Skur-u-tr
Zaručeně pravdivé a mravoučné vyprávění o neuvěřitelných příhodách bájných slavných hrdinů skurutí rasy aneb historie vzniku slavného kultu Vztyčený Prostředník aneb kterak Skuruti ke svému jménu a svým schopnostem přišli.
Vztyčený prostředník. Gesto z pradávné historie, jehož pravý význam se ztrácí v šerých mlžinách dávnověku. Gesto s oblibou používané vládci mnoha zemí k ocenění hodnoty práce jejich služebníků a dodnes často používané. Gesto používané mnoha vozky a formany na cestách jako cechovní pozdrav jiným vozkům. Gesto používané při setkání lidí ve smyslu:” Jsi jednička”. Gesto s mnoha dalšími významy. Kdo však chce pravdivé vyprávění o jeho původu zvědět, nechť se začte do následujících řádků sepsaných dle vyprávění šedivých zlotrů, starých již v dobách, kdy prastaré duby ještě byly pouhými žaludy a přeslavná města kypěla životem, ač dnes těžko najdete jejich ruiny. Je to vyprávění z dob, kdy i samotný Dark Elf byl ještě mlád a vládl mnoha rasám, kdy ještě mnohé země byly nezávislé a vládli jim mocní králové a náčelníci. Tak pojďte a poslyšte neslyšená a dávno zapomenutá vyprávění.
Podle mnoha pramenů byl prvním skurutem maličký znetvořený tvor zplozený dcerou pomateného dřevorubce a četou námezdních pikenýrů, kteří táhli krajem Temných Elfů při povstání vévody Močipchrda proti vládcům ze Zapomenutého města. Tento nebohý maličký tvoreček všemi proklínaný a nenáviděný, dostal jméno Skur-u-tr, přičemž první část jména označovala jeho původ skrze povolání matky a poslední narážela na jeho malý vzrůst. Protože se tímto zdlouhavým jménem na tvorečka špatně volalo, postupně si je obyvatelé pradávné vísky zkrátili na Skurut, aby se jim jeho jméno lépe vyslovovalo, ač si pak dosti často jeho jméno pletli a volali na něj: “Skutře!”.
Ledva nešťastný skurutek trochu povyrostl a naučil se jen o málo více než chleba jíst, sedláci se na vesnické radě rozhodli zapřáhnout jej do práce a dali mu na starost hlídání stáda prasat. Bydlel se svými svěřenci v chlívku, jedl s nimi z jednoho žlabu a brzy nebyl pomalu k rozeznání od svých svěřenců. Dokonce se jednou v únoru probudil v neckách poté, kdy na něm řezník Drebeníček začal zkoušet kalafunu. Smrad z připálených chlupů a hnoje probral i tvrdě spícího skurutka. A ptáte se, milý čtenáři, jak mohl skurutek tak tvrdě spát a necítit, co se s ním děje? Když totiž toho rána vylézal z chlívku chrochtaje nespokojeností nad mrazivým ránem, zběsilý řezník jej omráčil mohutnou ranou palicí. Po této ráně se mu v hlavě všechno pomotalo, dokázal jen blekotat a stěží slabikovat své jméno. Toho rána však nedokázal vyslovit ani hlásku. A když tehdy vylétl z necek, mohutný řezník a přihlížející sedláci mu leknutím přišlápli prsty. Zůstaly pochroumány až na jeden na každé ruce, prostředník. Aby mláto z prasečího žlabu dokázal vůbec jíst, začal používat tyto jediné plně funkční prsty a obírat jimi mláto ze žlabu. Protože pouhým olizováním dvou prstů by se zrovna moc nenajedl, musel skurutík hodně přichvátnout, aby mezi nenažranými prasaty obstál a brzy se jeho prstíky míhaly rychleji, než jazyk hádavé skurutí ženy. A že se takový jazyk dovede setsakramentsky míhat, dokazuje případ slovutného skurutího učence Sukokrata, který nakonec toto staccato rychlého jazyka svojí hádavé ženy nevydržel a raději se napil blínu. Neustálým používáním tyto prostředníky zbytněly na úkor ostatních prstů, až se brzy začalo zdát, že jeho ruce obsahují jen jeden prst. A protože skurutek měl dvě velmi rychlé ruce, musel se jeho jazyk olizující prstíky míhat ještě rychleji a tak i on zbytněl, až mu neustále visel z malé tlamičky, jak psům při štvanici nebo malé ještěrce. Brzy už byl jazyk takový, že si jím dokázal olíznout obočí a vystřeloval jej lépe než chameleon.
