Velké kataklyzma - kapitola první
Kapitola první
V dávných dobách byl život
jistě zajímavější. Byl to čas zázraků, čas zkoušení neobjeveného a
zdokonalování objeveného. V dobách, kdy byl sám čas ještě mladý a
slova jako „věčnost“, nebo „deset
minutek“ ještě nikdo neznal. A lidé věřili, protože to bylo tak snadné. Bůh
bral svět ještě velmi vážně a neustále jej oblažoval zázračnými důkazy své
přítomnosti. Zakolísala nám víra? Dobrá, není nic jednoduššího, než sebrat
nějakého prostého človíčka a nechat ho přebrázdit oceán v břiše velryby.
Až ho kytovec vyplivne na opačné straně jemu známého světa, dá si každý sakra
pozor, aby jeho víra nekolísala, protože je pořád lepší postát si chvilinku
(Kdyby se tenkrát měřil čas, řeklo by se např. deset minutek) v kostele,
než strávit pár dní v prostředí, které se na oplátku snaží strávit vás.
Nebo si snad myslíte, že v žaludku velryb je místo obvyklé kyseliny
svěcená voda?
Jenže
tehdy bylo tehdy a teď je teď. Svět se začal měnit a ani se nesnaží předstírat,
že s tím v nejbližší budoucnosti hodlá přestat. Zázraky už se nedějí
a Bůh jednoduše nemá čas (Od chvíle, kdy byl poprvé definován termín „pracovní
doba a možná deset minutek přesčas“, má dokonce i Všemohoucí co dělat, aby byl
na večeři včas doma.) dohlížet na správné dodržování víry. A stejně jako děcko,
kterému chybí pevná ruka otce prodloužená o několik čerstvě nařezaných
lískových prutů, které se nemohou dočkat, až budou moci také někomu něco
nařezat, začalo se lidstvo kazit a na povrch zemský byl zaset hřích. Je to
cítit všude kolem. Děti mluví sprostě, všichni kradou, dříve jemné dívky nahlas
říhají a smilstvo je po bratrovraždách druhou nejoblíbenější kratochvílí. Tohle
všechno vychyluje věci z rovnováhy a neomylně spěje jedinému logickému
konci – apokalypse. Konec světa totiž nenastane za fantasticky efektních
okolností jako je Déšť Mrtvých Žab S Popcornem A 3-D Brýlemi Zdarma.
Přichází postupně,nenápadně a hlavně neustále. Představte si, že vás od Satana,
vaší třídní učitelky a dalších mocností pekla dělí obrovská, téměř nekonečná
zeď. A každý hříšek kteréhokoli smrtelníka z ní odebere jednu cihlu. Ano,
je to málo, ale abychom pokračovali v krásně načaté metafoře, v současné
době by vám tahle zeď byla tak po kolena a když si představíte pracovní den
průměrného dlaždiče („Ják jako nesesmilníš? Hele mladej, nes… mě s tou
Blblí nebo co to máš a táhni do horoucí pr…nebo ti do tý tvý zarazim tendlenc
krumpáč!“), jistě pochopíte, o co mi jde, protože na světě pochopitelně není
jen JEDEN dlaždič a nejen dlaždiči mluví sprostě a nejen smilstvo je hřích,
nehledě na to že existují i jiné (Zábavnější) projevy smilnění. A pak to
přijde, konec světa, ale ne ten, který už dobře znáte, už to nebude jako „Mamí,
ten holohlavej pán u dveří říká, že za pár dní nastane konec světa a ptá se,
jestli si aspoň na těch pár dní nechcem předplatit nějakej církevní časopis.“.
Ne, spíše u vašich dveří stane sám Satan a než započnou vaše pekelná muka,
spiklenecky se k vám nakloní a zašeptá: „Když jste se dnes odpoledne řízl
při krájení cibule do prstu, pravil jste „Do prdele,“ vzpomínáte?No…tak to byla
poslední cihlička.“
Svět
se mění a čas se chýlí ke konci. A kdesi, uprostřed hustého lesa, se najednou
zablesklo. Když si zajíc, oslepen tou nenadálou září, promnul pacičkama oči,
zjistil, že tam, kde ještě před chviličkou rostla neprostupná změť houštin, se
nyní nachází jen holá mýtina sežehlé země. A pak je tu ovšem ta postava. Zajíc
by přísahal, že je to samička toho…počkejte…jo, člověka, ale..
