Posledni Kapka Krve-3.cast
5. 7. 2007
Poslední kapka krve 3.část
"Rose, já tě zaškrtím! Vždyť jsem říkal, žes to byla to, kdo mě sem pozval. A ty, že ne! Co po mě chceš?" vyjedu na svoji kamarádku, která vystoupí ze stínu stromů.
--------------------------------------------------------------------------------
"Ale Lizz, já jsem ti vážně nic neposílala. Žádný vzkaz," namítá.
"Jo?! Tak co tady teda potom strašíš?!" rozhořčím se.
"Čekám na tebe a pozoruju tě. Nechtěla jsem věřit tomu, že bys byla tak hloupá a sama šla v noci na hřbitov. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli teda doopravdy tak učiníš, tak jsem tě vyhlížela, a když jsem tě uviděla, začala jsem tě stopovat…" vysvětlují Ros.
Na tohle nemám skoro nic co namítnout snad jen… "A jak to, že jsem tě neviděla? Vždyť jsem se ohlížela, jestli mě někdo nesleduje. A nikdo za mnou nebyl!" protestuji. Domnívám se totiž, že jsem kápla na věc.
"To mě naopak těší. Aspoň vím, že jsem tě sledovala dobře, protože kdybys o mě věděla, tak by to asi nebylo co platný. Docela jsem ale začala mít strach, když jsem viděla, že se nevracíš. Už jsem se chtěla za tebou vydat. Takže říkáš, že tam nikdo nebyl, jo?"
"Ne, nebyl," přiznám svou hloupost a naivitu.
"Takže to tě někdo pěkně napálil, ha ha," směje se mi.
V tu chvíli na ni dostanu šílený vztek. Ona se mi ještě bude posmívat. To tak!
"Zmlkni a vypadni. Nech mě na pokoji. Nepotřebuju, abys mě hlídala jak nějaký mimino!" vyháním ji.
"No, ale co já vzmůžu, když se tak chováš," ušklíbne se ta zmije.
"Vypadni!" zařvu hystericky ačkoliv je něco málo po půlnoci a tady, na hřbitově, se to jaksi víc než nehodí.
Smích ji ztuhne na tváři. Vždycky jsem byla výbušnější povahy, ale my dvě jsme se takřka nikdy nepohádaly, pokud nepočítám ty různé maličké šarvátky, natož abych na ni zdvihla hlas a to jsem nyní udělala.
Dál už neprotestuje. Doopravdy se otočí a zamíří k hlavnímu vchodu, od něhož jsem nyní přišla. Asi se jí nechce jít zadem. Přestože je přední brána určitě zamčená, plot tam není moc vysoký a pro Rose určitě nebude žádný problém jej přeskočit.
Jsem sama. Opět úplně sama. Před chvíli jsem si rozhádala svoji nejlepší a snad jedinou pravou kamarádku, která měla o mě strach, že dokonce šla v noci kvůli mně na hřbitov. Já za to na ni ječím. To není přiměřené, ne ne ne, to si nezaslouží.
S černým svědomím se pustím na cestu. Nedokázala jsem nic. Nevím, kdo mi zanechal záhadný lístek naškrábaný příšerným písmem. I když ono nebylo hrozné, jako že by ten dotyčný neuměl psát, ale bylo jiné. Takové starodávné.
Momentálně jsem vstoupila na nejstarší a nejpochmurnější část hřbitůvku. Jsem mimo. Hlavu mám plnou blbostí, ze nichž mě znenadání vytrhne zahoukání sýčka. Kdesi jsem četla, že když houká sýček, znamená to smrt. Na pověry jsem však nikdy nevěřila. Neměla jsem zatím tu čest se setkat s případem, který by se dal k nějaké pověře přičíst na účet. Černá kočka mi nikdy přes cestu nepřeběhla, vrabci se mi nehádali před oknem, sny jsem mívala normální bez jakýchkoli záhad či útrpných scén. To všechno bylo donedávna. Do včerejška. Teprve včera jsem se ocitla hrůze tváří v tvář. A má ji doopravdy hnusnou. Celou bílou, ze kterých vystupují černé, uhrančivé oči s červeným světýlkem. Z úzkých rtů vykukují dva delší zuby, špičáky… Brrr! Jenom při pouhé vzpomínce mi naskočí husí kůže a uklepu se, jako bych si vypěstovaný strach chtěla ze sebe setřást. Pohlédnu na stříbrný kotouč, který se náhle vyhoupl zpoza mraků. Podle všeho je v úplňku. Děsivá představa. Sama v noci na starodávném hřbitově při svitu měsíce. Vzápětí se však musím opravit. Sama zas tak úplně nejsem. Za nedalekým stromem se cosi mihne. Chtělo se to snad přede mnou schovat, takže to ví o mé přítomnosti. Jakby taky nevědělo. Já si tu klidně stojím na volném prostranství, kde jsem nejvyšším bodem a ještě mě ozařují měsíční paprsky.
