Nestavěj své lásce vězení, milovat znamená křídla si dát. Pok

No, a byl jsem zase v pokoji sám. Tak mě napadlo, že bych zase nakoukl na návod na exorcismus, jestli všechno mám a tak... Opět jsem zkončil u toho, že jediné, co by mi chybělo by byla krev. To bylo těžký sehnat v Brooklynu a když už jsem si tam našel místo, kam jsem mohl chodit pro slepičí krev, tak jsme se z tama museli odstěhovat. Hold, život je nespravedlivý.

Tak jsem začal hloubějc přemýšlet, kde bych nějakou krev mohl sehnat. Samozřejmě slepičí krev. A najednou mi to docvaklo: v Brooklynu jsem pro krev chodil do masny! Takže stačí tady nějakou masnu najít a bude to OK... Ale kde je tady masna? Nevlastních bráchů se ptát nebudu: jenom by je to začalo zajímat ještě víc a to jsem nechtěl. A zeptat se na to Jesseho? No tak to už vůbec ne. Tomu by to určitě nějak docvaklo a zatrhl by mi to. A den úžasných nápadů pokračoval: co takhle se domluvit s Andym, že bych jednou s ním jel do nějaké masny pro maso! „Paule, jsi geniální!“ musel jsem se pochlubit nahlas.

„Mně to ale nepřipadá, že bys byl nějak zvlášť geniální.“ ozval se za mou Mimoň. Aniž bych se otočil, jen jsem přes rameno řekl: „Než vstoupíš do místnosti, měl bys zaklepat. To nevíš?“ Ale Mimoň dělal, jako by mi nerozuměl, a pokračoval: „Proč by jsi měl být geniální?“ „Že by pro to, že bych na něco přišel?“ odpověděl jsem mu, ne zrovna nejmilejš. „A na co jsi přišel?“ Už mi to jeho vyzvídání přišlo děsný. A věděl jsem, že ještě pořádně nezačal, tak jsem mu hned, co mě to napadlo, řekl: „Brade, kdybych chtěl, abys to věděl, tak bych ti to řekl. A tohle je jenom něco do školy. Jeden z úkolů...“ Doufal jsem, že to zabralo. A za okamžik, během kterého na mě mimoň koukal jak na... ehm.. svatý obrázek, z něj vypadlo: „Aha...“ zvedl se, otočil a odešel.

Tak to jsem od něj nečekal. Kdyby aspoň začal argumentovat a tak, ale nic. Prostě velký nic. Byl jsem z toho sice trošku mimo, ale celkem rychle jsem se vzpamatoval a vystartoval z pokoje, dolů po schodech a za Andym, který byl, jak jinak, v kuchyni.

„Andy, kam chodíváš pro maso? Do nějakýho obchoďáku nebo někam jinam?“ „No, chodím na náměstí do masny. Proč se ptáš?“ divil se. Ani jsem se mu nedivil. Celkově to muselo vypadat tak trošku blbě. „A kdy jdeš příště pro maso? Že bych jel s tebou. Zatím jsem viděl část tohodle města, ale náměstí jsem si ještě pořádně neprohlídl.“ „No, zítra bych tam jel asi kolem půl páté, tak jestli chceš, tak můžeme jet spolu.“ „Fakt bych mohl? To bych ti byl velmi vděčný, Andy.“ a pak jsem opět zalezl zpět do mého pokoje.

Byl jsem už celkem unavenej, tak jsem si jenom skočil do koupelny, kde jsem se osprchoval a převlíkl, kdyby se náhodou Suze rozhodla, že mě uctí svou návštěvou. Mně by to nevadilo, ale jí pravděpodobně jo... Hold, devatenáctý století je devatenáctý století...

Už toho bylo na mě za ten den moc. Dědova sebevražda, Suze a Jesse... Jediným ohýnkem naděje byla ta slepičí krev s tím, že se už brzy zbavím Brycea a bude už konečně klid...

Usnul jsem během pár minut,možná i dřív, ale přesně to nevím. Zdál se mi sen, že Suze nebyla jedna, ale byly dvě; s jednou sjem chodil já a s druhou Jesse. Ale ta moje Suze se nechovala jako ta Suze, kterou znám. Ta moje prostě byla víc v poho a tak. Podobnou holku jsem vždy chtěl: hezkou, chytrou a hlavně odvázanou.