Podivná
postava si protáhla údy…
Ale…
Rozhlédla
se…
Lidé
přece nemají…
A
pak se neomylně rozeběhla směrem k městu.
Zvláštní,
pomyslel si zajíc, když zmizela v šeru lesa. Až doteď bych přísahal, že
lidé by po lese nikdy neběhali nazí. A už vůbec jsem netušil, že by některá
z lidských samiček měla na zádech křídla.
Ještě není pozdě. Ještě totiž
zbývá čas na poslední zázrak.
***
„Zázrak!
To je opravdu zázrak“ Rozechvělý výkřik naplnil stan z hovězích kůží,
následován vetchou stařenkou, která se oproti všem pravidlům a zvyklostem dala
do zuřivého tance. „Pane doktore, vy jste boží člověk, víte to vůbec? Co já se
s tím natrápila, pomalu ani do schodů jsem už nemohla a vám na to stačí
deset minutek a je hotovo.“ Pak se ovšem babička zarazila a tón jejího hlasu
klesl o dobrých deset stupňů Lhotia (Josiph Lhotius byl prvním člověkem, který
se výrazněji zabýval teplotou a jejím měřením, z čehož později vyplynula
ona proslulá Lhotiova tepelná stupnice. Nutno dodat, že byl také posledním, kdo
podobné jevy zkoumal, protože při jednom z pokusů z velrybím tukem mu
jaksi ušlo, že se za jisté teploty stává explozivním. Mladí vynálezci pak velmi
rychle zanechali své práce, k čemuž je zcela určitě dovedlo i zjištění, že
je jejich velký vzor pohřben v několika doslova masových hrobech,
rozmístěných dle nálezů jeho ostatků. Na jiných místech se pak nacházely jeho
kosterní hroby, orgánové a dokonce i jeden oční, což byla vrcholně nechutná
záležitost. Snadno pak pochopíte, že „Lhotiův hřbitov“ není žádná pocta
významnému občanovi, ale prostě a jednoduše holý fakt.). Na její tváři se
objevil výraz nerozhodnosti, následovaný maskou čirého utrpení. „Co jsem
dlužná?“
Takhle
to je vždycky, pomyslel si Vrabec Kotevník, mladý muž a jeden z pionýrů
nové vědy, všeobecně známé jako medicína. Lidé považovali jeho umění za zázrak
a zázraky jsou přece zdarma, takže než si místní přivykli placení, stálo ho to
pěknou dávku trpělivosti a jednou málem i pár zubů. „Pět měděnejch babi.“ Stařence
ztvrdly rysy a její úsměv dezertoval. „Podívejte, panáčku, mám tady u sebe
tucet vajec. Nestály by asi zrovna tolik, ale bohužel nemám nic jinýho, čim
bych vám mohla zaplatit.“ Vrabec si povzdechl a s poraženeckým úsměvem
vypsal stařence stvrzenku, kde v kolonce „částka“ uvedl s mírným
sebezapřením tucet vajec. Samozřejmě to pro něj nebyla zas až taková pohroma,
v koutku duše si už totiž začal dělat starosti, kdeže si dnes opatří
večeři, ale stejně… Nebylo to zrovna to, co si od své kariéry představoval.
Když
se jako už jako malý chlapec vzepřel rodinné tradici a místo výběrčím daní se
rozhodl stát lékařem, ani zdaleka si neuvědomoval, jak těžký život ho čeká. Byl
pln ideálů a medicína…medicína byla tehdy něco dosud nevídaného a obestřeného
tajemstvím, které mladého Vrabce nesmírně lákalo (A hlavně ho, jako každé dítě,
lákala jistá porce morbidity. Vy jste nikdy nezatoužili vidět člověka
zevnitř?). A teď? Darmo mluvit… Ale čert to vem.
