to byla proti oddílu pohoda, i když tam byla zima. Samota mi nevadí. Umím se zaměstnat. A když jsem se nudil, tak jsem sestavoval křížovky, které pak na noční směně luštili dozorci. Tím jsem u nich získal i malé výhody. Navíc tam nebylo co buzerovat. „Pořadovka“ (pochodování) na „díře“ nebyla, ani výplachy mozku a stlát podle pravítka nebylo co, když prkna se k položení na beton sklápěla a odemykala až na večerku. K tomu byla vydána i ta vypelichaná deka. „Filcovat“ – rozházet osobní věci při prohlídce bachaři také neměli jaké. Zubní kartáček, pár papírů a obyčejná tužka. Hřebínek už při dohola ostříhané hlavě nebyl třeba. A tak byl klid. Nejcennejší věc v kriminále a vzácnější než šafrán. Ale byla také spousta času na přemýšlení v holé, vymrzlé kobce, bez hladké omítky tak, že zprvu se nebylo možné o stěnu ani opřít. Časem si člověk zvykl. Později jsme tam byli ve dvou, s kámošem, o němž ještě bude řeč.
Klid je pro přežití v kriminále jeden z nejdůležitějších faktorů. A tak namísto toho, aby mě potrestali, ukázali mi ve skutečnosti, kde jej najít. To si samozřejmě neuvědomovali. A tak pak už stačilo oslovit vychovatele namísto „pane“ „soudruhu“ (to se v kriminále nesmělo), a bylo dalších 10 dnů „díry“ zajištěno. Samek – vychovatel – nepochopil, že to dělám úmyslně, protože mi to tak vyhovuje, a dával mi to následně už rovnou za 20, až do výstupu (propuštění z vězení).
Trest uložený státem jsem tak prožil relativně v pohodě. Měl jsem tam ale spoustu času přemýšlet, co s životem dál. Porovnal jsem to, v čem jsem byl s tím, co je venku, a jen mi to potvrdilo, že z velkého kriminálu (území státu) jsem se jen dostal do menšího kriminálu, méně pohodlného, ale jinak stran svobod principiálně identického.
Zákonitě tak musela vyvstat otázka, co s tím. Zda chci skutečně doživotně žít v kriminále – tedy nežít anebo i za cenu velkých obětí se pokusit život, ve smyslu toho slova, získat.
Mimoděk se mi na oné „díře“ neustále vracela vzpomínka na jistý večer strávený s tátou v našem sklípku u vína, kdy mi ve slabé chvilce řekl něco, o čem nahlas nikdy nemluvil. O pocitu promarněného života, který mu utekl skrze prsty, když své sny vyměnil, obětujíc je za mámu a syna (mě), které měl tak rád. Říkal, že sice získal cenné, ale jak stárne cítí, že jej to plně stran života neuspokojilo. Čím dá víc, že bolestně vnímá, že už své ostatní sny nikdy neuskuteční, protože promarnil dobu, kdy to bylo ještě možné. Místo, aby vše co chtěl vidět viděl, nahrazoval to poslechem havajských písní v podání skupiny Kučerovci a jen celoživotním sněním u toho, a není si jist, zda to tak bylo skutečně správně. Poprvé jsem viděl tátu plakat, a mezi vzlyky se utěšoval aspoň tím, když říkal, že je rád, že má syna, pokračovatele rodu, a ten (já) snad bude mít v životě větší štěstí. Tehdy, když to říkal, jsem nad tím nijak hlouběji neuvažoval.
Na „díře“, když jsem o tom přemýšlel, jsem sezdal, že jsem v identické situaci jako kdysi táta. Navíc s nejistou budoucností. A dospěl jsem sice k velmi těžkému, nesmírně bolestnému, ale pevnému rozhodnutí, že za tátu jeho sen splním. To, co on vidět nemohl, že já uvidím i za cenu nezměrných obětí. Tím se stalo rozhodnutí k emigraci, třeba i za cenu obětování vlastního života, nezvratné. A vše bylo od toho okamžiku podřízeno tomuto cíli. Bez kompromisů. Buď svoboda, nebo smrt. A tehdy to platilo bez nadsázky – doslova. To nebyla „hra“ ! Jeden chybný krok, jedno zaváhání, mohlo v té době hravě znamenat skutečnou smrt, v lepším případě pak nekonečné roky v kriminále.
Nejtěžší na tom bylo to říct ženě po návratu z vězení, a pro ni také v nelehké době. Nic jsem jí stran její osoby nemohl vytknout, a o to byla těžší už jen představa, že jí musím ublížit. Teď a bez odkladů.
Pokud bych to neudělal a zůstal s ní, ublížil bych jí mnohem víc. Už tak jsem ji „podváděl“ a jistě bych začal i znovu pít, abych utopil touhu po svobodě. Takže bych její vizi šťastného rodinného života stejně zničil, jen později, a kdy by možná už neměla takovou šanci zkusit to s někým jiným, kdo není natolik svobodomyslný „magor“ a k životu mu stačí jen jídlo, pivo, postel, televize a popřípadě nějaký neškodný koníček, ale nemá tak silnou touhu po svobodě, že je pro ni sto riskovat i život.
Takhle jsem to ovšem manželce říct nemohl. Jednak by to nepochopila, a jednak by to mohla někomu vykecat, někdo mě pak prásknout, že chci emigrovat a měl bych nejméně 10 let v malém kriminále zajištěných. A ona emigrovat nechtěla, to už jsem věděl.
Nesmírně mě to bolelo, když jsem jí to říkal a navíc jsem musel ze sebe udělat největší špínu na světě, se kterou by nikdy nebyla šťastná, když pravý důvod jsem jí říct nemohl. Řekl jsem jí, že jsem kriminálník a vidí, kam jsem to dovedl. Řekl jsem jí o dřívějších podmínkách, o kterých do té chvíle nevěděla, o chlastání, i o holkách z gymplu, se kterými jsem ji „podváděl“ (neadresně). Že jsem gauner, který nemá smysl pro rodinu (přesto, že vnitřně jsem i po rodině toužil, takřka stejně jako po svobodě a rvalo mi srdce, že se musím vzdát syna a předstírat, že mě moc nezajímá). Tomu nakonec, po dlouhých, ale klidných debatách porozuměla, a i když ji to nesmírně bolelo uznala, že i pro ni bude lepší začít znovu. (Pravdu se dozvěděla až za mnoho let, kdy už měla svou novou rodinu a víceméně náhodou). Nechal jsem jí vše, co jsme měli, vzal si jen kufřík osobních věcí a odešel jsem. Dohodli jsme se, že jí nikdy nebudu vstupovat do života a nikdy synovi neřeknu, že jsem jeho biologický otec, což jsem dodnes dodržel.
Syna jsem pak viděl už jen jednou, den předtím než jsem nastupoval do rychlíku Praha – Paříž, s jednosměrnou jízdenkou. To jsem neodolal, abych jej i ji ještě naposledy viděl. Netušili, že odjíždím – tehdy s vědomím, že navždy – a tak ani pravý důvod návštěvy. Přesto mi žena syna ukázala. Za těch několik let z něj byl skvělej kluk, a dodnes si jej z té chvíle pamatuji, jakoby to bylo včera. V tu chvíli už ale nebylo možné vrátit nic, i kdybychom chtěli.
Ona už chodila s nastávajícím manželem, a já za ta léta, co jsme se neviděli zažil v boji o dosažení svobody tolik, že většina lidí tolik nepozná, ani desetinu, i kdyby žili ne jeden, ale „x“ životů. Už jsme byli oba jiní. Ona s nadějí a na kraji snu o rodině, já na pokraji začátku splnění snu o svobodě. Po mnohém, i riskování života, hodně v hloubi sice s duší toho kluka z dětství, ale napovrchu už velmi tvrdý, rozhodný a nesmlouvavý po otřískání i v bojích, kde kolem lítaly skutečné kulky, při hledání cesty za svobodou, které zakoupení oné jednosměrné jízdenky na pařížský expres předcházely.
Manželka odjela bydlet ke své rodině do domku jejího dědečka. Služební byt ve škole bylo nutno uvolnit. Zanedlouho jsme se rozvedli i úředně.
Žádost sepsal advokát dle mé vůle, kde jsem jej nabádal, ať na mě klidně napíše jakoukoli „špínu“, kvůli níž není další soužití možné, tak aby nás rozvedli hned napoprvé. Tak trochu byl při sepisováni té žádosti v šoku, protože mu nekorespondovalo mé chování s tím, co říkám. Byli jsme u něj se ženou a malinkým synem společně, a naprosto jsme nepůsobili jako rozvádějící se manželé pro nesnesitelný odpor. K ženě jsem byl pozorný, stejně tak ona ke mně a po většinu doby jsem syna držel v náručí já. Nemohl tušit, co se ve mně v tu chvíli odehrává, a že s bolestí v srdci plně využívám poslední příležitosti jej v náručí držet a vidět. Nemohl ani tušit, proč to vše ve skutečnosti dělám, a tak ani nemohl pochopit, proč po něm chci napsat to, co jsem říkal. Přání ale vyhověl a napsal to velmi dobře tak, že nás skutečně na první stání rozvedli.
Já jsem získal malý byt od OPBH v Dobrušce, kde jsem se zároveň nechal i zaměstnat, a hned po prvním týdnu jsem se tzv. „hodil marod“ na několik měsíců, abych se mohl bez omezení pohybovat. To tehdy nebyl problém. Ani to nějak moc nestálo a nebylo třeba si ani dělat hlavu kontrolami v neschopnosti.
19.
Mezitím propustili z hradecké věznice mého kamaráda Pavla, se kterým jsme strávili hodně času na už zmíněné „díře“ a společně i v zaměstnání na údržbě. Skamarádili jsme se tam tak, že jsem po něm dal jméno i synovi, když mi do vězení oznámili, že se narodil.
Pavel se do vězení dostal doslova a do písmene za dobrý skutek. Pomohl starému člověku. Kdyby mi to jen říkal, asi bych tomu nevěřil. Ale četl jsem jeho rozsudek.
U toho případu se dá bez nadsázky říct, že všechno to krásné, co měl, zničila bezcitná, strojově odlidštěná tehdejší justice. A nepřímo tak i z jinak slušného člověka následně vyrobila tvrdého, bezcitného kriminálníka, když mu svým verdiktem sebrala veškerou iluzi o slušnosti a spravedlnosti, kterou do té doby měl, a mstícího se pak za tu křivdu celé společnosti.
Původem byl Pražák. Měl nádhernou ženu a dvě děti, a pro ně celým srdcem žil. Netoužil po emigraci, ani po větším cestování. Byl šťastný s tím, co má. Později jsem měl možnost jeho ženu i děti vidět, a skutečně tak krásnou a zároveň inteligentní dívku není možno vidět každý den a i jejich děti, kluka a holka, byli úžasní. A tak jsem i jeho původní spokojenost chápal.
Kvůli bydlení se s rodinou odstěhoval z Prahy do východních Čech, kde od JZD dostal k užívání řadový rodinný domek poté, co se tam zavázal pracovat jako traktorista. A začali prožívat rodinné štěstí, se vším plně spokojeni.
Když má ale člověk tolik krásného, je jen otázkou času, kdy se dostaví odněkud závist. A ta se dostavila v podobě jednoho ze sousedů, který nebyl sto zvládnout chtíč a touhu po jeho ženě.
Když se jednou Pavel vracel traktorem z pole do družstva cestou přes les a uviděl starého pána, jak se pachtí s vozíkem klestí, které v lese nasbíral, zastavil a nabídl mu, že jej sveze, když to má stejně po cestě. Pomohl mu naložit vozík na valník a jeli. Jenže. Jenže z cesty musel přece jen odbočit, pokud chtěl starého pána odvézt až domů. A teď prosím pozor. Zajížďka činila cca 80 metrů v odchýlení se od trasy přímo do družstva. To viděl onen závistivý soused a anonymně jej udal (později se zjistilo, kdo to byl) pro „černou jízdu“ – což se tehdy rovnalo trestnému činu „rozkrádání socialistického majetku“.
Pavla ve snu nenapadlo, že pomoc starému člověku, se zajížďkou 80 metrů socialistickým traktorem, by mohlo být bráno jako trestný čin. A tak, když se jej na to přišli policajti (VB) zeptat – navíc je osobně znal z místního oddělení VB – nic zlého netuše jim vše popsal a ještě byl hrdý na to, že nezištně pomohl starému člověku. Divit se začal, až jej hned po té policajti vyzvali, aby to šel s nimi na stanici protokolárně sepsat.
Soudní znalci pak vyčíslili „škodu“, která vznikla státu tím, že traktor běžel naprázdno při nakládání břemene a onoho starého pána do kabiny traktoru, jakož i při vykládání stejného u něj doma; co spotřeboval traktor na palivu při zajetí si oněch 80 metrů, včetně amortizace stroje. Z lidského hlediska totální nesmysl. Šlo o zanedbatelné položky.
Bezcitný, odlidštěný, suchopárný bolševický soud to ale viděl jinak. Pohnutka pomoci starému člověku jej naprosto nezajímala a ignoroval ji. Sečetl jen tu směšnou „škodu“ a uznal jej vinným z trestného činu „rozkrádání socialistického majetku“, (v té době byl velký rozdíl mezi krádeží soukromého a socialistického majetku. Mělo to i zvlášť paragrafy a pochopitelně sáhnout na socialistický = státní a KSČ majetek bylo horší než zabít vlastní babičku a podle toho i souzeno. Až tak byl celý systém zvrhlý a krvelačný), a napařil mu 6 měsíců nepodmíněně, i když šlo jeho první potrestání.
A tak jsme se v hradecké věznici potkali. Nikdy nepochopil „logiku“, jak jej mohli za pomoc starému člověku odsoudit. A ještě na to vynaložili 10 000x větší investice než byla ta údajná škoda, kterou u toho měl stát udělat. Co ale pochopil plně, byla zvrhlost a nelidskost systému a začal jej nenávidět. A s ním i celou společnost. Žel, jeho pojetí bylo trochu jiné než moje a přijal předsevzetí, že na něm spáchanou křivdu mu společnost zaplatí, a to v duchu hesla „padni komu padni“, a stal se samozvaným exekutorem vybírání dluhu.
