oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Nemohla jsem uvěřit svým očím. On mi napsal, ten, co mě nenáviděl, ten, co mě odvrhl, jen kvůli tomu, že nejsem ve Zmijozelu, mně napsal. Pozval mě k sobě.
„Co se stalo?“ zeptala se Jane.
Nereagovala jsem.
„Paní Whiteová, pojďte sem.!“ zavolala Lily moji mamku.
„Co se stalo?“ zeptala se mamka.
„Alex otevřela tento balík, v něm byl nějaký černý plášť a dopis, Alex ho přečetla a byla jako v transu.“ vysvětlila mamce Lily.
„Co se stalo Alex?“ zeptala se mě mamka.
Nic jsem jí neřekla a podala jsem jí dopis.
Ona si ho přečetla a vypadala jako já. Chvilku mlčela a potom řekla: „Okamžitě napíšu Brumbálovi, ten bude vědět co dělat. A ty vysvětli holkám co se stalo.“ řekla mamka a odešla.
„Alex co se stalo?“ zeptala se opatrně Lily.
„Budete mě nenávidět, když vám to řeknu, ale já musím.“

„Proč bychom tě nenáviděli Alex? Pořád budeš naše Alex.“ prohlásila Jane.
„Napsal mi otec. Jen si to přečtěte.“ řekla jsem opatrně.
Holky si dopis ode mě vzaly a přečetly si ho.
„Kdo je tvůj otec?“ zeptala se Jane.
„Můj otec se jmenuje Tom Rojvoj Raddle.“
„Ten co vymyslel v pátém ročníku jednu ze zakázaných kleteb?“ zeptala se Lily.
„Přesně ten. Odešel od nás kvůli mně. Já jsem se měla dostat do Zmijozelu ne do Nebelvíru, podle něj. Pamatuji si jak mi říkal, že jsem horší než jakákoli mudlovská šmejdka. Promiň Lily.“
„To je dobrý,“
„Dneska se mi o tom znovu zdálo, jak odešel na vždy. Zrovna jsem přijela na zimní prázdniny domů. Seděla jsem u tohoto stolu. On seděl naproti mně a křičel na mě…“ řekla jsem jim celý můj sen, co se mi zdál.
„Tvoje mamka má pravdu, jsi jiná než on.“ řekla Lily
„Jo ti nejsi pravá dcera Lorda Voldemorta, dědice Salazara Zmijozela. Ty jsi naše Alex.“ řekla Jane.
„Holky neříkejte to nikomu, všichni nebudou jako vy.“ úoprosila jsem je.
„Samozřejmě,“ Řekl obě najednou.
Prásk! Ozvalo se a před námi stál profesor Brumbál.
„Dobrý den, pane profesore.“ pozdravily jsme ho všechny najednou.
„Dobrý den děvčata. Kde je tvá matka Alex?“ zeptal se.
„Okamžitě pro ni dojdu.“ řekla jsem a šla jsem ji hledat.

„Mami, je tady profesor Brumbál.“ oznámila jsem ji, když jsem ji konečně našla.
„Tak pojď, budeš tam muset být taky.“ řekla mi mamka a šla směrem do kuchyně.
„Řekla jsi to už holkám?“ zeptala se mě pochvíli.
„Ano,“
„A co ti řekly?“
„Že nejsem dcera Lorda Voldemorta, ale že jsem jejich Alex.“ citovala jsem Jane.
„Vidíš, říkala jsem ti to, ony to vezmou, protože jsi jiná než on. Dobrý den pane profesore.“ pozdravila mamka Brumbála.
„Dobrý den Ann. Co se stalo?“ zeptal se jí.
„On nám napsal, tedy Alex napsal, přečtěte si to.“ řekla a podala mu dopis.
Brumbál si to přečetl a potom se zeptal: „To je první dopis, co od vás odešel?“
„Ano, pane profesore.“ řekla jsem.
„Takže se snaží získat nové lidi. Vy se musíte odstěhovat, tady už nejste v bezpečí, on to tu zná.“
„A kam máme jít?“ zeptala se mamka.
„Nejlepší by byly Bradavice, ale tam nemůžete. Počkejte tu, spojím se s někým.“ řekl a přemístil se pryč.
„Mami, kam si myslíš, že půjdeme?“ zeptala jsem se.
„Tak to opravdu nevím.“ řekla mamka.
„A budou moct s námi být i holky?“
„Určitě. Brumbál to nějak zařídí.“ řekla mamka.