Však brzy, milý čtenáři, poznáš, že i malé věci mohou dojít k užitku v dobách zlých, mnohem pozdějších, aneb zde se vzalo u skurutů rčení:”Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš”. I věci zdánlivě nepodstatné mohou dojít užitku v dobách krušných.
Pákrát se měsíc obměnil a už zde došlo k nečekaným událostem. Jednoho dne vesnici navštívila tlupa slavného loupežníka Osikáče Sprosťáka z Tupého Malého Pole (názory na poslední část tohoto jména se značně liší, v jednotlivých pramenech je též zván z Hloupého Pole, Blbounova, Topola z Topolího Malého Pole či Topola z Lánku, prameny se shodují na tom, že se jednalo o strašlivého a proslulého loupežníka – pozn. překl.), hocha z gulama jak melouny, jehož truhlici střežil věrný druh financmajstr Kalous Ušatý Kousek, známý loupežník, který by ukradl i dřevo ze šibenice a odsouzenci provaz. Tito dva výtečníci a jejich prohnaná tlupa potichu okradli nešťastné sedláky o celé stádo prasat. Vychytralý Kalous navštívil již ráno sedláky a v přestrojení za výběrčího daní z města Brus-kelu a začal sepisovat veškerý dobytek v chlívcích vesnice. Přestrojení nám dnes možná přijde směšné, ale v tehdejších dobách byli sedláci zvyklí na různé obzvláště nesmyslné akce těchto pomatenců z Brus-kelu, jednou je tito úředníci nechali počítat hlemýždě na zahradách a mrkev prohlásili za ovoce, protože je červená jako jablko nebo oranžová jako pomeranč. Ve srovnání s jinými výstředními nápady ouřadů z Brus-kelu byl převlek Kalouse docela přijatelný, a tak dokázal obhlédnout nejtlustší stádo prasat sedláka Jirky Porubaného Doubka, který sám vážil tolik, co největší štětináč a jeho žena ještě o trochu více! A tak prohnaný Kalous přesvědčil sedláka Jirku, že nedodržuje nařízení úřadů č. 352/200000/brus z kelu/ochichich/24/c navazujícím na Usnesení č. 165 o chovu prasat v malochovech pod 2000 kusů prasat a hygienických podmínkách jejich kopyt a nedává prasátkům na přilepšenou dostatek piva. Na místě mu nařídil, že musí ošizeným prasatům ztrátu ihned napravit a nalít jim plný žlab toho nejsilnějšího piva. A že se sedlák Jirka kroutil, ba i kotrmelec udělal, ale nebylo mu to nic platno. Kalous nepovolil a tak pašíci dostali plný žlab nejsilnějšího piva, které si sedlák Jirka předešlého večera potajmu navařil celou bečku, poněvadž trochu zhubl! Celý týden musel břichem zvedat manželku, bližší podrobnosti tohoto prapodivného cvičení však historie nezaznamenala. Jirka byl po cvičení také zmožený, po kotrmelci se stěží pohnul a tak spal a jeho sténátí a nářek nad ztraceným pivem přehlušilo veškeré zvuky loupežníků. Ti se však plížili jak nejlepší mistři cechu zlodějského Opáleného Romana, kteří se schválně přes den vystavovali plnému slunci, aby se jejich tvář ve tmě podobala temnému stínu a barva jejich tváří odpovídala černým jejich skutkům.
A tak nebylo divu, že pašíci i skurutek spali jako dřeva a loupežníci je potmě nacpali do pytlů a hurá do jeskyně! Zde začali pašíky zabíjet, jitrnic dělat, na ohni péci a jako poslední přišel na řadu malý skurutek, který se potmě zdál loupežníkům nejméně vypasený a tak si jej nechali až na konec.
