Využívání teorie v praxi profesionálních sociálních pracovníků je nezbytností.
Sociální práce čerpá část své teoretické výbavy z jiných vědních oblastí jako je psychologie, sociologie, pedagogika, právní vědy apod. V sociální práci se běžně setkáváme s využitím teorií vzešlých z jiného oboru. Originalita teoretické výbavy sociálních pracovníků nespočívá vždy v její původnosti, nýbrž ve zvláštním způsobu jejího užití. Tato specifičnost využití teorií v oboru sociální práce tkví především v jejich přímé adaptaci pro řešení problémů klientů. V sociální práci dochází jak na teoretické, tak na praktické úrovni k dotváření teorií, aby umožňovaly vnímat člověka jako celistvou bytost zakotvenou v prostředí.
Proč jsou důležité
è Jsou jedním ze zdrojů profesionální identity sociálních pracovníků i jednou z podmínek jejich práce a vzájemné komunikace.
è Poskytují strukturu pro analýzu složitých a často velmi emotivních lidských problémů a situací.
è Utřiďují informace, předpoklady, domněnky do smysluplného celku.
è Poskytují odůvodnění pro jednání a rozhodování.
è Poskytují systematicky uspořádaný a předvídatelný přístup k práci s lidmi.
è Usnadňují komunikaci mezi profesionály.
è Usnadňují praxi, specifikují, co se má dělat a proč.
Druhy teorií v sociální práci
Janis Fook (1993) se pokusila klasifikovat teorie sociální práce
Obecná teorie (perspektivy) | Bývá zaměřena na politické, ekonomické a sociální struktury společnosti. |
Praktická teorie | Rozvíjejí metody intervence, zabývají se způsoby práce sociálních pracovníků a navrhují jejich zlepšení. |
Specifické metody | Jsou návody na uplatnění specifických zkušeností a znalostí v praxi. |
Obecná teorie podává komplexní obraz společnosti. Její součástí jsou hodnotové premisy. Může být také chápána jako ideologie. Příklady teorií tohoto typu jsou marxismus, existenciální a humanistické perspektivy atd.
Praktická teorie je méně obecná než teorie předchozí. Je zaměřena na vysvětlení a aplikaci metod práce s klientem. Často definuje podmínky, za nichž je možné dané metody použít. Může obsahovat dílčí vysvětlení povahy problému klienta. Příkladem takovéto teorie je transakční analýza.
Specifické modely popisují konkrétní způsoby práce s klientem. Jedná se o úzce vymezené techniky, které nejsou zasazeny do širšího poznatkového nebo hodnotového kontextu.
Sibeon (1990) rozlišuje mezi formálními a neformálními teoriemi
Formální teorie je psaná, respektovaná mezi členy profesní a akademické komunity. Neformální teorie je souborem znalostí, hodnot a zkušeností uplatňovaných v praxi.
Na základě kritéria předmětu teorie vytváří trojčlenku:
teorie o sociální práci, teorie sociální práce a teorie klientova světa.
Teorie o sociální práci jsou převážně teorie sociologické, které charakterizují povahu a cíle sociální práce jako společenské instituce.
Teorie sociální práce jsou teoriemi, které vybavují sociálního pracovníka návody na řešení problémů klientů.
Teorie klientova světa jsou pak často teorie psychologické, sociologické a poskytují sociálnímu pracovníkovi vysvětlení sociálních a psychologických jevů.
Typy teorií | Formální teorie | Neformální teorie |
Teorie o sociální práci | Formální psané teorie definující povahu a cíle sociálního zabezpečení (liberální, konzervativní, marxistická atp.) | Morální, politické, kulturní hodnoty, které ovlivňují jednání sociálních pracovníků a na jejichž základě pak sociální pracovníci vnímají úlohu. |
Teorie sociální práce | Formálně psané teorie intervence (rodinná terapie, logoterapie atp.) | Induktivně odvozená nepsaná teorie intervence utvářená na základě praktických zkušeností. |
Teorie klientova světa | Formálně psané teorie i předmětech sociálních věd (teorie osobnosti, rasy, pohlaví vztahů atp.) | Sociální pracovníci uplatňují ve své praxi zkušenosti i obecně kulturní předpoklady (normální chování, dobrá rodina atp.) |
Aplikace teorií
Jednou z příčin obtížného využití teorie v praxi může být to , že řada teorií užívaných v sociální práce jsou teorie z jiných oborů. To znamená, že byly vytvořeny kvůli jiným účelům a v rámci sociální práce se prostě neosvědčují. Jinou příčinou může být nevhodný způsob vzdělávání sociálních pracovníků, který může být v rozporu s potřebami praxe. Vztah teorie s praxí je komplexní a měl by být oboustranně obohacující.
