rozhovory
zdroj : ceskatelevize.cz
Co byste mi prozradil o
své roli Karla Arazíma?
Snažím se, aby to byl člověk jako já. Čím je člověk starší, tím víc se snaží
povídat o sobě, když něco dělá nebo hraje. Už moc nerozlišuji, jestli je role
taková nebo maková. Nějak žiji a o něco se snažím jako člověk. Stejným způsobem
hraji také v divadle. Nevěřím tomu, že se člověk do napsané role převlíkne a je
najednou někým jiným. Není tomu tak.
Jak by jste ho charakterizoval?
Má stejný obličej jako já, je nakrátko ostříhaný, váží 85 kg a trochu šmajdá na
obě nohy. Nosí uniformu četníka, občas se napije, je zodpovědný, ale je to
trochu frajer. Je mi velmi podobný.
Co bylo rozhodujícím momentem k přijetí role?
Taková role se nepřijímá, to je životní rozhodnutí, které znamená více jak rok
strávený mimo domov. Musíte se přestěhovat a přeorganizovat si celý způsob
života, který byl poměrně obtížný. Žena musela jezdit za mnou, a když jsem jel
na představení do divadla do Prahy, musel jsem se p jeho představení vrátit zpět
do Brna. Rozmýšlení v tomto případě bylo daleko složitější, než když se jedná o
inscenaci nebo o film. Ale považuji to za náhodu, že tuto roli hraji zrovna já.
Je tolik dobrých herců. Měl jsem štěstí, že jsem se líbil panu režisérovi a byl
jsem v té době volný.
Musel jste pro roli něco podstoupit?
Musel jsem se vzdát jiné práce, ve svém podniku si vzít neplacenou dovolenou,
nemohl jsem zkoušet v divadle. Musel jsem se zříci celé řady věcí. Nelituji
toho, protože takovéto rozsáhlé práce moc není. Podobnou nabídku dostanete pouze
několikrát za život. Musel jsem zhubnout, oholit se. Ale má-li být herec
flexibilní, musí trochu změnit image, visáž, účes.
Když srovnáte roli zubaře Přemysla Krále a strážmistra Karla Arazíma, která
Vám poskytla větší herecký prostor?
Tajemství herectví není ukryté v žádné roli ani v žádném textu, který vám někdo
napíše. To si myslí mladí herci, laici, možná i diváci, že existuje nějaký
charakter postavy, nějaké tajemství. Když vám někdo napíše krásnou roli, můžete
ukázat, co ve vás je. Ale člověk může ukázat jen to, co je v něm, jaký život
žije a jaký je. To všechno může do role vložit.
Jak se Vám líbí četnická tématika?
Moc. Je to příběh o chlapech, kteří žili v uniformě a za první republiky měli
všeobecný respekt a autoritu. Četníci působili na venkově a v malých městech. To
je zásadní rozdíl, ke kterému se budeme možná deset let ještě dopracovávat.
Četníci byli doslova strážci zákona, měli přísné předpisy. Když někoho
vyšetřovali, musel u toho být další veřejný činitel (například starosta obce),
který dohlížel na nestrannost a objektivitu.
Alena Antalová, majitelka květinářství Ludmila Horká
Jak to bylo s vaším obsazením do
Četnických humoresek?
Kapitola sama pro sebe je moje účast na filmových konkurzech. Když mě na nějaký
vyzvali, řekla jsem, kdy hraju, a pozvala pana režiséra, ať se na mě přijde
podívat. Konkurzy nezvládám, nemám na ně sebevědomí. Přitom chápu jejich
důležitost. Když mě zavolali, že mě pan Moskalyk zve na konkurz do
připravovaného seriálu z období první republiky, opakovalo se vše do chvíle, než
jsem začala mluvit o svém nejbližším představení. Řekli mi, že už mě pan režisér
v divadle viděl, a proto si mě vybral. Když jsem si přečetla scénář, byla jsem
nadšená. Jediný problém byl, že mi chtěli ostříhat vlasy, což se doposud za mých
osmadvacet let nestalo. Odmítla jsem to, měla jsem pocit, že by mi ustříhli
hlavu. Závodně jsem plavala, a když mi trenér řekl, že se musím ostříhat, tak
jsem toho radši nechala. Nakonec mě pan Moskalyk přemluvil.