Ledva skurutek uzřel mohutný a ostře nabroušený nůž, zařval tak hrozným a strašlivým hlasem, že Osikáči Sprosťákovi spadnul klobouk z hlavy, ba přestal myslet na vnadné blondýnky a vychytralý Kalous leknutím zapomněl, o kolik vlastně ostatní loupežníky potajmu okradl z jejich podílů do své kapsy! Naštěstí pro skurutka, další z loupežníků řečený Tupý Vlastík a jeho věrný druh Mirek Mourovatý Macek, ba i tmavý Bruce Seek původem z dalekých jižních krajů, si všimli hrozivého skurutkova zjevu, i jeho strašlivého hlasu a honem křičeli, jak by se toho dalo úžasně využít při loupení a přepadání. A tak bylo loupežníky usneseno, že skurutek bude přijat do tlupy. Ten se stále ještě nedokázal pořádně vyjadřovat, ale to loupežníkům nevadilo. V místě vybraného přepadení hodili potajmu na zem krajíc chleba, později tam přivedli skurutka a když formanův vůz užuž přejížděl krajíc chleba, loupežníci postrčili skurutka na cestu. Ten vzteky nad takovou marnotratností a tím, že by mohl o krajíc přijít, zařval tak strašlivým hlasem, až koňské postraňky popraskaly. Tehdy se na nehybný vůz vrhli loupežníci a obrali nebohého formana lépe než berní úředníci z Brus-kelu. Však s nimi nejeden korbel pěnivého moku vypili a mnohý podařený kousek odkoukali. Od mistrů cechu zlodějského Opáleného Romana se zase naučili mnoha jiným povedeným taškařicím a tak v celém kraji nebylo strašlivější bandy loupežníků nad tuto.
Jednoho dne se na cestu vydal známý vydřiduch Bohouš Nedělka Málodobrý, šejdíř prohnaný a tak lakomý, že si jednou nechal vyrazit zub, aby vyhrál zlámanou grešli. Před každou nebezpečnější cestou si pořídil ovčí střívka na jitrnice a celý svůj majetek rozměnil na zlatý prach, nacpal do střívek jako maso do jitrnic a tuto jitrnici nacpal tam, kde záda ztrácejí své dobré jméno. Onoho dne se před cestou územím strašlivého loupežníka Osikáče silně kroutil, jeho majetek byl v jitrnici delší než tasemnice a ve spěchu si potmě na jitrnici zalomil obzvlátě dlouhou špejli. Plnil ji za temné noci potají, by nikdo nezvěděl, jaký majetek sebou vozí. Ale Bohouš nemohl nic dělat, slídivý hostinský by mohl uzřít celý jeho majetek nacpaný do jitrnice a zrušit mu slevu na obzvláště zavšivený pokoj, ve kterém nocoval. Tuto slevu Bohouš uhádal, až hostinský plakal, že jej chce ožebračit a jeho hladové děti o kousek chleba připravit. O tenhle svůj zisk, získaný po dvou hodinách velkého dohadování provázeného mnohým bědováním, ba i vousy si při tom vyrvali a ucho natrhli, ale nakonec si plácli. Bohouš by tak laciný nocleh nikde nezískal a byl si toho předobře vědom. A tak se toho dne kroutil, obě příliš dlouhé špejle jej zvláště tlačily ve střevech, že se bál i jen zakašlat. Tehdy se přiblížil k území strašlivých loupežníků. Objet je nebylo možno, zdržením by přišel o slíbenou starou koňskou kůži i s kopyty (zadarmo!) od kočovníků z Koňských plání a tak musel volky nevolky, chca nechca přes území loupežníků. A už tu byla loupežnická banda, už skurutek řval strašlivým hlasem, ale Bohouš strachy o svůj majetek ani nepípl, ani pohnout se nemohl, zakašlat se bál. Loupežníci jej popadli i s celým nákladem a odvedli stranou do lesa. A už začalo hledání, jenže našli jen hnusné krámy, které nikdo nechtěl od Bohouše koupit ani za tu nejmenší minci, ale které lakomý Bohouš odmítl vyhodit. Když loupežníci nic nenašli, začala prohlídka samotného Bohouše. Ten se strachy třásl, ale že jej špejle obzvláště tlačily, nedokázal se ani pohnout. Loupežníci Bohouše vysvlékli do naha. V jeho šatech však nebylo ani mince! Osikáči bylo jasné, že peníze někde být musí! Znal Bohoušovu pověst a věděl, že by se za nic na světě od svého majetečku neodloučil!