"Húúúúúú!"
Brrrr! Oklepu se snad ještě víc. Tentokrát je sýčkův hukot nějak strašně blízko. Snad jakoby se ozýval z poloviny kmene stromu, nímž se schoval neznámí.
"Rose, Ros? To jsi ty?" vykňuknu. Jsem strachy bez sebe. Tohle nemohla být Rosie, ta by se snad přede mnou neschovávala. Ledaže by mě chtěla postrašit. Ale proč by to…
"Rosie? Ros! Tohle jsou blbé žerty!" vykřiknu ještě jednou.
Nic.
Ticho prořízne zašustění. Jakoby se plášť rychle mihl ve vzduchu a rozčísl jej tak.
Zbrkle se ohlédnu. Nic nevidím. Jenom spoustu hrobů. Ne, sem jsem neměla chodit. Vůbec jsem na tenhle zpropadený hřbitov neměla lízt!
"Húúúúú!"
Už toho mám tak akorát dost. Půjdu. Honem pryč. Udělám sotva pár kroků, když v tom mi cosi zastoupí cestu.
Černý plášť, jež klidně mohl být původcem zasvištění se volně snáší až k zemi. Osoba je v něm zahalená tak, že jí je vidět jen hlava. Bílá hlava, na které se dost kontrastně vyjímají černé oči s červeným plamínkem. Tmavé vlasy se volně snáší kolem obličeje skoro na ramena. Tak, jako včera se v poslední řadě podívám na ústa v slepé naději, že jsem se zmýlila. Ne, nespletla jsem se. Zuby z nich vyčnívají. Instinktivně si sáhnu na krk, jakoby bych chtěla najít místo, kam se mi třeba za chvíli ty špičáky zakousnou.
Na bílé tváři se roztáhne ledový úsměv. Ta stvůra ví. Přistoupí ke mně o krok blíž a já o dva zbrkle ustoupím šikmě dozadu. Nemám čas se podívat za sebe, takže se přetáhnu přes polorozpadlou mohylu. Spadnu na znak, div si nevyrazím dech. Au, to bolí.
Chci rychle vstát, ale to už je Bertík (tak jsem si svého upírka přejmenovala) u mě. Teď. Teď to přijde. Teď se mi zakousne do krku.
Radši zavřu oči. Nechci to vidět, ne nechci.
Nic se neděje.
Otevřu nejdřív jedno oko a vzápětí druhé. Herbert se nade mnou sklání a podává mi bílou, kostnatou ruku. Podívám se na ni a tvářím se asi dost nechápavě. Ne asi, ale určitě, protože já to nechápu doopravdy. Podívám se tedy do jeho obličeje. Usmívá se. Páni, on se usmívá! Copak je normální, aby se upír usmíval?? A nešel mi doslova po krku?? Hm, asi jsem za svůj život potkala málo upírů, protože toho o nich zrovna moc nevím. Vždycky jsem si byla jistá jejich krvelačností. Nebo že by byl Bertík výjimečný upír? Taková ta rarita?
Vstanu. Pokusím se vyškrábat se na vlastní nohy, leč podávanou ruku nepřijmu. Kdo ví, co to je za fintu.
Stáhne ji tedy zpátky. Úsměv mu však z tváře nezmizí. Začínám pochybovat o jeho duševním zdraví. Začínám asi tušit, kdo mi napsal ten lístek starodávným písmem. Ano, bylo starodávné. Divím se, že za těch dvě stě let nezapomněl psát.
"Tvé jméno jest Lizz, pravdu dím?" zeptá se mě náhle. Škubnu sebou. Má docela hezký tón hlasu, který je jistě ještě zachovaný z dob jeho života, jinak z něj číší tajemno a je jaksi ochraptělý, asi dost dlouho neřekl ani hlásku.
Na jeho otázku odpovím kývnutím hlavy. Vykolejil mě svým chováním., což ostatně dnes není poprvé.
Moje úmysly vzít do zaječích mě opustí. Nemůžu tvrdit, že bych neměla strach, to ne. Jsem neustále v pozoru, abych když tak mohla vzít nohy na ramena, ale nějak mě tenhle člověk zajímá. Proč je upírem, když mě ani nechce zabít??
Noc je překrásná. Měsíc, jenž v úplňku se nachází přímo oslňuje. Noc jako stvořená k něčemu ojedinělému. Noc, kdy by člověk jen těžko litoval, že zemřel, neboť zemřít při svitu měsíce je krásné. Naposledy se na něj podívat a pak v zřítelnicích vyhasne život, ten plamínek, který hřál i studil.