Vrabec
se pohodlně usadil ve svém vyšetřovacím křesle a zuby odzátkoval průhlednou
karafu, jejíž obsah mu okamžitě vehnal slzy do očí. Byl to jeho vlastní
vynález, který obvykle používal ke sterilizaci nástrojů, ale někdy, když na něj
dosedl splín a celý svět byl proti němu…se to dalo i pít. Pořádně si přihnul a
vychutnával si žár, se kterým se mu tekutina propalovala hrdlem (Vzhledem
k tomu, že se v této směsi nacházelo i několik látek, které byly už
v této době oficiálně zakázány… neberme vše tak metaforicky. Ve větším
množství dokázala tahle tekutina proleptat dubovou fošnu, natožpak něčí
sliznici.). Po pár locích se mu udělalo o mnoho lépe, zvláště když si uvědomil,
že má na večer plány, zahrnující půvabnou mladou harfenici, intimní osvětlení a
co možná nejmenší množství oblečení. Spokojeně se pousmál a…ztuhl. Ne tak, jak
by si lascivněji založení čtenáři představovali při vyslechnutí jeho plánů na
večer, nýbrž opravdově, nefalšovaně a hlavně úplně ztuhl hrůzou. Příčina tkvěla
v opatrném šoupavém zvuku, který naznačoval, že se kolem jeho stanu plíží
někdo, kdo si nepřeje být slyšen a jehož večerní plány pro změnu
zahrnují spoustu ostré oceli, přidušené výkřiky a přesun libovolné částky peněz
ze ztuhlých rukou chladnoucí mrtvoly do své kapsy. Vrabec se opatrně natáhl pro
svůj Vykošťovák 23FX6, největší volně prodejný chirurgický nůž na světě a
postavil se přímo naproti vchodu.
Kroky
se zastavily těsně před vchodem. Po krátké chvilce se chlopeň stanu odrhnula
stranou a odhalila za ní stojící postavu.
„Můj bože!,“vydechl Kotevník
***
Zem se nepatrně zachvěla a vzduch
se začal tetelit nenadálým horkem.
„To bude ono.“
„Určitě?“
„Tutově.
Zažil jsem to tolikrát, že bych to poznal i poslepu. Uvidíš, za chvilku začne
bejt cejtit i ten smrad.“
„JO!
Jo, vole, jo, jo! Tady se bude kydlit!“
„Pssssssst!“
Kdyby právě popsanou scénu spatřil
nezúčastněný pozorovatel, pravděpodobně by dospěl k závěru, že by si
v práci neměl tolik nakládat, popř. že to poslední pivo byla opravdu
chyba. Uviděl by totiž téměř dvoumetrového a zcela jistě metrákového muže
v černém koženém plášti, který se ležérně opírá o zeď v jedné
z tisíců temných uliček města a vede dialog…s obrovskou dvoubřitou
sekerou, kterou nenuceně držel v pravé ruce.
Abychom byli spravedliví, po
městě se obvykle se sekerou v ruce nepotuloval, ale tentokrát pro to měl
zvláštní důvod. Byl na čekané. Větřil Peklo. Nedělal tyhle věci rád a i po
tolika letech boje s démony se malinko bál, ale tentokrát nějak věděl, že
není zbytí. Ještě teď mohl v paměti zachytit útržky toho snu, té noční
můry, jejíž realizaci měl začít právě tenhle příchod. Ještě teď na sobě
cítil studený pot, který ho polil při představě, že by se jeho vize měla
naplnit. Viděl krev, bolest, smrt a utrpení a nic z toho se mu ani trochu
nelíbilo.
Vzduchem
se začal šířit odpudivý zápach spáleniny a v prachu ulice zcela jasně vyvstal
doruda rozžhavený kruh.
„Tak
jo,“ pronesl obr neobvykle hlubokým hlasem. „Připrav se.
Kdyby
sekery měly možnost vyjádřit mimikou své pocity, na tváři téhle by se objevil
výraz, jaký mívají děti těsně předtím, než začnou rozbalovat své vánoční dárky.
Kruh
na zemi zasyčel a v jeho středu se objevilo odporné stvoření porostlé hustou
černou srstí. Na hlavě se mu skvěly tři rohy ostré jako meče a z tlamy mu
trčely impozantní špičáky (Nic jiného jim také nezbývalo – jen si zkuste ukrýt
v ústech stanový kolík).
„Třeste
se, bezbožní smrtelníci, neboť já jsem vaše zkáza!,“ prohlásil démon,
pravděpodobně protože se od něj podobné řeči čekaly.
