Ta kočičí máma
Rodina? Ano, jiná než si myslíte. Kočičí rodina..Čím naplňuje? Vším, svou pozorností. Pocit? nejkrásnější. Přijít domů a mít je tady. Nádhera. Přiběhnou dvě chlupaté koule a dají najevo, že jste jejich.. Jsem, konečně někoho. Měla jsem strach, po tom co jsem selhala s Coco, ale selhala jsem? Možná ani ne..Coco žije v domě se zahrádkou a je asi spokojenější než se mnou. To je další věc, nikoho jsem kolem sebe nechtěla, abych nemusela zase zjistit, že je jim líp někde jinde. Bála jsem se, nakonec jsem usoudila, že jedno kotě snad zvládnu a zvládám, Oliver je spokojenej, troufám si říct, že má už víc kamarádů než já:-). Jenže pak přišlo stěhování a vše kolem, Oliver zvládal vše líp než já. Odchod z bytu ve kterém jsem žila s Danielou, Luckou, Kodou, Ondrou a Tonym.. Zažila jsem tam opravdu hodně věcí, od miniprivátů po spaní ve sklepě, když jeden chytrák nechal klíče v zámku až po bydlení s Jindrou a naší Coco, první pseudovánoce(bylo to na 23.prosince) a taky Silvestr.. A pak přišel ten den, kdy jsem s Adélou ráno balila poslední věci a věděla, že za chvíli vrátím klíče a všechno zůstane jen ve vzpomínkách. Položila jsem je na skříň a zavřela dveře. V tu chvíli bylo všechno pryč, definitivní konec věcí se kterýma jsem se nemohla dlouho rozloučit. No a tak teď bydlím u táty na měsíc a je to fajn, mám dokonce druhé kotě, Samuela. Zachránila jsem ho od jednoho trochu pochybného týpka na Andělu a tak mám dvě děti, mají se rádi a já jsem jako ta kočičí máma hrozně št´astná. No a zatím jsem nezklamala...