oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

5. kapitola – Kometa

„Dobrý večer Kasiopeo, posaď se na chvíli, prosím.“ ukázal Brumbál na jedno z křesílek.

„Ráda bych věřila, že tento večer bude dobrý, pane řediteli.“ Jsem na něj naštvaná. Měl mi o Danielovi říct. Už jsem se nadechovala, že na něj spustím, když promluvil.

„Vím, že se na mě zlobíš.“ snažil se o uklidňující tón. „Nemohl jsem ti o Danielovi říct, potřebovala jsi klid. Musela ses uzdravit.“ Má pravdu. Sklopila jsem hlavu a sedla si.

„Asi máte pravdu.“ špitla jsem.

„Ještě než se vydáme na cestu, jsi doopravdy naprosto v pořádku? A jsi si jistá, že to chceš udělat? Třeba bychom mohli …“

„Slíbil jste mi to.“ Zadívala jsem se do těch pomněnkových očí a vybavila si tu chvíli, kdy mi tento slib dal.

Sedí naproti mně a jeho pomněnkové oči mě rentgenují. Před dvěma hodinami jsem pohřbila rodiče, teď se v domě mého strýce koná smuteční hostina a profesor Brumbál se mnou chce mluvit. Netuší však, že i já chci mluvit s ním.

            „Omlouvám se, že Vás otravuji zrovna dnes, ale musíme si promluvit o Vašem odjezdu do Ameriky.“

            „To máte pravdu.“ Do klína jsem mu hodila deník, který jsem našla v pokoji rodičů. „Je toho hodně, co mi budete muset vysvětlit.“ Vřelo to ve mně. Tolik pocitů najednou: vztek, smutek, zvědavost.

            „Jak?“ Střídavě nevěřícně hleděl na deník a na mně. Ale po chvíli se uklidnil. „Co byste chtěla slyšet?“ zeptal se klidně.

            „Pravdu.“ Prostá odpověď, ale doopravdy po ničem jiném jsem netoužila. „Okolnosti odjezdu do Ameriky jsou pravdivé?“

            „Ano.“

            „Rodiče patřili do Fénixova řádu a někoho pro něj hledali?“

            „Ano.“

            „Kvůli tomu zemřeli?“ Ztuhl, ale nakonec přikývl.

            „Bohužel ano.“ sklopil oči. „Musíte dál zůstat na škole v Americe. Žít život daleko od Jamese. On se nesmí o Vás dozvědět.“

            „Děláte si srandu?“ vyjela jsem. „On o mně ví.“ Dýchat. „Vrátím se do Ameriky,“ Úlevně si oddychl. „ale jen za mých podmínek.“

            „Co?“

            „Vrátím se, abych dokončila úkol svých rodičů, najdu slečnu Le Clef.“

            „To nepři…“

            „Také chci vstoupit do řádu.“

            „To nedovolím. Slíbil jsem Vašim rodičům, že nedovolím, aby se Vám něco stalo. Tohle je nebezpečné.“

            „Buďto se vrátím do Ameriky, jako studentka s tajným úkolem a Vaší podporou, nebo se tam vrátím sama a najdu toho parchanta, co mi zabil rodiče.“ Myslela jsem to naprosto vážně a řekla jsem to naprosto vážně. Pochopil to.

            Tenkrát jsem se chovala příšerně, ale ovládal mě smutek a vztek. Jednou se za svoje chování Brumbálovi omluvím.

„Jsem naprosto připravená, už nemůžeme déle čekat.“

„Máš pravdu.“ řekl smutně. „Tak jdeme.“ Zvedl se a zamířil k mému křeslu. „Tady máš plášť, škrabošku a lektvar na změnu hlasu.“ Plášť a škrabošku jsem si oblékla a hned vypila lektvar.

