3. kapitola - Vše není takové, jak se na první pohled zdá
3. kapitola – Vše není takové, jak se na první pohled zdá
„Ahoj Severusi.“ Usmála jsem se na něj a podala mu jeho hůlku.
„Kasiopeo.“ Kývnul hlavou. „Děkuju za pomoc, ale nějak bych si poradil.“ Trochu se usmál.
„Jo a pravděpodobně bys při tom visel za kotníky ve vzduchu.“ Z jeho úsměvu se stal škleb, ale musela jsem to říct.
„Ale budeš kvůli tomu mít problémy.“
„Jak to myslíš?“
„Tak předpokládám, že těm třem se vůbec nelíbí, že jsi jim překazila zábavu a to jak jsi dostala Blacka. A navíc. Bradavice jsou jedna velká drbárna, hned se rozkřikne, že jsi zachránila Zmijozeláka. To není moc dobrá vizitka.“
„Tohle nepochopím. Nemohla jsem je přece nechat, aby tě šikanovali.“ Zakroutila jsem hlavou. „Proč se tady vlastně procházíš tak sám, když víš, jaký jsou?“
„No.“ Nervózně si začal mnout prsty. „Hledal jsem tě. Přišel jsem tě varovat.“ pronesl vážně.
„Copak? Blondýnka se snad rozhodla mě pozlobit.“ Musela jsem se smát, když jsem si představila, že by mě Malfoy slyšel.
„Ten taky, ale kvůli tomu tady nejsem, protože s ním si určitě poradíš.“ Vůbec se mi nelíbil jeho tón. Byl moc vážný. „Daniel je tady.“ Tak teď se mi zastavilo srdce.
„C-C-Co-že?“ vykoktala jsem.
„Když jsi utekla, tak nás všechny svolal. Myslel, že budeš jen někde v okolí. Nenašli jsme tě, tak jsme se vrátili, byla tam už ta úřednice a říkala, že než odjedeš do Anglie, tak zůstaneš v péči státu. Danielovi to všechno došlo a tak hned začal zařizovat, že taky nastoupí do Bradavic. Už přes týden bydlí u Malfoyů.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem dýchat.
„To … to, není možný.“ šeptla jsem a na tváři se mi objevila slza.
„Já … bál jsem se o tebe. Bál jsem se, co ti udělal, že jsi utekla a taky jsem tě chtěl varovat, že se chystá do Bradavic, ale nenašel jsem tě.“ Bylo zvláštní vidět v Severusových očích strach o mě.
„Moc ti děkuji.“ Lehce jsem se dotkla jeho ramene, ale on ucuknul.
„Už musím jít.“ Odcházel. „Dávej na sebe pozor. “
„Ty taky.“ Už mě určitě neslyšel. Opřela jsem se o stěnu vlaku a zhluboka se nadechla. Musím se uklidnit, než se vrátím ke klukům. Znova jsem se podívala směrem, kde zmizel Severus. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že o mě tenhle kluk bude mít strach, tak bych se mu vysmála. Ale časy se mění a i já poznala, že všichni zmijozelští nemusí být takové zmije. DANIEL! Proč on? Proč mě nemůže nechat být? Jak se zdá, z mého nového života nic nebude. Setřela jsem si slzy a vydala se za Poberty.
Už jsem byla jen jedno kupé od Pobertovského. Upřímně se mi tam vůbec nechtělo, byla jsem po té zprávě tak vykolejená. Ale kluci měli právo na konfrontaci. Ale ještě jsem asi nebyla připravená. Opřela jsem se a sjela na zem. I přes mou snahu tomu zabránit, se mi vracely vzpomínky spojené s Danielem. Do očí se mi zase nahrnuly slzy. Jen jsem tam prostě tak seděla, hlavu v dlaních. V tom se z vedlejšího kupé ozvaly hlasy.
„Jdu ji prostě najít, je pryč moc dlouho.“ To bylo jediné, čemu jsem rozuměla. Pak se rozlítly dveře a James o mě málem zakopl, naštěstí ho Remus v poslední chvíli chytl.
„Proč tu tak sedíš?“ James se ke mně sklonil a chytl mě za bradu a otočil si můj obličej tak, aby do něj viděl. „Ten hajzl, co ti udělal?“ Vypadalo to, že každou chvíli vybuchne.
„Nic mi neudělal. Vlastně naopak.“ Setřela jsem si slzy a zvedla se na nohy. Mezi dveřmi už byl i Sirius a všichni tři na mě zmateně koukali. Zvedla jsem se a protáhla se mezi nimi do kupé, kde jsem se zřítila na sedačku. Všichni tři si sedli naproti mně a upřeli na mě oči. Bylo to dost nepříjemný. Vypadalo to, jako kdyby mě chtěli vyslýchat, ale na tohle teď nemám ani pomyšlení. A tak jsem si vytáhla z tašky svůj Ipod, opřela se a zavřela oči.
„Jsem unavená.“
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
„To přece nemůže myslet vážně, chci vysvětlení.“ James se hrnul směrem ke Kasy.
„Teď ji nech. Vypadá doopravdy moc unaveně.“ Srazil jsem Jamese zpátky na sedačku.
„Asi máš pravdu, Moony, ale stejně by mě zajímalo, co má znamenat to naopak.“ Tak to by zajímalo i mě.
„A taky proč nám zabránila si se Srabusem trochu pohrát.“ přidal se Sirius.
„To asi vím proč.“ Otočil jsem se k Jamesovi a čekal, až to vysvětlí. „Ona totiž …“ zadrhl se Jamese.
„No?“ pobídl ho Sirius.
