oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Vydala jsem se rovnou do společenské místnosti, abych mohla holkám říct, co se stalo potom, co odešly.
Když jsem dorazila, holky seděly v křeslech u krbu a potichounku se spolu bavily. A z toho jsem je musela rychle vyrušit, jinak by se domluvily určitě na něco nekalého. Protože když je Lily naštvaná, tak ráda vymýšlí pomsty, dosti kruté pomsty.
„Co tady provádíte, děvčata? Určitě něco nekalého.“ řekla jsem s úsměvem.
„Jo, máš pravdu. Vymýšlíme pomstu pro Pottera, Blacka a Snapea.“ Jako bych to neříkala.
„O Blacka si starosti dělat nemusíš. To už jsem zařídila.“ A začala jsem se při té vzpomínce usmívat.
„Co jsi mu udělala? Doufám, že jsi ho nezaklela nebo něco podobného.“
„Ne, co vás napadá. Jako bych já, Alexandra Ann Whiteová, někoho zaklela. Black mě pozval jen na rande.“
„Cože? Black, Sirius Black, ten Black co s námi chodí do stejného ročníku tě pozval na rande?“ zeptala se mě Jane a u toho pořádně vykulila oči.
„Jo, jasně. Řekla jsem mu….“ dovyprávěla jsem jim vše co se stalo, když odešly.
„A můžeš nám říct, jak se potom tvářil?“ zeptala se mě usmívající Lily. Alespoň něco jí zvedlo náladu.
„Jako bych na něj vylila ledovou vodu, prostě sranda. A jak se chcete vůbec pomstít těm dvou?“ Řekla jsem si, že se do té pomsty zapojím taky, protože Snape mě tedy opravdu naštval.
„Ještě to není vyřešený. Akorát co jsem vám schopna říct, tak to je to, že se to stane na začátku nového školního roku. Vše budu promýšlet o prázdninách a až pojedeme na poslední týden k tobě Jane, tak vám vše podrobně vysvětlím. Bude to takové menší překvapení. A pište si za uši, že dřív se to nedozvíte.“ řekla Lily a tajemně se na nás usmála.
S Jane jsme se už na nic neptaly, protože víme, že když Lily něco takového řekne, tak to dodrží.
Po chvíli ticha jsem se zeptala: „Nepůjdeme na oběd? Po těch zkouškách mi nějak vyhládlo.“
„Jo, já mám taky hlad. Ale doufám, že tam nebudou Potter s Blackem, jinak se totiž nenajím.“ řekla Lily a vypadala znovu rozzuřeně.
„Jestli tam budou, tak si sedneme na druhý konec stolu. Já se taky zrovna nemusím dívat na tu Blackovu tvářičku.“

Ve Velké síni bylo jen málo lidí a mezi tou hrstkou i Potter, Black, Lupin a Pettigrew. Sedly jsme si proto na druhý konec od nich, ale pořád jsem cítila na sobě jejich pohledy. Já se asi nikdy nikam neschovám.
Zrovna, když jsem strkala do pusy kousek hovězího, přistál mi u talíře dopis, spíše vzkaz. Chvíli jsem přemýšlela, kdo by mi mohl poslat nějaký vzkaz, ale nikdo mě nenapadl, protože máma mi napsala ráno, a tak jsem ho otevřela a začala číst.

Na svůj školní trest nastoupíte v deset hodin večer v učebně lektvarů, kde se dozvíte podrobnosti.
Thomas Brade
Profesor T. Brade