A tehdy nastala skurutkova slavná chvíle. Vztyčil svůj mohutný prostředník a jal se pátrat v dutině Bohoušova těla, v místech, kde záda ztrácejí své dobré jméno, tak důkladně, až mohutnou jitrnici naditou zlatým prachem zarazil Bohoušovi do žaludku. Jenže jak ji dostat z této části těla? Opět skurutek zabodoval, okamžitě svůj prostředník zarazil Bohoušovi do krku a donutil jej celý majetek vyzvrátit. Protože neztrácel čas mytím, ani tomu dříve nepřivyknul, Bohouš možná dobrovolně vydal svůj majetek dříve, než se celý prostředník dostal do jeho jícnu.
Zvěst o tomto loupežnickém kousku se nesla celým krajem, až se donesla k uším samotného Dark Elfa. Ten okamžitě nahlédnul do svých zápisků a zjistil, že Osikáč Sprosťák neplatí ani grejcar daní. A na daně byl Dark Elf obzvláště háklivý, potřeboval je na vydržování svého rozlehlého paláce v Zemi Temných Elfů. I nasedl Dark Elf na oře ohnivého, z chovů kočovníků země Koňské pláně v Zemi Draka, a vydal se na dalekou cestu Osikáče Sprosťáka k zaplacení nemalého obnosu donutit. I vjel jednou s oddílem svých věrných druhů, viselců od šibenic utržených, bývalých katových pacholků, zběhlých mnichů z klášterů oddávajících se temným naukám, a jiné lotrovské sebranky do tábora loupežníků, když pod mohutným bukem vyspávali včerejší lup medoviny v Přístavu Kythie skladovaném. A už jeho věrní pochopové loupežníky zajímali, v kozelce vázali. Protože byli v tomto umění obzvláště zběhlí a loupežníci obzvláště nacucaní, jak baron z Mlýnice nebo dragouni z Orlí pevnosti, než bys okem mžikl, váleli se svázaní loupežníci po zemi. A už začalo vyslýchání, ukrytých pokladů hledání a bylo mnoho bědování a křiku, než byl poslední grejcar nalezen a loupežníci okradeni stejně, jako jiným sami činili. Avšak Dark Elf se nespokojil jen s tímto jediným, pro loupežníky obzvláště strašlivým trestem. Zvláště, když začali vyhrožovat, že začnou žít poctivě! To by to Dark Elf dopracoval, daní by se nedočkal. I pohrozil loupežníkům trestem nejstrašlivějším, obzvláště obávaným. Výhružně vztyčil svůj prostředník, a ač je to k nevíře, prý byl ještě větší a tlustší než skurutkův! Ale tyto zvěsti šíří jen zlomyslná entí rasa, kdo by věřil řečem vykotlaného Duboduba, jehož větve se sotvakdy žaludem obtíží.
I dal loupežníkům možnost vybrat ze svého středu hrdinu, který Valibuka Plivajzníka z jeho družiny beze zbraní musí přemoci, poté 3 úkoly splnit, a pak loupežníkům zůstane život zachován. Jinak je všechny po strašlivém mučení předhodí bojovým medvědům z Medvědína.
I ulekli se loupežníci, zachmuřen byl Osikáč Sprosťák, nemluvil Kalous Ušatý Kousek, zaražen byl Tupý Vlastík, zmlknul i Mirek Mourovatý Macek, ba i tmavý Bruce Seek přestal mumlat kletby mezi zuby. Valibuk Plivajzník byl dvakráte větší než největší loupežník, dobře živený, zbrojí železnou v Kraji zbrojířů ukutou oděný, mečem v Městě nekromantů temnou magií ukutým, krví zamordovaných nebožáků kaleným. Jeho štít byl obzvláště mocný a cenný kousek z Arény smrti pro samotného Dark Elfa největšími mistry zbrojíři ukutým. A Dark Elf se jen potměšile uchechtával, provádění různých zlomyslných kousků k jeho oblíbeným zábavám patřilo. Bylo nad slunce jasné, že loupežníci nemají nejmenší naději Valibuka porazit. A tehdy procitnul tmavý Bruce Seek z medovinového opojení, na svoji věrnou sekeru Džamilu pomyslil a nápad dostal, jak Valibuka porazit. I vymínil si drobnou podmínku, tři krajíce chleba na Valibukovu zbroj umístit. S pohrdavým šklebem ve tváři Dark Elf souhlasil s tou podmínkou, ba i medu na pomazání dal. První z krajíců Bruce Seek upevnil na štít, druhý na meč a třetí, ten nejtlustší, medem pomazaný, na helmici Valibukovu umístil.
