oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Když ten večer přišel James na svůj pokoj, stále nemohl uvěřit tomu, co se ten den stalo. Určitě to byl pokrok v jejich vztahu, i když vůbec nerozuměl, co se změnilo. Netušil, že Lily se pokusila trošku mírnit po rozhovoru s jejími kamarádkami.

Ale nejvíc se mu líbilo, když ho večer pozorovala u krbu. Nevěděl, jestli si ho prohlížela se zájmem, ale něco mu říkalo, že snad ano. Když usínal, měl na tváři přihlouplý úsměv.

Když si lehala Lily, měla trošku podobné myšlenky jako James. Nemohla pochopit, že to, že si u holek sama sobě řekla, že opravdu k Jamesovi něco cítí, ať už to bylo cokoli, jí mohlo dnes tak změnit. Normálně by se s ním alespoň jednou pohádala, ale to se nestalo, ani se nechtěla hádat. Chtěla si vychutnat chvilky, kdy s ním mohla být o samotě. A tak jako James usnula s úsměvem na tváři.

OoOoOoOoO

Bylo už po večerce, ale ani jednomu se nechtělo jít spát. Seděli ve společné místnosti a každý z nudy dělal to, co ho mohlo alespoň trochu pobavit. Lily si samozřejmě četla, i když dnes ji to tolik nebavilo. A James vytáhl svou ukradenou zlatonku a pouštěl a chytal ji a tak stále dokola. Jenže ho to taky moc nebavilo, protože Lily se na něj ani jednou nepodívala a to nebylo ono. Zlatonku držel pevně v ruce.

„Lily?“ oslovil ji opatrně.

„Ano?“ řekla, dočetla větu a podívala se na něj.

„Víš, dostal jsem nápad. Nudím se, ale spát se mi ještě nechce, a tak jsem si říkal, že jestli bys se mnou nešla do Prasinek.“

„Do Prasinek?“ zeptala se se zájmem.

„Jo. Tajnou chodbu z náš, tak ti ji alespoň ukážu.“

„Tak počkej, půjdu se jen převlíknout.“ ukázala na svůj hábit a rychle se vydala do svého pokoje.

OoOoOoOoO

Stáli u sochy jednooké čarodějnice, James vytáhl hůlku a pořád se rozhlížel kolem sebe, dnes to bylo těžší než obvykle, neměl s sebou plánek. Když měl pocit, že nikdo v jejich blízkosti není, poklepal hůlkou na sochu a pošeptal: „Dissendium!“

Socha se otevřela a tím se jim otevřela chodba do Prasinek.

„Tak pojď,“ pobídl James Lily a nechal jí vejít jako první.

Celou cestu šli potichu jen s rozsvícenými hůlkami. Došli až pod sklep Medového ráje.

„Jak se odtud dostaneme?“

„Bez problémů, ještě nezamkli.“

„A co když nás uvidí?“

„Neuvidí,“ odpověděl James a vytáhl neviditelný plášť.

„Kdes ho vzal?“ zeptala se překvapeně.

„Od táty, už ho mám dlouho,“ odpověděl a přehodil plášť přes ně.

Pomalu otevřel poklop a společně a docela obtížně se dostali do sklepa, kde naštěstí nikdo nebyl. Potom se vydali přímo do obchodu. Nikdo si jich nevšiml a když byli vlastníci Medového ráje otočení k regálům, potichu otevřeli dveře a vyšli ven.

Konečně si mohli sundat plášť.

„Páni! To je skvělé! Jak dlouho už o té chodbě víte?“

„Dlouho,“ odpověděl neurčitě.

„Takže vy už několik let sem tajně chodíte a nikdo o tom neví?“ zeptala se nevěřícně, když se procházeli po skoro prázdných Prasinkách.

„Mám takové podezření, že Brumbál to tuší, i když nám zatím nic neřekl,“ Na chvilku se zamyslel. „Teda možná nám to dává najevo školními tresty.“ dodal a zasmál se.

„Kam půjdeme?“

„Ke Třem košťatům na máslový ležák?“

„Jo, dobrý nápad.“ Usmála se a společně se vydali směrem ke Třem košťatům.

Celou dobu šli mlčky. Jen se dívali před sebe a přemýšleli. Byl to velký krok. Byl zázrak, že spolu takhle někam šli.