„Můžeme.“ Vykročila jsem směrem ke krbu, ale můj hlas mě zaskočil. Bylo zvláštní mluvit a slyšet cizí hlas. Pomocí letaxu jsme se dostali do Děravého kotle a dál asistovaným přemístěním před sídlo Řádu. Začínala jsem být velice nervózní.

Vešli jsme do místnosti plné lidí. Všichni se na nás otočili a profesor je přivítal. Pak před všechny společně se mnou předstoupil.

„Rád bych Vám všem představil naši novou posilu.“ Otočil se na mě a usmál se. „Její krycí jméno bude Kometa.“ Věnovala jsem mu rychlý tázavý pohled. „Jak jsem již říkal na poslední schůzi, Kometina totožnost prozatím zůstane skryta kvůli její bezpečnosti.“ Místností to zašumělo. „A teď poprosím Vás, Kometo, abyste nám řekla něco k dnešní akci.“ Hlasitě jsem polkla.

„Dobrý večer.“ Potřebovala jsem ještě vteřinku na urovnání myšlenek. „Vysvobození slečny Le Clef bude velice nebezpečné a složité. Nejdříve …“ najednou jsem v hlavě ucítila tlak. Bleskově jsem se otočila a vytáhla hůlku.

„Okamžitě toho nechte!“ zařvala jsem. Ucítila jsem další vlnu nátlaku na mou mysl. Těžce jsem dýchala. „Vypadněte, nebo za sebe neručím.“ zuřila jsem. Mezitím i onen muž, na kterého jsem mířila hůlkou, tu svou pozvedl zcela otevřeně proti mně. Najednou jsem ucítila na svém rameni ruku.

„Co se to děje?“ ptal se profesor Brumbál zatím klidným hlasem.

„Ten parchant se mi snažil vlízt do hlavy, dokonce dvakrát.“ Onen zmiňovaný se jen ušklíbl, což mě rozzuřilo ještě víc. „Ale ani jednou se mu to nepovedlo.“ Pokřiveně jsem se usmála. Teď mu zmrzl úsměv na rtech.

„Alastore, proč?“ ptal se Brumbál. Alastor? Jako Alastor Moody, ten slavný bystrozor? Nemohla jsem uvěřit.

„Nemůžeme jí věřit, když není dost odvážná, aby řekla, kdo je. Může to být zrádce a to všechno past. Proč bychom jí měli věřit?“ Už jsem se nadechovala, chtěla jsem vykřičet, kdo jsem. Já nemám strach. Tedy alespoň ne z tohoto, ale profesor mě opět předběhl.

„Utajení její identity byl můj nápad a slečna byla stoprocentně proti, ale nakonec jsem ji přesvědčil.“

„Ale stejně, jak můžeme vědět, že se k němu nepřidá?“

„Zabil mi rodiče, nikdy bych se k němu nepřidala. Chci ho zabít!“ zařvala jsem z plných plic. Všichni se na mě zděšeně otočili.

„Už toho necháme, máme dnes v noci ještě spoustu práce.“ Měl pravdu, takže jsem zahnala myšlenku na to, že bych panu bystrozorovi ukázala zač je toho loket.

„Zkuste to ještě jednou a už nebudu řvát, ale útočit.“ jedovatě jsem sykla. Dál jsem už pokračovala celkem klidně. „Takže, kde jsem to skončila?“ Zamyslela jsem se. „Ano, nejdříve budu muset do domu jít sama. Povedlo se mi ukořistit tento náramek,“ Ukázala jsem všem náramek, byl stříbrný ve tvaru hada, který měl smaragdové oči. „díky němu mohu projít kouzly bez toho, abych na sebe upozornila. Až se přesvědčím, že je to bezpečné, tak zruším kouzla zabraňující Vám ve vstupu.“ Teď se na mě zas vyvalila vzpomínka, jak jsem se k tomuhle náramku dostala.

