oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Vystoupila jsem z vlaku. Snad na všechny čekali rodiče, jen na mě čekala vychovatelka z kouzelnického dětského domova. Sarah se na mě usmívala a snažila se, abychom se dostaly co nejdříve odtamtud pryč.
Rozloučila jsem se s holkami i s kluky. Už teď jsem se těšila až je znovu uvidím. Společně se Sarah jsem prošla přepážkou do mudlovské části nádraží. Došly jsme až k nějakému autu, které patřilo Sarah. To jsem zjistila jen kvůli tomu, že do něj dávala můj kufr. Sedla si za volant a já si sedla na místo pro spolujezdce. Připoutala jsem se a začala se dívat z okýnka.
Celou cestu jsem byla potichu, i když se Sarah pokoušela navázat konverzaci, stejně jsem s ní prohodila jen pár slov. Nechtěla jsem se s nikým bavit. Nechtěla jsem do dětského domova, ale nic jsem s tím udělat nemohla. Nejvíc mě na tom štvalo to, že o tom ví Malfoy a další jemu podobná sebranka.
„Už jsem tady,“ oznámila Sarah, když jsme konečně zastavily.
Vytáhla jsem si kufr a zamířila k velké, staře vypadající budově. Tedy ta budova vypadala, že se co nejdřív zbortí.
„To se o to nikdo nestará?“ zeptala jsem se, protože se mi opravdu nechtělo bydlet v takovéhle zřícenině.
„To je jen kouzlo, aby každý, kdo to uvidí si řekl, že je to jen barák na zbourání, takže tam nikdo nevleze.“
„Nikdo? Já když jsem byla malá, tak jsme do takovýhle baráků lezli pořád. Je to větší dobrodružství než, když by ten barák byla nějaká skvěle vypadající vila, u které víte, že se na devadesát procent nezhroutí.“
„Samozřejmě, že je to ještě chráněno proti mudlům.“
„Ale já přeci mudla nejsem, takže bych tam klidně mohla.“
„Tento dětský domov je tak daleko od jakéhokoli domu, že velmi pochybuji, že by sem někdo šel.“
„Aha,“ Vzala jsem kufr do ruky a mířila k té polorozpadlé barabizně.
Než jsem otevřela dveře, Sarah mě zastavila.
„Dej mi hůlku.“
„Proč?“
„Protože ti ještě není sedmnáct a mimo Bradavice kouzlit nesmíš, takže ti je k ničemu.“
„Ale co když ji budu potřebovat?“
„Tady ji potřebovat nebudeš. Když budeš potřebovat k něčemu kouzla, tak přijď za jednou z vychovatelek.“
Vytáhla jsem tedy svou hůlku z kalhot a podala jí Sarah. Ta si ji vzala a schovala do nějakého kufru, co měla sebou.
Otevřela jsem dveře do domova a vešla dovnitř. Zevnitř to vypadalo úplně jinak než z venku. Všude bylo čisto. Hala byla kruhová místnost s hrozně moc dveřmi, na kterých byla malá čísílka. Uprostřed byly točité dřevěné schody.
„Nejprve musíme k ředitelce a potom tě ubytujeme.“ řekla mi Sarah a vedla mě po schodech nahoru.
V dalším patře to vůbec nevypadalo jako v přízemí. Nebylo tam totiž tolik dveří. Prošly jsme celou chodbou až ke dveřím naproti schodišti. Sarah otevřela dveře a vyzvala mě, ať vejdu dovnitř.
Přede mnou byl velký dřevěný stůl, za kterým seděla přísně vypadající straší žena. Velice mi připomínala profesorku McGonagallovou, ale na rozdíl od ředitelky mé koleje tato žena vypadala nepříjemně.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem a podala ji ruku.
Jen se na ni podívala, ale nestiskla ji. Trapně jsem ji zase stáhla.
„Dobrý den,“
Do místnosti vstoupila Sarah a jako vždy se usmívala. Nechápu, jak to může dělat.
„Dobrý den, paní ředitelko. Toto je Alexandra Ann Whiteová ze školy čar a kouzel v Bradavicích.“
„Dobrý den, Sarah. Prosím, odveďte ji do pokoje 17. Vzala jste ji hůlku?“
„Samozřejmě, paní ředitelko.“
„Máte sebou nějaké doklady?“ zeptala se mě ředitelka. Mluvila nepříjemně a vypadalo to, že ji tato práce ale vůbec nebaví. Nechápu, proč to dělá. V takovémhle ústavu by měli pracovat lidi, které to baví a mají rádi děti a ne takováhle stará s prominutím kráva, která je asi nesnáší.
„Ano, mám je v tašce.“ odpověděla jsem jí a vytáhla pár informací o mně, co mi dal Brumbál před odjezdem.
Ředitelka si to ode mě vzala a položila na stůl.
„Prosím, doprovoďte tady slečnu Whiteovou do jejího nového pokoje a seznamte jí s naším ústavem.“ řekla ředitelka Sarah a tím jí naznačila, ať co nejrychleji vypadneme.
„Samozřejmě. Nashledanou, paní ředitelko.“ řekla Sarah a vyšla ven z pracovny.
„Nashledanou,“ rozloučila jsem se také a vyrazila za Sarah.

