Potřebuješ taky ty mě?
21. 6. 2007
Seděla v knihovně na židli a hlavu měla skloněnou nad tlustým svazkem čehosi. Stoupl si za ní a chvilku jí pozoroval. Vzpomínal na chvíli kdy ji viděl poprvé… Tenkrát nevěděl co ho na ní tak zaujalo, ale dnes by to řekl bez rozmýšlení. Něco z ní vyzařovalo a když se mu poprvé podívala svýma smutnýma očima do těch jeho, byl ztracený. Ona byla to nejkrásnější co ho potkalo v tomhle světe plném krutých a proradných lidí. Byla…jiná. Tak jako on. Rozuměla mu víc než kdo jiný. Můj anděl, říkával si vždycky. Ale pak ho trochu bodlo u srdce….Můj smutný anděl, prolétlo mu hlavou. Nikdy mu neřekla co se stalo, ale byla smutná… i když se usmívala její oči se neusmívaly nikdy. Trápilo ho to,ale neuměl jí pomoct.
„Ahoj!“
Trochu sebou cukla a otočila se. Po tvářích jí tekly slzy. Sklonil se k ní a prstem se je snažil setřít.
Trochu sebou cukla a otočila se. Po tvářích jí tekly slzy. Sklonil se k ní a prstem se je snažil setřít.
„Andělé přece nepláčou,“ řekl veselým tónem ale srdce se mu svíralo.
„ A to ti nakukal kdo?“
Pokrčil rameny.
Pokrčil rameny.
„ Andělé pláčou. To jen ti to jim slzy způsobili už je nevidí.“ Její tón byl více než smutný.
Tiše si povzdychl. Obešel stůl a sedl si naproti ní.
„Kdybys mi třeba řekla…
“Co? Co bych ti měla říct?“
“Co? Co bych ti měla říct?“
Zaklapla trochu hlučněji knihu až se na ně pár jiných návštěvníků otočilo.
Nervózně si prohrábl vlasy rukou.
Nervózně si prohrábl vlasy rukou.
„…kdybys mi řekla co ti je, andílku. Možná bych ti mohl pomoct.“
Opřela si hlavu o ruce a na delší dobu se mu dívala do očí…. Co se změní když to bude vědět? Nic, odpověděla si sama. Tak maximálně by jí litoval a to nechtěla.
„Jestli jsem podle tebe anděl, pak mám „zlomená křídla“, “ pronesla tiše.
Zavrtěl hlavou. „ Anděl se zlomenými křídly? To mi chceš říct?
Sklopila oči a dlouze se nadechla.
Zavrtěl hlavou. „ Anděl se zlomenými křídly? To mi chceš říct?
Sklopila oči a dlouze se nadechla.
„ Já vím že by si mi chtěl pomoct, ale věř mi že i tak už děláš hodně jen tím že se mnou jsi. To ty jsi můj anděl. Ty mě držíš nad vodou. Prosím neodcházej možná tě potřebuju,“ ukápla jí slza „abych mohla „létat“ .
Díval se na ní. Nevěděl co říct.
Náhle se mu podívala naléhavě do očí.
“Ale potřebuješ taky ty mě?“, pronesla do ticha.
“Ale potřebuješ taky ty mě?“, pronesla do ticha.
Komentáře
Přehled komentářů
naprosto... je to nádherný... bolí mě z toho duše, ale je to krásný, krásně smutný... jak dokážeš slovy vyjdřit to, co já si jen myslím?? Piš dál....
krásné...
(anya, 2. 7. 2007 11:14)