eVšechno co předcházelo dnešku mi už příjde zapomenuto. Říká se že na bolest jako takovou člověk zapomene, ale na bolest v srdíčku se jen tak zapomenout nedá. A přece ... člověk, když zase začne žít pro něco dalšího, nového, jiného - zapomene snáz.
Někdy v roce 2001 jsem poprvé vyřkli myšlenku, že si pořídíme miminko. Já jsem si připadal ještě příliš mladá, ale manžel jen hořel při představě, že bude mít dítě. Během prvního roku možná dvou mi nepřišlo nikdy příliš líto, že to zase tento měsíc nevyšlo ... i když přiznám se, že ve mě maličko hlodala otázka PROČ to nevyšlo. Po více než dvou letech jsem se rozhodli, že už opravdu nastal ten čas a situaci budeme řešit. Kolem nás se neustále mluvilo jak je v dnešní době malá porodnost a čím dál tím více párů je neplodných. Tehdy nás ani jednoho nenapadlo, že by podobrný problém mohl být i u nás. Jednoho krásného dne jsme už seděli v čekárně centra pro asistovanou reprodukci a sami sebe chlácholili myšlenkami, že to bude všechno v pořádku.
V centru jsme řekli svůj problém a nastal obrovský kolotoč vyšetření. Co si budem nalhávat - týká se to hlavně ženy. Manžel musel taky podstoupit pár návštěv u lékářů, ale ve srovnání s ženskými vyšetřeními to musí být pro chlapy procházka růžovým sadem :o)) Už po pár týdnech jsem zjistili, že problém je nejen u manžela ale také u mě. Manžel má málo pohyblivé spermije a jejich počet je taky velmi mizerný, já mám špatně "načasováno". Sliznice u mě narůstá ve špatnou dobu a děloha je ve tvaru srdíčka (já toho svého manžela miluji každým kouskem těla :o))
I přes tyhle závěry jsem začali zkoušet možní i nemožné. Uznávám, že na sex podle lékařů je už manžel maličko alergický :o)) - dnes musíte v deset, zítra nesmíte ... :o)) Po více jak roku všechn neúspěchů jsm poprvé slyšeli z úst lékaře vyslovit slova "Asi bude nutná asistovaná reprodukce, přirozeně to zdá se nepůjde".