„Přijela hned první den prázdnin po prvním ročníku k nám, strašně jsem se na ni těšil, ale ona se chovala podivně. Ptal jsem se jí, co se stalo, ale nechtěla mi nic říct. A pak jsem jí jednou omylem vlezl do pokoje, když se převlékala. Měla všude modřiny a někde i ošklivé šrámy. Nejdřív se snažila zapírat, ale když jsem pohrozil, že to jdu hned říct rodičům, tak to z ní vypadlo. Nějaká partička si na ní zasedla a šikanovala jí. Bylo to hrozný. Chtěl jsem, aby to řekla rodičům, ale zapřísahala mě. Říkala, že hned jak se vrátí domů, tak začne v klidu trénovat. A pak, že už se ubrání.“
Tohle mě naprosto šokovalo. To se jí nikdo nezastal? Nikdo je nezastavil? Až teď mi došlo, že většina toho, co děláme Snapovi je naprosto to stejný. Bylo mi ze sebe samýho hnusně. Sice Snapa nenávidím, ale tohle si nikdo nezaslouží. Pohled mi padl na tu překrásnou černovlásku naproti. Vypadala tak bezbranně. Nedovolím, aby jí někdo ublížil.
„Teď se cítím, jako hnusnej parchant.“ znechuceně nad sebou pronesl Sirius.
„I já.“ přitakal jsem a James taky kývl.
„Ale nesmíte prozradit, že jsem Vám to řekl. Slíbil jsem jí to.“ Provinile se zadíval na Kasy. „Ona se za to totiž stydí.“
„Cože?“
„Já jí to taky několikrát vymlouval. Ale ona říká, že byla moc slabá, moc ustrašená, a proto si ji vybrali. Je to naprostej nesmysl, ale ona tomu věří.“
„Ani slovo slibuju.“ pronesl jsem vážně.
„Taky slibuju.“ přidal se Sirius. Pak už bylo ticho, každý přemýšlel nad svým. I když si myslím, že středem všech myšlenek byla Kasy.
Asi až po hodině mě došlo, že jsem na něco zapomněl.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Probudil mě jemný dotyk na mé tváři. Někdo mi po ní přejel jen konečky prstů. Pomalu jsem otevřela oči a zadívala se do medových očí. Chvíli jsem se v nich topila. A pak jsem ucítila, jak mi někdo tahá sluchátko z ucha. Rychle jsem se probrala z transu a vypla svýho miláčka.
„Promiň, že tě budím, ale zapomněl jsem ti předat dopis, co mi pro tebe dala profesorka McGonagallová.“ Usmály se na mě ty jantarové oči a já si až teď uvědomila, že je to Remus.
„Jo, v pohodě.“ Teď jsem nevěděla kam s očima. „To bude určitě od Brumbála.“ Dopis jsem si vzala a hned ho rozdělala. Dost mě zarazilo, že mi píše už dnes. Přece říkal, že to bude až tak v pondělí, to znamená, že se nejspíš něco stalo. Dál už jsem nad tím nedumala a rychle se začetla.
Musela jsem se smát.
„Neříkej, že ti říďa napsal nějakej vtípek?“ Šklebil se Jimmy.
„To ne.“
„Tak co ti vlastně psal?“ Teď už se zatvářil vážně. „Přece jsi nemohla stihnout něco províst.“
„Ne, to jsem nestihla.“ Teď mě vážně pobavil. „Mám se po hostině dostavit k němu do pracovny. Předpokládám, že je to kvůli mému přestupu.“ Tvářila jsem se jak největší svatoušek. „A Vás dva mám o něco požádat.“ kývla jsem směrem k bratránkovi a Siriusovi. „Prosí Vás, abyste mě doprovodili.“ Remus se ukřivděně zatvářil.
„A mě ne?“
„Ale vždyť ty jsi prefekt. Ty se přece musíš postarat o prváky.“
„A čemu si se tak smála?“ Zeptal se nechápavě Sirius.
„Ale jeho PSku.“ A dala ho všem přečíst. Všichni vyprskli smíchy.
„On je vážně praštěnej.“ Dostal ze sebe Sirius mezi salvami smíchu.
„Takhle o něm nemluv. On mi tím říká heslo, to si nepochopil?“ Na chvíli zmlkli a vykulili oči a pak se zase naplno rozchechtali.
„Ale je moc milej, to mu musím nechat.“
„Proč to říkáš?“
„Ale, mám Vám vyřídit, že čekat na mě nemáte, že mě do Nebelvírské společenské místnosti odvede.“ Nechápavě na mě čučeli.
„Tak si to ještě jednou přeberte.“ Vykulila jsem na ně oči. Přišlo mi to hrozně zřejmý, ale oni nic. „No, jak předpokládá, že se dostanu do Nebelvíru. Nepřipouští, že bych mohla do jiný koleje.“
„Ale to je přece jasný, že půjdeš do Nebelvíru.“ Vrhl se ke mně James. „Nebo ty snad nechceš?“ A výhružně se na mě podíval.
„Ale to víš, že chci. Ale nechám to na Moudrém klobouku.“ V očích se mi rozhořely šibalské jiskřičky. „Protože ty zrovna mezi ty nejmoudřejší nepatříš.“ Vyplázla jsem na Jimmyho jazyk a chtěla jsem zdrhnout. Ale samozřejmě byl rychlejší, svalil mě zpátky na sedačku a začal lechtat. Brečela jsem smíchy a prosila, ať mě nechá. Donutil mě říct, že je ten nejchytřejší. Zbytek cesty následoval v tomto duchu. Až nakonec nás Rem upozornil, že bychom se se měli převlíct, protože za dvacet minut budeme v Prasinkách.
diky
(Zaira, 20. 9. 2009 21:39)