Sarah byla už v přízemí a otvírala dveře do pokoje s číslem 17. Vešla jsem za ní a rozhlídla se po pokoji. Byly tam tři postele. Na jedné seděla asi šestnáctiletá dívka a četla si nějakou otrhanou knihu. Přes její tmavě hnědé, rovné, po ramena dlouhé vlasy jí nešlo vidět do obličeje. Byla oblečená celá do černého, měla úplně bílou pleť a černým lakem nalakované nehty. Ostatní postele byly prázdné.
Sarah položila můj kufr vedle postele, která byla pod malým oknem.
„Ahoj, Samantho. Jak se ti líbilo ve škole?“ zeptala se Sarah holky sedící na posteli.
„Ve škole jako vždy strašný, ale lepší než tady.“ odpověděla Samantha a stále se dívala do knížky.
„Ale Sam, přeci to tady není tak strašné. Teď si tu určitě najdeš nějaké kamarády a budeš tu šťastná. Hele, teď se k nám přistěhovala tady Alex. Studuje jako ty v Bradavicích.“
„A chodí s tím největším debilem na škole.“ doplnila ji Sam.
To si mohla odpustit. Pomyslela jsem si a stále jsem si ji prohlížela, protože jsem nevěděla kam si jí mám zařadit.
„Takže teď vás tu na chvilku nechám o samotě a za chvilku se pro tebe vrátím, Alex, abych ti mohla provést po domově.“ řekla Sarah a odešla.
Otevřela jsem si kufr a začala v něm hledat knížku, kterou jsem dostala od Lily k Vánocům. Když jsem jí konečně našla, sedla jsem si na postel, opřela o zeď a nalistovala jsem na stránce, kde jsem minule skončila.
Přečetla jsem asi dvě stránky, když mě ze čtení vyrušila Sam.
„Něco si ujasněme. Za dobu tvého pobytu se nebudeme spolu bavit, protože kdyby to někdo zjistil v životě se mnou nepromluví, už tak nejsem moc populární. Nezkoušej se mnou navazovat nějaký rozhovor, protože by jsi toho potom litovala. A ještě něco, doufám, že tu nebudeš mít na nočním stolku fotku toho debila Blacka, nebo ještě hůř tý debilní mudlovský šmejdky, Evansový.“
Už vím, kam si jí mám zařadit. To bude ten cvok ze Zmijozelu, co o něm mluvil James. Doufám, že těch pár dní uteče rychle.
„Neboj fotky si tady vystavovat nebudu. A jestli nechceš, tak se s tebou bavit nebudu. Vlastně o to taky moc nestojím.“ řekla jsem jí a zase se začetla do knihy.

Asi za půl hodiny si pro mě přišla Sarah. Procházely jsme se po celém domově a ona mi vyprávěla o lidech, co tu bydlí a taky mi říkala pár příhod, co tu zažila ona.
Také jsem zjistila, že ona tu vyrůstala také, a proto tu teď pracuje. Oba rodiče jí zemřeli, když jí bylo dvanáct a žádné příbuzné, kteří by si jí vzali k sobě, neměla. Proto se ocitla tady. Prý to tu ze začátku nenáviděla, ale nakonec si prý našla skvělé kamarády.
Zažila jsem celkem skvělé odpoledne. Dozvěděla jsem se také něco o místní ředitelce. Prý nemá ráda nové lidi, a proto se k nim chová hnusně. Vůbec mě to neuklidnilo, ale co se dá dělat.