Bylo to o Vánočních prázdninách, když se mi Daniel rozhodl dát lekci za to, že ho neposlouchám. Daniel nakukal své tetě, paní McGregorové, že budeme trávit celé volno společně s jeho přáteli. A vlastně to byla pravda. Před tímhle zpropadeným strašidelným domem mi nandal tenhle náramek, a pak mě dostrkal do dveří. Vstoupila jsem do té impozantní haly a tam v kruhu stály Smrtijedi v těch svých maskách. Musím říct, že mě tenkrát hodně vyděsili. Zavřeli mě do odporné kopky ve sklepě a chodili mě tam „poučovat“. Musím říct, že tam jsem se naučila snášet cruciatus bez výkřiků. Příšerný zážitek, ale už tenkrát mi došlo, že tohle je přesně to místo, kde budou schovávat lidi, a tak jsem vytvořila k náramku duplikát. V den odjezdu jsem v hale, kde už bylo bezpečné si náramek sundat, jako upadla a náramky na své ruce vyměnila. Tenkrát jsem se vážně bála, kdyby to zjistili … no, naštěstí je to ani nenapadlo.

Rozhlédla jsem se a byla jsem překvapená. Všichni na mě viseli očima. „Pak se vydám hledat slečnu Le Clef.“

„A proč byste proboha měla jít do toho domu vy?“

„Jestli mě tady nehodláte ihned zabít, tak tu není jiná možnost.“ vyvalil na mě oči.

„Zabít … proč?“

„Ten dům chrání velmi mocná a stará kouzla. Celý je prošpikovaný různými pastmi, ale ten, kdo má náramek, je před nimi chráněn.“

„Takže si ho vezmu já.“ a už ke mně natahoval ruku, rychle jsem ucukla.

„Pokud mě nehodláte zabít, tak to nepůjde. Náramků je asi dvacet, ale nemůžou jen tak měnit své majitele. Náramek chce totiž něco na oplátku za to, že Vás chrání. Proto vždy, kdy si ho nandáte, přijdete o trochu krve.“ Ukázala jsem na náramku místo, kde z hada trčela jehlička. „A dokud neumře ten, jehož krev naposledy probudila hada v náramku, nemůže ho používat nikdo jiný.“

„Aha.“

„A proto nikdo z Vás nesmí do domu vstoupit, ať se stane cokoliv, musíte zůstat venku.“

„To ani náhodou. Moody a slečna Dorcas Loučková půjdou s tebou.“ Co? Naznačila jsem profesorovi, aby se mnou šel kus dál od ostatních.

„Měla jsem jít přece sama. Ten dům je jedna velká past. Nemůžou jít se mnou.“

„Právě proto nepůjdeš sama.“ řekl profesor tónem, který neznal odporu. Odešel zpátky k ostatním a rozdělil je do skupin. Vrátila jsem se, až když profesor domluvil, pak jsem pokračovala.

„Dům by měl být prázdný. Dnes večer mají Smrtijedi velkou poradu a budou přijímat nové členy.“ Otočila jsem se k Moodymu a Loučkové. „V domě půjdete za mnou. Budete šlapat jen tam, kde já.“ Oba přikývli. Pak už vše šlo ráz na ráz. Všichni jsme se přemístili.

Všechno šlo hladce. V tichosti jsem vklouzla do domu, nikdo v něm nebyl. Zrušila jsem kouzla a dala znamení ostatním. Hned na první pokus se mi povedlo najít správnou cestu k slečně Le Clef. Předpokládala jsem, že ji drží v té odporné kopce, kde drželi mě, a měla jsem pravdu. Dívku nesl Moody v náručí a Dorcas byla připravená ho případně krýt. Už jsme měla nakročeno do vstupní haly, když v tom se do ní doslova vřítil Smrtijed. Musel se přemístit na poslední schod a hned vpadnout dovnitř, jinak by ho jistě někdo z řádu omráčil. Ihned jsem proti němu vyslala omračující kouzlo, ale do jeho těla se vpilo až potom, co se svou hůlkou dotkl znamení zla na svém předloktí.