A ráno z krásného snu do kruté reality. Vstát – do koupelny vyčistit si zuby – oblíct se – jít se nasnídat – cesta do školy. Ach ta rutina. Jsem tu chvíli a už mě štve. Jako ta rutina. Pořád to samý. Jak rád bych se opět vrátil do toho snu... Bylo to prostě boží. Ne, boží ne. To je moc slabý slovo.

Ve škole si mě odchytil Bryce a odvlekl mě do umývárny. To říkám – rutina. “Necháš už Heather?” “Já se jí teď už pomale vyhýbám. Ani nevím, kdy naposledy jsme spolu mluvili.” “Takové pohádky si říkej babičce...” “Hele, kvůli takovým stupidním věcem se nemíním hádat. A i kdybych s ní něco měl, tak tobě už to může být jedno, nemyslíš?” “No to teda nemyslím.” “Jo no, ty to víš, co?”

A to jsem jaksi neměl říkat. Ale to bych jaksi jinak nebyl já, že? “Ty jeden hajzle! Já ti dám, začínat si něco s mojí holkou!” “Brycei, sice jsi mrtvý, ale to neznamená, že jsi blbej, ne? Jsi mrtvý, pro ni už neexistuješ. Pro ni jsi už jenom vzpomínka. A poslední vzpomínka není zrovna nejlepší. Natož pro její mamku.” Tak tohle jsem už fakt přehnal. Bryce po mě skočil tak rychle, že jsem nestihl uhnout, a srazil mě na zem. Samozřejmě jsem si to nenechal líbit, kdo by taky nechal, a začal jsem se bránit.

Najednou se, asi po pěti minutách, se rozletěly dveře a v nich stál otec D. “Co se to tady děje? Brycei, kolikrát jsem tě už napomínal, ať nic takového neděláš?” “Promiňte, otče.” Omluvil se a zvedal se ze mne. Ne, že bych byl horší než on, to tedy opravdu ne. Myslím.


Já jsem ještě chvíli po tom, co si otec Dom vzal Bryce bokem a mluvil s ním tak potichu, že jsem nic nezaslechl, až na Bryceovi protesty, ležel a až se Bryce odhmotnil, při čemž se na mě nepodíval zrovna nelíp, tak jsem se zvedl. “A o tobě, Paule,” řekl mi otec D., “jsem si myslel, že nebudeš takový... Ehm, no prostě, že jsem si o tobě nemyslel, že se budeš prát.” “Ale já to nezačal! On mi prostě vrazit!” “A nevyprovokoval jsi ho, náhodou?” “Ehm, možná... trošičku...jo.” “Tak si to příště nechej od cesty, jasný?” Přikývl jsem. On otec D., když se to tak vezme, není takovej ten typickej šedesátiletej děda, za jakýho jsem ho na první pohled měl. Řekl bych, že se chová spíš jako student, než jako ředitel...

„Až ti skončí vyučování, tak za mnou přijď do ředitelny, musím s tebou mluvit.“ „Jé, ale to musím jet s bratry domů, jinak bych se tam neměl jak dostat.“ Otec D. Se zamyslel, „Tak přijď místo poslední hodiny – napíšu ti uvolnění.“ O poslední hodinu – geometrii – jsem klidně mohl přijít. Vůbec by mi to nevadilo. Sice mám skvělý známky, ale to neznamená, že zbožňuju každou hodinu.

Čas běžel jak o závod. Když jsem na začátku francouzštiny začal uvažovat, co po mně vlastně otec Dom může chtít, už byl konec – ani nevím, co jsem během hodiny dělal. A když se to tak vezme, už jsem se nemohl dočkat. Teda jenom část mě – ta druhá se celkem docela bála, že to bude kvůli Bryceovi v tom horším směru.

Před chvílí jsem přišel do školy a teď už sedím v ředitelně. Nemyslím tím, samozřejmě, že bych udělal něco závažnějšího než to s Brycem, ale že ten den utekl rychle. Chvíli jsem musel čekat, ale v celku rychle otec Dom přišel. Čekal jsem uvnitř, protože jsem vysvětlil sekretářce, že jsme s otcem D. domluveni, tak aby mě tam pustila. Sice moc mile nevypadá, ale je. No, ale zpět k tomu, co chtěl otec D. probrat.