Když přišli do Tří košťat, skoro nikdo tam nebyl. Jen stálí zákazníci.

„Ahoj Jamesi! Kde máš Siriuse?“ zeptala se překvapeně madam Rosmerta, když je zahlídla.

„Dobrý den,“ pozdravili oba najedenou a šli si sednout k jednomu stolu v rohu hostince.

„Dojdu pro pití,“ řekl James, když se Lily posadila.

Jen pokývala hlavou a dívala se, jak James šel k baru a objednával tam dva máslové ležáky. Ještě tu nikdy nezažila tak prázdno, vždy když tu byla, byla tu spousta studentů a nedalo se zde skoro vůbec mluvit. Hrálo tu jen staré rádio s písničkami, které ale Lily neznala. Asi byly kouzelnické.

„Dobrý den madam Rosmerto, mohla byste mi dát dva máslové ležáky?“

„Jasně Jamesi,“ otočila se, vzala dvě skleničky, do kterých natočila máslový ležák. „Tak dneska místo té vaší party slečna?“ zeptala se po chvilce. Úsměv měla od ucha k uchu.

„Víte, to je Primuska. Bydlím s ní.“

„Počkej, to je vlastně slavná Lily Evansová,“ řekla trochu hlasitěji, ale Lily si jich nevšimla.

James se začervenal. Nebylo mu příjemné, že všichni věděli o tom, jak je do Lily zamilovaný, jen ona si myslela, že si z ní utahuje. Přikývl.

„Tak si to užijte,“ řekla a podala mu dvě sklenice plné máslového ležáku.

„Děkujeme,“

„A hodně štěstí,“ dodala a mrkla na něj jedním okem.

 Nevěděl, jak má na to reagovat a tak se jen usmál a šel za Lily.

Lily se na něj dívala a usmívala se. Už se na ten máslový ležák moc těšila. V Prasinkách sice byla nedávno, ale neměla čas si sem dojít. Šla jen na chvilku a to jen pro ty nejpotřebnější věci.

James před ní postavil sklenici a sedl si.

„Tak na zdraví,“ řekl a pozvedl svůj máslový ležák.

„Na nás,“ Zarazila se, to nechtěla říct. Nebo možná chtěla, ale určitě ne nahlas. Rychle si dala ruku přes pusu, jakoby řekla něco neslušného.

Jamesovi se roztáhla pusa do úsměvu tak jako snad nikdy předtím. Nemohl uvěřit tomu, že to řekla.

„Tak teda na nás,“

„Ne, počkej! Já to tak nemyslela!“

Stále se usmíval, ale neřekl jí na to ani slovo.

„Já to myslela, jako že na nás na Primusy. Jako že nám to spolu jde a jsme dobří.“

„Aha,“ řekl tak, že jí to vůbec nevěří.

„Ale já to tak opravdu myslela.“

„Dobře,“ Sice jí stále nevěřil, ale už ho nebavilo se s ní o tom bavit a tak ťukl svou skleničkou o tu její a napil se.

Vždycky si myslel, jak je strašně společenský a extrovert, jak dobře se seznamuje a baví se s lidmi bez jakýchkoli problému, ale s Lily to bylo skoro naopak. Jakmile se podíval do jejích očí, věděl, že tak minutu bude zase trvat než se pořádně rozmluví. Jakmile se ho jen nepatrně dotkla měl pocit, že jím projel elektrický proud a že se nemůže ani hýbat. A jen bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby ho políbila.

A dneska se mu to stávalo skoro pořád. Každou chvíli se mu zpříma dívala do očí, každou chvíli se dotkli buď koleny nebo rukama. Bylo to strašné, ale i naprosto úžasné.

Když se vraceli zase zpátky do hradu, jejich rozhovor jakoby se změnil. Ani jeden z nich neměl problémy se bavit. Smáli se. Bavili se. Byl to super večer.

„Děkuju za skvělý večer. Opravdu jsem se bavila.“

„Ne, já děkuju. Konečně jsem se nějak odreagoval. Doufám, že si to někdy zopakujeme.“

„Určitě. Dobrou noc.“ řekla a dala mu pusu na tvář. Sama byla překvapená, že to udělala. Trochu se začervenala a rychle se ztratila ve svém pokoji.

Rukou se dotkl políbené tváře a potichu jí odpověděl, i když už to nemohla slyšet.