Hrajete tedy majitelku květinářství v Brně Ludmilu Horkou...
Vždycky jsem říkala, že když nebudu hrát divadlo, půjdu prodávat do
květinářství. Když je mi smutno, tak jdu do květinářství a čichám ke kytkám a
pookřeju. Takže se mi splnil sen. Nový účes mi prospěl, a navíc s dlouhými vlasy
jsem odstřihla staré problémy. Ludmila je emancipovaná energická mladá dáma,
takže musela mít bubikopf a kladené vlny. Byla to nádherná doba. Ženy bez
rukaviček, kloboučku a paraplíčka prostě nevyšly ven a podle toho se k nim muži
také chovali.
A jak se líbí natáčení?
Bezvadně. Problém se naštěstí objevil hned na začátku, kdy mě Tomáš Töpfer v
rámci role objal a já byla konsternovaná jako malá holčička. Jsem typ herečky,
která když se stydí, tak je to na ní hrozně vidět. Nejednou mi ty milostné scény
nešly. Měla jsem hrůzu, že ty nejlechtivější nebudu umět natočit. Nevydržela
jsem to a všechno jsem Tomáši Töpferovi vyklopila. Druhý den při natáčení
postelové scény, když jsem se začala klepat, zasáhl a uklidnil mě. Všechno se
zlomilo a už to bylo dobré. Je to zvláštní, protože na divadle se vůbec
nestydím. V Mistrovi a Markétce jsem dokonce nahá na jevišti. Ale přece jen je
něco jiného, když s někým dva měsíce zkoušíte, a když se máte objímat před
kamerou s někým, koho vidíte na vlastní oči poprvé. V každém z nás je úplně
všechno, ale musíte to umět najít.
Petr Kostka,
vrchní strážmistr Šiktanc, během první třináctidílné série penzionovaný velitel
pátrací četnické stanice
Co bych mohl říci ke své roli velitele pátrací stanice? A víte, že nevím. Jsem
totiž toho názoru, že herec má hrát a divák si musí nebo může udělat svůj
vlastní názor. A prozrazovat něco o své roli také nechci. Vždyť nechte diváky a
čtenáře také se na něco těšit. Ale něco přece. Dnes je doba třicátých lete pro
nás již tak vzdálená a neznámá, že je to prostředí tím atraktivnější – a bude se
na co dívat.
Andrea Elsnerová,
mladá četnická hospodyně Anděla Uhlířová (v první třináctidílné sérii):
Anděla je taková holka pro všechno, která uklízí a vaří na četnické stanici. Je
to pravá vesnická holka od rány, přímé a srdečné povahy. Postava Anděly se mi
moc líbila, protože se pohybuje neustále mezi lidmi. A já jsem mezi lidmi také
ráda, což máme společné.
Aleš Jarý,
štábní strážmistr – automobilista Slávek Jiroušek
Jsem rád, že mohu být u toho. Je to seriál z příjemných třicátých let. Mám v něm
hezkou průchozí roli strážmistra řidiče Slávka Jirouška, na kterou jsem velmi
hrdý. Vážím si toho, že se mi poštěstilo potkat režiséra Moskalyka a pozorovat
ho při práci, při které se člověk pořád učí. Myslím si, že v okamžiku, kdy si
člověk ve svém povolání řekne, že už všechno umí, má nejvyšší čas začít dělat
něco jiného.
Zdeněk Junák,
praporčík Ambrož
Když přijela Pavlína Moskalyková z Ameriky do Prahy a viděla ten zástup
„četníků“, tak její reakce byla „Jé, vy jste všichni tlustí!“ … Je fakt, že v
prvních dílech se má role smrskla na postávání a lelkování, navíc hned ze
začátku upadnu v lete na nos a skončím v nemocnici. Ale nakonec scenáristka
využila mé fyzické konstituce a je zaznamenáván i vztah českých četníků k jídlu
… . Kromě toho jsem rád, že se sešli herci opravdu z celé České republiky a v
Praze tak konečně padne představa, že Brňák musí přijít s demižónem v kroji a s
pérem na klouboku.