„Démoni,“
procedil muž pohrdavě mezi zuby a jediným máchnutím své zbraně uťal netvorovi
hlavu.
Sekera
se zachvěla a pokusila se otřepat si z ostří krev. Vzápětí si všimla
mužova upřeného pohledu.
„Hezký,“
pochválila ho.
***
Vrabec
zůstal ohromeně stát a lesklý Vykošťovák mu bez odporu vyklouzl
z bezvládné ruky. Ve vchodu do jeho stanu totiž nestál nájemný vrah, ani
špinavý bandita s nabroušeným nožem za opaskem, ale překrásná žena, která
viditelně žádný nůž nevlastnila …protože ji chyběl nejen opasek, za který by si
ho mohla zastrčit, ale, abychom byli přesní, postrádala jakýkoli kus
oblečení. Jednoduše řečeno, stanula před mladým lékařem jak ji Bůh
stvořil.
Byla nádherná. Když si ji Vrabec
prohlížel, byl si zcela jistý, že je to ta nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl,
a to ještě zdaleka nestačil pohledem doputovat k její tváři. Měla štíhlou,
souměrně tvarovanou postavu vyzařující jistou kočičí pružnost a výškou se téměř
vyrovnala Kotevníkovi. Když jeho oči konečně zabloudily i k její tváři,
jako první si všiml záplavy medově zbarvených vlasů, které jí v měkkých
vlnách padaly na ramena. A ty oči…temně modré jako půlnoční…
V tu chvíli si Vrabec
uvědomil, že na tajemnou návštěvnici už hodnou chvíli civí, aniž by pronesl
jediné slovo. Racionálnější část jeho mozku se rozhodla pronést něco
elegantního a řízného, co by této neskutečné situaci vrátilo alespoň náznak
příčetnosti.
„Éééééééé..“
Ta druhá půlka se evidentně
chtěla ještě chvíli dívat.
„Hůůůůůůůů…“
„Zatraceně,“ pomyslel Kotevník,
„soustřeď se!“
Sebral všechny síly, zavřel oči a
snažil se namluvit si, že je ta žena naproti němu zahalená do masivního
kožešinového pláště. Napadlo ho, že to je rozhodně poprvé v jeho životě,
co se pokouší představit si nějakou dívku pro změnu oblečenou. V tu
chvíli krásné neznámé zřejmě došla trpělivost.
„Jste
Vrabec Kotevník, medicinman?“
Dokonce i hlas měla úžasný.
V tu chvíli zazněly Vrabcovi v hlavě poplašné zvonky. Co když má ta
žena přece jen špatné úmysly? Rozhodl se odpovědět klasicky úskočným způsobem,
nechávajícím všechny možnosti otevřené (K jeho koníčkům patřilo mimo jiné i
čtení napínavých příběhů městských protektorů).
„Mohl
bych být…,“ prohlásil lstivě.
Nastalo
dlouhé, trapné ticho.
„…ehm…kdybych
chtěl,“ dokončil poněkud kulhavě.
Ještě
delší odmlka, umocněná upřeným pohledem temně modrých očí.
„Dobrá,“
rezignoval, „tak jsem to já. Kdo jsi a co po mně chceš?“
Vrabec si najednou zřetelně
uvědomil, že naprosto ztratil kontrolu nad situací a veškerá moc je
v rukou jeho návštěvnice. Tedy, v rukou… Absence jejího ošacení byl
prostě fakt, který mu nedovoloval jasně přemýšlet. A pak tu bylo ještě něco, co
nedokázal pojmenovat. Vznášela se kolem ní nadpozemská aura jakési definitivní
pravdy a nezpochybnitelné autority. Tváří v tvář téhle dívce vás brzy
přestala udivovat její nahota, spíše jste se za malou chvíli začali cítit
trapně, protože vy jste tak …oblečení. Náhle mu ta kráska začala být
poněkud nepříjemná a rozhodl se, že ji ze svého příbytku vyprovodí tak rychle,
jak to jenom půjde.
Jakoby v odpověď na jeho
myšlenky se dívka poněkud zamračila a spustila ten nejneuvěřitelnější monolog,
jaký kdy Vrabec slyšel.