Úplně jsem zapomněla, že mám školní trest. A úplně jsem zapomněla, že ho mám s Blackem a Potterem. Tak potom, co jsem Blackovi řekla, tak ten trest nepřežiju. A jestli ano, tak budu alespoň pět dní ležet na ošetřovně.
„Kdo ti napsal?“ zeptala se mě Lily.
„Ale, to je oznámení o školním trestu,“
„A co budeš dělat?“
„To ještě nevím, ale bude to něco s lektvary, protože mám být v deset hodin večer v učebně lektvarů.“
„A máš ten trest s Blackem a Potterem? Pokud vím, tak něco takového ráno říkala Lily.“
„Jo, bude ho mít s těma kreténama, Jane. Kdo jinej si myslíš, že zatáhl naši Alex do průšvihu kromě těch dvou?“
„Tak to ti přeji upřímnou soustrast, Alex. A neboj, na pohřeb přijdeme obě.“
„Vtipná jako obvykle, ale co když mě chtěj vážně zabít?“
„Prosím tě Alex, vždyť jdi jedna z těch nejlepších v kouzlech v ročníku. Ty si s nima poradíš.“ prohlásila Jane.
„A já doufám, že Potterovi něco provedeš.“
„Ale Lily, vždyť si říkala, že už máš plán, jak se mu pomstít? To chceš abych dělala tu špinavou práci za tebe?“ zeptala jsem se pohoršeně, ale bylo na mně vidět, že jen taktak zadržuju smích.
„Taky, že mám. A neboj to nebude žádná špinavá práce, to bude pomsta. Ale zlomit mu nohu nebo ruku by si mohla, ne?“
„Samozřejmě, že bych mohla. Ještě si to rozmyslím.“ řekla jsem a znovu jsem se pustila do jídla.
Chvilku jsme ještě jedly a kecaly o tom, co budeme dělat společně o prázdninách.
„Nepůjdeme už? Protože jestli tady budu ještě chvilku, tak se budu cpát až prasknu.“
„Jo jdeme, já už jsem taky najedená.“ řekla Lily a obě jsme se podívali na Jane. Ta jen přikývla a všechny jsme vstaly.
Když jsme procházely kolem druhého konce Nebelvírského stolu, kde seděli Black a spol. Najednou na mě Potter zavolal: „Hej, Whiteová!“
„Co chceš Pottere?“ Otočila jsem se směrem, kde seděli.
„Nevíš, co budeme dělat na tom školním trestu?“
„Ne, to opravdu nevím, Pottere. A příště neotravuj s blbými otázkami.“ řekla jsem, otočila jsem se na podpatku a rychle jsem šla za holkama, které se svíjely smíchy. Potter jenom na mě čuměl a nevěděl, co na to říct.

Odpoledne jsme neměly co dělat, protože nám kvůli zkouškám odpadlo odpolední vyučování, a tak jsme se šly stavit k Hagridovi. Hagrid je místní klíčník a šafář. Příjemnějšího člověka byste v Bradavicích snad ani nenašli.
Párkrát jsme zaklepaly na dveře. Po minutě se dveře otevřely a z nich vylítl černý obrovský pes a skočil po mně. Já pod jeho váhou zavrávorala a spadla na zem. Černý pes stál nade mnou a začal mi olizovat obličej.
Po minutě jsem si uvědomila, co se děje a tak sem zavolala: „Hagride! Sundej ze mě tu obrovskou potvoru!“
„Darku! Poď ke mně. Neboj Alex, on by ti nic neudělal. De vidět, že se mu líbíš.“
„To jsem teda šťastná jak blecha.“ odsekla jsem mu, když už jsem byla konečně na nohou.
„Hagride, ale musím uznat, že je to krásný pes. Ale trochu vypadá jak Smrtonoš.“ řekla s obavami Jane.
„No, děvčata, abych se přiznal, tak to je Německej Vlčák skříženej se Smrtonošem, ale naštěstí má většinu povahy po tom Vlčákovy.“
„Tak to si spolu asi padneme do noty. Já chudák vypadám jako ďáblík a přitom jsem andělíček. A tady Dark vypadá jako Smrtonoš a přitom má povahu Vlčáka. Jsme na tom oba stejně. Viď?“ řekla jsem mu a podrbala jsem ho za uchem. Všichni se začali smát.
„Hagride, kde jsi ho sehnal?“ zeptala se po chvilce Lily.
„Prodal mi ho ňákej cizinec za panáka.“
„A co když ti dal opravdového Smrtonoše?“ zeptala se nevěřícně Jane.
„Vy věříte na ty povídačky okolo Smrtonoše? Jestli tohle je opravdický Smrtonoš, tak jsou Smrtonoši velice milý.“ řekla jsem pobaveně.
„Jestli zítra zemřeme tak doufám, že se v tom svým pekle usmažíš.“ řekla naoko podrážděně Jane. Všichni jsme se začali znovu smát.

Okolo sedmé jsme od Hagrida odešly a rovnou šly na večeři. U Nebelvírského stolu bylo narváno, až na tři místa vedle Pottera, Blacka, Lupina a Pettigrewa. Holky okamžitě vystřelily a zabraly si místa co nejdál od kluků. Jane si sedla vedle Lupina, Lily si sedla vedle ní a na mě zbylo místo vedle Blacka. Proč? Proč zrovna já mám takovou smůlu? Naštvaně jsem se podívala na holky, ty se jen ušklíbly a věnovaly se nabírání svého jídla. Sedla jsem si a rozhodla se všechny kolem sebe naprosto ignorovat. Nabrala jsem si nějaký salát a kousek kuřecího masa. Všimla jsem si, jak na mě Black nechápavě čumí. Snažila jsem se to ignorovat, ale ono to nešlo a tak jsem na něj vypálila: „Co chceš, Blacku? Musíš na mě tak blbě čumět?“
„Nic nechci, ale musím tě upozornit, že na našem společném trestu můžeme zkysnout třeba do rána a proto ti radím: Najez se.“
„Blacku, nemusíš mi radit. Já vím, že hlad mít nebudu a jestli ano, tak tebe s tím obtěžovat nebudu. A to vše je moje věc.“
„Tak sorry, že jsem se staral.“
„Příště se nestarej.“ řekla jsem, tím jsem ukončila naši debatu a začala jsem se věnovat zase svému jídlu.

Po půl hodině jsem vstala a mlčky odešla. Všimla jsem si, že Jane už chtěla něco namítnout, ale Lily jí v tom zarazila.

Neměla jsem co dělat a do školního trestu zbývaly ještě alespoň dvě hodiny, tak jsem se rozhodla jít znovu za Hagridem. Nešla jsem tam kvůli Hagridovi, ale kvůli Darkovi. Dark je snad nejúžasnější zvíře na světě.
Zaťukala jsem a čekala jsem, až Hagrid otevře. „Ahoj Hagride…“ najednou jsem si všimla, že tam někdo je a ten někdo je přesněji Potter, Black, Lupin a Pettigrew. „Jé, promiň. Já nevěděla, že máš návštěvu.“
„To nic, poď dál.“
„Ne, to není třeba. Já jsem se tě šla zeptat, jestli bys mi nepůjčil na chvíli Darka.“ Jakmile Dark uslyšel jeho jméno z mých úst, okamžitě vystřelil ke mně. Já jsem si dřepla k němu a začala jsem ho drbat za ušima.
„Samozřejmě si ho puč. Stejně si asi jediná v dalekym okolí, koho poslouchá. To i mě poslouchá míň.“ Usmál se na mě Hagrid.
„A víš proč? Protože cítí, že jsme na tom podobně a ví že mu porozumím. Ostatní lidí si musí získat jeho důvěru. Ty už jsi ji získal, protože se o něj staráš a asi jsi ho zachránil před jistou smrtí.“ Úplně jsem zapomněla, že tu nejsme sami a řekla jsem věc, kterou bych před nima nikdy neřekla. Oni na mě zírali a asi nevěděli, co na to mají říct.
„To je možný.“
„Musím ti říct, že jiný závěr mě totiž nenapadá. Dojdu si ještě pro vodítko, kdybych náhodou někoho potkala, aby ho Dark nepokousal. Darku, pojď se mnou.“
Prošli jsme okolo stolu, kde seděli kluci. Připadalo mi, že se Dark nějak moc vyhýbá Blackovi a Lupinovi ještě víc. Snažila jsem se to neřešit.
„Zatím ahoj Hagride. Nejdéle ho tu máš v půl desátý.“
„Užij si to s tím darebákem.“ řekl Hagrid a zavřel za sebou dveře.
Než jsem vyšla, uslyšela jsem Blacka se ptát: „Hagride, jak to myslela, když řekla: cítí, že jsme na tom podobně.“
Zpozorněla jsem a v duchu se modlila ať jim to Hagrid neřekne.
„Tak tohle vám kluci fakt neřeknu. Za prví to nevim celý, takže byste to nepochopili a za druhý jestli vám to nechce říct ona, tak já vám to taky neřeknu. Na to se musíte zeptat jí.“
Kdybych nebyla za dveřmi, tak snad vyskočím metr vysoko a u toho si parádně zakřičím. Já toho Hagrida zbožňuji. Pomyslela jsem si a pořádně se usmála.
„Darku, pojď. Jdem se projít.“