Jemný vánek si pohrává s korunami stromů. Listy šustí a jehličí se povznáší na slabých větvičkách. Tam, za tou kamennou zdí. Tam mezi zšedlými náhrobky staletých koster, které již dávno rozežral čas. Tam, mezi košatými lípami, jež pamatují časy, kdy zde hořely svíce. Tam.
Kostelní hodiny odbyly půl jedné. Já tu sedím na mohyle jakéhosi (ehm) Edwarda a po boku mi sedí upír. Mluví tím svým sípějícím hlasem a vypraví mi o svém krátkém životě, o své smrti.
"…I tenkrát, snad dvě stě let již tomu je, co se to událo. To já ještě mladý byl, když tady, u řeky, stávalo jen pár maličkých stavení. V jednom z nich jsem i já přebýval. V něm jsem se narodil a vyrůstal. A žil, leč pouze krátkou dobu, než přišla smrt. Ta ukrutná nestvůra, noční můra všech zdejších. To od potních vandráčků přicházely zprávy, jak v nedalekém kraji řádí mor. Každý, kdo zavčas neutekl, zemřel. Sem se to nikdy nedostalo, ačkoli vedlejší ves byla jak po vymření. Lidé děkovali Bohu a věřili, že to on je zachránil před utrpením a zkázou. Jen já ne. Když jsem to dal najevo, lidi mě proklínali a kolovali o mně zvěsti, že pocházím od ďábla. Sousedi zanevřeli na naši rodinu, odsuzovali nás za to. Táta mě nadával, ale nakonec uznal, že to není k ničemu platné. A maminka tiše trpěla. Nikdy si to neodpustím. Stále vidím její smutné oči, v nichž se co chvíli objevila slza smutku. Nadával jsem si, ale to už bylo pozdě. Došlo to dokonce tak daleko, že když jsme se jednou v noci probudili, chalupa byla v plamenech. Já jsem utekl. Rodiče však nikoli a má mladší sestra uhořela též, neboť ji matka nechtěla pustit. Pokoušel jsem se je zachránit, ale oheň se mi samotnému nepodařilo uhasit, nikdo mi nepomohl, a vytáhnout jsem je nestihl. Tehdy, bylo mi sedmnáct, jsem probrečel každou chvíli. Nenáviděl jsem se. To kvůli mému vykřikování a nevíře v Boha musela má rodina zahynout tak ošklivou smrtí. Pokoušel jsem se najít někde místo jako čeledín, abych měl kde bydlet, žel všichni mě coby rašivého psa odháněli od prahu svého stavení. A tak jsem zůstal úplně sám uprostřed širého světa. Nikoho jsem neměl, neměl jsem kde žít. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo skládání básní. V bídě a chudobě jsem měl spoustu inspirace, leč nebylo mi to k ničemu. Verše jsem tak akorát mohl rýt do kmene stromu. Hladověl jsem. Tu se sice někdo smiloval a daroval mi kůrku plesnivého chleba, ale s tím se zkrátka nedalo žít. Slábl jsem a slábl. Domníval jsem se, že brzy nadejde konec. I proto jsem se vrátil. Miluji tuhle ves, narodil jsem se tady, prožíval krásné dětství v kruhu svých nejbližších. Tehdy již uplynulo pět let od mého úprku. První místo, kam jsem se vydal byl tenhle krchov. Hledal jsem místo posledního odpočinku své rodiny, ale nenalezl jsem jej. Pak jsem zašel k místu, kde stávala naše chalupa. Nebyla zde po ní ani památka, pokud nepočítám několik posledních kusů zdiva, které si ještě nerozebrali lidé a velké černé plochy spáleniště. V mysli mi vyplouvali na povrch vzpomínky, když jsem tady stál před pěti lety a zoufale se pokoušel uhasit šířící se oheň vodou ze studě, kterou jsem nosil v kýblech. Byl jsem zoufalý. Ten hrozný pocit bezmoci mě prostoupil opět po tak dlouhé době. Jak rád bych to vzal zpět a nevystupoval proti Bohu. I teď vím, že neexistuje. Bůh odpouští a mě neodpustil. Mě zabil. To kvůli němu jsem ještě ten den skočil to místní řeky. To kvůli němu jsem nemohl dál žít. On může za smrt tolika nevinných lidí, jako byli mí rodiče, má malá sestra. Neříkám, že já jsem byl čistý jak okvětí lilie, ale mě potrestal už tím, že jsem se najednou ocitl v ničemné bídě. A co ti, co zapálili náš domov, naši chalupu? Ti nebudou potrestáni? Ti si klidně žili a vůbec nic se jim nestalo. Nerozumím tomu. Je to tak zvláštní, tak nespravedlivé! Voda byla studená jako led. Podzim se chýlil ku konci a na trůn nastupovala zima. A pak jsem se stal tím, čím jsem nyní. Nedivím se tomu. Věděl jsem, že to tak dopadne, neboť do nebe bych se nedostal, když jsem nevěřil v Boha, což byla v té době rarita, a do pekla také ne. Zůstal jsem tady. Zemřel jsem nepřirozenou smrtí a navěky budu strašit zde, pokud mě však někdo neodstraní. To by se ten někdo ale musel najít a toho bohdá nebude!"