„Jmenovala jsem se, vlastně
v tomto světě se pořád ještě jmenuji, Dita Jahodová. Navzdory mé nynější
formě, která je veskrze lidská, jsem vyšší bytost a byla jsem vyslána samotným
velitelem Nebeských legií, abych ti pomohla při plnění tvého svatého Úkolu. Ty
a já musíme zvrátit běh pozemských událostí, které nezvratně spějí
k Apokalypse, a tím pádem zabránit mocnostem Pekla ve vpádu na zem. Nebude
to snadné, ale s mou pomocí a se schopnostmi, které jsi zdědil po svém
otci, bychom to mohli dokázat. Pokud selžeme, svět bude zatracen a lidé budou
navždy trpět pod nadvládou Temného pána. Ufff. Neměl bys hlt něčeho
k pití? Docela mi vyschlo v krku. A zavři prosím tě pusu, vypadáš
jako kapr po několika sklenicích pálenky. Nějaké otázky?“
Kotevník po několika pokusech
sevřel čelisti ztuhlé vlivem fascinovaného výrazu, který se mu samovolně usadil
na tváři během dívčina projevu a pokusil se aspoň zhruba utřídit nově nabyté
poznatky. Násilím potlačil myšlenku, že by se ji pokusil omráčit, svázat a co
nejrychleji dopravit do městského kláštera, kde mají s léčením, nebo aspoň
uskladněním podobných případů mnohem větší zkušenosti a probíral v duchu
všechny zbývající možnosti, což ovšem netrvalo příliš dlouho.
Žádná ho totiž nenapadla.
„Cože?“ vypadlo z něj
nakonec.
Dívka si ztrápeně povzdechla,
ostentativně si odkašlala a spustila. „Jmenovala jsem se, vlastně v tomto
světě se pořád ještě jmenuji…“
„Ne, ne, ne!“ přerušil ji,
„takhle jsem to nemyslel. Slyšel jsem tě moc dobře, ale nějak jsem nepochytil,
co se mi to vlastně snažíš říct. Podívej se, vtrhneš sem, nemáš na sobě vůbec
nic, chvilku na mě jen tak koukáš a potom na mě vychrlíš něco o spáse světa,
Peklu a vyšších bytostech a čekáš ode mě co? Že všeho nechám, rozdám svůj
majetek chudým a po kolenou se vydám k nejbližšímu božímu hrobu? Dovol,
abych se zasmál! Abys věděla, drahá slečno, nevěřím ti samozřejmě ani slovo a
jestli odsud okamžitě…“
V tu chvíli dívka zavrtěla
smutně hlavou něco si pro sebe zamumlala (Vrabec by přísahal, že několikrát
zaslechl slůvko „blbec“.), otočila se k němu zády a učinila pohyb, který byl
pro jakéhokoli smrtelníka zhola nemožný. Vrabec už podruhé za tento večer
ztratil řeč a nyní konsternovaně zíral na dívčina záda, kde se skvěla dvojice
bílých křídel, která ta bytost (Kotevník o ní náhle z jasných příčin
přestal uvažovat jako o příslušnici svého živočišného druhu) právě rozepjala.
„No tak to mi lžeš,“ vydechl
užasle.
„To ti teda nelžu ty zabedněnej
troglodytí mozku!!!!!!!“ zaječela nadpozemská bytost už bezmála hystericky. Jsi
Odražeč? Jsi. Prodělal jsi mysteriózně vyčerpávající výcvik v temných
koutech zapadlých chrámů na vrcholcích hor a v hlubinách pouště? Prodělal.