I vybrali loupežníci ze svého středu skurutka, šátkem mu oči zavázali, by odvahu neztratil a na mýtinu souboje přivedli. Podotýkám, že zatímco Valibuk v plnou, železnou zbroj byv oděn, skurutek toliko holé ruce měl. A už Dark Elf pokyn dává, šátkem hedvábným mávne, a už loupežníci šátek ze skurutkových očí strhávají. Už se Valibukův meč vzduchem mihne, užuž se nad skurutkovou hlavou vznáší. Leč v této těžké, přetěžké chvíli skurutek uzřel první krajíc, na štítě upěvněný. I zařval strašlivým hlasem, že svoji oblíbenou pochoutku nemůže dostat, tím hlasem strašlivým, ukrutným, až oř se pod Dark Elfem splašil a on sám do mohutného buku narazil. Valibukův štít tím strašným řevem popraskal, krajíc na zem upadnul a Valibuk jej patou svou železnou rozdrtil. I rozohnil se skurutek nad touto marnotratností a uzřel krajíc na meči připevněný. Zařval hlasem ještě strašlivějším, až větve popraskaly a Valibukovi meč z ruky vypadnul. Posilnil se skurutek krajícem chleba, avšak Valibuk se železnou pěstí, rukavicí mistry zbrojíři vyrobenou, rukou silnou, železem oděnou rozhání. Jeho rána pěstí i vola by porazila, avšak tehdy skurutek uzřel nejtlustší krajíc chleba, medem pomazaný, na helmici připevněný. I již se mihl jeho dlouhý jazyk vzduchem, chleba podal, med olíznul. I kmital dlouhý jazyk dále, v oční průzory Valibukovy helmy se dostal, až ten přestal vidět, přes balvan zakopnul a v mohutný buk narazil. Tehdy skurutek mocnou přilbici z Valibukovy hlavy sejmul a v ucho mu zařval. Valibuk se svalil jak podťatý a bylo po boji. A bylo velikého jásotu na straně loupežníků. Valibuka, který po prohraném boji byl už naprosto k ničemu, Dark Elf věnoval Bruce Seekovi, ba i jeho věrnou sekyru Džamilu mu přidal. Bruce Seek si pak v kraji Mlýnice postavil větrník a Valibuk mu dělal čeledína a za bezvětří kolem točil.
Avšak potměšilý Dark Elf úkoly na skurutka schystal. Odměnu přislíbil 99 krásných panen pro skurutka pojmout (v žádných pramenech se nepíše o hodnotě Dark Elfova vkusu, jisté je, že ať už z nedostatku vkusu či potměšilosti, Dark Elf splnil jen část slíbené odměny- pozn. překl.).
I popadnul skurutka, v hrad svůj přepevný jej přivedl, do temné věže uvrhnul a úkoly chystal.
Prvním úkolem bylo bojového medvěda z Medvědína o med oloupit. Skurutek však opět použil svůj jazyk mrštný, jen na stromě seděl a jen jazykem soudek vylízal.