Ivan Trojan,
strážmistr Bedřich Jarý
Bedřich Jarý – to je věrný pes se smyslem pro humor. Tahle role je pro mě taky
dobrou hereckou příležitostí, protože jsem doposud tak rozsáhlý seriál netočil.
Kromě toho se mi moc líbí období první republiky, i když vím, že z pohledu mé
generace je tato doba zidealizovaná. Vztah k četníkům jsem získal už dříve
prostřednictvím dědečka, který prožil část svého života právě jako četník.
Četníci byli chlapíci, kteří něco uměli a odvedli kus pořádné práce. Byl bych
rád, kdyby ze seriálu lidé poznali, že četníci byli lidé, kteří měli etickou i
morální hodnotu a svou práci chtěli vykonávat dobře. Byla pro ně posláním. O to
se snažím i ve své roli.
Zdena Herfortová, paní Šiktancová
Jak jsem Vám hrála
paní Šiktancová ze seriálu Četnické humoresky?
Jsem ráda, že jsem dostala příležitost v seriálu hrát a setkat se s výbornými
herci, kteří v něm hrají, a s celou atmosférou seriálu. Je to milá rolička,
která nijak nezasahuje do děje. Spíše se někam připlete a trochu dějem zamotá.
Ale ne moc výrazně, protože v seriálu všechno výhradně řeší a vyřeší muži.
Prozradím Vám, že když mě ostříhaly do stylu dvacátých let, tak jsem si
připadala jako moje babička. Role paní Siktancové se mi líbí. Jde o pěknou
paničku z první republiky, která je svým způsobem hýčkaná už jen tím, že je paní
"vrchní". Má své kouzlo a v určitém okamžiku na ni někdy dá i její manžel, který
je k ní velice laskavý a zdvořilý.
Byla jste pro tuto
roli oslovena?
Byla jsem oslovena produkcí seriálu. Tato role není významná svým rozsahem, ale
svou existencí. Je to paní Šiktancová s krásným křestním jménem - Vladěnka.
Taková milá ženuška velitele četnické pátrací stanice, který řeší nejen velké
případy, ale také se nerad chystá na odchod do penze.
Vaším filmovým
partnerem byl Petr Kostka. Jak se Vám s ním hrálo?
Výborně. Je to skvělý partner s osobitým způsobem humoru, který mám ráda.
Jak se Vám pracovalo a
pracuje s režisérem Moskalykem?
Samozřejmě že výborně. Už někdy někdo napsal, že přesně ten režisér, který s
Vámi dělá seriál, není v něčem perfektní? Je profesionálem po všech stránkách.
Dokáže se rozčílit, když se mu něco nelíbí a tak dlouho trvá na svém, dokud
nejsou věci naprosto v jeho vidění. Pan režisér Moskalyk má svůj vlastní humor.
Ale režisér a maminka mají vždycky pravdu. Setkávám se tu i s jinými herci,
například velmi milé setkání bylo s Libuškou Šafránkovou.
Pavlína Moskalyková, scenáristka
Z čeho jste vycházela při psaní scénářů?
Vycházela jsem z námětů, které byly stanovené naší společnou dramaturgií. Nikdo
ještě dosud nezpracoval příběhy četnictva v naší historii v takové míře jako
právě náš tým. Inspirace na seriál se objevila, když jsem psala jeden z dílů
Dobrodružství kriminalistiky, který se odehrával právě v České republice a
hlavní osobou v něm byl strážmistr Havlíček (pozn. v podání Karla Heřmánka).
Takový dnešní Arazím – vynikající četníka, který má své osobní problémy, je na
holky, … .
Specializovala jste se při psaní na určitou oblast zločinů?
Vytvořila jsem pilotní díl, který zatím nese název Slepice versus slepička. Řeší
se v něm dva případy najednou, hlavní postavy se představují, představuje se
Arazím, jeho děvčata, celá četnická pátrací stanice. Rovněž jsem pokračovala
dílem druhým, v němž jsem dovytvořila postavy četnické stanice, především
Bedřicha Jarého v podání Ivana Trojana.
Psala jste role už pro nějaké konkrétní herce?
Je výhodnější, když už máte určitou představu, kdo ji bude hrát.