Manželství se mu už za dobu pobytu ve vězení rozklížilo a tak, když jej pustili, nezačal tam kde skončil, ale vrátil se do Prahy. Totálně se změnil. Nikomu a ničemu už nevěřil. Mstil se a vybíral si dluh na společnosti za zmařený život, v praxi začal vykrádáním bytů. V tomto stavu jsem jej zastihl, když jsem jej za nějakou dobu po jeho propuštění z vězení přijel navštívit do Prahy.
Měl jsem v úmyslu získat jej pro emigraci. Sice jsme o ní mluvili už i ve vězení, ale jeho rozhodnutí nebylo pevné. Stačilo mu jen se pomstít a mít se dobře. Po cestování jako já tolik netoužil, stát nevnímal jako třídního nepřítele, jen jako nepřítele a za újmu se chtěl jen mít nadstandartně dobře a užívat si. Toto očekávání mu „bytařina“, kterou se naučil ve vězení, naplňovala. Měl už i svou partu a zisky z bytových krádeží nebyly rozhodně malé. Důvěřoval mi – říkal, že vyjma jeho mámy jsem jediný člověk na světě, kterému věří – a tak mi vše řekl, popsal a přemlouval k tomu, abych se k nim přidal. Že nakrademe balík a emigrovat budeme až potom i s penězi. Tuhle nabídku jsem nepřijal, a jak se záhy ukázalo, bylo to moudré rozhodnutí.
Lhal bych, pokud bych na tomto místě tvrdil, že důvodem pro nepřijetí jeho nabídky byly morální zábrany či strach ze zákona a postihu. To v tom žádnou roli nehrálo. Obojí jsem musel už dávno před tím potlačit, stejně jako i strach ze smrti.
Bude ale na místě vysvětlit, proč jsem to musel udělat. Zejména, když morálních zásad jakož i respektu ke společenským pravidlům (zákonu) jsem se ve skutečnosti vnitřně nikdy natrvalo nezbavil. Mám dokonce smysl i pro vojenskou disciplínu.
V dané době jsem ale cíleně musel toto vše potlačit tak, že tato pravidla pro mě přestala vůči dané společnosti a státu existovat. Nahradila je pravidla válečná. A ta platila do okamžiku opuštění ČSSR.
Od chvíle, kdy jsem se (na „díře“ ve vězení) rozhodl emigrovat i za cenu obětování vlastního života, jsem tomu musel nejen vše podřídit, ale také se i jinak chovat. Pokud bych striktně ctil zákon, nemohl bych pochopitelně nikdy ani emigrovat, neb už jen samotná emigrace byla trestným činem, cca do 20 let trestu, dle způsobu provedení.
Při tom všem jsem se rozhodl o svobodu bojovat s nepřítelem – Státem – který vládl obrovskou mocí a nesrovnatelnými prostředky. Byl tak na tom pozičně nesrovnatelně lépe a navíc odhodlán mě nejen na dvě desítky let zavřít, ale bez mrknutí oka i zabít. A to doslova, když by se mu podařilo mě přistihnout na hranici při jejím překonávání, či při přípravě na to a neuposlechl bych výzvy a kladl při zatýkání odpor.
Jenže, pokud v té době člověk neměl pas jako já, nebyl dobře zapsán u Strany, a k tomu nějakým zázrakem nezískal povolení vycestovat na Západ (což tenkrát mohl málokdo), a chtěl skutečně žít, tak mu jiný způsob emigrace nezbýval než – bez nadsázky – přijmout boj na život a na smrt.
Rovnalo se to, i když tichému, přesto vyhlášení války, a to mravence proti obrovi. A to musí obecná pravidla přestat platit. Smysl pro ně je nutno potlačit a nastupují pravidla válečná – řečeno slovy Napoleona: „ve válce a v lásce je povoleno vše“.
Nepřítel přitom ale nebyla jen vládnoucí nomenklatura a její pochopové, justice, policie, vojsko, apod. Byl jím i celý stát. Celá společnost – každý – protože i ten zdánlivě nejobyčejnější jedinec mohl člověka udat, a tak jej i „zabít“. A tehdy udával každý druhý, ne – li první.
Řečeno obrazně – ale i fakticky – člověk rozhodnutý k takovému boji, se od okamžiku rozhodnutí musel chovat jako výsadek v týlu nepřítele na nepřátelském území, neboť každý člověk byl pro něj v tu chvíli nikoliv spoluobčanem, ale možné smrtelné nebezpečí. Tedy nepřítel. Výsadek v týlu nepřítele má jen jediný úkol. Přežít, dosáhnout cíle, a podle toho se i chovat. Nic víc.
Bylo tedy nutno potlačit nejen respekt k zákonu, ale i jinak běžný morální kodex, a donutit se nepociťovat účast s obíranými při obstarávání prostředků k boji, apod. Není to snadné, pokud to pro člověka není přirozené. Pokud bych to ale nedokázal, prohrál bych předem a nikam jinam než do vězení nebo na smrt bych se nedostal.
Pro upřesnění bych k tomu chtěl dodat, že výše uvedeným jsem chtěl jen říct: že to, když se člověk postaví vědomě mimo zákon či morální kodex, tak to ještě nemusí automaticky znamenat, že nemá schopnost zákon a autority respektovat, a že nemá běžné morální zásady slušného člověka. Může to taky znamenat jen to, že za určitých situací byl k jejich vědomému potlačení donucen, zejména jedná – li se pak o totalitní režim (či jinou nespravedlnost) při boji za svobodu – a to, aniž by se u toho ve své vnitřní podstatě musel zákonitě změnit trvale.
Prosím proto, aby vše následné, co je zde uvedeno až do okamžiku překročení státní hranice ČSSR, bylo vnímáno v tomto kontextu. Tedy tak, že pokud by mi totalitní režim nebránil odjet či kdybych se rovnou narodil ve svobodné zemi, tak nic z toho, co bude následovat by se nestalo, nebyl bych nucen jít mimo zákon a morální normy, živil bych se úplně jinak a žil, jak už zmíněno, životem běžného člena společnosti.
Stejně tak je třeba brát i získávání prostředků k boji. Byly pro válečné účely (jako válečná kořist) a určeny pro dosažení cíle, nikoli pro mou osobní zábavu, či rozmařilé užívání si, i když i tento styl jsem musel v rámci splynutí s okolím podsvětí přijmout. (Na to se už ale zvyká snadno).
Pro úplné dokreslení by možná neškodilo připomenout bratry Mašíny, kteří v boji s totalitou neváhali nejen riskovat své životy, ale i na život a na smrt bojovat zbraněmi, a na svobodu se doslova prostřílet. Zákony totalitní ČSSR při tom porušili tak, že víc už to ani moc možné není. Jakmile se ale dostali na svobodu a do skutečně právního státu, začali opět respektovat jak morální kodex, tak zákonné normy, a žijí oba v USA už přes padesát let řádným životem členů tamní, skutečně právní společnosti. To jen na doplnění, jako příklad, že člověk donucený systémem právní či etické normy porušovat, ještě nemusí být ve své podstatě automaticky zločincem.
Pavel mě k bytařině nepřemluvil, ale já jej k emigraci ano. A hned, ne až nakrade. On, pokud se pro něco rozhodl, tak vždy chtěl vše realizovat hned bezprostředně. A tak jsme na to taky hned šli.
Získat tehdy informace stran emigrace, kudy a jak by to šlo nejlépe, bylo velmi nebezpečné a tak skoro nemožné. To jasně dokládá i příběh jednoho mého jiného kamaráda Emila, který v té době dostal 8 let vězení jen za to, že si s kamarádem v hospodě teoreticky vyprávěli, jak by se dalo unést letadlo na lince Praha – Karlovy Vary k cestě do NSR. Slyšel je nějaký přičinlivý „spořádaný“ občánek a hned za tepla je udal. A než to stihli dopovědět, byli v base. Takže moc informací jak emigrovat jsme neměli, neb o tom se nejen bál každý mluvit, ale bylo i velké riziko začít někde vyzvídat. Každý si prostě tak nějak musel najít cestu sám, systémem „pokus – omyl“. A pokud měl štěstí a u těch pokusů jej nechytili nebo nezastřelili, a pokud vytrval, tak se mu to časem i povedlo.
A tak nezkušení jsme vymysleli tu největší blbost, která se dala vymyslet a to, že budeme emigrovat přes východní Berlín do západního. A hned jsme jeli očumovat tu Zeď, jestli někde nemá „díru“. Nejdřív jsme očíhli metro. To mělo dle plánu jezdit i do západní zóny. Jelo, ale jen ke zdi zazděného tunelu. Tam se muselo vystoupit na povrch, projít celnicí a znovu, ale už do jiné západní soupravy na západní straně nasednout. Takže tudy cesta nevedla. Tak jsme se zaměřili přímo na tu pověstnou Zeď s tím, že někde slabé místo mít musí. Netrvalo ani deset minut, co jsme kolem ní uhnuli z turistické zóny a byli u nás pohraničníci. Díky českým dokladům (doložka k OP) a mé němčině, se nám podařilo jim vsugerovat, že nejsme narušitelé, ale jen turisti, co si chtěli jen více prohlídnout tu Zeď, která nás chrání. Nakonec nás pustili. Vše se odehrálo na ulici, skoro na úrovni velikých plechových vrat ve „Zdi“. A my měli při tom čas si je prohlédnout a na to, že jsme objevili „díru“ na Západ, k jejímuž proražení postačí rozjetá Tatra 138. Ty v DDR byly. A ukrást někde po pracovní době na stavbě tatru, tu bylo to nejmenší. A tak jsme se, v bujaré náladě, rozhodli jít si nějakou na okraj Berlína najít a v podvečer s ní ta vrata na svobodu prorazit. Snad zázrakem mi v tu chvíli padla do oka berlínská TV věž a myšlenka, že bychom to přece ještě jen mohli okouknout dalekohledem z věže, ať víme, co nás po proražení těch vrat čeká. To nám zachránilo život.
Vrata bychom tatrou prorazili snadno. Ale. Za nimi nebyla svoboda, ale kasárenskej dvůr hraniční stráže, a až na jeho druhé straně byla pravá Zeď. V té už ale žádná díra nebyla. Ta zeď, kterou jsme z ulice viděli a mylně považovali za pravou, na tu pravou perfektně navazovala, a to i výškově a kontinuálně to vytvářelo iluzi zdi pravé. Po proražení vrat, pokud bychom to v tom šoku vůbec ubrzdili a nezabili se o tu pravou Zeď rovnou, tak by nás na mraky rozstříleli východoněmečtí pohraničníci. A tak nám při tom pohledu z TV věže nejen sklaplo, ale polil nás i studený pot, jako varování, že musíme být příště důslednější.
Velkou šanci jsme tomu nedávali, ale když už jsme tam byli, tak jsme šli ještě očíhnout silniční přechod. Při pohledu na naježená kulometná hnízda, silniční šikany a různé jiné bezpečnostní srandy, nám bylo jasné, že by nás rozstříleli dřív, než bychom na hranici dojeli, i kdyby ta tatra byla opancéřovaná. A tak jsme se po několikadenním „obléhání“ Berlína vrátili jako zpráskaní psi do Prahy.
23.
Pavel šel krást. Sehnal mi i byt, abych měl při cestách do Prahy kde bydlet, a já se vrátil do Dobrušky. Občasně jsme se navzájem navštěvovali, ale spíš já jezdil do Prahy za ním. Udělali jsme ještě několik pokusů stran překročení státní hranice, které ale z mého pohledu nestojí za řeč. Někdy nás u toho honili policajti a jen o vlásek se podařilo uniknout, jindy jsme skončili i na VB služebně, ale měli jsme kliku a zpravidla nás nejpozději po 48 hodinách pustili. Získávali jsme tak postupně velmi cenné informace, ale taky poznání, že nepřítel je mnohem silnější než jsme si původně naivně mysleli.
O tom nás, mimo jiné, například přesvědčil StBácký výslech na PS (pohraniční stráž) útvaru v lužních lesích nedaleko Lanžhota, když nás jednou zatkli při potulování se kolem hranic. Přesněji, v nádražní restauraci na nádraží v Břeclavi.
Původně jsme chtěli očumovat odbavování vlaku z Břeclavi do Vídně. (Později o něm ještě bude řeč). Přisedl si k nám ale kluk z jisté obce v těsnosti hranice. Při hovoru o víně z něj vypadlo, že jejich vinný sklep je úplně u „drátů“. To nás upoutalo, a tak jsme se začali nenápadně vnucovat na návštěvu. Za chvíli „byla ruka v rukávě“ a čekali jsme s ním na jeho vlak. Bohužel se při tom mluvilo. A to se nemělo. Alespoň ne o „kápíčkách“ a různých jiných nástrahách na hranici. On to u sklepa znal dokonale a věděl, kam může šlápnout a kam ne. A tak jsme vyzvídali, maskujíc to tím, abychom jako věděli kam šlapat, když bychom přiožralí vylezli za sklep vykonat potřebu a nespustili při tom na PS útvaru alarm. Zbaštil to a ochotně vysvětloval. Jenže asi moc nahlas. A tak jsme byli rázem v „gáziku“ (tehdejší vojenské auto), obklopeni vojáky se samopaly, s černými pytli na hlavách a na cestě na PS útvar, ani zaplatit jsme při tom fofru nestihli.
A tam to přestala být sranda úplně. Každého nás dali do jiné místnosti, na židli s rukama spoutanýma vzadu. Po mé pravici, mezi mnou a oknem, seděl nasraný vlčák bez košíku, po levici zblblej voják pohraničník oddaný totalitě, se samopalem v ruce, ochoten mě kdykoli zastřelit, neb by za to dostal opušťák a hodinky. Vpředu ostrá lampa, nepřetržitě mi svítící do očí. Řek jsem si tomu vojclovi o cigáro a dostal jsem pažbou samopalu přes hubu. Celou noc jsem pak takto seděl na židli, spoutaný s rukama vzadu a nic se nedělo. Hodně blbej pocit.
Ráno přišel „hodnej“ strejda z StB a chtěl se bratříčkovat. I cigáro dal. A poslouchal mé líčení, jak jsme na cestě i s kamarádem k mým rodičům, kteří bydlí nedaleko Mikulova. Že jsme jen čekali na vlak směrem na Znojmo, což je stejný směr jako Mikulov, a po cestě jsme se jen chtěli zastavit u toho dobrého muže, kterého zatkli taky, a který nás jen pozval na víno. Pak že jsme samozřejmě chtěli pokračovat v cestě k mým rodičům. Až po ten sklep to byla ostatně i pravda. Že jsme už pak neměli v úmyslu jet k rodičům, ale za sklepem zdrhnout do Rakouska, to už jsem mu pochopitelně nepovídal. To se asi „strejdovi“ nelíbilo, neb měl za to, že o nástrahách u hranice jsme se určitě nebavili kvůli čůrání za sklepem a rázem se z „hodnýho strejdy“ stal „strejda zlej“ (stihl obě role v jedné osobě, jinak tohle divadlo hrají dva) a rozbil mi hubu. Několikrát jsem po jeho úderech přeletěl přes opěradlo židle, s rukama spoutanýma vzadu, na zem. Pak zmizel a přišel až v noci, když jsem na židli usnul. Nemluvil, jen mi opět rozbil hubu, na níž už toho potom moc k rozbíjení nebylo. Vojákovi (ti se střídali) nařídil, aby mě nenechal spát a zase zmizel. Tak jsem do rána horečnatě přemýšlel, a už se smířil i s tím, že tentokrát to bude na dlouho…, přes vazbu v Brně do kriminálu a mnoho let, než se k pokusům o emigraci budu moct vrátit. (Totalitní soudy a soudci totalitní praktiky praktikující, nepotřebují k odsouzení ani přiznání, ani důkazy – stačí, když subjektivně dojdou k závěru…).
To samé dělali i s mým kamarádem a s tím náhodným známým. Ten naštěstí o našem záměru nic nevěděl, a tak v souladu s námi tvrdil, že nás jen pozval na víno. Tohle, a skutečnost, že mí rodiče v oblasti skutečně žili, nás nakonec zachránilo. Pavel o emigraci taky nic nepřiznal. Ráno přišel „strejda“ a ještě jednou to zkusil, ale už mírně. Pak si dal na stůl desky a začal mi z nich přednášet můj životopis tak podrobně, že ani já si už na některá místa nepamatoval. V ten moment mi naplno došla strašlivá síla totalitní moci. Naštěstí o sklonu k emigraci v těch lejstrech ještě nebyla zmínka. Tak se „strejda“ nakonec usnesl, že nás pustí. Dokonce se omluvil a snažil se mě naverbovat jako spolupracovníka StB. Nehodlal jsem jej dráždit, a tak jsem řekl, že to zvážím a když tak dám vědět.
Z PS útvaru nás opět s pytli na hlavě odvezli zpět do „civilizace“. Každého zvlášť. Mě na nádraží do Břeclavi, kde mě posadili na rychlík do Prahy, ani jízdenku jsem platit nemusel, s příkazem, že nesmím dříve jak v Praze vystoupit. Pavla odvezli na dálnici, ať jede stopem a taky s příkazem, aby jej ani nenapadlo se do Břeclavi vracet. Navzájem jsme o sobě nevěděli. Sešli jsme se až v Praze… a málem se nepoznali, jak jsme byli po té „soudružské“ návštěvě u StB zmalovaný. A to to dopadlo ještě velmi dobře.
Pavla později i s celou jeho skupinou „bytařů“ zatkli. (Mě ne, já v bytařině nejel. Přesto, po mnoha a mnoha letech, už po návratu z emigrace, se mi toto kamarádství stalo dost osudným). Za prokázaných 32 vyloupených bytů vyfasovali všichni dost vysoké tresty, včetně Pavla.
Byt v Praze jsem si nechal, ale vrátil jsem se zatím do Dobrušky přemýšlet, co dál. Zrušil jsem dlouhodobou pracovní neschopnost, nastoupilo tak i do zaměstnání a dumal. Po začátečnických zkušenostech jsem pochopil, že jsem si tu emigraci představoval moc snadno. A zejména, že takto chaoticky, bez systematičnosti a důslednosti a také bez nemalých finančních prostředků (jak jsem při nákladech na cesty apod. pochopil) to nepůjde. A tak jsem se rozhodl to nadále dělat systematicky, krok za krokem. Tedy – nejprve sehnat nemalou výši finančních prostředků, abych nemusel být na ničem a na nikom závislý.
Ne zrovna bezpečný, ale zato nejrychlejší způsob, jak se tehdy dalo k velkým penězům dostat, byl nějaký nelegální.
Kriminál mě naučil i mnohé stinné stránky a dovednosti, o kterých jsem dříve neměl ani ponětí. Třeba vylamovat zámky, znát jejich schémata a umět je tak i bez klíče otevřít; hrát profesionálně karty (tedy švindlovat – profi); hrát skořápky (ty jsem z „nudy“ na díře trénoval do špičkové obratnosti) apod.
Jak dopadli „bytaři“ i s mým kámošem, to jsem viděl. To jednak. Taky mě ale nijak nelákala představa, že bych někomu rozhazoval v jeho nepřítomnosti byt a hrabal se mu v soukromí. To se mi přece jen trochu eklovalo, a tak i když jsem uměl hravě otevřít zámky, tak touto cestou jsem se nevydal.
Z nabytých dovedností jsem podle mě využil ten nejméně drastický, jak někoho obrat, a to pomocí hry „skořápky“ = obehrát lidi o peníze v iluzi hry, kdy ale ve skutečnosti „kavka“ nemůže nikdy vyhrát.
Řidičák jsem neměl (byl v „čistírně“), a tak jsem si najal kluka, který mě vozil, hlavně o víkendech, po východočeském kraji na místa výskytu turistů autem jeho mámy, u které bydlel. (Chybné rozhodnutí – ten kluk). Zároveň mi dělal „volavku“ (předstíraje úspěšného hráče ve hře se mnou ve skořápkách) a jak se nějaká „kavka“ ke hře přidala, mé hbité prsty v ekvilibristice s kuličkou už hravě obíraly přidruživší se hráče (kavky), zkoušející štěstí a věříc svému postřehu. Naivně. Ani kamera není sto zaznamenat prohození kuličky u profesionála, který se tím živí. Fungovalo to skvěle a peníze se jen sypaly. Přesto se chybička nezapomněla vloudit. A jak známo, neznalost zákona neomlouvá, zejména ne při tajném operování v týlu nepřítele na jeho území. A tak jsem se poprvé v životě seznámil osobně s vazbou, podruhé s kriminálem a nepřítel skóroval. Matka kluka, který mě vozil, jednou odjela na dovolenou do zahraničí. On klíče i techničák od jejich auta měl, stejně jako svolení auto užívat, jen nemohl nikde najít klíče od garáže. A měli jsme jet na významný „kšeft“. Ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že páchám nějakou trestnou činnost, když jsem mu pomohl jejich garáž otevřít za použití dovednosti získané v kriminále – zlomením „fab“ vložky u zámku a nahrazením jí jinou. Ono by se taky nic nestalo, kdyby…
…kdyby ten kluk po návratu z kšeftu se radostí ze zisku neopil a při jízdě v tom stavu auto nevyboural a totálně nezničil. I to by ještě šlo, pokud by nezpanikařil ze strachu, že jej máma přerazí, autovrak neschoval a nezmizel neznámo kam.
O ničem z toho jsem bohužel nevěděl. Jinak bych alespoň při návratu jeho mámy z dovolené na ni počkal a škodu jí i za něj uhradil. On peníze rozhazoval, tak by na to z jednoho kšeftu neměl, ale já své podíly měl. Nebyl by to problém. Jenže… Nic jsem netušil, máma přijela a nepasoval jí původní klíč do garáže. Škvírou viděla, že auto tam není. Nemohla tušit, že syn nenašel klíče od garáže, které zapadly za skříňku botníku, jak se později zjistilo, a běžela podat trestní oznámení na neznámého pachatele krádeže jejího auta. A aby se „zahojila“, přimyslela si do protokolu, že měla v autě i několikatisícovou hotovost.
Policie, VB, měla i tady snadnou práci. Dobruška je malé město, kde se skoro všichni navzájem znají, a tak zjistit, kdo v inkriminované době autem jezdil, zejména když jsme neměli důvod to tajit, bylo pro VB dílem okamžiku. Ivoše, jak se ten kluk jmenoval, nenašli a tak si přijeli pro mě. Nic zlého netuše, jsem jim věc klidně popsal s tím, že nemám páru o tom, kde je Ivoš, ani auto. A už jsem z VB neodešel. Šustil jsem rovnou na vazbu a po několika dnech i Ivoš.
Máma, když zjistila, jak se věci mají, sice chtěla vzít trestní oznámení zpět, sepsala i novou výpověď, dokonce se i zaručovala, že syn mohl auto běžně užívat a uvedla i nějaké svědky, ale bylo pozdě !! V totalitním režimu nebylo možné jednou podané trestní oznámení vzít zpět. O tom už oznamovatel neměl právo rozhodovat. Totaliťácká mašinérie už jela.
Prokurátor i soudce se, bez ohledu na okolnosti, účelově drželi původní výpovědi mámy, a tak jsme oba dostali po 15 měsících za krádež – a nepodmíněně.
Většinu, do té doby „vydělaných“ peněz jsem vyhodil za advokáta. Práci ale za ně odved. Na tehdejší dobu to byl mírný trest a vytáhl mě i z vazby. Na válečném stavu se tím nic nezměnilo. Dané doby, do nástupu trestu (pokud by to nevyšlo) jsem chtěl využít ke zrychlené emigraci. Rozvázal jsem pracovní smlouvu s OPBH Dobruška, kde jsem stejně pracoval jen naoko (byla pracovní povinnost), aby se po mně nesháněli, a vyrazil jsem na hranice, opět do Břeclavi.
Odtamtud, jak už jsem se zmínil, jezdil motoráček (vlak) do Vídně. Po výjezdu z nádraží už prakticky jen projížděl se vstupem zakázaným pohraničním pásmem a byl v Rakousku. Celní odbavování tohoto „expresu“ probíhalo v ploty uzavřeném koridoru jednoho nástupiště, a ani na jiných nástupištích nesměla být ani noha. Bylo tam vojáků a psů jak na manévrech, kteří všechna nástupiště vyklidili, hlídali a běžné cestující uzavřeli v nádražní budově. Z toho důvodu nešlo odpozorovat odbavení přímo. Vojáci po odbavení vlaku evidentně zůstali na nádraží, a tak se jevilo, že jej dál nedoprovází. Nebylo je ale možné odpočítat před a po odbavení. Odnikud tam nebylo vidět ani dalekohledem. Sledoval jsem tak „motoráček“ alespoň po vyjetí z nádraží silným dalekohledem ze střechy jedné nevysoké budovy. Žádný vojenský doprovod jsem v něm neviděl, a tak jsem dospěl k závěru, že tady to komouši asi nedomysleli a tak, že stačí jen se za jízdy po odbavení do něj nějak dostat, a musím do Rakouska projet. To jsem ale nepřítele hlídajícího si své robotíky, aby mu neutíkali ke „zlému“ imperialistovi, hodně podcenil.
Zpomalit vlak pomocí signalizace před jeho najetím na most přes řeku Dyji, nebyl s mými elektrotechnickými znalostmi žádný problém. Ani nic nápadného pro strojvedoucího. To fungovalo skvěle. Naskočit pak byla hračka, včetně otevření dveří vagonu.
Až na dva lidi byl prázdný, jak se na první pohled jevilo. Než jsem ale stačil udělat další krok, vyskočil odněkud vojáček – bolševíček se samopalem a zařval „stůj“. Udělal chybu. Měl mě nechat vejít dál a měl by mě. (Zda jich tam bylo víc nevím). Takto se mu už jen podařilo za mnou vypálit pár dávek ze samopalu, když jsem letěl po několik metrů vysokém náspu rovnou do bažiny poté, co jsem vlak už v plné rychlosti skokem opustil dřív, než stačil výzvu „stůj“ dokončit. Netrefil, ale i tak jsem se strachy málem posral, a dodnes nevím, jak jsem se přes mokřavy dostal ze zakázaného pohraničního pásma zpět do Břeclavi. Špinavej, mokrej a s rozsápanou kůží snad na celém těle jsem naskočil na zrovna projíždějící nákladní vlak do vnitrozemí.
Čas od času, hlavně při různých změnách bydlišť, jsem taky zkoušel požádat o vydání pasu. Sám o sobě byl pro cestu na Západ k ničemu. Mohlo se s ním jen do zemí východního bloku. K cestě na Západ bylo třeba mít ještě k němu speciální povolení – doložku. Tu by mi nedali ani omylem. Ale u pasu se skutečně jednou spletli a vydali mi jej.
Dlouho jsem se z něj ale neradoval. Po nevydařeném pokusu s vlakem do Vídně, jsem jej použil k zamýšlené cestě do Bulharska, kde jsem měl v úmyslu se nějak „prokousat“ přes moře, či po zemi do Turecka nebo kdyby to nešlo, tak projít přes „zelenou hranici“ do Jugoslávie, nějak jí projít do Terstu a v něm či jeho okolí projít do Itálie.
Se svým pasem jsem se ale dostal jen na letiště Praha, kde mi jej při celním a pasovém odbavování letu Praha – Sofie hned zase sebrali. Bez mého zatčení. „Zatkli“ jen pas. „Šlohli“ mi jej s tím, že odněkud mají příkaz tento pas odebrat a proč nevědí. A byl jsem zase trvale bez pasu a pochopitelně i bez zamýšlené cesty do Bulharska.
28.
Po této zkušenosti s cestováním na vlastní pas, a po první zkušenosti přímého střetu s ozbrojenou silou nepřítele, kdy se mě tento doslova bez milosti pokusil zabít, jsem na soudní příkaz nastoupil trest odnětí svobody, za již zmíněnou „krádež“ auta mámě Ivoše a s tím, že na další boj se musím ještě lépe připravit.
A jako přípravu a výcvik jsem pojal i samotný pobyt v kriminále. Po odečtení vazby mi zbývalo 11 měsíců trestu ve II. nápravné skupině v Mladé Boleslavi, s pověstnými „hadími tanci“.
29.
Pracovalo se už v „přibyláku“ (nástupní oddělení) od prvního dne. Odpozoroval jsem zákonitosti zařazování do práce, a tak rychle vymyslel fintu, jak se dostat na solidnější zařazení než byly „tance“, a to na montáž, a tak i na oddíl skoro bez cikánů. Montáž byla brána jako elita a skýtala relativně slušné výhody, pokud se plnily nadlidské normy, cca o 200 % vyšší než měli civilní pracovníci na stejném pracovišti, se kterými jsme se střídali na směnách.
Ale víc jsem, jako v předchozím kriminále, nekličkoval. Pojal jsem vnitřně pobyt v tomto lágru jako výcvikové středisko pro boj s třídním nepřítelem. Jako výcvik vůle a odolnosti, který mi tak nepřítel zadarmo poskytoval, aniž by to tušil a naopak si mysle, že mě týrá a převychovává…
Příkladně. Početní prověrky vězňů na „apelplatzu“ – tedy venku – trvaly přímo úměrně k počasí. Čím více bylo ošklivo a čím více mrzlo, o to déle jsme na place stáli v „oblečení“, které za minutu promrzlo. Policajti (SNV – bachaři) v těžkých kožiších předstírali, že prověrka nevyšla a počítalo se donekonečna znovu a znovu, dokud aspoň pár vězňů neodpadlo. Je neskutečné, jak člověk dokáže vůlí zvýšit odolnost proti všem takovým nepřízním, když má cíl a vůli přežít a bojovat o svobodu za každou cenu. Nepodlehne mrazu, který s ním třese, ale říká si „vydrž, zvykej si, trénuj, v boji s tímto nepřítelem se ti to bude ještě hodně hodit“, apod. A tak, abych necvakal zuby jako ostatní, pronášel jsem polohlasem průpovídky typu: „jen houšť, ať mrzne víc, tohle není žádný mráz, přírodo přidej, ať se otužíme na boj proti tomu zvrhlému nepříteli. Počítejte dál, vy zrůdy, a jen si nás tak ještě zocelte v boji a na boj proti vám – kurvy“. A pár lidí z okolí se přidávalo.
Ne všichni příslušníci Sboru nápravné výchovy (dnes Vězeňská služba) byli vypatlané bolševické zrůdy. Našli se i solidní. Například náš vychovatel kpt. Čech. Ale i jiní. Třeba por. Melounek. Velmi bystrý a inteligentní si jako první všiml, že mi mráz a různá nepřízeň počasí nevadí (v létě horko, déšť, apod.). Tedy navenek. Ve skutečnosti jsem se klepal jako ratlík a měl pocit, že zdechnu, ale nedal jsem to najevo. A tak se jednou u mě zastavil a povídá: „nějakej tvrdej muklíku, co ? Zimu koukám vydržíš. A co takhle sparinkpartnera se mnou v naší tělocvičně, to by sis taky troufnul ? Dělám karate“. Odpovědět kladně bylo riskantní. Podobné finty bachaři užívali k tomu, že souhlasem si mukl zpravidla naběhl a pak jej tam do bezvědomí seřezalo pět bachařů. V Melounkových očích ale žádná zákeřnost nebyla vidět, a tak jsem to risknul. Tělocvična se jevila jako lepší místo, než „buzerák“ se stupidními pořadovkami, i když mi bylo jasné, že šetřit mě nebude a hodně ran schytám. Naštěstí ten sport dělal poctivě, jako zálibu. Všechna východoasijská bojová umění učí jako první věc poznávat sám sebe, naučit se precizně ovládat, a teprve pak nastupuje technika boje. Díky tomu, že on to „jel“ skutečně poctivě, tak nebyl zvrhlá zrůda a na bachaře férovej chlap. To ale neznamená, že nebyl tvrdej. Často mi citelně namlátil, když v zápalu boje přešel z lehkých náznaků, úderů, na fullkontakt. Ale pokud to člověk bere zároveň jako výcvik proti nepříteli, navíc když tento si jej sám proti sobě cvičí, aniž to tuší, tak ani ty rány tolik nebolí a mnohé se u toho ještě i naučí.
S vězni to také zpočátku nebyla sranda. To už nebyla „jednička“ s prvotrestanými, ale „dvojka“ s protřelými rabijáky. A vybojovat si tam postavení tak, aby měl člověk klid, určitou úctu a respekt, to taky nebyla maličkost. Taky jsem hned první den skončil s rozbitou hubou v záchodové míse, když jsem naivně řekl jednomu z největších „bouchačů“ na oddíle, ať mi nešlape po čerstvě vytřené, ještě mokré, podlaze záchodů, kde jsem jako „přibylec“ dělal rajon. Pokud bych nenašel odvahu se mu po zhojení ran postavit a vyzvat jej, udělal by si ze mě celý oddíl „hadr“, včetně toho nejposlednějšího. Nemusel jsem při vyzvání vyhrát. A taky nevyhrál. Na něj nikdo z oddílu neměl. Postavit jsem se ale musel. Takže jsem přes hubu dostal ještě párkrát, než elita oddílu uznala, že patřím mezi chlapy, tedy mezi ně. Vzali mě mezi sebe a měl jsem klid. Vyplatilo se to jak mně, tak i jim. Jednak ve rvačkách jsem se z nutnosti přežít zdokonalil (tyto věci se tehdy neodvážil nikdo bonzovat), a jim jsem se stal navíc prospěšný díky mým organizačním schopnostem.
Vychovatel, kpt. Čech nebyl vypatlaný komunistický zblblo, jak už jsem se zmínil, ale člověk dělající tuto práci účelově (prachy, byt), a tak se s ním dalo mluvit. Když byl na oddíle klid a oddíl procházel slušně prověrkami, bylo mu jedno, co se jinak děje. A tak jsem jej pomalu přivedl na nápad, aby si samosprávu z vězňů postavil z chlapů a ne jako dosud z bezpáteřních slizounů. Na to slyšel, a tak se ze mě stal kulturně – politicko – propagační referent (kozel zahradníkem) a z mých dalších kámošů jiní oddíloví funkcionáři, jako „barákovej“, KP – kázeň a pořádek, atd. Tím jsme ovládli vše na oddíle, včetně přístupu k teplé vodě, která jinak byla vzácností; propagační místnosti, kde se za pláty polystyrenu na výrobu písmenek na nástěnky skvěle dařilo „kvásce“ (kvašený alkoholický nápoj), později i destilačnímu přístroji; kulturní místnost s televizí, která tam jinak byla jen na povinné TV noviny (zprávy) a pro výběr z vězňů první večerní program na 1. programu a šlus. Ale my – samosprávci – jsme tam mělik přístup prakticky neomezeně, a k tomu i jinak zakázaný program Polské televize, vysílající na jiném pásmu než první český, a jehož příjem NVS znemožnila vyjmutím součástek z TV přístroje. Doplnit chybějící součástky nebyl s mou znalostí slaboproudé elektrotechniky žádný problém – civilové je přinesli na pracoviště, a tak jsme čuměli i na západní filmy, které Poláci někdy dávali.
Naproti tomu jsme ale dokázali v deseti lidech těch zbývajících šedesát zvlčilců udržet na uzdě tak, že každá sobotní prověrka, jakož i dílčí v týdnu, dopadla ve všech směrech na vynikající hodnocení oddílu. Čech měl prémie, a my tak pokoj. Chlast jsem vyráběl, ale nepil. Místo toho jsem se učil z tam zakázané, ale nějak do lochu propašované učebnice němčiny pro střední školy. Německy jsem už sice zčásti uměl, ale ne perfektně a jen mluvit, gramatiku ne. A taky člověk zapomíná a bylo třeba se zdokonalovat. Jen jednou jsem se tam zpil do němoty...
...to když si mě Čech zavolal do kanceláře, což nebylo běžné a už vůbec nebylo myslitelné, aby při tom mukla vyzval, aby se posadil. Když šlo o posezení, chodil spíš s náma pokecat na propagačku – i při tom ochutnat naši pálenku. Sedl jsem si. Čech s omluvou, že dřív to udělat nesměl, mi dával dva dny po pohřbu parte s oznámením úmrtí mého otce. Nebrečel jsem. Táta mě vždy učil, že chlapi nepláčou a jako příklad mi dával i sebe, kdy ani on nebrečel na pohřbu svého táty, který jej vychovával, ač vnitřně jej žal mohl roztrhnout. (Jeho biologický otec v jeho útlém věku padl na východní frontě za II. světové války).
Ale tak dobrej jako táta jsem přece jen nebyl. Sice jsem nevzlykal, ale po tvářích mi samovolně stékaly slzy nezměrného žalu, a tupě jsem zíral před sebe, nevnímaje okolí. Čech se potichounku zeptal, kolik máme na propagačce kořalky. Když zjistil, že zrovna skoro žádnou, vytáhl ze zásuvky stolu dvě láhve páleny s tím, že tušil, že se asi budou hodit, a proto je přinesl. Dal mi je s tím, ať se jdu na propagačku opít do němoty, že zařídí, aby mě ani následný den nikdo nesháněl. Víc, že pro mě v danou chvíli udělat nemůže.
Udělal víc než v tu chvíli tušil. Vlídné slovo a projevení účasti v takové situaci a v jinak tak nepřátelském prostředí, jako je kriminál, má tak nesmírnou hodnotu, že ji nelze vyvážit žádným materiálním bohatstvím. A nikdy jsem mu to nezapomněl.
Patřil později i k té nepatrné hrstce lidí, kteří za to stáli, abych se s nimi rozloučil, lépe, které jsem chtěl naposledy vidět a beze slov loučení se rozloučit, když už bylo jisté, že nic nestojí v cestě k mému nastoupení do vlaku na západ s nemožností návratu. (Nemohl jsem nikomu říct, že odjíždím. A co se stane v roce 1989, to v tu dobu ještě nikdo nemohl ani jen tušit. A tak byl takový odjezd s plným vědomím navždy).
Bylo to zvláštní loučení. Já věděl, on ne. Seděli jsme celé odpoledne v jedné restauraci v Mladé Boleslavi, povídali si o tom, co bylo, o životě, ap... Nemohl uvěřit, že jsem jej navštívil jen tak, jako člověka, kterého si velmi vážím a myslel si, že za tím musí být ještě něco jiného. Nějaký skrytý smysl. Ptal se i na rovinu, jestli nepotřebuji nějakou protekci, něco zařídit, ap. a nabízel mi, že klidně udělá co potřebuji. Opakovaně slyšel „ne“, že nic opravdu od něj nepotřebuji, jak se domnívá. Snažil se uvěřit. Ale plně uvěřil, až když jsme si venku podali ruce na rozloučenou. Jeho oči se změnily a bylo v nich dojetí. Nastoupil jsem do auta a spustil motor. Tehdy pro změnu tomu tvrdému harcovníkovi, který si hravě dokázal poradit se stádem muklů, ale zároveň rovnému chlapovi, tekly po tvářích slzy nefalšovaného dojetí... A já byl v tu chvíli rád, že jsem tu návštěvu uskutečnil a mohl mu tak poděkovat za to, jaký byl...
Táta zemřel v 58 letech, prakticky na stejnou chorobu, jako později můj přítel Karel Kryl. Oba lékařsky na infarkt. Skutečnou příčinou vyvolání infarktu ale bylo nejspíš utrápení se. U Karla to byla nezměrná láska k české zemi, kterou miloval tak, že se vnitřně velmi trápil, když po první euforii z odchodu komunistů od moci viděl, že ani po roce 1989 se toho v ní zas až tolik nezměnilo a nový režim už v počátku devadesátých let nazýval „demokratůra“, a opět začal psát protest songy a na vystoupeních je zpíval, k nelibosti mocných. Příkladně v Dobříši začal koncert slovy: „už mi zase zakazují některé nové písně, nebudu vám je vyjmenovávat, raději vám je všechny zahraji...“ A hrál se smutkem v srdci, ale úžasně tak, jak mu bylo vlastní. U otce to bylo vnitřní trápení pro nesplnění snu a touhy po skutečné svobodě, což kvantitativně a v principu vychází nastejno.
Když jsem se na propagačce spíjel do němoty tou kořalkou od Čecha, přemýšlel jsem i o tátově rozpoložení, které mohlo opakovaně infarkt vyvolat. Mým vězením jsem mu k dobré náladě jistě nepřidal. Ale to nemohla být hlavní příčina. Táta o mém záměru emigrovat za každou cenu věděl. Velmi dlouze jsme o tom mluvili, a tak i věděl, že riskuji nejen vězení, ale i smrt. A byl i na tyto okolnosti vnitřně připraven. Byl dokonce hrdý na to, že jsem našel odvahu k takovému kroku přistoupit a celý život jen nesnít jako on. To jsou jeho slova. A nic jiného, než celoživotní touha po svobodě a spravedlnosti jej netrápilo. Lokalizovat tak skutečnou příčinu jeho smrti nebylo těžké. Utrápil jej, a tak zabil, totalitní režim...
Spil jsem se tehdy na té propagačce tak, že aniž bych mezitím spal, tak jsem se propil až do střízlivosti a vycházel odtamtud jiný člověk, než jaký tam vešel. Pokud by do té doby ještě mohlo něco vyložené náhodou existovat, co by mě mohlo stran záměru boje o svobodu zviklat či zastrašit, tak od té chvíle už neexistovalo nic, co by mě vyjma smrti mohlo zastavit.
30.
Dřel jsem v práci jako pes, v tělocvičně tak, až poručík Melounek nechápal, co to do mě vjelo. Ležel jsem u knížek a spal v průměru čtyři hodiny denně.
Na oddíle jsem si víc všiml jednoho kluka. Byl tam za to, že jednou přišel do hospody, v ruce třímal oprátku a v ní vězel krk bysty Lenina, a na celou hospodu prohlásil, „že toto je potřeba udělat se všemi „Homounisty“ (což si každý vyložil jako „Komunisty“), přičemž provaz i s bystou zvedl vysoko nad hlavu. Otázka zatčení po té byla dílem okamžiku. Soud ten výkon ohodnotil na 5 let nepodmíněně. Bylo mu jasné předem, co se stane, ale jak mi později sám řekl, nemohl se ubránit dávat najevo své smýšlení. Nenáviděl systém celým srdcem.
Velmi rychle pochopil můj systém a přístup ke kriminálu jako k výcvikovému táboru. I válku vyhlášenou režimu, a začal to brát stejně. Domluvit se pak na společné realizaci emigrace bylo už samozřejmostí.
A když jsme nemohli emigrovat hned, neb jsme byli v kriminále, tak jsme výcvik, který nám tento poskytoval, ještě vylepšili o nápad, jak režimu škodit i tam. A to on dělal ze srdce rád. Ani v civilu si pak nedokázal odpustit alespoň menší provokace, o čemž ještě bude řeč.
Prozatím jsme vymysleli, že do všech aut určených k vývozu na západ, budeme do nádrží házet kostky cukru (to poškodí motor) nakoupené za své z kapesného. To jsem měl na starost já, protože jsem v práci montoval „hrdla“ (přívodní potrubí benzínu při tankování do nádrže). Nikdo si tak té činnosti navíc nemohl všimnout. On, kromě spolunákupu cukru, psal na vnitřní stranu vík od baterií německy a anglicky nápisy: „toto auto vyrobili v československém gulagu političtí vězni“.
Dnes se to může jevit jako banalita. Tehdy to byla velmi riskantní činnost. Při prozrazení hrozilo za takovou sabotáž mnoho let vězení a v mnohem horších podmínkách III. NVS. Měli jsme v tomto štěstí. Nikdy nepřišli na to, kdo to dělá.
A tak se začalo rodit přátelství v pravém smyslu toho slova, kdy skutečný přítel je pro přítele sto nezištně riskovat třeba i život, pokud je to třeba. Více lidí jsem pak už s touto vyjímečnou schopností být přítelem, nepoznal. To člověk pozná skutečně jen jednou za život, a to ještě jen tehdy, pokud má veliké štěstí.
Měl „výstup“ (propuštění z vězení) zanedlouho po mně. Domluvili jsme se, že v ten den na něj počkám před branou vězení...
Po svém výstupu z vězení jsem se už do východních Čech nevracel. Nebyl důvod. Pracovní poměr jsem tam měl zrušený a byt jsem taky městu vrátil ještě před nástupem trestu. Odjel jsem rovnou k mámě na jižní Moravu, která mou přítomnost alespoň na chvíli po smrti táty potřebovala.
Nechal jsem se tam zaměstnat na dobu určitou u OPBH Mikulov jako instalatér a revizní technik. Nepotřeboval jsem pracovat. Měl jsem u mámy ještě pozůstatek financí z předcozí válečné kořisti. Ale musel jsem, pokud jsem nechtěl riskovat opětné okamžité zatčení a nové vězení pro tzv. „sluneční paragraf“ (§ 203, dnes zrušen) – tedy trestný čin příživy, podle nejž bolševici „odměňovali“ ty, kteří jim nechtěli robotíkovat v pracovní povinnosti. Na tak malém městečku by si velmi rychle někdo všiml, že nedělám, a udávalo se vše... V daném podniku mě brali sice jako zábavného, ale jinak nepochopitelného exota. Asi dodnes mnozí nechápou, proč mi nezáleželo na výplatě a nehádal se o ni s vedením tak, jako oni. Proč bych to dělal ?! Těch pár korun navíc by mě nevytrhlo a k emigraci nepomohlo... Nač se tedy rozčilovat, jestli mi dali o stovku míň nebo víc.
Zajel jsem také do Prahy „vyhodit“ pronájemníky z mého bytu, kterým jsem byt pronajal na dobu mé nepřítomnosti a sehnat za peníze z předchozí válečné kořisti ještě jeden byt pro přítele, aby na sousedy nepůsobilo podivně, že v jednom bytě bydlí dva chlapi a nezačali se moc zajímat, co jsme zač. Nikdy jsem o slovech Přítele (zůstanu u tohoto pojmenování) nepochyboval, a tak ani o potřebnosti dané investice. Dál už jsem u mámy čekal na jeho výstup a zároveň se jí při tom snažil rozptýlit smutek ze ztráty muže, mého táty. Vyřídil jsem si i vrácení řidičského průkazu po přezkoušení a chvilku žil tak, jak režim nařizoval.
Čekání mi tam „drobnou“ epizodou zpestřila už jen StB. Přijeli jednou večer k nám domů. Prokázali se svými všemocnými průkazy a odvezli si mě na PS útvar do Hrušovan nad Jevišovkou. Po cestě neřekli ani slovo. Blbej pocit. StB se o člověka nikdy nezajímala jen tak a kvůli nějaké blbině. Nedal jsem na sobě nic znát, ale dobře mi po té cestě vůbec nebylo. Sice jsem ještě od návratu z kriminálu nestihl nic provést, ale copak totalitní režim potřebuje, aby člověk něco provedl, když jej chce uvěznit...?!!! Nepotřebuje ! Vymyslí si něco sám, stvoří konstrukci, a je to. A tak mi docela „lepilo“.
V kanceláři začali otázkami na kriminál. Jak vězni smýšlejí, ap., a jestli jsem nezaslechl něco o tom, že by někdo chtěl emigrovat či páchat jinou protistátní činnost. To vypadalo zlověstně, když jsem si uvědomil, jaké sabotáže jsme tam s Přítelem dělali, a jak jsme se domlouvali na emigraci. „Vědí to, nevědí...?“, kalkuloval mozek, „mohl nás někdo slyšet, či vidět...?“ O Příteli jsem nepochyboval. Ten by nepráskl ani slovo, i kdyby jej zabili, ale co když někdo bonzoval ?! Když mi ale po neutrální odpovědi, že vězni nadávaj na kdeco, ale konkrétně to, na co se ptají, že jsem nikde nezaslech, nerozbili „ciferník“, bylo jasné, že nevědí nic, a že jsem tam tedy kvůli něčemu jinému. A pak ta „sranda“ přišla.
Vyrukovali s tím, že jim něco dlužím, a udělali dramatickou pauzu. Vyvalil jsem oči, ale pak mi to došlo. „Strejda“ z StB na PS útvaru u Lanžhota, když jsme tam byli na výslechu s Pavlem. Neodpověděl jsem mu tenkrát na „verbovku“, jestli bych nechtěl s nimi spolupracovat. Já na to dávno zapomněl, ale oni ne. A ve skutečnosti mě od večeře u mámy vytáhli jen proto, aby zjistili, jak jsem se rozmyslel. „Vidíte, jak Vám to pálí“, řekli, když jsem tuto hypotézu na ně vysypal. Spad mi kámen ze srdce a rázem jsem „byl na koni“ a spustil: „vy jste asi upadli na hlavu, ne ? Odsedím si kriminál a pak chcete spolupráci ? Co takhle kdybyste s tím přišli před tím, to vás nenapadlo ?“ Přerušili mě a jeden povídá: „Vaše chyba, měl jste přijít sám, nabídku jste měl, třeba by to pak šlo zařídit i s tím kriminálem“. Hezky mě uzemnil a sliboval, že příště by to nebyl problém, pokud by nešlo o nějaký trestný čin proti státu nebo úkladné vraždy. (Tedy, nabízel mi svolení, že můžu klidně páchat trestnou činnost, když budu zdatně práskat jiné). Stačí jen podepsat. Nikdy bych to nepodepsal, spolupráci s úhlavním nepřítelem, to bych si raději usekl ruku, ale vytočit jej „doběla“ jsem pro jistotu taky raději nechtěl. A tak povídám: „hele chlapi, já jsem teď zdrchanej z toho vašeho lochu, nejsem tak sto hned odpovědět, promyslím to“. A aby to vypadalo věrohodně, doplnil jsem to o dotaz, kam vůbec jako dát vědět, na PS útvar nebo jako kam, když vždy, když někoho z nich vidím, tak je to na PS útvaru. Díky tomu dotazu mi práskli svého donašeče v místě bydliště mámy s tím, že postačí jen říct jemu a víc se starat nemusím, že už si mě najdou sami. (O tom jsem nepochyboval...) Tady, na PS útvaru, že si jen půjčili kancelář. A to mi vypadly oči z důlků podruhé. Ten konfident byl jeden z mých kamarádů v místě bydliště mámy, do kterého bych to neřekl... Ne, že bych mu nějak věřil, to ne zas až tak, ale spolupracovník StB...?! Jo, taková byla tehdy doba.
(Pochopitelně, že nabídky jsem nikdy nevyužil, v lustraci mám i záznam, že jsem odmítl).
V den výstupu Přítele jsem stál u brány mladoboleslavské věznice ve vypůjčeném autě a čekal, až jí projde. Prošel a evidentně na domluvu nezapomněl. (Psát jsme si nemohli, to tehdy režim nedovoloval, byly povoleny jen dopisy rodině, na předem určenou adresu, 1x za 14 dní, ostatním osobám bylo psát zakázáno). Hned se začal rozhlížet po parkovišti, kde jsem. A tak začalo mé další válečné kolo v boji o svobodu...
32.
Jeli jsme do Prahy. Naoko jsme se zaměstnali u OPBH jako domovníci. Každý v jiné části Prahy. Bylo to jedno, stejně jsme nedělali a bylo bezpečnější, když si nás nikdo nebude spojovat dohromady. OPBH tenkrát často fungovalo jako „schovávačka“ – krycí zaměstnání, při jinak pracovní povinnosti. Člověk, když si to tam uměl dohodnout, tak dostal do OP razítko zaměstnavatele, nesměl chtít výplatu, naopak musel vedoucímu úseku ještě nějakej ten „litřík“ přinýst, když výplatnici podepisoval, a za to se nemusel o nic starat. Konkrétně u mě pak bylo už jen jedinou povinností se každý týden v pátek telefonem ozvat, že jsem v pořádku. Jinak čtyři baráky, co jsem měl na starosti už zařídila vedoucí, aby byly v pořádku, a to rozpisem práce na jiné lidi, a já jinak ty baráky viděl jen jednou, a to zvenku, abych věděl vůbec kde jsou, když by se někdo ptal. VB takové otázky měla. „Práce“ a bydlení tak zajištěno bylo.
Jinak jsme ale byli finančně na nule, a tak bylo v prvé řadě třeba sehnat prostředky. Na dluh jsme koupili starší auto. Oba jsme Prahu znali dokonale. On byl dokonce rodilý pražák. A tak jsme na směny začali jezdit tzv. „černou drožku“ (nelegální taxík – tehdy běžná věc, auto bez označení, nabírající klienty stejně jako ofi drožka. Tehdy po Praze v noci nic jiného nejezdilo, než jen taxi, VB a „černá“), (lidi tak mávali na každé projíždějící auto, vyjma fízlů pochopitelně), abychom získali co nejbezpečněji peníze jednak na zaplacení dluhu za auto a taky provozní kapitál na už známé „skořápky“, plus na osobní prezentaci. Praha není venkov a dostat se do prostor heren, jako třeba ve Vodičkově tak, aby její personál danou nelegální hru přehlížel, vyžadovalo nejen kvalitní oblečení, ale i tučné „držhubné“ pro personál – a předem. Zato tam byli ale tuční klienti – „kavky“.
Začalo se dařit. Stanovili jsme si částku půl milionu korun (což by bylo jako dnes pět milionů) na emigraci – tj. technické prostředky, režii a taky něco s sebou. Komunisti strašili, že je na západě zle, čemuž jsme sice nevěřili, ale nikdo z nás tam nebyl, ani jsme nepotkali nikoho, kdo by se odtamtud vrátil, a tak pro každý případ něco do začátku jsme chtěli mít.
Skořápkami by to sice udělat šlo, ale za hodně dlouho. A tak jsme začali využívat mé jazykové dispozice na tzv. vexlu (dnes je to legální směnárna – tehdy to byl trestný čin ohrožení devizového hospodářství). Dalo by se říct, a to i bez nadsázky, že „vexl“ byla vpodstatě služba:
cizincům v kompenzaci, kdy je jinak stát ČSSR nestydatě okrádal v jeho oficiálních směnárnách v bankách, neskutečně podhodnocenými kurzy valut ke koruně,
českým občanům, lidem kteří by se jinak k valutám nemohli dostat, neb stát zakazoval tyto lidem vlastnit, a pokud k nějakým přišel, tak je občánek musel státu odevzdat. Za to dostal tzv. „bony“, a tak řádně oškubán si za ně mohl nakoupit v tuzexu západní zboží. Kdekdo po něm toužil. 99% obyvatel se ale k bonům či valutám nemělo šanci dostat. U nás tak ke koupi dostali to, co jim stát odpíral. Valuty i bony.
Díky jazykovým znalostem, jak mým tak Přítele, jsme nemuseli začínat podřadným postáváním u tuzexu a nabízet lidem bony. I vexl měl svou hierarchii – prodejci u tuzexu, ulice, autobusy a nejvyšší třída byl vexl na hotelích. Každá se ale musela tvrdě vybojovat.
Začali jsme cizince oslovovat na ulicích. Jenže ty exponované už byly obsazeny jinými vexláky, kteří si velmi pečlivě hlídali konkurenci. Tím se automaticky udržoval i jejich počet. Ne každý si mohl vzpomenout, že bude vexlovat. Takovej naivka by se nestíhal divit... Bylo nutno se umět prosadit. A to nebyla sranda.
Volný byly tedy jen vedlejší ulice, ale na nich zase skoro žádný cizinec, nebo Pražský hrad, kde sice bylo turistů habaděj, ale kam by vlezl vexlovat jen sebevrah. Bylo to tam prošpikovaný tajnými a StB. Riskli jsme to druhé. Hrad.
Díky znalostem řečí se dalo do skupinky turistů zamíchat, jako její součást, tyto hned neoslovovat ohledně směny, ale klidně konverzovat a směnu pak provést až na příhodném místě. Ale i tak to bylo riziko. A když už nám štěstí přálo, tak jsme se pokusili ještě o jeden sebevražedný kousek. Přeskočit jednu příčku v hierarchii vexláků, a začít jezdit rovnou autobusy.
To spočívalo v tom, že se autem jelo na celnici (Dvořiště nebo Rozvadov), a na parkovišti se vyčkalo, až projede nějaký zájezdový autobus se západními turisty. Hned po jeho projetí celnicí se na něj mávlo. Řidiči autobusů už to znali, a tak stavěli. Jeden z nás pak nastoupil do autobusu, ve kterém provedl směnu s turisty. Za autobusem jel kolega v autě. Po provedení směny autobus zastavil, první vystoupil, nasedl za druhým do auta a jelo se zpět k celnici, a tak dokola, dokud nebyly vyměněny všechny peníze k danému obchodu určené. A to „sypalo“ velmi dobře. Jenže.
Na „trasu“ se nedalo dostat tak jednoduše, jak jsme si naivně představovali. Tu si také hlídala tam už operující skupina vexláků. Trasy se buď kupovaly nebo „dědily“, stejně jako vyšší místa na hotelích. (Pojem „dědictví“ bude zmíněn ještě dále). To jsme ovšem tehdy nevěděli.
A tak nám štěstí přestalo přát hned první den. A po prvním autobusu. Na parkoviště, kde jsme s Přítelem zastavili, se najednou vřítila dvě auta, z nich vyskákalo šest frajerů s řetězy v rukou a nejen, že nám řádně rozbili hubu, ale abychom si dobře pamatovali, že to je jejich trasa, tak nám poničili i auto a vyklepali z nás všechny peníze, co jsme měli u sebe. Asi tejden jsme si pak lízali rány. A přemýšleli a vymysleli.
Za totáče sice nebylo snadné sehnat zbraň ani v podsvětí, ale zas tak složité, aby kvůli tomu musel člověk zabíjet policajty a přepadávat jejich služebny, to zase nebylo. Stačilo mít správné kontakty a peníze – hodně peněz. A my znali celej tehdejší Václavák a prostory přilehlé (myšleno lidi – všemožné), a tak sehnat pouhé dvě pistole a hromadu nábojů k tomu, bylo hračkou. I samopaly byly k mání, ale co bychom s tím dělali. Nehodlali jsme dělat vojenské manévry se všemi vojsky Varšavské smlouvy – my versus armáda – ale v „poklidu“ jsme chtěli uletět kradeným práškovacím letadlem. To neměl být problém, díky mé znalosti pilotáže na motorovém rogalu, kterou jsem tajně provozoval v době manželství (tajně před režimem, ne ženou), a občasné možnosti sednout si i za knipl sportovního éra „Zlín“. Také tajně, když mě tam propašovali kluci z jednoho svazarmového letiště. V cestě k tomu nám v tu chvíli stálo jen těch šest „vořešprutů“, kteří nás nechtěli pustit na trasu Rozvadov – Praha a vydělat si potřebné peníze. A na ty musely dvě pistole, i když jen ráže 7,65 stačit.
A stačily. Identická scéna na podobném parkovišti jako už popsaná, jen s jiným koncem. Frajeři vyskákali z aut a najednou čuměli do hlavní dvou pistolí. Přesně mířené rány do reflektorů jejich aut a na zrcátka, nenechaly nikoho z nich na pochybách, že ti co ty pistole drží, s nimi taky umí zacházet. A pochopili rychle i bez řečí. Sami řvali, že vyklidí „hřiště“. Trasu ať si necháme, naskákali do aut a zmizeli. A už se skutečně nikdy – nad očekávání odvety a i když je to nepochopitelné- neobjevili.
Ta trasa byl „zlatý důl“. A protože jsme prachy nerozfofrovávali za zábavu, zanedlouho jsme měli vytčenou částku pohromadě. Přítel bych trochu prudší než já, a tak v opojení jak jde vše hladce, občas provedl nějakou ptákovinu pro „zábavu“. Jako že si neodpustil se alespoň vysmívat bolševikům třeba tím, že při míjení auta plného policajtů, stojícího u chodníku, jim zabušil na střechu a zvolal: „obušku z pytle ven !“ Fízlové pochopitelně z auta vyskákali, vytáhli i obuchy a zbušili jej. (Naštěstí jim to jako satisfakce stačilo). A on zbitej, ale hubu od ucha k uchu povídá: „vidíš, funguje to, už nás ti zasraný bolševici začínají poslouchat“. Někdy jsme takhle dostali oba, ale za tu srandu to stálo. Policajti vždy poslechli a dle rozkazu z „pytle“ vyskákali. Ale to bylo na relax všechno. Žádné noční podniky, vinárny, ap. a holky jen příležitostně a skoro žádnej chlast. – Válečný stav v týlu nepřítele a k tomu i nezbytná příslušná disciplína a důslednost víc nedovolovaly. Nicméně, přes to všechno jej zrovna tento rys nezkrotné povahy v nenávisti k režimu bude stát život.
Prachy byly, a tak bylo třeba přistoupit k realizaci emigrace. Tejden jsme leželi v lese, v maskáčích jako vojáci, nedaleko Vranovské přehrady, kde jsem to už dříve zběžně obhlížel i s Pavlem. Sledovali jsme provoz na jednom z nejblíže položených letišťátek pro práškovací letadlo u rakouských hranic. Ve dne jsme koukali dalekohledem zpovzdálí, zamaskovaní větvemi na okraji lesa. V noci jsme to okukovali zblízka a spali v lese pod maskovací celtou.
Každý den bylo vidět to samé. Ve dne se práškovalo. Na konci dne mechanik netankoval. Vždy až ráno. Postavili éro do ohrádky, ukotvili, zamkli bránu a hotovo. Noční ostraha – jeden vrátný. Vzdálenost do Vídně cca půl hodina letu. Na hranice necelé dvě minuty na maximální výkon – noční let na přístroje. Předpokládaná doba lokalizace pohraniční stráží 15 sekund před příletem, při nízkém letu. Trošku riskantní, ale bez šance nás zastavit. Mohli se nás jen pokusit sestřelit z vidových hlásek. To měli sice zakázáno, střílet na letící cíle, ale známe bolševické praktiky – takže by stříleli. Pravděpodobnost nástřelu letícího cíle 250 km rychlostí, s 15 sekundovou lokalizací a v noci, není ani 5%. Tohle riziko se dalo zakalkulovat. Ostatně šli jsme do toho vědomě s tím, že můžeme zemřít. Nebylo tedy dál co řešit, jak jsme si naivně mysleli.
Po necelém tejdnu jsme se vrátili do Prahy. Den si dáchli, sbalili prachy a doklady (osobní a o vzdělání a každý měl u sebe půlku peněz). Na Venclu jsme drze šlohli vpodvečer nějakému Němci porsche (auto bylo třeba na nasvícení startovací dráhy a ne naše kvůli dopadu na rodiny, když by se věc zdařila), a vyrazili jsme. Spacifikovat vrátného, který ochotně vyšel ze své kukaně poradit dvěma zbloudilým německým turistům cestu (mluvil jsem německy) obnášelo několik vteřin, a seděl zpět v kukani, jen „trochu“ svázanej. A objekt byl náš. Pákovky si hravě poradily se zámky na řetězu u brány ohrádky éra. Já tankoval a Přítel zatím postavil auto se zapnutými parkovačkami na konec vzletové dráhy. Jinak tam byla tma jako v pytli. Byli jsme sehraný, jak švýcarský hodinky. V krátkém čase bylo letadlo vytlačený z oplocené ohrádky, Přítel v kabince mechanika za násypníkem a já v kokpitu. Spínám „magneto“, pouštím stlačený vzduch na turbínu roztáčení vrtule (motoru). Vrtule se točí a nic. Nenaskočil. Opakuji pokus. Nic a došel stlačený vzduch. Kraválu jak na pouti, vesnice nedaleko, éro na zemi. Byl nejvyšší čas vypadnout. (Až mnohem později jsem se dozvěděl, že pilot stroj na noc jistil vyndáním nepatrné, ale velmi důležité součástky).
„Čmeláka“ jsme zastrčili zpět do ohrádky a ukotvili, aby byl co nejméně zjevný skutečný důvod přepadení. Stlačený vzduch mohl jako uniknout nedostatečným uzavřením ventilu díky opomenutí pilota. Nádrž nebyla natankována plně, tankoval jsem jen na hodinu letu. Nikdo nemohl přesně poznat, jestli to není jen zbytek z předešlého dne práškování. Zámek mohl ucvaknout jen zloděj, chtít krást palivo a něco v objektu. To bylo vše důležité. Pokus o krádež letadla by šetřila StB. To by nebylo dobré. Obyčejnou krádež něčeho v objektu a přepadení jen VB, a ti na nás v dané spojitosti nikdy nemohli přijít. U StB bych si už ale tak jistý nebyl. Aby měl vrátný zmatek ve zvucích, pustili jsme ještě v objektu nějaký elektrický stroj, myslím že to byl fukar slámy, jaký se na statku běžně používá a dělá pořádný kravál. Skočili jsme do auta a jeli, co to dalo. Provedli jsme sice vše bleskem, ale co kdyby přece jen někdo něco ve vesnici zaslechl i přes vzdálenost, a zalarmoval VB. Auto jsme nad ránem ještě stihli i vrátit na Vencl, jen na jiné místo, ale nepoškozené. Jinak ale zklamaní, jak nás bolševik opět „přečůral“.
Opakovat to na stejném místě by byla sebevražda. Neznali jsme v tu chvíli ani důvod, proč nešel motor u letadla nahodit a jiné éro vytipované na krádež nebylo. A tak nastoupil plán „B“. Vlastní éro.
34.
Postavit je, i když se jednalo jen o dvoumístné motorové rogalo, bylo nemožné, i když jsem zkušenosti a plány z dřívější doby měl. Neměli jsme ale rodinný domek ve vnitrozemí a se stodolou, kde bychom takovou činnost skryli. U mé mámy, kde sice toto vše bylo, ale taky to bylo v blízkosti hranic, by nás někdo udal dřív, než bychom stavět začali. Naštěstí jsem měl kontakty z dřívější doby tajného létání, a tak se nám stroj nakonec podařilo koupit. To samo o sobě byl malý zázrak.
Tady je nutno říct, že tehdy bylo vlastnictví takového stroje a létání s ním, byť jen v hlubokém vnitrozemí, pokud to nebylo pod Svazarmem a jen vyvolení, považováno státní mocí za přípravu na nedovolené opuštění republiky = trestný čin proti státu, jak to soud pochopitelně kvalifikoval a za „odměnu“ k tomu přidával 10 let a výše trestu odnětí svobody nepodmíněně. Vše se tak muselo odehrávat velmi utajeně. Jak létání, tak vlastnictví stroje a bez velmi důvěrných známostí nebylo možné ani zjistit, kdo takový stroj má, natož někoho, kdo by jej prodal. Soudržnost a nemluvnost spiklenectví amatérských pilotů byla vynikající. Naštěstí, důvěru jsem u této komunity roztroušených jedinců po republice měl, a tak stroj záhy byl.
Dostat ovšem mašinu do blízkosti hranice tak, aby to mělo i naději na přelet, to už tak snadné nebylo. Komouši měli své hlásiče – civilní organizované práskače jako pomocníky PS – rozesety místy až 16 km pásma do vnitrozemí, a ti každý nezvyklý pohyb okamžitě hlásili. Měli k tomu i domů zavedené telefony, alespoň jeden na ulici a současně pro ostatní práskače z ulice.
Na to se ale už dům mých rodičů hodil. Vzdušnou čarou 4,5 km na hranice. V noci to tam složené přivézt, okamžitě schovat v garáži a chovat se jako při běžné návštěvě, to by šlo. Přitom to potajmu ve stodole složit (0,5 hodiny času) a ve vybraný den stroj vytlačit přes zahradu na novou hráz řeky Dyje, kterou tam postavili v rámci kaskády vodních nádrží Nové Mlýny. Byla krásně rovná, se zpevněným povrchem, 3 metry širokým. Ideální startovací dráha. A mohlo by to uniknout i všudypřítomným očím špiclů.
Ve dne by to nešlo. V noci je ale řev trabanťáckého motoru u rogala slyšet daleko. Při rychlosti cca 60 – 70 km/h a vzdálenosti na hranice 4,5 km, by nás na hranici už čekala motostřelecká divize. A noční let také není sranda. Ale i to jsme vykoumali. Řeka v tom místě teče rovnou z Rakouska. Stačilo by ji jen nízkým letem kopírovat, a pak už letět podle přístrojů někam k Vídni a sednout. Hluk motoru mohl zamaskovat vlak. Po třetí hodině ranní vyjížděl z Hrušovan nad Jevišovkou „courák“ do Břeclavi. Obec Jevišovka, u které řeka Dyje vtéká na území Čech – Moravy, má železniční zastávku přímo na hranici u drátů a hned u řeky. Motoráček tam vždy několik minut stál, aniž by vypnul motor. Obě vidové hlásky stály těsně u vlaku, a vojáci jej v tu dobu bedlivě pozorovali. Několikrát jsme oním vláčkem takto projeli v rámci přípravy. Než by vojáci lokalizovali, odkud je původ zvuku, měli by nás nad hlavou, a tak byla i vysoká pravděpodobnost na úspěšný přelet bez újmy na životě. Takže to bylo dané.
A pak se štěstěna zvrtla. Noční let, jak už bylo řečeno, není sranda. Zejména za takové situace a naprosté přesnosti, jak v navigaci, tak v čase. Jediná chyba by znamenala smrt. Buď při havárii nebo při rozstřílení vojáky. A tak to bylo třeba natrénovat. Pochopitelně, že ne na daném místě. Tam připadal v úvahu jen jeden pokus, a to ten naostro. Vytipovali jsme proto jinou řeku v hlubokém vnitrozemí, která alespoň trochu odpovídala vytipovanému terénu na hranici. S motorovým rogalem tam ale nebylo možné jezdit trénovat přes půl republiky. To by obnášelo vysoké riziko při náhodné silniční kontrole VB. Objevení stroje na přívěsném vozíku za autem hlídkou VB, by znamenalo mnoho let ve vězení za přípravu zdrhnutí „za kopečky“. Tak jsme v dostupné blízkosti cvičné řeky koupili malý domeček o samotě a předstírali jsme, že jej chceme jako chalupu. To nebylo tehdy nic neobvyklého a stejně tak nebylo nic neobvyklého, když chalupáři vozili něco pod plachtou na přívěsném vozíku.
Nejprve jsem si trasu nalítal za dne. Přítel při tom sledoval okolí dalekohledem z navýšeniny, jestli se někde nevyrojí policajti. Pak jsme to otestovali ve dvou. V noci to pak už bylo horší. Nebylo snadné držet nízký let a nerozsekat to při tom. A pak to přišlo.
Měl to být takřka poslední tréninkový let. Pak už si jen párkrát „skočit“ s plnou zátěží a šlo by se naostro. Nevím, co přesně způsobilo odfláknutí předletové kontroly stroje. Zda to bylo ukolébání tím, že se daří, únava, noc, nervozita, strach a sledování okolí, aby nás někdo nevyhmátl. Asi vše dohromady. Rozjezd, odtlačuji hrazdu a stoupám do 50 metrů k přeletu nad řekou. Rutina. Najednou rána jak z pistole. Stroj sebou škubl a křídlo se začalo překlápět na jednu stranu. Prudce hodím hrazdou do kontra. Následoval „hup“ a překlopení křídla na druhou stranu do nenormální polohy. Pochopil jsem, že se něco stalo s uchycením spojné trubky křídla a „tříkolky“, a ta visí jen na jednom šroubu a chová se to jako houpačka do stran, bez možnosti udržet to ve stabilní, vertikální poloze. Takový stroj je prakticky neovladatelný. Myšlení probíhá v milisekundách. Musel jsem dolů. Ale při nemožnosti udržet rovný, horizontální let, není ani možné přistát. Stát se to při nizoučkém letu nad řekou, znamenalo by to okamžitou havárii. Takto byla šance. Odtlačil jsem hrazdu co nejvíce doleva a mírně před sebe. Plyn na maximum a let se ustabilizoval do pravotočivé zatáčky – tedy do kruhů širokého průměru a přestalo to klesat. Když nešlo přistát rovně, potřeboval jsem alespoň, aby poloměr kruhů byl co největší, a tak co nejvíce podobný rovině. Proto taky plyn na maximum. Velmi opatrným a citlivým ubíráním plynu, bez pohnutí křídlem, aby se to znovu nerozhoupalo, začal stroj pomalu klesat. Pode mnou bylo naštěstí obrovské pole s nízkým osevem, díky svitu měsíce rozpoznatelné. V pravotočivých kruzích, při nebezpečně vysoké rychlosti, jsem přibližně 1 metr nad zemí vypnul motor. Pokud se tedy ten jeden metr dal jen za měsíčního svitu odhadnout. První se utrhlo pravé kolečko podvozku a jeho osa začala rýt brázdu. Přední se jen zázrakem neutrhlo, náraz jen pokřivil konstrukci. Díky tomu se to hned nezabodlo špicí do pole a urvalo se „až“ o několik milisekund později. To výrazně zmírnilo „stop efekt“. Stroj se převrhl dopředu a špice se zapíchla do země. „Přistání“ bylo ukončeno. Stroj byl „na mraky“, celý zůstal jen motor a vrtule. Vše ostatní různě zprohýbáno a zničeno. O síle nárazu svědčí i utržená deska s přístroji, kterou jsme našli asi pět metrů od havárie. Já byl díky čtyřbodovému bezpečnostnímu pásu a přilbě celkem v pohodě. Jen dvě nalomená žebra a několik řádných modřin od pásů a konstrukce sedačky. To byl skvělý stav.
Příčinou havárie byla nedůslednost při předletové kontrole stroje, přímou příčinou pak zapomenutí na, k letu relativně nepodstatnou, zátku na zadním konci středové trubky křídla. Po rozložení se jako poslední operace provádí napnutí příčníku zatažením za kovové lanko, vedoucí středovou trubkou křídla, dokud toto nezacvakne do předem nastavené aretační polohy. Jako táhlo slouží silná šňůra. Tuto je pak nutno smotat a zasunout do trubky a tu uzátkovat. Pokud se to neudělá u bezmotorového rogala, nestane se nic. U motorového je to ale průser. Šňůra se za letu z trubky vyklepe, a protože má délku kolem 1,5 metru, zachytí ji tlačná vrtule, navine a škubne. To byl ten zvuk jako výstřel z pistole, když šňůra praskla a zároveň škubla za křídlo připevněné ke „tříkolce“ vertikálně trubkou aretovanou dvěma leteckými šrouby. Trubka zafungovala jako pákové nůžky a přesto, že vše je z velmi pevných materiálů, ustříhla jeden z aretačních šroubů jako nic. Ulítnout oba, následoval by okamžitě pád. Takto se stal stroj „jen“ neovladatelným. Zpanikaření či zazmatkování = ztráta kontroly nad strojem úplně, byť jen na několik milisekund, by mělo stejný účinek jako ustřižení obou šroubů, tedy nejspíš smrt pilota.
Stroj byl na odpis. Sehnat nový by jednak bylo zdlouhavé a hlavně určitě ne nenápadné. Ztenčily se i prostředky, a tím skončil i jeden další, ze série nevydařených pokusů o emigraci.
35.
Odjeli jsme do Prahy doplnit válečné prostředky. Na „trasu“ jsme nemohli. Tu jsme předtím prodali, a tak nepřipadal v úvahu již osvědčený způsob jejího získání za pomoci zbraní. I podsvětí má svá pravidla, za která se nejde. Vzpomněl jsem si na Karlovy Vary. Ty byly z hlediska vexláků „územím nikoho“. Tedy, kdo chtěl, mohl si tam zajet zkusit vexlácké štěstí. Jednou jsem to tam zkusil ťuknout ještě s Pavlem, ale bez valného výsledku. Vary vpodstatě neměly vexláky, jako tomu bylo v Praze. Tam to stihli zvexlovat recepční a číšníci z hotelů a lázeňských domů, jejichž konkurence tam je obrovská. Takže vexl na ulici už byl prakticky bezpředmětný. Cizinců fůra, ale na ulici z nich už nikdo nechtěl měnit. Maximálně pár drobných, a to by bylo k ničemu.
To, co zdánlivě už nemá žádné řešení, mě vždy bavilo řešit. Něco jako výzva. A tak jsme dumali, jak si udělat z Varů trvale „zlatý důl“. Výhodnost území relativně nikoho byla obrovská. Vexlovat na ulici osvědčeným způsobem ale bezpředmětné a vexlovat přímo v hotelích by byla sebevražda. Tak kde a jak ? Chtělo to něco nekonvenčního. A tak jsme pár fint vymysleli.
Dá se bez nadsázky říct, že tohle obstarávání válečných prostředků byla prakticky relaxace a „dovolená“ mezi pokusy a omyly o emigraci. Bohatí lidé, luxusní prostředí, do kterého bylo nutností se asimilovat, přinášelo i vysoce nadstandartní požitky. Bylo třeba se chovat jako oni – tj. navštěvovat bary, noční podniky, holky měnit jako ponožky (stejně jim šlo jen o srandu a prachy – takový už svět vysokého luxusu je) – prostě splynout. To sice obrovsky zvedlo režii nákladů, ale i přesto zůstaly obrovské čisté zisky. Za měsíc se dalo hravě vexlem vydělat 50 – 100 tisíc – což tehdy byly 3 – 4 roční platy běžných pracujících – a pro ně nedosažitelný svět.
Ve Varech jsme se ubytovali v hotelu Pup (tehdy Moskva) a s okázalou pompézností. Vysoká dýška recepčnímu, číšníkům, apod. To bylo důležité. Viděli v nás tak spíš „kavky“ na oškubání, než konkurenci. A začali jsme uplatňovat nově vymyšlené finty. Nestandartní, neznámé, ale zajišťující velké zisky.
Bylo jich víc, pro názornost uvedu aspoň jednu. V hotelu jsme pečlivě vytipovávali vhodnou osobu ze zahraničních hostů (jiní tam ani moc nebyli). Pozorovali jsme je u oběda, u večeře, v barech a snažili se najít člověka, který by reagoval na scénář, který jsme vymysleli. Nikdy jsme přitom neseděli spolu. „Neznali jsme se s přítelem“. Při vytipovávání hrálo roli i to, kolik je tam hostů stejné národnosti, jako potencionální zájmová osoba. Čím víc, tím líp.
Samotná finta pak už byla jednoduchá, i když ne bez finančního rizika. I proto ten pečlivý výběr. Přítel pak vytipovanou osobu zastavil na ulici a nabídl jí neodolatelný směnný kurz. Například 25 Kč za 1 USD. A chtěl rovnou směnit za 25 tisíc, tedy 1000 USD. Při směně převzal od vytipovaného člověka 1000 USD a podal mu „ruličku“ (smotané bankovky) českých, ale v ní bylo jen 20 tisíc. Potud to byl klasický trik, který používal vexlák „špína“, kdy po předání uteče. My to vylepšili. Přítel nezdrhl, ale klidně nechal „oběť“ peníze přepočítat. Ten rozdíl okamžitě reklamoval. Přítel se mu omluvil, vzal si české peníze zpět s tím, že je jako přepočítá a rozdíl doplní. Ve stejnou chvíli tak měl Přítel u sebe české i oněch 1000 USD. A teprve v tu chvíli začal zdrhat. Měl 1000 USD prakticky zadarmo… To není nic světoborného a tento primitivismus by se dlouho opakovat nedal. Takže tím finta nekončila.
Přišla nekonvenční část, ale taky nejrizikovější. Chyba v úsudku stran vytipované osoby by znamenala ztrátu 20 tisíc Kč. Cizinec začal za přítelem běžet a křičet. Neměl šanci jej dohonit. V tu chvíli byla na řadě moje role. Ve správnou chvíli jsem vystoupil zpoza rohu tak, abych poslední část děje mohl vidět. Při tom jsem byl ve směru útěku přítele. Na toho jsem v rozběhu skočil, povalil jej a markýroval několik úderů pěstí, načež jsem mu „odebral“ dolary i ruličku českých a nechal jej jako zdrhnout. To celé tak, aby to cizinec dobře viděl, ale ještě nebyl přímo u toho. Když pak dosupěl, tak jsem mu podával obojí – dolary i „ruličku“ českých. Ten se zdráhal ruličku českých přijmout s tím, že dostal zpět svoje a víc, že nechce. Ale já trval na svém, aby si ty české vzal jako omluvu za prožité, protože takoví lidi jako ten, co jsem jej „zpacifikoval“ nám poctivým vexlákům dělají špatné jméno. Vrazil jsem mu při tom „ruličku“ do kapsy a tvářil jsem se, že chci odejít. V tu chvíli zazněla věta, na kterou jsem čekal. Dotaz cizince, zda se mi může něčím za danou pomoc revanšovat. Naoko jsem přemýšlel a navrhl, že to probereme někde u skleničky, na kterou jej zvu. To nejde odmítnout. U skleničky jsem si pak jednak nechal vnutit tu ruličku českých jako odměnu za zákrok a navrhl jsem, že by pro mě přece jen mohl něco udělat. A to, domluvit se všemi lidmi jeho národnosti, kteří bydlí na stejném hotelu jako on, výměnu valut se mnou. Kolik kdo nejvíc na pobyt bude potřebovat. A jako náhodou vyšlo najevo i to, že bydlíme ve stejném hotelu a hned jsem mu dal číslo mého pokoje, a vysvětlil mu, proč o tom nesmí mluvit před personálem hotelu a vše musí proběhnout nenápadně. O nějakou korunu lepší kurz směny než měl personál hotelu pak diskrétnost spolehlivě pojistil. Náš pokoj se tak pro příští den stal utajenou „wechselstube“ přímo na nejlepším hotelu ve Varech. Nikdy si toho nikdo, kdo neměl nevšiml. Tejden luxusního pobytu, trocha práce s tipováním – při zábavě – a zisk jako za celý měsíc na ulici uprostřed Prahy.
Je – li s vámi takový přítel, kterému můžete na 100% věřit, že se raději nechá zabít, než aby něco vyzradil nepříteli, jste – li vy stejní a nemáte u sebe nic kompromitujícího, tak se jim klidně můžete smát do obličeje. Můžou zkoušet, co chtějí. Síla opravdového přátelství je nezlomná. Nikým ! A to platí i na běžný život, nejen na popisovaný extrém. Je to asi hodnotově nejvýše možný vztah. Silnější než láska, pokud by partnerka nebyla zároveň přítelem, což je ale tak vzácný jev, že to spíš patří do kategorie sci-fi. I když jednu takovou jsem později potkal. Opravdové přátelství, ve smyslu toho slova, jedinečně vystihuje český zpěvák Petr Rezek ve stejnojmenné písni – „Přátelství“. Líp bych to nikdy nedokázal říct, a tak v hluboké úctě před autorem na ni odkazuji.
Po různých peripetiích, kterými nebudu unavovat, přišel den pro realizaci překonání „drátů“ natvrdo. Já se chtěl původně vrátit ke „čmelákům“, tedy vytipovat jiné práškovací letadlo na šlohnutí. Zjistit, co mohlo vězet za tím, proč to předchozí nešlo nahodit, protože podezření, že to asi nebyla náhoda jsem měl, a tak si někde jinde „vypůjčit“ jiné. Přítel ale protestoval, že už létání bylo dost, a po tom co viděl jak to dopadlo s rogalem, tak že už do ničeho pofidérního na létání nesedne ani omylem. Přitom do toho zahrnul i „chudáky“ čmeláky, naprosto „hodné“ a spolehlivé stroje. A tak jsme odhlasovali násilný pozemní průlom na svobodu, s předpokladem i možného ozbrojeného střetu s nepřítelem.
V souvislosti s tímto pokusem přišel přítel o život. S ohledem na jeho rodinu, a bez jejího souhlasu, nebudu uvádět podrobnosti. Jen to, že to klidně mohlo být obráceně. Měl jsem štěstí? Možná ano. Ale neradoval jsem se z něj. Ten, kdo nepoznal skutečné přátelství, ten to asi nepochopí… Propadl jsem propastně hluboké depresi. A tehdy mě režim zlomil podruhé…
Na tomto světě neexistuje štěstí,
ani neštěstí. Existuje jen srovnání
Jednoho s druhým.
Jedině ten, kdo poznal největší
Neštěstí, dovede prožít největší štěstí.
Člověk musí chtít zemřít, aby
pochopil, jak je krásné žít.
(A. Dumas – z knihy Hrabě Monte Christo)
Neměl jsem už vůli k ničemu. Ani k emigraci, ani k životu. Chtělo se mi jen nežít. Se smrtí Přítele jsem vnitřně zemřel i já.
Koupil jsem dvě bedny vodky „Stoličnaja“, zavřel se v bytě a pil. Ani jsem nezaregistroval, kdy měl pohřeb. Loučil jsem se po svém. Namol zpitej jsem řval svůj bol do stěn bytu, střídaný tupou bezmyšlenkovitostí totálního prázdna. Tentokrát jsem se do střízlivosti jen tak nepropil, jako tehdy v Mladé Boleslavi.
Když se mi myšlenky, neznámo po kolika dnech, trochu skonsolidovaly, přidal se k žalu pocit absolutní beznaděje, v malomyslnosti, že se mi nikdy nemůže podařit nad takovým nepřítelem zvítězit a dostat se na svobodu. Těžce jsem tomu propadl a rozhodl se systematicky upít až k smrti. Začal jsem „žít“ naprosto nezřízeně, chaoticky a hlavně non stop nalitej. Zajímavé je, že jsem se při tom nedostal do konfliktu se zákonem. Ne, že bych jej dodržoval, naopak a bylo mi jedno, co se stane, včetně smrti. Tu jsem si přál a podle toho se i choval. Neskončil jsem ani v nemocnici, ani v base. Asi všichni strážní andělé na nebi měli pohotovost. Jinak to není možné. Nebo je něco na rčení, že „opilci mají štěstí“.
A tak jsem se „nastěhoval“ do hospod čtvrté cenové skupiny, začal prodávat věci z bytu a nakonec i byt (za úplatu nechal přepsat, byty tehdy nemohly být v soukromém vlastnictví). Nakonec jsem to v kariéře opilce dotáhl až k nejvyšší metě, na bufetového povaleče. „Spal“ jsem, kde se dalo, třeba i před „Hlaváčem“ v Praze v parku. Po ránu stačilo někde najít pár vratných lahví, ty prodat, a bylo na první pivo v bufetu, kde už jsem se k někomu pak přifařil, další pití vysomroval a večer jsem byl opět „na šrot“. Nemyl jsem se, hadry nepral a jistě smrděl jako stádo opic.
Ještě předtím se ale stala v jedné hospodě čtvrté cenové skupiny věc, která ne hned, ale později sehrála nezanedbatelnou roli. Potkal jsem v té době „tisíce“ lidí, ale jen jednoho si pamatuji zřetelně.
I přes mou i jeho opilost jsem vycítil, že je to osobnost a ne tupé, ožralecké zblblo. Byl to bývalý pilot RAF. Po roce 1948 mu bolšani vzali „Modré nebe“ (zakázali mu lítat), což je pro pilota jako by zemřel, a v padesátých letech jej k tomu navíc zavřeli, když se chtěl pokusit ukrást letadlo a emigrovat. Seděl až do velké amnestie v šedesátých letech, jinak mu dali 20 let.
Jistě, že jsme si hned padli do noty, a tak pár dní i spolu chlastali, když se zrovna nemusel jít na chvíli podívat do zaměstnání. Vyprávěl mi svůj příběh i to, jak po propuštění z vězení už ztratil odvahu k dalším pokusům o emigraci, za což se celý život stydí, a tak ostrost vědomí raději utápí v alkoholu, aby to v tom „koncentráku“ (myšleno ČSSR) mohl vydržet. Přes letité pití mluvil naprosto logicky. Já mu pochopitelně pověděl svůj příběh. Krom jiného mi na to řekl, že to nesmím vzdávat. Že jsem mladý a mám ještě šanci to dokázat. Že to musím udělat nebo budu ve stáří litovat jako on, že jsem se toho vzdal. V tu chvíli to žádný účinek na mě nemělo. Na to jsem byl vnitřně příliš zlomený a bez vůle. Ale nějakým záhadným způsobem mi to utkvělo v paměti.
41.
Na ulici by to nešlo. Musel jsem něco vymyslet. S bolavou hlavou to jde ale špatně. Mlhavě jsem si vybavil hospodu, kde jsem potkal pilota. Chodil do ní pravidelně. Vypravil jsem se tam s tím, že mu řeknu: „dobře frajere, já to nevzdám a dokážu to, ale musíš mi pomoct“. Nebyl tam.
Celej den jsem tam seděl u limonády, ze které se mi dělalo špatně při každém doušku a žaludek měl práci i s polévkou. Na to jsem sehnal pomocí lahví. Za tu dobu jsem už byl mistr v jejich hledání. Dodnes nepochopím, jak jsem to dokázal, nedat si pivo, když se kolem roznášela. Druhý den pilot přišel. Vyslechl mě a řekl, že si dáme pivko, ať mě to trochu spraví a u toho to proberem. Objednal je, plus dvě kořalky k tomu. Odsunul jsem to a jen blábolil, že „nesmím“, ale zároveň musím, chápeš to, vole ? Byl jsem na pokraji sil, ale piva jsem se nedotkl, i když nevím, jak dlouho bych to ještě vydržel. Pilot zaplatil, aniž by vypil to svoje a řekl, „tak pojď“. Teprve poté jsem pochopil, že to s tím pivem a kořalkou byl jen test, jak vážně to s tím návratem k životu myslím… Dotknout se toho piva, jak mi později řekl, by znamenalo, že už by mi nikdy neuvěřil.
Vzal mě domů. Jeho žena mě chtěla okamžitě vyhodit. S odstupem času se jí vůbec nedivím. Smrděl jsem tak, že by to položilo celej barák, nejen ji. „Vykoupat, sežrat polívku bez keců a spát“, zněl rozkaz pilota, když se mu nějak podařilo ukecat manželku, aby mě nevyhodila. U nich jsem ale zůstat nemohl. Měli jen 1+1. Takže mě druhý den odvedl do 1+0,5 (místnost s kuchyňským koutem, jinak bez příslušenství, WC a studena voda na chodbě), bytu jeho kamaráda, který byl zrovna na pár měsíců v „tyčkových lázních“ = kriminálu. Nebál se, že v tom bytě něco provedu. Tam nebylo co. Čisto, uklizeno, ale jinak ze všeho čišela strašlivá chudoba. Postel s drátěnkou, muzeální vařič, stará lednička a dvě ještě starší skříně. Proti ulici a v mém daném stavu ale učiněný ráj. Vyndal z tašky jídlo, co vzal doma – hlavně pytlíkové polévky a dal mi několik stokorun. Šaty, ve kterých jsem vypadal jako E.T. (byl o maličko menší a byly jeho) mi dal už doma. Moje spálili hned po té, co jsem přišel. Se ani nedivím… A odešel s tím, že víc udělat nemůže. Pro mě to byl ale větší dar, než kdyby mi koupil to nejdražší auto na světě.
Následovaly příšerné dny. Studená voda i na mytí, připravovat si jídlo – nejprve jen polévky – mezitím blejt a příšerný bolesti hlavy – přesto zkoušet pozřít něco víc. Většinu času jsem prospal, pokud to žaludek a hlava dovolili, a pomalu nabíral sílu. Po tejdnu jsem byl sedřenej jak kůň, v horečnatém stavu, ale cítil jsem, že se mi začíná vracet vnímání i orientace v prostoru. Bolesti slábly, žaludek začal opatrně přijímat i tuhou stravu, aniž by ji hned zase vyhodil zpět. Nejhorší bylo odolat pokušení jít si koupit pivo, a tak eliminovat hnusné příznaky odvykání. Neskutečné lákadlo. A nikdo mě nehlídal, nic tomu nebránilo, kromě vůle. Pilot se sice občas zastavil, ale hlídat mě nemohl. Jak, když to bylo vždy po cestě do hospody. K jeho cti je nutno říct, že měl tolik vůle, že napitej nikdy nepřišel. Dobře věděl, jak by to dopadlo…
Asi po třech týdnech jsem se cítil dost silnej na to, chodit po ulicích a plně se orientovat, i když plná forma to ještě zdaleka nebyla. Mozek i tělo dostali přece jen řádně zabrat. Ale uvažování už bylo zpět, a to bylo nejdůležitější.
Ukecal jsem pilota, aby mi půjčil aspoň patnáct stovek (pro něj to byla skoro celá výplata kotelníka, což musel místo pilotáže dělat). Koupil jsem si sice levné konfekční, ale jakž takž padnoucí oblečení, a vypravil jsem se k mámě s prosíkem. Trochu jsem se tam dozotavil a vyžebral od ní půjčku (kterou jsem pak vrátil) 50 tisíc Kč.
Přes známou na byťáku jsem v Praze v Korunovační ulici „koupil“ slušnej byt. „Koupil“ je iluzorní pojem. Byty se neprodávaly do soukromého vlastnictví, „koupil“ tedy znamená úplatek v podobě několika desítek tisíc, dle velikosti bytu za to, že byt byl hned a ne podle pořadníků za několik, taky někdy desítek let. Prostě, kdo měl prachy bydlel hned, kdo ne, čekal v nekonečném pořadníku. A nejen prachy. Musel mít i ten správný doporučující kontakt. To nešlo tak snadno, aby se nějakej naivka vřítil na byťák a přímo tam vysolil úplatek. To dělal úředník na byťáku prostřednictví důvěryhodné osoby či osob. Nikdy ne napřímo. My jsme se s danou úřednicí znali. Dříve i potom jsem jí takovou důvěryhodnou zprostředkovatelskou osobu příležitostně dělal a obstarával lukrativní klienty (pochopitelně za lukrativní provizi). A tak jsem tu Korunovační sfouknul přímo a bez prostředníka jen za „dvacku“ (dvacet tisíc Kč). Pět jsem dal pilotovi, i když jsem mu dlužil jen jeden a půl. Zasloužil si to. To, co pro mě udělal, nešlo penězi vyvážit. Za něco jsem si koupil luxusní oblečení a zabydlel se. Zbytek z té „padesátky“ byl jako provozní vkladový kapitál na vzestup zpět do sféry, ze které jsem spadl níž než na dno…
Něco se za tu dobu přece jen změnilo. Někde byli noví lidé, což znamenalo, že ti „staří“ buď emigrovali nebo „zdědili“ vyšší posty. Třeba z ulice na hotel do vyšší sféry. Pojem „zdědil“ = že se po někom uvolnilo místo proto, že šel na ještě lepší flek nebo emigroval. Zatčení už v této sféře nehrozilo. Na takové místo ale musel dotyčný čekat a mít tam někoho známého, který mu je předem držel. A proč nehrozilo zatčení ? Jednoduše. Špičkové hotely jako Panorama, Evropa, Olympic, apod., byly prošpikovány StBáky. Těm pochopitelně vexláci nemohli uniknout. Ale tyto pořádkové blbiny nespadaly zájmově do jejich úkolů. Tak je to jednak nepálilo, jednak z oznamování toho běžné policii by nic neměli. A nebyli to blbci. A tak od vexláků brali tzv. „slepecké“ a všichni byli spokojeni, oni i my. Na tyto hotely jinak běžná VB nechodila, a tak „slepecké“ zaručovalo na hotelu totální nedotknutelnost.
Součástí této práce byly i tahy noční Prahou, mejdany, apod. Tomu se nedalo vyhnout, i kdyby někdo chtěl. Ale nechtěl. Většina to právě kvůli takovému životu dělala. A tak postavit se stranou a těchto bujarých zábav se nezúčastňovat, by jednak bylo krajně podezřelé, a jednak by takový „podivín“ okamžitě skončil. Upřímně řečeno, na tuto „podmínku“ se dá velmi snadno a rychle zvyknout, a kecal bych, kdybych tvrdil, že mi vadila. Vyskočily tím sice obrovsky režijní náklady, ale i přes to na čistý zisk zbylo dost a dost. Žádnou pracovní dobu to pochopitelně nemělo, ani nutnost pravidelné docházky. V tomhle směru si každý dělal, co chtěl a jak chtěl. V OP bylo ale nutno mít razítko nějakého zaměstnavatele pro krytí při kontrolách OP VBáky někde na ulici – byla pracovní povinnost, jak už zmíněno. Nejčastěji to bylo: domovník u OPBH, kotelník či invalidní důchodce (jinak samozřejmě naprosto zdravý člověk – peníze jsou mocná čarodějka…). Známostmi a zejména penězi se dala z větší části ovlivnit i nedotknutelnost mimo „pracoviště“ (hotel). Neznám nikoho, kdo by tehdy nebyl úplatný.
Tohle už byl svět tehdejší „high society“ (horních deseti tisíc), uzavřený, nedotknutelný, o němž běžný občan neměl ani tušení jak funguje, stejně jako o sumách, které se tam točily. Líp na tom už byla jen vládní nomenklatura.
Šel jsem tedy očíhnout, kde že ti „mrtví“ z ulice jsou. A dobrého známého jsem potkal hned v prvním prestižním hotelu. Nebylo tak těžké, aby mě uvedl a abych si mohl za 100 tisíc koupit čekatelské místo. To je – jistotu, že jen co se uvolní flek, tak je můj. Předem o něčím záměru emigrovat, nikdo nevěděl. O tom nikdo nemluvil. A tak nikdo netušil, kdo to příště bude a kdy. To není svět důvěry a přátelství, a co kdyby to „StB kamarády“ zajímalo víc než vexlování…
No, a tak jsem byl z bufetového povaleče za pár měsíců na nejvýše možné, tehdy dosažitelné příčce „high society“. Do vyšší třídy, tedy do vládní nomenklatury, jsem se pochopitelně necpal, ani nemohl, a ani bych nechtěl, i kdyby to možné bylo. To byl jiný svět. Taky sám pro sebe, nicméně s naším trochu propojený. Na této úrovni už různé známosti sahaly i tam. Třeba já se například osobně znal s jedním náměstkem ministra obchodu, apod.
A mohla začít příprava na závěrečné kolo emigrace. Zajímavá na tom všem byla jedna věc. Tito StB se nás vexláky nikdy nesnažili získat pro spolupráci. Na to měli na hotelech své lidi, i své holky jako „šlapky“. O nás stejně i bez nás věděli vše a venkovní svět je asi nezajímal. Už to nebyla „ulice“…, tenhle svět byl jiný…
Pokračování v dalším článku.