Druhým úkolem bylo mocné věže v Nor el Har sám a sám za jediný den rozbořit. Byly to věže přepevné, mocným vojskem obsazené, v Aréně smrti vycvičeném. I zařval skurutek strašlivým hlasem, ruce nad hlavou vztyčil a věže rozbořil (tehdy se gesto vztyčeného prostředníku dostalo mezi lid, ač skurutek asi tenkrát toho nezamýšlel, gesto se stalo synonymem největší zkázy a v pozdějších dobách se v Říši Trpaslíků ujalo jako obzvláště těžká urážka. Obchodníci z Kraje půlčíků potom gesto roznesli do všech koutů říše. Slavný cestovatel K(r)undorád Kudrnatý (občas psáno bez jednoho r) toto gesto kdysi vyzkoušel v daleké zemi zvané Ostrá Voda (originální přepis obsahuje latinské slovo ava pro vodu) na skupinu domorodých kněží ověšených zlatem. Usoudil, že se jedná o kněží, poněvadž celý den mluvili jazykem naprosto nesrozumitelným ostatním obyvatelům, ostatní obyvatelé je živili a kněží chodili jen do jednoho chrámu pro peníze. Jinou jejich činnost, s výjimkou modliteb a výrazného hluku, cestovatel nezaznamenal. Kněží toto gesto okamžitě poznali a s hlasitým vzýváním svých bohů "ch-kchuj za-je-ba-ny" jej rituálně zbušili do bezvědomí pro větší slávu svých bohů. Přesné znění této modlitby není jisté, cestovatel měl v té chvíli jiné starosti a také po ráně do ucha poněkud ohluchl- pozn. překl.).
Úkolem třetím bylo dostat z mágů Mramorové věže jejich kouzlo. Tito mágové přestali platit Dark Elfovi daně, a tak je pozajímal. Mágové však mocné kouzlo ovládali, žádná zbraň se jich dotknout nemohla a tak je Dark Elf uvrhl do nejtemnějšího žaláře, z kamene rušícího magii vystavěného, by vymyslel, jak z mágů kouzlo dostat. Kouzlo to způsobovalo, že jedině lidská ruka se jich dotknouti mohla a žádná zbraň jim žádným způsobem ublížit nemohla a v žaludku mága uloženo bylo, nižádným způsobem mu však břicho rozříznuto býti nemohlo. Skurutek si vzpomněl, kterak Bohouše Nedělku Málodobrého přelstil a tak použil oba své mohutné prostředníky a zarazil je nejdříve z jedné strany vyústění žaludku, a potom ze strany druhé a opět ze strany první, pak druhé a tak to opakoval tak dlouho, až i ten nejzatvrzelejší mág nevydržel a kouzlo nedobrovolně vydal. I stáli pak schlíplí před Dark Elfem, který je krutým hlasem za opovážlivost ztrestal a ve věčné otroctví uvrhnul.
Tehdy měl Dark Elf splnit svůj slib, avšak nižádným způsobem nechtěl uznat skurutkovo vítězství nad bojovým medvědem poukazuje na skutečnost, že skurutek nemůže doložit, že by med medvědovi skutečně uzmul. Med si hověl u skurutka v bříšku a bylo mu tam náramně dobře. A tak dal skurutkovi úkol poslední 99 krásných panen zkrotit. Bylo to 99 sester ve stejný den zrozených, jako vejce vejci si podobných, jejichž otcem byl potrhlý zločinec Plivajzník Medvědí Tlapa, syn barbara a lidské matky, matkou pak skřetí žena Kudrnatá Medvědice. Dcerám se přezdívalo 99 kudrnatých medvědic a pro jejich velký počet neměly žádná jména, jen čísla. Tuto raritu věnoval Dark Elfovi poražený vládce z Hradu Laradur v Říši Barbarů, jako dar na usmířenou. Byl v tom i jistý díl zlomyslnosti, poražený vládce předobře znal vzhled jejich skřetí matky a její neukojitelnou chlípnost, kterou předčili jedině hobiti. Proto se také hobiti a skřeti za jediný den rozrostou počtem obyvatel nad jiné rasy, ale to je jiný příběh.