„Už to takhle dál nejde!“ začal. Vůbec jsem nevěděl, co má na mysli, ale nechal jsem ho pokračovat. „Vždyť se s Brycem pořád rvete! Chceš snad, Paule, aby na to, že jsi mediátor, někdo přišel?“ Jen jsme sklopil oči. Měl celkem pravdu. Na staré škole se mě někteří celkem báli, než jsem se začal ovládat tak, aby nikdo nic nepoznal. „Zkoušel jsem s ním o tom mluvit, jako aby odešel, ale jak se ke mně chová slušně, tak s tímhle mě poslal ke kytkám.“ „To by na něj sedělo...“ „Paule,“ zamračil se na mě, „to není legrace. Prostě ho musíme posunout dál.“ Otec D. Tím myslel, že bychom se ho měli co nejdříve zbavit. „S tím s vámi souhlasím.“ odpověděl jsem.

„Ale mě neposlouchá.“ pokračoval otec D. „Tak to nechte na mě... Zvládnul jsem už i horší duchy.“ „Paule, věřím ti, ale vidím, co to dělá, když jste spolu sami. Pomalu se pokaždé začíná otřásat misie v základech. A nepokoušej se mi namluvit, že je to zemětřesení!“ Tak nic, no... „Ale otče Dome, alespoň mě to nechte zkusit!“ „Tak dobrá,“ pronesl váhavě, „ale pokud se ti to nepodaří hned na poprvé, tak na to jdeme i já a možná Jesse, jestli ho přemluvíme..“ „Platí!“ souhlasil jsem a už jsem v duchu začánal kout pikle, jak na Bryce. „A jen tak mimochodem,“ začal otec D., „jak to hodláš udělat?“ Usmál jsem se, „To nechte na mně. Bude to takové malé překvapení.“ „Tak dobrá, ale dobrý tušení z toho zrovna nemám...“ To já taky ne, pomyslel jsem si.

„Tak to je snad vše, co jsem s tebou chtěl vyřešit. Můžeš se vrátit zpátky do hodiny.“ A já se už těšil, že se téhle hodině vyhnu...Otec D. mi dal malý lístek s uvolněním, kdyby náhodou mě chytla nějaká jeptinda a pro učitele, a poslal mě do třídy.

Když jsem byl doma, začal jsem se chystat na večer. Ale najednou zazvonil telefon. Nedával jsem tomu nějakou zvláštní význam – počítal jsem s tím, že je to pro mamku. Nevím, jestli jsem se o tom zmínil, ale mamka dělá jako reportérka v televizi, tak jií každou chvíli někdo volá. Místo toho, abych se zvedl ho zvednout, nahnul jsem se k hromadě učebnic pro učebnici do geometrie, abych si udělal úkol, když najednou Mimoň zavřeštěl: „Paule, telefon!“ Tak to mě dostalo. Kdo by to tak mohl být?

„Haló?“ řekl jsem do sluchátka. „Ahoj Paule, tady Jesse.“ „A taky já a Cee Cee!“ ozval se Adamův hlas v telefonu jako by z dálky, po kterém následoval Cee Ceein smích. „Jdeš dneska ven?“ zeptal se Jesse. „Hej, Jesse, já fakt dneska nemůžu...“ „Proč bys nemoh?“ zeptal se s údivem Jesse. „To nám přece jen nemůžeš udělat!“ zavřeštěl Adam. „Musím se doučit geometrii... Dobře víš, že v Brooklynu jsme o pár lekcí za váma.“ „Ale no tak, Paule...“

„Tak kdy se pro mě stavíte?“ Ano, je to tak. Vzdal jsem svůj boj. „Jaj, to je super! Tak třeba za půl hodiny jsme u tebe, jo?“ „Takže jede? Super! Berem Paula, berem Paula!“ slyšel jsem ještě zpívat Adama, když se najednou ozvalo jenom „Píp, píp, píp....“ prostě ohlášení konce hovoru. Otočil jsem se, jako že se půjdu převlíct, když v tom se opět ozval telefon.