„Rychle musíme ven. Hned, jak budete venku, přemístěte slečnu do bezpečí.“ křikla jsem a hnala se ke dveřím, ale to už bylo z venku slyšet spousty hlasitých prásk, jak se tam přemisťovali další Smrtijedi. Naštěstí mě Moody poslechl, a tak jsem se klidně mohla pustit do bitvy. Pak bylo vše strašně rychlé, kouzla jsem metala na všechny strany, ale Smrtijedů bylo moc. Naštěstí se zpráva o tom, že slečna Le Clef je v bezpečí, donesla k profesorovi Brumbálovi rychle, takže řád se začal přemisťovat na ústředí. Slečna Loučková mě chytla za ruku a chtěla se se mnou přemístit, ale v tu chvíli do mě narazil modrý paprsek a já odletěla o dobré čtyři metry pryč a omdlela jsem.

Rána do pravé tváře mě probudila. Vytřeštila jsem oči a viděla nad sebou Moodyho.

„Už se probudila.“ Pomalu jsem se zvedla a rozhlédla kolem. Byla jsem opět v sídle řádu. Ale to už u mě stál profesor.

„Akce vyšla, slečna Le Clef je v bezpečí.“ Kývla jsem. „Jdeme do Bradavic. Zvládneš letax?“ zeptal se s nehranou starostí.

„Ano.“ odpověděla jsem prostě, i když jsem si tím nebyla naprosto jistá. Škubalo mi v ruce a příšerně mě bolela hlava. Znova jsem promluvila až v pracovně. „Jestli je to možné, chtěla bych jít okamžitě spát.“ řekla jsem unaveným hlasem, ale překvapivě už tím svým. Stáhla jsem si škrabošku a sundala hábit.

„Jistě. Jen mi ukaž tvá zranění.“ a začal mi zkoumat hlavu.

„Ten lektvar vypij až v posteli, okamžitě po něm usneš.“ Přísně se na mě podíval a já přikývla. „Ještě tu ruku.“

„Je to jen škrábnutí, to zvládnu sama.“ řekla jsem a vydala jsem se ke dveřím pracovny. Celou cestu ke společenské místnosti jsme šli beze slova. Profesor probudil postavu na obraze a řekl jí heslo, obraz se odklopil.

„Na schodech se dej do leva, a třetí pokoj zprava.“

„Děkuji.“

„To já děkuji. Dobrou noc.“

„Dobrou.“ odpověděla jsem a prolezla otvorem do společenské místnosti. Už jsem se těšila na rychlou, ale horkou sprchu a pak postel. Ale v místnosti stále hořel krb, tak jsem k němu stočila svůj pohled. V křeslech u něj spali tři chlapci. Stáhla jsem si rukáv na pravé paži, aby nebyl vidět šrám a přistoupila k Jamesovi. „Jamesi.“ Lehce jsem s ním zatřásla. Otevřel oči a usmál se na mě. „Co tu děláte?“

„Čekali jsme na tebe a museli jsme usnout.“ Protřel si oči a drknul do Siriuse a Remuse, kteří se okamžitě probudili. James se podíval na hodinky. „Jsou tři ráno, kde jsi byla tak dlouho?“

„Tajemství, Jamesi, to je tajemství.“ usmála jsem se a chtěla jsem odejít. Ale Remus mě chytil za ruku, bohužel přímo v místě, kde jsem zraněná. Sykla jsem a vytrhla se mu.

„Dobrou.“ řekla jsem a nechala za sebou tři nechápavé obličeje. Rychle jsem se pakovala do svého pokoje. Ráno už si něco vymyslím, ale teď už chci hlavně do postele. Bohužel vysvětlování nemělo být tak jednoduché, protože v tu chvíli, kdy jsem zmizela na schodech do holčičích ložnic, Remus ukazoval Siriusovi a Jamesovi ruku, kterou mě chytil. Ruku, na které byla trocha mé krve.

4. kapitola                                                                                              6. kapitola