Když 99 kudrnatých medvědic dorostlo v panny , vykázal jim Dark Elf komnaty v části svého paláce. Dokud byly ještě dětmi, bylo z jejich povyku jen mnoho hluku, ale skutečné starosti nastaly, když děvčata dosáhla 16. roku. A tehdy se začaly dít nevídané věci. Každý služebník mužského pohlaví, který v tu část paláce zabloudil, vycházel otrhán a vyprávěl děsivé zkazky o tom, jak se v temných chodbách zákeřné děvy schovávají, léčky kladou a muže lapají. Jen nemnohý unikl z jejich spárů, mnohý však zahynul strašlivě rozsápán těmito ženštinami, které přetahujíce se o své nebohé oběti je nakonec rozsápaly na kusy. Že přitom nedošlo k naplnění jejich temných pudů, každý dopadený nešťastník totiž zahynul v několika vteřinách, jejich hněv vzrůstal čím dál více, palácem se ozývalo temné mručení čím dál hrozivější, až i sám Dark Elf v obavách mnohé noci procitnul a znepokojeným zrakem se v ta místa zahleděl. Dávno již do tohoto paláce nikdo nechodil, jen nejodvážnější jídlo na práh pokládali v nestřežených okamžicích. I živili tyto divé ženštiny, by zůstaly v paláci svém a v jiné kouty Dark Elfova paláce nevtrhly. A postavili služebníci přepevnou bránu a střežili palác 99 kudrnatých medvědic dnem i nocí, se strachem v oku, zbraněmi nacystanými.
A v tento strašlivý dům potměšilý Dark Elf skurutka poslal, by rozdivočelé ženštiny zkrotil. Plánoval zlomyslník, že buď se zbaví skurutka nebo ženštin, se kterými si stejně nevěděl rady a jichž se také bál.
I vydal se skurutek v ten dům hrůzy. Seběhly se ženštiny kolem skurutka a ten tehdy pochopil, že zlomyslný Dark Elf splnil opět jen polovinu svého slibu o 99 krásných pannách, přičemž krása to rozhodně nebyla. Ne!
Obklopily ženštiny skurutka a nastala divá tlačenice. Leč skurutek dvě rychlé ruce a ještě hbitější jazyk měl. Co se přesně té noci stalo, žádný nezvěděl, ráno skurutek sotva rukama hýbal, ani mluvit nemohl, jazýček mu jen schlíple z tlamičky visel. Vpochodoval však před užaslého Dark Elfa a za ním 99 žen, které s obdivem v očích sledovaly každý skurutkův krok. Udivený Dark Elf chtěl zvědět to tajemství, avšak unavený skurutek jen cosi blekotal o svém dětství a životě mezi prasaty v chlívku, kdy mu pomohly jeho tehdy nabyté schopnosti.
A to je konec vyprávění o malém skurutkovi a počátcích rasy skurutů. Dark Elf vyčlenil pro skrutka, jeho 99 žen a jejich děti část své říše. Protože však všech 9 částí již bylo obsazeno, vyčlenil jim v každé jednu zemi, v jejímž názvu se objevuje slůvko “skurut” nebo “troll” (troll, krajové označení pro skurutího bojovníka obávaného velikou silou – pozn. překl.). Říká se, že se Dark Elf obával soustředit skuruty na jednom místě, protože mu zajatý mág z Mramorové věže výměnou za svůj život prozradil proroctví, že jednoho dne skuruti nebo jiná rasa postaví 7 velkých magických věží, skurutí mágové, zlotři, sešlou na jeho zemi děs, utrpení a kletby, smrtící démoni a zemětřesení zničí jeho vojsko a rozboří jeho palác, udatní bojovníci dobyjí jeho zemi a jeho samého zabijí. Nepomůže mu ani jeho obávaný hrdina, nad jiné přesilný, jehož nelze zabít ani zajmout.
Skuruti pak šťastně žili ve svých zemích, jejich armády rozechvívaly srdce spojenců obdivem a zasévaly děs a zmatek v srdcích nepřátel. Od svých prapředků podědili tyto schopnosti. Z 50 % skřetí množivou schopnost (25 % barbaři 7, 25 % lidé 8, 50 % skřeti 10, tedy (7+8+10+10)/4, což po zaokrouhlení dává devítinásobnou množivou schopnost v jeden den). Dílem sílu útoku barbarů, lidských rytířů i skřetů, (9+7+5+5)/4, tedy zaokrouhleno 7. Po vzoru hrdiny skurutka pohrdají obranou, proto je jejich obranná síla malá, avšak útok hrozivý. A magii mají naneštěstí špatnou, mágové z Mramorové věže prokleli skuruty po všechny věky za strašlivé mučení, které jim připravil, když z nich jejich převzácné kouzlo doloval.