Dny v dětském domově plynuly velice pomalu. Nikdo z dětí se se mnou moc nebavil, protože většinou to byly ještě malé děti a nebo ti, kteří měli už své staré kamarády. Sarah na mě také neměla tolik času jako první den, a tak jsem dny trávila buď venku nebo zavřená v pokoji, kde jsem si četla.
Asi po deseti dnech hezkého počasí začalo hrozně pršet, a proto už jsem nemohla ani ven. Hrozně jsem se nudila a proto jsem si začala dělat domácí úkoly, co jsem dostali na prázdniny. Většinou si tyto úkoly dělám až na poslední chvíli, ale teď jsem neměla nic jiného na práci.
Sam si mě vůbec nevšímala a já jí také ne. Byl to prostě cvok. S nikým se nebavila. Pořád byla někde zalezlá, aby ji nikdo neviděl a četla si nějakou knihu.
Ředitelka mě neměla ráda pořád a jak jsem zjistila, tak asi ani mít nebude. Nikdy by mě nenapadlo, že bych byla nejraděj všude něž tady.

Bylo 15. července okolo jedenácté večer. Byla jsem sama v pokoji, protože Sam byla ještě pořád zalezlá v nějakým sklepě nebo, kam to chodí.
Byla tma a hustě pršelo. Seděla jsem na posteli a koukala z okna. Už jen tři dny v tomto vězení a pojedu k Potterovým, uvidím Jamese a za chvilku určitě i Siriuse. Potkám určitě Lily a Jane se také přijde podívat. Nikdo nemůže vědět, jak já se na ně těším.
Otevřely se dveře do pokoje, ale já se neotočila, protože to byla určitě Sam. Stále jsem koukala z okna. Asi po půl minutě jsem se otočila, protože jsem cítila, že se na mě někdo kouká. Ale když jsem se otočila, nespatřila jsem Sam, ale nějaké tři muže v pláštích s kápěmi. Sakra, co budu dělat. Proč mi sebrali tu hůlku?
Opřela jsem se o zeď a snažila se být co nejdál od těch lidí, ale měla jsem smůlu, protože se ke mně pořád přibližovali. Všichni vytáhli hůlky a namířili je na mě.
„Mdloby na tebe!“