Za pět minut půl desáté jsme vyrazili s Darkem směr Hagrid. Dark byl ulítaný, takže to vypadalo, že se za chvilku složí. Došli jsme k Hagridovi. Hagrid si ho ode mě vzal a já jsem odešla směr hrad.
Cestou do Nebelvírské věže jsem přemýšlela, jestli by se mohl někdo dopracovat k tomu, aby zjistil, kdo doopravdy jsem - Tedy já jsem já. Ale abyste mi rozuměli. Mám za sebou minulost, která není zase tak skvělá. Jediný kdo o tom ví je moje mamka, moje nejlepší kamarádky a Brumbál, který mi velice pomohl.
Ani nevím jak jsem se tam dostala, když jsem uslyšela Lily: „Prosím tě, můžeš nám vysvětlit, kde jsi byla?“ řekla velmi rozzuřeně.
„By jsem venku s Darkem.“
„A to si nám to nemohla říct?“
„Ne, nemohla protože jsem byla na vás naštvaná, ale díky Darkovi mě to přešlo.“
„Jak tak koukám ten pes ti dělá nějak moc dobře.“
„Jo, dělá. Já se jdu převléknout a běžím za Bradem, jen doufám, že to ve zdraví přežiju.“
„To my taky. Opatruj se.“
Šla jsem si vyměnit hábit a za čtvrt hodiny deset jsem vyrazila do sklepení.
Do učebny jsem dorazila jako první, a tak jsem zapálila pár svíček. Za dvě minuti deset dorazili Potter s Blackem. A s odbitím desáté, vrazil do učebny profesor Brade.
„Tak koukám, že tu jsme všichni. Vaším úkolem bude jít do Temného lesa.“
„Není dneska úplněk?“ zeptala jsem se. Opravdu nechci narazit na nějakého vlkodlaka.
„Ne, není slečno Whiteová. Ten je až zítra. Vy budete mít za povinnost najít mi jednu bylinu. Tuto bylinu,“ Ukázal na malý pytlíček se šedozelenou rostlinkou. „Je to Kazrtka Předúplňková. Máte na to čas až do rána. V osm hodin ráno tu chci mít tři plné pytlíčky Krzatky. Můžete jít.“ řekl a podal nám každému malý pytlíček.
Před Temným lesem jsme se zastavili a Black se mě zeptal: „Bojíš se?“
„Ne, nebojím. Čeho bych se měla bát? Zvířátek?“
„Já ti nevěřím.“
„Tak to je ale tvoje chyba.“
„Tak se vsadíme. Když padneš mně nebo Jamesovi do náruče a budeš se klepat jako ratlík, tak mi budeš dělat do konce školního roku sluhu. Bereš?“
„A když se nevrhnu ani jednomu do náruče, tak co?“
„Tak si vyber něco co by si mi mohla udělat.“
„Dobře. Tak když se nevrhnu ani jednomu do náruče, tak mi budeš dělat sluhu ty. A ještě dvě podmínky. Když vyhraješ, o tom pochybuju, tak po mně nebudeš chtít žádný nemravnosti a nebudeš se ptát na osobní otázky. Takhle, můžeš se zeptat, ale já ti odpovím jen na některé nebo na žádné. Platí?“
Chvíli váhal a potom řekl: „Platí, ale z tvé strany platí to samý ohledně těch osobních otázek a nebudeš na mě vysílat žádná mučící kouzla. Platí?“
„Platí. A začíná se od zejtřka.“ Souhlasila jsem a stiskla jeho ruku.
„Dvanácteráku, ty si svědek, kdyby se chtěla vykroutit.“
„Jasně,“ Zazubil se na něj Potter.
„Tak jdeme, ne? Chtěla bych se dneska ještě trochu vyspat.“ řekla jsem a vyrazila jsem do Temného lesa.

Hledali jsme asi hodinu než jsme našli malý palouček, kde byla šedozelená tráva. Měsíc osvětloval orosené rostlinky, které se pod měsíčním svitem zdály být stříbrné.
„To je asi ono, ne?“ zeptal se Potter.
„Je to na sto procent ono, Pottere.“ řekla jsem mu. Buď je fakt tak blbej nebo je asi ospalej.
„Natrháme to do těch pytlíku a padáme odtud. Kdo ví, co tady žije.“
Každý jsme natrhali dovrchu svůj pytlík a šli jsme konečně nazpátek.
Byli jsme asi v půli cesty, když jsem uviděla a zahýbat keř. Lekla jsem se, ale nedala jsem na sobě nic znát. Dívala jsem se na to místo asi minutu. Když jsem si už říkala, že je to pryč, vyřítilo se to přímo na mě.

<<  >>