Předal ti tvůj otec veškeré své zkušenosti společně se svatým amuletem síly a
bezvadně naleštěnou zbrojí? Předal. Tak. V čem. Je. Sakra. Problém?“
Kotevník nebyl hloupý. Znal
zpaměti cizojazyčné názvy veškerých lidských orgánů (Ano, tuhle otázku jsem
očekával. Je to „Schulinus“.), popis a léčbu každé dosud známé nemoci a dokonce
i složení a dávkování všech používaných léků, včetně několika vlastních
vynálezů. Již několikrát se ocitl v situaci, kde by mnozí z nás
totálně selhali a udržel si v ní chladnou hlavu a bystrý úsudek (Který se
obvykle týkal toho, jestli se má schovat do skříně, nebo se tvářit úředně a
předstírat preventivní lékařskou prohlídku, chlípník jeden.). Ale po pár
minutách strávených rozhovorem s touhle kreaturou pocítil neodbytné
nutkání trepanovat vlastní lebku, aby po hmatu zjistil, jestli mu náhodou
nevypadl někde na pochůzce mozek. Zmocnil se ho pocit, že vlak konverzace mu už
dávno ujel a zanechal ho osamoceného na stanici Dutohlavy s jedním kufrem
koncentrované demence v každé ruce. A protože byl přeci jen pouhý člověk,
rozhodl se uchýlit k poslední jistotě, která by mu v této pohnuté chvíli
udržela krutě namáhané pouto s realitou.
„Vydrž,“ pronesl chlácholivým
tónem, který si obvykle rezervoval pro nepříčené psychopaty, pokročile senilní
pacienty a jankovitá hospodářská zvířata, natáhl se po karafě, kterou odložil
těsně předtím, než se jeho život začal podobat hodně zlému kaktusovému dojezdu
(Kdo nezná peyotl, běží pro naučný slovník.) a dopřál si pár vydatných doušků.
Poté láhev opět odložil, promnul si oči a obrátil se zpět ke své návštěvnici,
která ho po celou dobu nevraživě sledovala.
„Tak jo. Nevím, o co ti jde,
nevím proč jsi tady a už vůbec nechápu, proč sis ke konání zázraků vybrala
zrovna mě. Jediné, co jsem se kdy naučil od svého otce je, že se nevyplatí
chovat kozla, protože se nedá odečíst z daní, na rozdíl od stáda ovcí, za
které je slušná daňová úleva, pokud ovšem neprovozuješ některé ze svobodných
řemesel, protože potom jsou ti daně vyměřovány podle úplně jiného systému a
nejvýhodnější domácí zvíře je pro tebe leguán, ačkoli nedává vlnu. Můj otec
v životě nenavštívil žádný chrám, jelikož kněží jsou daní zproštěni. A
jsem si naprosto jistý, že kdyby někdy vlastnil nějakou zbroj, pravděpodobně by
ji stihl prochlastat dřív, než by se od ní odrazil první sluneční paprsek.
Takže…ti děkuju za návštěvu, pozdravuj v nebi a když budeš mít chvilku,
klidně se zas někdy zastav. Východ je támhle a hlavně za sebou pořádně zatáhni,
ať sem nejde průvan.“
Vrabcovi se tímto proslovem
nesmírně ulevilo, protože se mu zdálo, že konečně uvedl věci na pravou míru a
bude se smět vrátit k přípravám na romantickou schůzku s krásnou
harfenicí, která by mimochodem měla každou chvíli dorazit. Na Ditu však zřejmě
udělal mnohem větší dojem, než zamýšlel. Stála bez hnutí z vytřeštěnýma
očima a jednou rukou přitisklou na otevřených ústech a ve tváři se jí zrcadlila
beznaděj kořeněná štědrou dávkou děsu.
„Ta – takže ty vůbec nevíš o čem
je řeč?,“ vyhrkla zoufale. „Neznáš legendu o Kataklyzmatu?“
„Ne. Ani v nejmenším,“
přisvědčil spokojeně Vrabec.
„Tak to je konec,“ vykřikla Dita,
bezvládně se zhroutila do vyšetřovacího křesla a dala se do hlasitého pláče.
Jako chmurné podtržení jejích slov stanem otřásl zvuk ne nepodobný začátku
apokalyptické bouře.
„Vidíš,“ pronesla vyčítavě Dita
mezi dvěma obzvlášť silnými vzlyky.
„Ehm…,“ odpověděl váhavě Vrabec,
„já se v těhle věcech moc nevyznám, ale vážně zní každá Apokalypsa jako
„Zatraceně, proč ten pitomec bydlí takhle daleko, pěkně mě bolí nohy mumly
mumly“?
„Co?“
„Tomu konci jsem nerozuměl,“
vysvětloval Vrabec.