Pomalu jsem otevřela oči a podívala se okolo sebe. Zjistila jsem, že už nejsem v domově, ale někde úplně jinde. Ležela jsem na velké posteli se zelenými přikrývkami a zelenými nebesy. Sakra, kde to jsem?
Pomalu jsem vstala a rozhlídla se po místnosti. Něco mi to připomínalo, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout co. Celý pokoj byl laděn do zelena. Spatřila jsem dveře, přiblížila jsem se k nim a snažila jsem se je otevřít, ale marně. Dveře byly zamčené.
Dál jsem se rozhlížela po pokoji, abych zjistila, kde to jsem. Ale žádný záchytný bod jsem nenašla.
Sedla jsem si na postel a přemýšlela o místech, kde bych mohla nyní být. Ale problém byl, že jsem mohla být kdekoli.
Nahmatala jsem si řetízek na krku a začala si s ním hrát. Ale po chvilce jsem zjistila, že na něm něco chybí. Chyběl na něm rodinný přívěsek po matce, který se používá jako přenášedlo. Někdo musel vědět, co ten přívěsek znamená, a proto mi ho sundal. Někdo nechce, abych se odtud dostala. Teď už nemám žádnou šanci. Hůlku mi vzali v domově a přívěsek mi ukradli tady.
Znám jen pár lidí, co ví o tom přívěsku. Brumbála, Lily, Jane, Siriuse, profesora Bradea a mého otce. Já jsem určitě na otcově sídle Dirobenu.
Dala jsem hlavu do dlaní. Pamatuji si na slova Sarah: „Tady hůlku potřebovat nebudeš.“, nebo, „To je jen kouzlo, aby každý, kdo to uvidí si řekl, že je to jen barák na zbourání, takže tam nikdo nevleze.“, nebo taky, „Tento dětský domov je tak daleko od jakéhokoli domu, že velmi pochybuji, že by sem někdo šel.“
„Ani nevíš, jak jsi se mýlila, milá Sarah. Přeci jenom se tam někdo odhodlal vejít.“ zašeptala jsem do ticha pokoje. Zavřela jsem oči a uvědomovala si, že odtud se živá nedostanu. Jedině, že bych přijala znamení.
„Nechápu, proč Brumbál neudělal nějaké opatření. Vždyť určitě tušil, že se něco stane.“ mluvila jsem si do ticha sama pro sebe.
‚Třeba chtěl, abys byla tady. Třeba má nějaký plán. Nebo taky chtěl, abys tu zemřela.‘ našeptával mi vnitřní hlásek.
„Proč by to dělal? Proč by chtěl, abych zemřela? To nedává smysl.“
‚Kdo ví. Brumbál je génius, nemůžeš chápat jeho myšlenkové pochody.‘
„To je pravda, ale proč by zabíjel nevinné? A já jsem nevinná, já přeci nemůžu za to, že jsem dcera mého otce.“
‚Nikdo nemůže za to, že je dítě svých rodičů, ale někdo to má těžší než ti ostatní.‘
„Ale já to nechci mít těžší. Proč jsem se nemohla narodit v normální rodině? Proč můj otec chce získat moc nad všemi kouzelníky?“
‚Osud si nevybereš. Někdo je šťastný celý život, někdo ne. Ty máš tu smůlu, že jsi ten, co to štěstí vůbec nemá.‘
„Už buď zticha. Nechci slyšet už nic o mém skvělém životě.“
‚Já nemohu být zticha, jsem ty.‘
„Drž hubu!“
‚Jak myslíš.‘
Lehla jsem si a koukala před sebe.
„Proč? Proč mám tak hrozný život? Bože, co jsem komu udělala, že mě tak trestáš? PROČ!“ zařvala jsem přes celý pokoj. Byla jsem psychicky na dně. Pomalu ale jistě jsem se smiřovala se svou smrtí, s tím, že už asi nikdy nepotkám své přátelé, ale i s tím, že se setkám se svou matkou.
Uslyšela jsem, jak někdo odemyká dveře od tohoto pokoje. Podívala jsem se tam a spatřila, jak se hýbe klika. Bála jsem se, a proto jsem rychle šla do rohu, kde bylo hodně stínu.
Dveře se pomalu otevřely a v nich se objevil nějaká osoba, nejspíše muž, a rozhlížel se po pokoji. Když mě nespatřil na posteli, tak začal prohledávat celý pokoj.
„Přeci zase nemohla zdrhnout. Vždyť jsme jí to přenášedlo vzali a hůlku také neměla. Sakra, kde může být.“ mumlal si pro sebe a stále prohlížel pokoj.
Snažila jsem se co nejméně pohybovat, ale byla jsem tak nervózní, že jsem se klepala po celém těla. Kvůli tomu mě spatřil skoro okamžitě.
„Lumos!“ zašeptal a z hůlky teď vyzařoval kužel světla. Namířil ho na mě. Přivírala jsem oči, abych alespoň poznala, kdo tu se mnou je, ale stejně jsem nic neviděla.
Muž se na mě stále díval a pořád mě ozařoval světlem z hůlky. Bylo to nepříjemné, ale nemohla jsem dělat vůbec nic.
Konečně sklonil hůlku a zapálil svícny v pokoji. Konečně jsem si ho mohla prohlédnout. Ten hlas mi byl povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ho naposledy slyšela.
Muž si sundal kápi. Když si ji sundal, konečně jsem si uvědomila, že naposledy jsem ho slyšela ve vlaku. Přede mnou stál Lucius Malfoy.
„Co tady děláš, Malfoyi? Jak to, že můžeš kouzlit?“
„Taky tě vítám, Alexandro. Můžu kouzlit, protože mi už sedmnáct bylo.“
„Neříkej mi Alexandro.“ zavrčela jsem na něj. Nesnáším, když mi někdo říká celým jménem. Ještě k tomu chybí dodat to debilní Ann a mluví jak můj otec.
„Ale copak, Alexandro? Tobě vadí tvoje jméno, které vybral náš pán?“
„Jestli ho vymyslel on, tak ho přímo nenávidím.“
„Být tebou, tak si moc nevyskakuji, protože se může stát, že to moc dlouho trvat nebude.“
„Proč tu jsi ty? Proč mě nehlídá někdo jiný?“
„Protože pán si myslí, že tě znám ze všech Smrtijedů nejvíce, takže bych měl vědět, co budeš přibližně dělat.“
„Já už jsem se lekla, že ti tak věří.“
„Nezahrávej si,“ Namířil na mě hůlku.
„A co mi uděláš? Vím, že nic, protože nesmíš.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Protože kdybych se přeci jenom rozhodla spolupracovat s mým otcem, zabil by tě.“
„A jak víš, že ti dá ještě šanci?“
„Mám jeho krev. Byl by ještě lepší, kdybych s ním spolupracovala.“
„Ale pohrát bych si mohl.“ řekl tajemně a přistoupil ke mně blíž.
Vytřeštila jsem oči. Tak tohle byla podpásovka, ale přeci si nemůže nic dovolit. Snad.
„Použiji nějaké pěkné paměťové kouzlo.“
„Otec ho ale v klidu prolomí.“
„Tak bych zařídil něco jiného.“
„A co?“
„Nech se překvapit.“ Odhrnul mi vlasy a začal mě líbat na krk. Možná kdybych nevěděla, že někde hodně daleko je Sirius a kdybych věděla, že díky tomu přežiji, tak bych si to nechala líbit. Ale co je moc, to je moc.
„Malfoyi, nech toho!“ Odstrčila jsem ho.
„Jak myslíš,“ řekl, zhasnul všechny svícny v pokoji a odešel.
Lehla jsem si na postel a začala brečet. Ani nevím proč. Proto že mě jistě otec zabije? Nebo že nikdy nespatřím své kamarády? Nebo všechno dohromady? Možná.