Antonín Moskalyk, režisér
Co Vás inspirovalo k natáčení seriálu Četnické humoresky?
Nedá se jednoznačně říci, co mě inspirovalo. Člověk nosí námět v hlavě anebo se
k zajímavému projektu dostane. Musíte ale téma zvážit a zjistit, zda bude diváky
zajímat. Projekt Četnické humoresky je na světě už od roku 1992. Jeho duchovním
otcem je policejní rada Michal Dlouhý z Policejního prezídia, který napsal po
škole diplomovou práci o četnících z první republiky. Přišel za mnou s tím, že
je to velmi zajímavý materiál, z něhož by eventuelně mohl vzniknout seriál pro
televizi. Materiál jsem si prostudoval a došel jsem k názoru, že o četnících se
nic podobného netočilo a že o jejich působení už dnešní divák toho moc neví,
možná starší generace má zkreslený ideologický pohled o tom, jak četníci
stříleli do stávkujících dělníků. Rád bych byl trošku konkrétnější. V městech
byla policie se svými „rady Vacátky“, ale na venkově působilo četnictvo. V
plných stavech jich v tehdejším Československu sloužilo čtrnáct tisíc. Elitou
mezi nimi bylo zhruba čtyřicet četnických pátracích stanic jakýchsi „kriminálek“
s obvodem velikosti asi tak půlky dnešního kraje. A přitom typická pátrací
stanice měla zpravidla kolem osmi mužů, disponovala jedním automobilem,
motocyklem se sajdkarou (odborně motorovým kolem), služebním psem a jedním
telefonem. Podle dobových pramenů jedna z četnických pátracích stanic vyřešila
za pět let tisíc sedm set kriminálních deliktů. Z toho je vidět, že byli velmi
výkonní. Obyčejní četníci chodili pěšky anebo jezdili na kole. Navštěvovali
pravidelně svůj rajon, pohovořili se starostou, s lidmi v hospodě a podobně.
Věděli o všem, co se kde stalo a dokázali posoudit, jestli jde o klukovinu anebo
o kriminální delikt. Prostě žili mezi lidmi. Být četníkem byla pro ně čest, byli
vážení, respektováni a neúplatní. Tak o tom vypovídají lidé, kteří jejich
působení ještě pamatují.
Kdo všechno se na tomto seriálu podílí?
Producentem je Česká televize - brněnská tvůrčí skupina Josefa Souchopa a Dariny
Levové, která spolupracuje se SOLO - FILMEM. Ten si vzal na starost především
literární předlohu. Spolupráce je to velice dobrá a plodná.
Jak se Váš nový seriál dostal až do Brna?
Zavolal jsem řediteli brněnského studia České televize PhDr. Zdeňku Drahošovi. I
když jsme se vůbec neznali, byl velmi příjemný a nabízený projekt Četnické
humoresky ho zaujal. Ihned následovala jednání s panem ředitelem a s již
zmíněnou tvůrčí skupinou Josefa Souchopa a Dariny Levové, ve které seriál
vzniká. Spolupráce s nimi byla a je velmi vstřícná, profesionální a na vysoké
úrovni. Mám pocit, že ten projekt mají rádi a dělají všechno pro to, aby dobře
dopadl. To nás velmi sbližuje, osobně mám z toho radost a rád bych jejich důvěru
nezklamal.
Příběhy vychází ze skutečných případů. Kde všude jste čerpali náměty?
Diplomová práce byla pouze teoretickým materiálem. Pan Dlouhý nám dodal celou
řadu případů, které se skutečně staly, z archívů a novinových článků. Všechny
případy mají autentický základ. V každém díle se řeší souběžně dva případy,
které se někdy dokonce prolínají. Pouze scénárista Makovička má příběhy
monotématické. Jsou však také rozvětvené.
Řekl jste, že Četnické humoresky jsou ryze moravský seriál.