Po hodině se objevil Brumbál.
„Do konce prázdnin budete bydlet u Potterů. Potom půjde Alex do školy a o tebe se někdo postará Ann.“ oznámil nám.
„My budeme bydlet u Potterů?“ zeptal jsem se.
„Ano, Alex. Je to jedno z nejbezpečnějších míst v Anglii.“ řekl Brumbál.
„Alex, pojď si sbalit. A Brumbále mohou tam být s námi i Lily s Jane?“ zeptala se mamka.
„Samozřejmě, že ano, Ann. Počítal jsem s tím.“
„Tak holky pojďte, ať profesor moc dlouho nečeká.“

V pokoji se na mě holky nevěřícně koukaly.
„My budeme bydlet u Pottera?“ zeptala se Lily.
„Bohužel, ano. Slyšela si, ne?“ řekla jsem, když jsem si začala balit.
„A budou tam Black s Lupinem?“ zeptala se Jane.
„Jenom to ne.“ řekla jsem.
„Obávám se, že tam budou.“ řekla Lily.
„To budou snad nejhorší prázdniny v mém životě. Jak já jsem se těšila, že Blacka neuvidím alespoň měsíc a já ho uvidím na svoje narozeniny.“

Po hodině jsem měla všechno důležité sbaleno. V kuchyni ale už nebyl jen Brumbál, ale i nějaký muž.
Došly jsme s holkami do kuchyně a položily jsme si kufry na zem.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem.
„Dobrý den. Já jsem Richard Potter. A vy jste určitě Alex Whiteová.“ řekl pan Potter.
„Ano to jsem já, a prosím tykejte mi, není mi třicet.“ řekla jsem.
„Dobře Alex. A vy jste?“ zeptal se holek.
„My jsme Lily Evansová a Jane Conellová.“ představila je Lily.
„Aha tak to jste vy tři, o kterých kluci pořád básní.“ Usmál se pan Potter.
„Oni o nás básní?“ zeptala jsem se.
„Ano, oni si myslí, že je nikdo neslyší, ale to jsou na omylu.“ řekl se smíchem pan Potter.
Konečně přišla i mamka. „Dobrý den pane Pottere. Hrozně vám děkujeme, nevíme co bychom si bez vás počaly.“
„Dobrý den paní Whiteová, to nestojí za řeč.“
„Budeme si tykat ne? Budeme spolu bydlet dva měsíce, ne? Ann.“ řekla mamka a podala mu ruku.
„Richard.“ řekl s úsměvem pan Potter a podal ji také ruku.
„Půjdeme?“ zeptal se Brumbál.
„Samozřejmě,“ odpověděla mamka.
„Tak holky vy pojedete Letaxem a my se přemístíme.“ řekl Brumbál.
„Alex, jdi první.“ řekla mamka.
Vlezla jsem do krbu a vykřikla jsem: „Potterovi!“

Konečně se to zastavilo. Byla jsem v kuchyni. Byla to obrovská místnost. Všude byly pánve a hrnce. Veprostřed byl krásný velký dřevěný jídelní stůl podobný jako máme doma.
„Ty jsi Alex?“ zeptala se mě velice příjemná paní, asi paní Potterová.
„Ano, jsem Alex Whiteová.“ řekla jsem.
„Já jsem Clarissa Potterová.“ představila se.
Po půl minutě na mě vypadla Lily a hned za ní Jane.
„A vy děvčata jste?“ zeptala se paní Potterová.
„Já jsem Lily Evansová a to je Jane Conellová.“ představila je dnes už podruhé Lily.
Jen co jsme uhnuly od krbu objevily se tam naše kufry.
Brala jsem si už kufr, když mě paní Potterová zastavila.
„To netahej, s tím vám pomůžou kluci.“
„To není nutné.“ řekla jsem, ale to už paní Potterová na ně zavolala.
„Jamesi, pojďte dolů pomoct s kufry!“
„Už jdeme, mami!“ odpověděl jí Potter.