Ani nevím, kdy jsem usnula. Ale klidný spánek to opravdu nebyl. Pořád se mi zdálo o tom, jak mi zemřela maminka nebo jak mě vyslýchali ve škole a použili na mě Cruciatus. Celou noc jsem před sebou viděla nejhorší okamžiky mého života.
Když jsem se probudila, venku už dávno svítilo slunce. Netušila jsem kolik je hodin, ale určitě ještě bylo dopoledne. V pokoji byly ještě jedny dveře, a proto jsem se šla podívat, jestli to není náhodou koupelna. Naštěstí to koupelna byla, a tak jsem okamžitě vlezla pod sprchu.
Hodila jsem přes sebe župan, který vysel na věšáku a vydala se do pokoje. Všimla jsem si, že na stole byl tác s jídlem.
To jsem zvědavá, kdo mi to udělal. Otec určitě ne, ten by se nestaral tak o moje pohodlí, možná. Dál jsem to neřešila a sedla si na postel. Nic jsem si nevzala, protože na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.

Někdy po poledni mi domácí skřítek donesl oběd. Teď už jsem hlad měla a tak jsem se do toho pustila. Nebála jsem se toho, jestli v tom je jed nebo něco podobného, protože stejně se odtud živá nedostanu, protože k otci se nepřidám.

I večeři mi donesl skřítek. Celý den jsem nepotkala nikoho kromě toho skřítka. Celkem mi to vyhovovalo, protože jsem se bála dne, kdy se mnou bude otec chtít mluvit. Bojím se smrti. Chci žít. Bojím se těch dvou slov.

Další den před večeří ke mně zase přišel Malfoy a za ním dva domácí skřítci, co nesli nějaké dvě krabice.
„Dnes s tebou chce pán povečeřet. Tady máš hábit a boty. Za hodinu se tu pro tebe zase stavím.“ řekl a zase odešel. Skřítci položili krabice na zem a odešli také.
Chvilku jsem na ty krabice koukala. Povečeřet s otcem znamená něco, na co nechci ani pomyslet.
Pomalu jsem zvedla větší krabici a otevřela ji. Uvnitř byl zelený společenský hábit. Určitě byl vyrobený z těch nejlepších látek jaké se dají v Anglii sehnat. Otevřela jsem i další krabici, ve které byly boty stejné barvy jako šaty.

