stíínkovy fotky

Dnešní plán je jasný. Musíme dorazit až k městečku Mehamn, odkud potom vyrážíme na tůru na nejsevernější bod kontinentální evropy, mys Kinnarodden, kde bychom rádi stihli půlnoční slunce nad oceánem.

První zastávka je finské město na polárním kruhu, Rovaniemi, kde mimo jiné natáčela svůj poslední klip kapela Nightwish. Probíhá nezbytné foto u polárního kruhu, který ale mají mimochodem nakreslený o cca 15 metrů severněji, než je v reálu...

Jedeme dál a cca v 15:00 zastavuje naše auto na odpočívadle na rychlou WC pauzu. Usednu do místního zařízení a hlásím bocům ven, jestli chtějí nadiktovat telefoní číslo na nějakou finku, které je načmárané na stěně. Po chvíli se z venku ozve, "Ty vole! Sob! A na silnici! My jak blbci čumíme už 1000km do lesa, a von se tady promenáduje po silnici!". Rychle dokončuju nutné činosti, a chci vyrazit ven. Bohužel, dveře se odmítají otevřít. Zato xindl Kilda, kterej při sledování soba na to, že dveře z venku zastrčil, zapomněl, se teď válí po zemi smíchem. Z vedlejší kabinky pak Jura hlásí něco o zemětřesení...

Kilda se rychle vrací mě vysvobodit, bratr už podává foťák. To je najednou péče. Sice mám nasazenej teleobjektiv, ale sob už je i tak dost daleko. V zniká tak fotka soba, nevzrušeně čekajícího až přejede kamion, aby mohl odbočit vlevo.

Po chvíli vylézá z místního zařízení i Jura, a tak rychle sedáme do auta, a jedeme se mrknout těch pár set metrů zpátky, jestli na nás sob počkal. Počkal, nádhera. Vzniká pár rychlých fotek, a jedeme dál. Další soby potkáváme hned v následující vesničce, prochází se přímo mezi domky, a jsme jim evidentně u prdele. Po pár kilometrech brzdíme před stádem 14 sobů, přecházejících silnici, jsme v sedmém nebi...

O pár minut později:
Sobi už jsou tu všude kolem. Jura je odmítá zapisovat do deníku, já odmítám vytahovat foťák. Co? Sob? Normálka... Potkáváme autobus v protisměru, zastavuje stejně jako my u dalšího stáda přecházejícího přes silnic. Všichni turisti s foťákama, kamerama a telefonana nalepený na předním skle. Jen nad nima kroutíme hlavou...

Chvilku po páté, v městečku Ivalo zjišťujeme, že pneumatiky na předku našeho auta jsou na tom dost špatně. Nějakým záhadným způsobem se začaly sjíždět na vnitřní straně, a vzorek už je pryč. Bohužel je to směrový dezén, takže nejde gumu na kole otočit, aby se sjížděla druhá strana. Stavíme u pneuservisu. Chlápek vypadá ochotně, ale dneska nic měnit nechce. Pak nám dochází že ve Finsku platí východoevreopský čas, a on už má po zavíračce. Dává nám kontakt na pneuservis o 3 kilometry dál, kde jsou vstřícnější. Bereme 2 nový gumy , pro jistotu s nesměrovým dezénem, aby šly případně otočit. Brácha jen zhodnotí práci při výměně. "Jako, takhle prasácky se kola běžně utahujou, ale né před zákazníkem. To se fakt nedělá."

Jedeme dál, a za městem Utsjoki na mostě přes řeku překračujeme finsko - norské hranice. K Mehamnu to ale máme ještě pořád dost daleko. Cestou vzniká pár fotek finské a norské krajiny, záleží na kterou stranu od silnice fotím. Posádka třetího vozu to bere po druhé straně řeky, takže po finském území. Setkáváme se na benzince v Tana bru. Sotva se otevřou zadní dveře stříbrného Passatu, je nám jasné že na zadních sedadlech probíhá solidní jízda. Radši dvéře rychle zavíráme, aby vzduch zevnitř nebyl norským příslušníkem ohodnocen jako holdování alkoholu na veřejnosti, což se tady nesmí.

Rychle tankujeme, umýváme čelní skla od komárů, a jedeme dál. Míjíme směrovku na Murmaňsk, a u městečka Ifjord odbočujeme na silnici 888. Ta má hlavně v druhé polovině nádherný čistý povrch, je krásně zatáčkovitá, je na ní vidět na kilometry daleko, a je takřka naprosto prázdná. Kilda se ze začátku snaží jet v klidu za Káďem, ale pak podřazuje, šlape na plyn, a pouští ho až v Mehamnu. Po zastavení z něj vypadne jen: "Ty krávo, 23 orgasmů". Rádi mu to věříme, i ze mé sedačky spolujezdce to stálo za to.

Tady ale teprve začíná hlavní část dnešního programu. 912 km v autě je zapomenuto. Rychle balíme věci, spacáky, karimatky, oblečení, pivo, víno, šampáňo, slivovicu, a vyrážíme. Jediná informace kterou máme zní celkem optimisticky, 14 km lehce zvlněným terénem. Pohledem na dislpej GPS zjišťuju, že 14,4 kilometrů je to vzdušnou čarou, přes dva zálivy. Nehodlám ale zanášet pesimismus do našich řad, tak o tom taktně pomlčím.

Po 3 hodinách a 6 kilometrech, které ukrojily cca 3 km z původních 14,4 zjištujeme, že jsme asi podcenili přípravu. Objevuje se těžká únava, polovina lidí má mokro v botech (Gore-tex nepomůže, když si je hodíte místo na druhý břeh do řeky, případně do kaluže na druhém břehu.), jeden kotník není úplně v pohodě, půlnoční slunce (astronomická půlnoc je tady v cca 1:52) jsme už propásli a stejně je zataženo. Objevuje se trudomyslnost.

Po krátké debatě na vrcholu prozatím nejvyššího zdolaného mírného zvlnění (226m), odkud se nám otevřel výhled na další trasu, je rozhodnuto. Sejdeme do zátoky pod námi, kde strávíme "noc".

Sejdeme tedy na uroveň mořské hladiny, a rozbíjíme tábor. Ušli jsme 7,4 km, a k původnímu cíli nám zbývá 9400m vzdušnou čarou. Šipka GPSky ale ukazuje přímo přes vodu. Naši otužilci se v 3:03 s radostí vrhají do vln Severního ledového oceánu. Pak bouchneme šáňo, vypijeme pár piv, trochu vína (přece to všechno nepotáhneme zpátky), a jdeme kolem páté spát.