„Ne, já myslím, co jsi to…“
V tu chvíli se někdo nejspíš
pokusil zaklepat na vchodovou chlopeň Vrabcova stanu, ale špatně odhadl svou
sílu, čehož následkem byl obrovský kus stanové kůže odpárán a police opodál se
sesula k zemi.
„Jooo, jako zamlada, porát
stejnej bijec, viď?,“ ozval se zvláštně znějící hlas a vzápětí do stanu
vstoupil veliký muž s dlouhými černými vlasy a dvoubřitou sekerou
v ruce. Rozhlédl se po interiéru stanu, omluvně se na Vrabce zašklebil a
vzápětí způsobil další malé zemětřesení, když nasál několik krychlových metrů
vzduchu, aby ho vzápětí opět vydechl, prohnal ho mohutným hrdlem a soustavou
hlasivek ho přeměnil v cosi, co nemělo daleko ke zvuku, jaký by vydávalo
stádo tuleňů v říji, zavřené v plechové krabici.
Ve zkratce řečeno, promluvil.
„Pardon.“
Vrabec neměl daleko k slzám.
Dobrý pocit, který se ho zmocnil, když se mu konečně podařilo uspokojivě
zvládnout dotěrnou nebeskou bytost vzal rychle za své a byl vystřídán
neodbytnými záškuby v jeho pravé ruce, která se samovolně natahovala po
karafě s dezinfekčním roztokem. Pohár trpělivosti přetekl. Dita byla,
aspoň technicky vzato, žena, což mu bránilo chovat se k ní hrubě, ale
tohle…tenhle…chlap v něm zboural poslední zábrany a Vrabec se začal rychle
propadat do stavu, kdy jediné, po čem toužil, byla pořádná porce násilí, pokud
možno páchaného na co největším počtu obětí.
„Co je zas tohle? To je dneska ve městě
karneval?!“ Bylo mu srdečně jedno, že nepříčetně ječí. Popravdě řečeno, moc rád
by na hlase ještě trošičku přidal, ale bohužel už ždímal své hlasivky na
maximum.
„Ty seš taky anděl?! Ne? Nebo
čert? Nebo víla? Vyber si, dneska už mě nic nepřekvapí. Jak ti mám říkat, hm?
Amálko nebo Belzebube?“
„Jmenuji se William Changer,“
odvětil obr s ledovým klidem, „a můžeš mi říkat Bille.“ „A tohle,“ ukázal
na svou sekeru, „tohle je Uma.“
„Nazdárek.“
Když sekera promluvila, Vrabec se
na vteřinku zarazil, ale doba, kdy by se ještě něčemu divil, byla bohužel dávno
pryč, takže se s divokým leskem v očích rozchechtal a začal pobíhat
po stanu.
„Paráda! Tak ty máš mluvící
sekeru! Jupíííí!!! Skočím si dozadu pro hrábě a uděláme mejdlo!!“
Už jste někdy zažili den, ve
kterém se vám přihodilo tolik nepříjemností, až se vás zmocnil onen dobře známý
pocit „Horší už to být nemůže“? Pokud ano, nejspíš moc dobře víte, že právě
v tuhle chvíli vám osud obvykle naservíruje finální katastrofu překonávající
veškeré dosavadní obtíže, čistě proto, aby vám škodolibě dokázal, že to naopak
může být ještě mnohem horší.
Nejinak tomu bylo nyní. Právě
tento okamžik si pro svůj příchod vybrala Dehlia, ona již tolikrát zmiňovaná
harfenice, se kterou Vrabec původně plánoval strávit několik příjemných chvil.
Naskytl se jí pohled na nahou dívku bezostyšně rozvalenou na vyšetřovacím
křesle, poloprázdnou láhev silné dezinfekce položenou na stole, podivného muže
oblečeného v kůži a hlavně na jejího skoromilence bláznivě poskakujícího
kolem a vykřikujícího delirické nesmysly.
Pochopitelně ji to příliš
nepotěšilo.
„Kotevníku,“ vykřikla rozhořčeně.
„Kotevníku, ty…ty kurevníku!“
Vrabec se okamžitě vzpamatoval a
jeho mozek začal horečnatě pracovat. Okamžitě zavrhl myšlenku, že by ji pověděl
pravdu, protože to by se jí mohl rovnou vysmát do obličeje. K jeho škodě
tak nakonec zvolil tisíckrát osvědčenou a veskrze špatnou metodu, kterou poprvé
použil pravděpodobně již některý z pravěkých lovců, přistižený svou družkou
in flagranti se ztepilou jeskynní medvědicí.