„Haló?“ „Můžu mluvit s Paulem?“ v telefonu jsem poznal hlas otce Dominika. „U telefonu. Děje se něco, otče?“ „Můžu mluvit, nebo jsi s někým?“ „Klidně mluvte.“ řekl jsem a přes rameno jsem koukl na Mimoně, který drtil na playáju zas nějakou hru.

„Jak jsi to myslel, když jsi mi říkal, že se o Bryce postaráš?“ „No, prostě ho šoupnu do nebe, pekla, dalšího života nebo co po životě vlastně je.“ „Dobře, víš, že jsem to takhle nemyslel..“ Tak to byla pro mě novinka. „Myslel jsem tím, jak se ho hodláš zbavit.“ Aha, tohle! „No, tak já bych to zkusil tentokrát, když to nejde po dobrým, exorcismem.“ „A to zvládneš sám? Tedy, nemyslím tí, že nejsi dobrý, to o tobě nemůžu tvrdit, ale na tohle musí být člověk řádně připraven a ...“ „Otče, myslíte si, že bych to dělal poprvé?“ „A ty už jsi to někdy zkoušel?“ „Párkrát jsem byl nucen, no...“ „A kde jsi sehnal v Brooklynu svěcenou vodu? Párkrát jsem tam byl a abych pravdu řekl, moc se mi tam zdejší kostel nelíbil...“ „A kdo mluví o svěcené vodě? Myslíme oba dva ten samý exorcismus?“ „Ono jich je víc?“ divil se otec Dom. „Ehm, jo? Já mluvím o brazilském. Hádám, že místo svěcené vody se používá slepičí krev... “ „To doufám nemyslíš vážně!“ ozval se rozhodně a hlavně naštvaně otec Dom. „Musíme každé duši dopřát, aby se mohla shledat se svatým Petrem!“ Jé, ty pánbíčkovský kecy žeru... „Musíš mi Paule slíbit, že to neuděláš!“ „Slibuji, že nic takového neudělám...“ opakoval jsem jeho poslední větu, při čemž jsem zkřížil prostředník s ukazovákem. Otec D. si oddechl. „Tak to jsem rád. Já už musím jít, víš, že sem má přijet arcibiskup a mám ještě plno práce.“ „Jojo, nashle!“ a zavěsil jsem. Rychle jsem se otočil ke schodům, vykřkl jsem, jestli můžu ven. Vím, že se už nemusím ptát, ale je to jen tak. A navíc – je to zvořilejší než „Jdu ven. Čau.“ Jako, nejsem žádnej svatej, ale chovat se umím.

„Jasně, že můžeš!“ ozvala se mamka z obýváku a já vystřelil po schodech do mého pokoje. Otevřel jsem skříň a vytáhl jsem si žlutý triko s nápisem California, který jsem si koupil, protože kde jsem, odsud musím mít triko (ale triko I ♥ NY fakt nemám.... vlastně jo, mám – jednou jsem si ho s Jackem koupil, protože ta prodavačka byla fakt kus) a k tomu jsem si vzal khaki třičtvrťáky. Hodil jsem si to na postel a vyslík jsem si triko, co jsem měl nasobě, které taky letělo na postel.

„Ehm...“ ozvalo se z koutu mého pokoje. „Jé, čau Suze!“ otočil jsem se. „No, ehm, čau Paule...“ začervenala se, když jsem se začal soukat z kalhot. „Co ty tady?“ zeptal jsem se jí. „Copak nemůžu být v místnosti, ve které žiji už několik let?“ obořila se na mě pořád s červenými lícemi. Chtěl jsem jí opáčit, že spíš nežije než žije, ale rozhodl jsem se, že si budu hrát na gentlemana, když nejsem ten superman.

„A ty někam jdeš?“ zeptala se, když jsem si navlíkal triko. „Ehm, jo, s kámošama ven...“ Najednou zbystřila: „A mezi těmi tvými..ehm..kámoši... bude tam i Jesse?“ Tak s tímhle chodívaly holky v Brooklynu za Jackem ohledně mě. Myslím, že jenom jednou a to bylo ve třetí třídě, kdy za mnou přišla Ruth, které se Jack vyhýbal. Když se to dověděl, tak se jí vyhýbal dvakrát víc. A potom odešla ze školy. Myslím tím Ruth, ne Suze.

„Jo, bude, proč se ptáš?“ „Ale, jen tak...“ pousmála se. Chtěl jsem to z ní nějak opatrně dostat, když se ozval zvonek a chvilku na to mamčino: „Paullie, to je pro tebe!“ Otočil jsem se, abych se rozloučil se Suze, ale neměl jsem příležitost – už se odhmotnila. Tak jsem se otočil zpět ke dveřím a vyrazil jsem, aby na mě Cee Cee, Adam a Jesse nemuseli dlouho čekat.

Asi za deset minut už jsem si nechal čechrat vlasy větrem, proti kterému jsme jeli. Ten pocit žeru, když se opírám o boční dveře cabrioletu, mám zavřený nebo přivřený oči a vlasy si hrají ve větru. „A kam to vlastně jedem?“ zeptal jsem se, protože mi to zatím ještě ani jeden z těch tří neprozradil. „Nech se překvapit...“ mrkla na mě Cee Cee, která seděla s Adamem před námi. A zase jsme mlčeli. Vůbec mi to nevadilo, protože jsem se mohl dál v klidu oddávat tomu skvělýmu pocitu volnosti.

Najednou jsme zastavili. Otevřel jsem oči a uviděl jsem něco, co jsem nikdy předtím neviděl. Nedokázal jsem tu krásu ani slovy popsat. Když si Cee Cee všimla mých vykulenýách očí, okamžitě mi začala vysvětlovat, o co jde: „Tak, Paule, tohle jse Lesní divadlo. Bylo založeno roku 1910 a ...“ „Cee Cee,“ zachránil mě před hodinovou přednáškou Adam, „určitě by to byl velice zajímavý výklad, ale Paul je z toho tak unešenej, že tě neposlouchá. Viď, Paule?“ „Co?“ otočil jsem se na Adama, i když jsem věděl, o řem mluvil – jen jsem mu chtěl dát za pravdu.

Tak jsme se spolu procházeli po tý kráse. Fakt je to jedno z těch nejúžasnějších míst, kde jsem kdy byl. Cee Cee sem tam ujela nějaká věta o Lesním divadle, ale kluci ji většinou umlčili. Ne, že by ji nějak zbili, to ne, ale pokaždý jí řekli, že mi to řekne někdy jindy.

„Děcka! Co tu sakra děláte?!“ zařval na nás jeden starší chlapík. „My jsme chtěli jenom kámošovi ukázat tuhle nádheru.“ řekla Cee Cee. „Aha,“ pokračoval, „hlavně tu neudělejte bordel, jasný? A co nejdříve s tím skončete – asi za dvě hodiny přijdou zkoušet!“ „Nebojte, už odcházíme...“ řekl Jesse a vydali jsme se zpět k autu.

„Crrrrrrrrrrrrrrrrr!!!“ ozval se ráo budík u mý hlavy. „Hrrrrrrrrrrrr...“ odpověděl jsem a natáhl jsem ruku, abych ten strašný zvuk umlčel. Natáhl jsem ruku na noční stolek a – nic. Natáhl jsem se ještě víc a – nic. Natáhl jsem se ještě trochu víc a - „Au!“ vyjekl jsem, když jsem dopadl na zem. „Chichichi!!!“smál se mi něžnej hlásek, který jsem hned poznal. „To není, Suze, vůbec k smíchu...“ „Já vím, ale nemůžu za to... chichichi...“

Najednou se ozvalu ťukání. Suze zmizela a já zařval „Dále!“. Ve dveřích se objevil Prófa. „Ehm, čau Paule, doufám, že neruším...“ „Ne, v poho, Dave... Co potřebuješ?“ „Paule... S kám jsi tu teď mluvil?“ Ztuhl jsem. Nikdy by mě nenapadlo, že by mě někdo mohl slyšet.

„Já a s někým mluvit? Co tě to napadá...“ „Někoho jsi tu oslovoval Suze... Ale jestli je to třeba tajemství, tak sorry, že jsem otravoval...“ De facto je tohle moje první příležitost, kdy se můžu někomu svěčit. Někomu normálnímu. Někomu, kdo není mediátor.

„No, sice to je tajemství, který jsem nikomu nikdy neřekl... Ale myslím, že tobě bych to mohl říct.“ Dave mě pobíd, ať mluvím. Zhluboka jsem se nadechl „Víš, Dave, jsem mediátor.“