Za hodinu už jsem byla oblečená a čekala až pro mě přijde Malfoy. Dveře se otevřely a Malfoy byl tu. Nabídl mi rámě. Chytla jsem se ho a on mě vyvedl z mého nového vězení.
Procházeli jsme různými chodbami, takže jsem vůbec netušila, kudy jsme šli. Konečně se zastavil a otevřel mi dveře. Vstoupila jsem do jídelny. Poznala jsem to tu. Vypadalo to tu úplně stejně jako před několika měsíci. U stolu seděl otec a prohlížel si mě.
„Vítej zpátky, Alexandro Ann.“ přivítal mě, stoupl si a šel ke mně.
Doprovodil mě ke stolu a sám si šel sednout naproti mně. Přede mnou byl talíř a okolo několik pohárů na víno a vodu. Vzala jsem si vodu a napila se. Otec mě stále pozoroval, ale nic neříkal. Bylo to velice nepříjemné.
Jednou tlesk a do jídelny přišli skřítkové s jídlem. Nandali každému trochu, jeden nalil víno a potom všichni odešli.
Počkala jsem až otec začne jíst a potom jsem se do jídla také pustila. Jedla jsem velice pomalu, protože jsem opravdu na jídlo neměla pomyšlení. Bylo nepříjemné vědět, že tato večeře nebude jen o jídle.
Otec dojedl a napil se vína. Otřel si pusu a zase si mě začal prohlížel, u toho měl zamyšlený výraz.
Snažila jsem si toho nevšímat, ale nešlo to. Pořád jsem zvedala hlavu, abych se ujistila, že na mě pořád kouká.
„Určitě víš, že jsem si tě sem nepozval jen kvůli této večeři.“ pronesl do ticha.
Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. V duchu jsem se začala modlit a prosit o milost.
„Ptám se tě naposledy. Přidáš se ke mně?“ zeptal se mě a zadíval se mi do očí.
Moc dlouho jsem jeho pohled nevydržela a proto jsem sklopila oči. Ještě pořád jsem přemýšlela, jestli by nebylo výhodnější, kdybych se k němu přidala.
„Znáš moji odpověď. Nikdy se k tobě nepřidám.“ odpověděla jsem mu a zase se mu zadívala do očí.
„Jsi si jistá?“
„Samozřejmě, že ano.“ Vstal a přišel ke mně.
„Nikdy mě nenapadlo, že znovu zabiji někoho mé krve.“ řekl mi a vytáhl svou hůlku.
Moc jsem nepochopila, co tím myslel, ale jedno je jasné, on mě zabije. Nechápu, jak o zabíjení, může někdo mluvit tak klidně jako on. On není člověk, on je zrůda.
„Věděla jsi, že když se ke mně přidáš, budeš mít všechno to, co si přeješ.“
„Ne, pár věcí bych si přát nemohla.“
„Opravdu?“
„Nikdy by jsi nedokázal obživit mou matku, nikdy by jsi mi nedovolil, abych se stýkala se svými přáteli. Neměla bych všechno, co si přeji.“
„Proto abys byla mocná, se musíš vzdát některých věcí. V tvém případě by to byli tví, jak ty říkáš, kamarádi. Všichni by na tebe stejně zapomněli a zapomenou.“
„Ale já nechci být mocná.“
Stál naproti mně a v ruce držel hůlku. Chvilku jsem ji hypnotizovala pohledem. V duchu jsem se loučila se svými kamarády. Bylo mi jasné, že tu už dlouho nebudu.
„Kdybych nemusel, tak to možná ani neudělám, ale jsi přebývající část mého plánu. Neboj určitě to nebude bolet. Sice jsem nikdy neumíral, ale nikdy mi nepřipadalo, že by to nějak bolelo. Jen řeknu dvě slova a je to. Ale jestli chceš, ještě vše můžu zastavit.“
„Mou odpověď už znáš.“ Postavila jsem se a koukala jsem se mu do očí. Na tváři měl úsměv. Připadalo mi jakoby se mi vysmíval. Nesnáším ho.
„Sama si se rozhodla,“ namířil na mě hůlkou, „možná se ještě setkáme. Sbohem. Avada Kedavra!“
Ještě sem viděla jeho úsměv a potom jen osudné zelené světlo.

<<   >>