„To není tak jak to vypadá,“
zašeptal zoufale.
Bohužel a striktně podle pravidel se mu
dostalo i tradiční odpovědi, po které rozohněná dívka vyběhla ze stanu a
zmizela za obzorem.
„Jauvajs,“ pronesl s jistou
dávkou obdivu Kotevník a rukou si mnul temně rudé místo na tváři, kam mu před
malým okamžikem dopadla s překvapující razancí jemná ruka křehké
harfenice. Když na tuto chvíli později vzpomínal, napadlo ho, že mu nemohla
prokázat lepší službu. Rázem se mu vyjasnila mysl a po dlouhé době stál nohama
opět pevně na zemi. Obrátil se ke svým nezvaným společníkům a na znamení
znovunabyté sebekontroly se na oba přívětivě usmál.
„Hezký,“ pochválil Dehliinu akci
Bill. „Už jsem se bál, že to budu muset udělat sám. Nuže, pane Kotevníku, soudě
dle vašeho chování, zřejmě jste plně neporozuměl všemu, co se vám tady slečna,“
pokynul směrem k Ditě, „snažila pravděpodobně sdělit. Proto jsem taky
tady. Není to poprvé, co čelím podobné situaci, takže vás ve zkratce seznámím
se vším, co budete nutně potřebovat vědět. Pro začátek bych od vás potřeboval
sklenici vody, nějakou židli a župan.“
„Budete kouzlit?,“ otázal se
z rozšířenýma očima Vrabec, který byl nucen přehodnotit svůj názor na
tohoto obra. Nejenže dokáže zformulovat jednoduchou větu, ale jak se zdá, když
si toho situace žádá, dokáže hovořit jako kultivovaný člověk a navíc…jeho
hřmotný hlas nyní zněl tak…konejšivě a sebejistě, že by mu Vrabec uvěřil
cokoli. Pan William Changer je očividně mnohem zajímavější, než by se na první pohled
mohlo zdát, pomyslel si.
Sekera v mužově pravici se
dala do smíchu, který však rychle utichl, když si všimla výhrůžného pohledu
svého majitele.
„To rozhodně ne,“ odpověděl mu
Bill trpělivě, „ale z té dálky, kterou jsem k vám musel ujít, mě
pěkně bolí nohy a mám pořádnou žízeň. „A ačkoli tady andílek vypadá vcelku
spokojeně,“ dodal lehce pobaveným tónem a spiklenecky mrkl na Vrabce, „chtěl
bych, abyste chvíli věnoval pozornost výhradně mně, takže bych ji moc rád do
něčeho oblékl.“
Vrabec okamžitě zrudl a byl by přísahal,
že postřehl lehký náznak červeně, který se rozlil po Ditině obličeji. Aby
ukončil trapnou chvíli, odešel do druhé místnosti stanu a za malou chvíli se
vrátil se všemi požadovanými věcmi. Poté se všichni tři usadili kolem jeho „úředního
stolu“, kde obvykle vypisoval stvrzenky. Bill se zhluboka napil ze sklenice
mírně zatuchlé vody (Kotevník by mu moc rád nabídl čerstvější, ale jeho zásoby
převážně obsahovaly tekutiny poněkud..zajímavějšího charakteru, takže byl
nakonec rád, když se mu podařilo s provinilým pocitem naplnit sklenici
z dešťového žlábku za stanem.) a upřeně se zadíval ke stropu, jako by
nevěděl kde začít.
„Tak spusť,“ vybídla ho Dita.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahuja Jurášku, tak sem přelouskla první díl ááá-líbilo, máš to moc hezky slohově uspořádaný:)prostě se to dobře čte a skoro bez chyb:))z velrybím tukem mu jaksi ušlo,......já ti dám z.To´t konec korektury.)ted me ceká 2.díl..já vím,že je hodně Terezek,ale já si budu řikat,že je pro mě:)Pac a pusu
Pjeknéé
(Téry, 5. 4. 2007 20:48)