Čekaly jsme asi minutu než přišli.
„Nazdar,“ pozdravil nás Potter a bral si Lilyin kufr.
„Nazdar Alex,“ pozdravil mě Black a už bral můj kufr.
„Čau holky. Jaká byla cesta?“ zeptal se nás Lupin a bral Janein kufr.
„Znám lepší způsoby přepravy.“ řekla jsem a u toho se teprve teď začala oprašovat od sazí.
„A jaký?“ zeptal se mě Black.
„Tak třeba jízda autem, sice to trvá trochu déle, ale je to pohodlnější. Nepočítám Záchranný autobus.“ odpověděla jsem.
„Hm. Zajímavé.“ řekl Black.
„Jděte holkám ukázat, kde mají pokoj.“ přerušila náš velice zajímavý rozhovor paní Potterová.

Máme pokoj hned vedle kluků. To bude skvělý. Vybalily jsme si a začaly kecat.
Někdo zaklepal. „Dále!“ řekla jsem.
Do pokoje přišel Black a zázrak byl, že byl sám.
„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se ho.
„Můžu s tebou mluvit, Alex?“ zeptal se.
„Proč ne,“ řekla jsem a vstala jsem.

„Kam půjdeme?“ zeptala jsem se, když jsme odešli z našeho pokoje.
„Ven, teď tam nikdo není.“ řekl a vedl mě ven z domu.
Došli jsme k takovému malému altánku, který se asi moc nepoužíval. Sedli jsme si.
„Tak co jsi mi chtěl?“ zeptal jsem se.
„Proč jste tady? Potterovi nám nic neřekli jen, že nemůžeš ty a tvoje mamka být u vás.“
„To je pravda. Víc ti neřeknu.“ odpověděla jsem.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Já ti to neřeknu. Nenáviděli byste mě.“
„Proč bychom tě nenáviděli? Co se stalo.“
„Nechtěj to po mně.“ Už jsem plakala.
„Co se stalo, Alex?“ zeptal se, objal mě a začal mě hladit po vlasech.
„Prosím tě, nechtěj to po mně!“ řekla jsem mu.
„Ale musím to vědět, abych ti pomohl.“ řekl.
„Ale já nechci od tebe pomoct.“ řekla jsem mu.
„Ale ty potřebuješ pomoct.“
„Jsem dcera Lorda Voldemorta stačí ti to?“ zařvala jsem na něj.
„Uklidni se, Alex.“
„Jsme dcera dědice Salazara Zmijozela, kvůli tomu že jsem v Nebelvíru od nás odešel, nenáviděl mě a teď chce, abych se k němu přidala, proto jsem tady, stačí ti to?“ zeptala jsem se ho.
„Stačí. Proč bych tě měl nenávidět? Já to znám. Jsem přeci Black, Blackovi jsou přeci stará čistokrevná černokněžnická rodina a já jsem v Nebelvíru. Oni vždy chodili do Zmijozelu.“ Řekl a přitiskl si mě blíže k tělu.
„Promiň, já zapomněla.“
„To je dobrý. Ty máš alespoň štěstí, že nemáš jeho jméno. To já ho musím mít.“ řekl a už se smál.
„Promiň, že jsem na tebe křičela.“
„Odpuštěno,“ řekl a pořád mě hladil po vlasech.
„Prosím, nikomu to neříkej ani klukům.“ poprosila jsem ho.
„Neřeknu jim to, je to tvoje věc, až jim to budeš chtít říct, tak jim to řekneš sama.“
„Děkuju,“
„Nemáš za co. Půjdeme?“
„Jasně, snad na to přestanu myslet.“ řekla jsem a vstala.

<<   >>