To není zcela přesné. Je to seriál, jehož patronem je sice moravské televizní
studio, ale je určen pro diváky z celé republiky. Považuji za správné, jde-li o
moravskou oblast, moravskou pátrací stanici, brněnské studio, aby v seriálu
hráli především moravští herci. Jsem přesvědčen, že každý region má své kulturní
zázemí, které je potřeba prezentovat. Herci potřebují nejen prezentaci a získání
nových zkušeností, ale mít i pocit, že hrají „celostátní ligu“. Nechci však
rozlišovat herce na moravské a české. Řada vynikajících herců v regionech neměla
dosud dostatečnou a adekvátní možnost objevit se v projektech, které je dostanou
do obecného podvědomí.
Kde všude budete natáčet?
Prostor pro natáčení je velice široký - střední a jižní Morava. Dominantním
místem jsou však přestavovaná kasárna na Staňkově ulici v Brně, kde můžete točit
po celý rok bez ohledu na počasí. Celý seriál bude natočen v reálech. Dávám jim
přednost před studiem. Důvodů pro to mám dost, jsou doložitelné i mojí
zkušeností (v Dobrodružství kriminalistiky nebyl ani metr studia), ale podrobně
to rozebírat na tomto místě je zbytečné.
Do role četnického strážmistra Karla Arazíma jste obsadil herce Tomáše
Töpfera. Proč právě jeho?
Seriál bude mít i něžně humorný nadhled. Proto jsem hledal herce, který toto v
sobě má - smysl pro humor, razantnost, což Tomáši Töpfrovi nechybí. Důležité ale
je, že svou roli začal mít rád od samého začátku, přizpůsobil se jí, zhubl
patnáct kilo, nechal se oholit, vyvázal se z divadla a velice se natáčení těšil.
Jeho „pravou rukou“ je Ivan Trojan, rovněž vynikající herec se zvláštním krásným
humorem. Vrchního šéfa pátračky bude hrát Petr Kostka, s nímž už léta pracuji a
znám jeho všechny obrovské přednosti. K těmto třem základním pilířům přistupuje
brněnská část pátračky - Zdeněk Junák, Jan Grygar, Erik Pardus, Stanislav
Zindulka a další. Nechybí tu role pro jednotlivé díly, ani role procházející
celým seriálem.
Jak jste spokojený s průběhem natáčení seriálu?
Když se ohlédnu zpátky, tak všichni lidé dělali zázraky. Musíte však brát také v
úvahu, že se v Brně dosud tak velký seriál nerealizoval. Snažili jsme se do
práce vnést nějaký systém a jistou odpovědnost – každý za svou profesu. Myslím
si, že se to z velké části podařilo. Povedl se i náš původní záměr – spojení
všech herců dohromady. Jsou zde vidět pouze kvalitativní rozdíly a žádné
regionální, místní, … . Buď je někdo dobrý nebo špatný. Potěšilo mě, že na
Moravě, v Brně a okolí, je řada vynikajících herců, kteří jen potřebují dostat
šanci, aby se o nich více vědělo. Doufám, že seriál toto do jisté míry naplní.
Objevili se při natáčení nějaké problémy?
Problémy se objeví pokaždé, jde jen o to jaké a jak je vyřešit. Je náročné
sehnat všechny staré grunty, které musí odpovídat skutečnosti, sehnat techniku.
I když jsme koupili pěknou prvorepublikovou motorku, přece jen je to starý křáp,
který občas stávkuje. Tyto problémy jsme ale zmapovali a víme, co musíme ještě
doorganizovat, nějakým způsobem doplnit a vyměnit. U každé dobovky záleží na
způsobu vyřešení problémů a jejich srovnání, aby po filmové i televizní stránce
věrohodné.
Jsou prostředí v seriálu autentická anebo jste je museli upravovat?
Jsou absolutně reálné. Jen jsme je museli občas vyčistit a zvelebit např.
žebřiňáky, mašinami, pořádným hnojištěm, zvířaty.
Od března 2000 natáčíte dalších deset dílů …
Největším problémem jsou herci, které jsme už dost „vytřískali“. Jádro četnické
stanice zůstalo stejné. Jenom někdo odejde do penze a někdo přibude. Také se
vymění některé ženské postavy.
Jak se Vám pracuje v Brně?
V Brně se mi pracuje velice pěkně. Vyrostl jsem ve Šlapanicích, takže jde
vlastně o můj comeback. Potkal jsem tu nejen staré přátele, ale i nové bezvadné
lidi.