Dlouhá řeč to byla. Poslouchala jsem jeho příběh a dost mě zaujal. Najednou jsem si začala vážit všech, které jsem měla. Herb je příkladem toho, když někdo ztratí někoho blízkého. On přišel o rodinu a následně i o život. Tak proč se hádat? Proč mezi sebou vyvolávat spory, když jsme tady jen tak krátkou dobu?
"Proč, proč jste mi to vyprávěl?" zeptám se po hodné chvíli. Nechápu, nač se mi tady, na hřbitově, zpovídá upír. Člověk, který už není člověkem. Ztracená existence.
"Abys to věděla. Chtěl jsem to někomu říct. Potřeboval jsem se někomu svěřit. V dobách, kdy jsem byl živ se mi to nepovedlo. Neměl jsem komu vylít své srdíčko. I proto jsem si tě dnes sem pozval. Předpokládám, že jsi sem šla po nalezení mého vzkazu."
Přikývnu. Dnes jsem teda nějak výřečná.
Hodiny odbyly jednu hodinu.
Podívám se směrem, kde je by měl stát kostel. V hlavě mám zmatek. Otočím se po svém společníku a -
"Kde jste? Herberte?" vyjeknu do tmy.
Nic. Žádná odpověď, žádná reakce.
Tatam je pohoda, pocit bezpečí. Bezpečí? S upírem? Holka, ty blbneš na kvadrát…
Vstanu. Myslím, že jsem tady už byla dost dlouho a teď, když je všude kolem takové hrozné ticho… Ne, tady se něco děje. Je to takové zvláštní. Ještě před chvílí se tady vedl družný hovor a nyní je to taky jak po vymření. No jo, co taky můžete chtít po hřbitovu.
Rozvážně zamířím k vratům.
"Húúúúúú!" projede tichem. Je to jako nůž, který prořízl svým ostřím něčí tělo. Úplně nadskočím, otočím se po zvuku a pokouším se očima proniknout mezi hustě porostlé větve protější lípy. Po pravé straně se cosi šustne. Opět sebou škubnu a ještě stihnu zahlédnout cíp černého pláště, který hned zmizí ve tmě. Co to je za podivnou hru? Proč se přede mnou schovává? Teď se mi cosi mihne nad hlavou. Rychle ji skloním, abych zabránila střetnutí a když poté vzhlédnou, vidím černého netopýra! Neříká se o upírech, že se proměňují v netopýry, ty pochybné a neprozkoumané tvory naší planety, noční letce? Fuj, úplně mi naskočila husí kůže! Otočím se na patě a opět mířím k východu. Zahlédnu ještě otevřený hrob. Můj upír se pohybuje dozajista v mé blízkosti, což potvrzuje neustálé šustění černého pláště. Jsem už nedaleko východu, brány dělící normální svět od světa zesnulých, když přímo za sebou zaslechnu zašeptání. Zní krátce, jen jedna slabika, která mi převelice připomíná mé jméno. Neotočím se, pouze se zastavím. Cítím, jak se jemně zdvihá vítr, něco se ke mně blíží, ale já prostě nejsem schopná se otočit ani udělat další krok dopředu.
Už je to blízko, strašně blízko. Jdi, utíkej, radí mi vnitřní hlas, ale ačkoli bych tak převelice ráda učinila, nejsem toho ani náhodou schopná. Mé drahé končetiny se nechtějí dát do pohybu. Oči mám vytřeštěné hrůzou.
"Lizz," zachraptí to hned za mnou. Poslední kapička. Ještě před chvílí jsem se s tímto stvoření, jež nosí lidské tělo, cítila bezpečně. Herbert mi nepřipadal nijak nebezpečný, ale teď jsem hrůzou bez sebe. Je to upír, krvelačná bestie.
"Lizz," řekne těsně u mého pravého ucha.
A pak už jen ucítím, jak jeho dva špičáky projedou mým krkem, aby mohl nasát i tu poslední kapičku krve.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář