Poseidon
Poseidon
Obrovská vlna překlopí luxusní zaoceánskou loď. Zatímco v podpalubí musí přeživší popadnout dech a všechny zbytky osobní odvahy, divákům se doporučuje se pohodlně uvelebit. Vítejte v první řadě katastrofy.
Každá část filmové historie, přinejmenším té americké, byla něčím specifická. Šedesátá léta minulého století přinesla novou vlnu tvůrců a filmů do tehdejšího zatuchlého studiového systému, sedmdesátá léta v mnoha dramatech a katastrofických filmech odrážela tehdejší společenskou krizi, léta osmdesátá se naproti tomu nesla v duchu tvrdé a nekompromisní patriotické noty a konečně poslední léta dvacátého století nabídla dosud neviděnou vizuální pastvu díky masově rozšiřované počítačové animaci. Začátek nového století je zatím až příliš tvrdě sevřen sázkami na jistotu a tak nabídku novinek okupují nejrůznější pokračování, knižní, videoherní či comicsové adaptace a samozřejmě remaky. Do poslední kategorie patří i Poseidon, který vychází z dnes už katastrofické stejnojmenné klasiky z roku 1972 (a knihy Paula Gallica). Vzhledem k tomu, že od vzniku originálu uplynulo jen něco málo přes třicet let, lze si krást otázku nakolik hluboká je v současném Hollywoodu scénáristická krize. Co nás čeká za rok za dva? Remaky Horečky sobotní noci, E.T.Mimozemšťana nebo Top Gunu? Ale zpátky k Poseidonu. Obrovská zaoceánská loď je během své silvestrovské/novoroční plavby překocena obrovskou vlnou. V lodi obracené dnem vzhůru drží vzduchová kapsle naději lidí na přežití, ale žádná záchrana není v dohledu, a tak se skrz napůl rozloženou loď vydává malá hrstka jedinců objevit nějaký východ Tečka, konec, nic dalšího už vědět nepotřebujete, ostatně o tolik více se toho totiž nestane. Nejzvláštnější věcí na novém Poseidonu je, jak i přes svůj nablýskaný obal a nechutně vysoký rozpočet (160 miliónů) působí uvnitř neskutečně amatérsky. Originál měl ve své době svůj účel - sociální krize přenesená do malého prostoru poskytovala možnost rozehrát (většinou marné) lidské drama vůči nelítostným živlům. Něco podobného už dneska ale působí zastarale a nepatřičně, první liga dramatu je už někde jinde, navíc po husarském kousku Jamese Camerona před deseti lety už potápějící se obrovská loď nikoho nepřekvapí. Lepší to není ani pokud se mrkneme na film zcela opačným pohledem. Trikové podívané, kde není čas přes vypoulené oční bulvy a povislou čelist myslet na něco jiného, už mají také své zlaté období za sebou, samoúčelná prezentace výkonných počítačů vzbudí na tváři i slabě znalého kinofila pobavený úsměv. Navíc, co si máme myslet o schopnostech animátorů, když nám sice loď v úvodním záběru představí v opulentním krouživém pohybu (ve stylu "podívejte se, za co utrácíme vaše peníze"), ale vlnu schovají do té nejtemnější noci? Prázdná zápletka a samoúčelné triky - moc triumfů už tvůrcům v rukávů nezbývá. Tahle vysoká pokerová hra s malými kartami je překvapivá hlavně vzhledem k jménu člověka, který sedí na režisérské židli. Wolfgang Petersen sice už není nejmladší, ale ještě předloni v Tróje ukázal, že dokáže vystřihnout pár solidních bitev. Ani v soubojích člověk versus voda (hodně vody) není žádný nováček - ostatně jméno si udělal díky dnes už legendární Ponorce a nemalé vlny obrazně i doslova dělal relativně nedávno v Dokonalé bouři. Je záhadou, jak přes svoje zkušenosti mohl dopustit, aby Poseidon zklamal především v základních dějových otázkách. Základní ideou katastrofických filmů je pomalu budované napětí s příznaky očekávané katastrofy. Tady se ležérním stylem během deseti minut představí pár hlavních hrdinů, pak najednou bez varování přijde obrovská vlna a zbytek filmu sledujeme, jak se postupně z každého klubou experti na něco ("já jsem bývalý hasič", "já jsem stavitel", "já se dřív hodně plavil po moři") a to se pak těžko o někoho bojíte. Nepomáhá ani sympaticky poskládané obsazení, kde se potkávají veteráni (Kurt Russell, Richard Dreyfuss) a mladíci (Josh Lucas, Emily Rosum), všichni jsou jen živoucí okrasou pěkně postavěných kulis, do kterých některých nepěkně občas zasáhnou digitální triky. A když už se podaří vystavit pěkně napínavou scénu (zaplavující se úzká šachta), tak za chvíli přijde nesmyslná frajeřina v podobě dvacetimetrového skoku do nádrže s hořící ropou na hladině. Finanční neúspěch Poseidona ukázal, že ani diváci se nedají ošálit tak snadno, jak tvůrci doufali. I ten nejjednodušší a nejprimitivnější velkofilm by měl mít svá pravidla, vycházet z větší části ze starých jistot a najít si nějakou skulinku, skrz kterou by měl s velkou pompou protáhnout něco unikátního. Na Poseidonu ale není originálního a zajímavého nic, snad jen to, jakým pochybným způsobem se snaží prosadit v novém tisíciletí pomocí dnes už uvadajících metod. Doufejme, že v konečném důsledku přijde ještě pár podobných filmů a přes Hollywood se stejně jako přes Poseidon přelije podobně velká vlna, která jeho posádku pro dalších pár let pořádně poučí.
Tahle vlna nesáhá té původní ani po kotníky .