David Harrison definoval 3 kognitivní modely, které ovlivňují způsob, jakým sociální pracovníci chápou problémovou situaci klienta.
První model označil jako konvenční (srovnávání a klasifikace). V něm je problémová situace klienta srovnávána sociálním pracovníkem s funkcí instituce a s vlastní zkušeností.
Druhý model je ovlivněn aplikací strukturální teorie. Problémová situace klienta je interpretována a vnímána spíše v kategoriích, v kontextu sociální sítě nebo komunity. Tito sociální pracovníci akcentují více sociální než psychologické souvislosti.
Poslední model je heuristický. Sociální pracovník hledá různé zdroje informací. Snaží se problémovou situaci vnímat v různých souvislostech.
Posouzení a volba teorie
Autoři, kteří se pokoušejí analyzovat teorie sociální práce, je často také seskupují tak, aby poukázali na jejich spojitosti, případně aby zdůraznili jejich rozdíly. Jedním ze způsobů je utřídění kategorií podle standardního souboru. Jiný způsob analýzy spočívá ve snaze teorie uspořádat podle konceptuálního schématu.
analytická operace | Vysvětlení |
dichotomizace | Řada teorií implikuje kognitivní nebo hodnotová opozita. |
analýza moci | Může být užitečné provést analýzu, jakým způsobem teorie pracuje s mocí (např. ne vztahu klienta a soc pracovníka) |
racionálně - emotivní přístup | Některé teorie zdůrazňují racionální, jiné naopak emocionální prvky motivace lidského chování. Může být ku prospěchu věci zvažovat i druhou složku motivace, která v teorii není zdůrazněna |
paradigmatický přístup | V sociálně právním modelu sociální pracovník pomáhá klientovi přizpůsobit se společenským poměrům, v reformním paradigmatu se pokouší měnit situaci a v terapeutickém podporuje klienta v jeho osobním rozvoji. |
Posouzení a volba více teorií
Většinou se v praxi sociálních pracovníků setkáváme s potřebou využívat větší množství teoretických znalostí. Slučování různých teoretických východisek do jednoho celku se označuje jako eklekticismus. Tato snaha využívat více teoretických modelů současně může mít více forem.
Laura Epsteinová (1992) vytvořila typologii eklektických modelů.
è Model systematické integrace předpokládá, že se vytvoří integrovaný model s jasnými kritérii pro výběr teorií a poznatků, které mohou být do modelu zahrnuty
è Pragmatický model je takový, který si jednotlivci nebo skupiny vytvářejí jako soubor teorií založený na jejich praktických potřebách a zkušenostech.
è Model systematické selekce znamená, že sociální pracovník volí jeden model jako hlavní a ten pak obohacuje dalšími myšlenkami, aniž by narušil hlavní model.
è Model nahodilých aplikací spočívá v tom, že sociální pracovník nahodile sbírá poznatky, které v příhodné chvíli aplikuje.
Ačkoliv někteří autoři eklekticismus odmítají a spíše se staví za důsledné uplatňování jednoho modelu,jiní jej považují za výhodu. Jako důvody pro eklekticismus lze uvést následující argumenty.
· Klient by měl mít možnost těžit ze všech dostupných poznatků.
· Empirické zkušenosti získané v praxi jsou validní a měly by teorii modifikovat.
· Teorie pokrývají různé úrovně a oblasti, a proto s mohou vhodně doplňovat
· Řada aspektů různých teorií je shodná nebo obdobná(např. navazování prvního kontaktu s klientem, zakončení práce s klientem)
· Lidské bytí je mnohostranné, a lze proto předpokládat, že je není možno vyložit jedinou teorií.