A tak skuruti, kteří obdrží darem novou zemi, nejdříve sýpku postaví a mocné kouzlo spokojenosti sešlou. Sýpka způsobí, že nikoliv po jednom, ale po třech skurutech za otočení přibude. A že se skuruti mohou otočit děvětkrát každý den! Kouzlo mágy vržené pak způsobí, že dvojnásobnou silou sýpka působí. A tak se prvního dne skuruti jen sedm až osmkrát otočí, peníze na sýpku schovají, armádu zverbují a útok vyšlou. Další den pak v nově dobyté zemi opět sýpku postaví a tak dobývají zemí pro větší slávu svých hrdinů.
A vztyčený prostředník? Toto gesto vešlo do skurutích legend a stalo se přirozenou součástí jejich života. Od dob, kdy padly hradby v Nor el Har, tímto proslulým gestem skuruti odpradávna děsí své nepřátele. Skurutí bojovníci jím v rozhodujících chvílích boje ukazují osud nepřátel, zasévají do jejich srdcí strach a hrůzu a sobě dodávají odvahy. Jakmile je zajmou, vztyčeným prostředníkem prohledávají těla zajatců, kde by mohli ukrývat poklady a naposledy jej strkají zajatcům do krku, aby z nich dostali spolykané šperky, na připomínku splnění skurutkova slavného třetího úkolu. Hledání ukrytých šperků patří k oblíbeným a často provozovaným skurutím zábavám. Nejstarší zlotři tvrdí, že největší a nejtlustší prostředník má stále sám Dark Elf. Ale kdo by věřil báchorkám starců ....
Někteří z kněží bádajících ve Zpustošeném městě tvrdí, že gesto má pradávný rituální význam při páření skurutích samic, avšak pro toto tvrzení nebyly nalezeny důkazy, jen neprůkazné zlomky textů. A nejasná zmínka o zkrocení 99 kudrnatých medvědic bájným hrdinou skurutkem, ale kdo ví, co se tehdy opravdu přihodilo.
Vždyť vše je ukryto závojem času tak mlhavým, že i sám Dark Elf stěží pamatuje ty doby. Avšak v den, kdy skuruti v některé lize postaví kult Vztyčený prostředník nebo jiný kult se sedmi velkými magickými věžemi, znepokojený Dark Elf často v noci bloudívá po hradbách, krvavý zrak v ta místa upírá, děsivý škleb mu tvář hyzdí. Tehdy se rozpomene na pradávné proroctví mága z Mramorové věže a znepokojeně očekává, kdy se přižene 50 smrtících démonů o strašivé síle kouzla, kolem 2 000, a hordy nepřátel se útokem převelikým, o síle kolem 2 000, vyřítí na hradby jeho paláce a ukáží mu, že nastal čas naplnění proroctví a konec Dark Elfovy vlády. Není jisté, které rasy budou mocní bojovníci, to zlomyslný mág Dark Elfovi neprozradil. Zatím však zachmuřený Dark Elf ve svém paláci sedí, osamocen číši svírá a když jej příliš velká trýzeň souží, povolá některého svého posla a vrhne jej do řad nepřátel. Také se často po hradbách cizích hradů za nocí plíží a bezmocně své vzteklé výhrůžky do noci vykřikuje. Tehdy se mu jeho temné skutky znovu zjevují, padlí bojovníci děsí jeho zrak, umučení vězni po odplatě volají. Občas vztyčený prostředník zvedá a poslední mlhavou poznámku mágovu si připomíná, že po dobytí jeho paláce se skuruti rozeběhnou hradem a začnou hledat skryté poklady, přičemž prohledají i samotného Dark Elfa. A to důkladně. Zatím ještě přežívá. Ale už tuší, že jeho čas nadešel a Dark Elf čeká na svůj konec. Neví, kdo bude tím mocným hrdinou, co jej zničí, to zůstává tajemstvím. Ale můžeš jím být i Ty.
Autor: Riwha Titokowara
Komentáře
Přehled komentářů
Skvělá povídka, až budu mít někdy příležitost opět za skuruty zavřít, vím jak se bude jmenovat můj kult. :)
Supr
(Karlos, 25. 4. 2007 16:53)
Ty brďo trvalo mi fakt douho než jsem to přečetl, ale stálo to za to.
Báječný :-))):D
Moc pěkný, ten člověk má talent. :)
(Hádes, 22. 8. 2007 14:41)