Šla městem a nakukovala do výloh. „Ježíš takových krásných věcí..“ říkala si sama pro sebe a zároveň věděla, že ona ty věci mít nebude. Aspoň ne v dohledné době. Už to na ní začínalo být vidět. Přestávala se vejít do svých věcí, ale nové si dovolit nemohla. Hlavou jí létaly myšlenky “co když jsem udělala špatně?“.. Prostě šla. Neměla cíl. Neměla vlastně vůbec nic. Její bylo jen to, co měla na sobě.Rodiče se jí zřekli, tak bydlela u kamarádů. Jasně měli pravdu. Teď si to uvědomovala, čím dál víc.Čekala miminko. Malého tvora, kterého nade vše zbožňovala a kvůli kterému se vzdala pohodlí, luxusu, rodiny a všeho.Její přítel se na ní vykašlal a žil si nový život po boku nové přítelkyně, v novém městě. Navrhl jí, aby šla na potrat. Vzala od něj peníze a on si myslí, že na něj šla. Ale ona sbalila peníze,co našetřila, par svých hadříků a odešla pryč. Hrozně jí tím ublížil. Hledala práci, ale samozřejmě jí nikde nechtěli. Už jí rostlo bříško. Přemýšlela, co bude dělat a přitom bezmyšlenkovitě šla. Narážela do lidí a bez rozmýšlení vstoupila do silnice. Jindy na sebe dávala pozor a ať byla v sebe horší situaci nikdy by ji nenapadlo vzít si život. Ale poprvé si nedávala pozor a ze zatáčky se na ní vyřítilo auto. Aniž to tušila šla dál..
„Au…“Sakra, kde to je? Nemocnice.. Co se stalo? Srazilo ji auto.. „Co moje děťátko?“ „Bohužel slečno..“ .. Mohla být ráda.. Vždyť mohla dál žít svůj život nebo začít od znova… Ale jí už došly síly.. Osud si s ní až moc hrál.. Její duše odchází za jejím nenarozeným děťátkem…