Zpev Andela....2.
2. 4. 2007
Zpěv anděla - část 2
"Přijede můj bratranec!!!" A. D. ráno nadšeně běhala po bytě a uklízela. "Pozítří sem dorazí! Holky, až ho uvidíte, zblázníte se!"
"Fešák?" zeptala se Ronael.
"To je slabý slovo! Je nádhernej...já nebejt jeho sestřenice..."
"Můžu ho sbalit?"
"Vždyť už máš dva!"
"No...jeden sem, jeden tam...není to fuk?"
"Tobě asi jo, ale nevím, jestli to bude fuk jemu."
"A když bude?"
"Dělej si, co chceš."
Ségolene je moc neposlouchala. Bylo jí líto včerejší noci, měla pocit, že něco udělala špatně. Zrovna jí běželo hlavou, že se zeptá Chrisovi matky, jak to s ním je. Proč by taky nemohla? Jistě měla důvod o něm mlčet před rodinou, ale možná když se zeptá...
Paní Thortonová seděla na zahradě - jako vždy se svým manželem a Ségoleninými rodiči. Ségolene se před ní postavila a vyrušila je.
"Ehm...paní Thortonová?"
"Ano, Ségolene?"
"Musím s vámi mluvit, máte čas?"
"Jistě."
Vstala a následovala Ségolene do domu. Vypadala trochu udiveně.
"Děje se něco?"
"Ne, mám jen otázku...doufám, že se na mně nebudete zlobit..."
"Tak povídej."
"Byla jsem se ze zvědavosti podívat do přízemí...máte to tam moc hezké."
"Děkuji, ale to není moje práce. To je vše?"
"Ne...já tam někoho viděla...jmenuje se Chris a prý je to váš syn..."
Paní Thortonová ztěžka polkla.
"Znáte se?"
"Svým způsobem. Párkrát jsem s ním mluvila."
"Aha. No, divím se, že s tebou mluví. Ano, je to můj syn. Nechtěla jsem vám tady nic o něm říkat, nikdy si to nepřál. Respektuji ho."
"To jistě, ale...mluví se mnou, ale nechce, abych ho viděla. Tvrdí, že je zrůda."
Paní Thortonová se na chvíli odmlčela. Pak ale promluvila:
"Víš, Ségolene, on to neměl v životě zrovna lehké...je mu pětadvacet a už si toho zažil dost. Lidé ho příliš nebrali a chovali se k němu naprosto otřesně. Pojď za mnou!"
Ségolene následovala paní Thortonovou do jejího pokoje. Tam paní Thortonová vyndala ze šuplíku nějaký balík.
"Tady mám fotky. Ukážu ti je, ale nesmíš nikomu říkat, že jsi je viděla. Třeba Chrisovi nějak pomůžeš. Já už nevím, co s ním dělat..."
"Jistě." Ségolene si vzala od paní Thortonové balík a otevřela jej. Vytáhla fotky ven. Hned na první uviděla malého chlapce s rozpraskanou ránou na tváři. Na dalších už viděla dospělého muže...jedna fotografie byla z nějaké oslavy. Viděla spoustu lidí a v popředí byl vcelku pohledný muž s tmavými vlasy spadajícími do obličeje...ten mu ale znetvořila velká mokvající rána a pár malých ranek kolem. Měl rozpraskané rty...mohl být velmi hezký, ale takhle...
Hned na další fotce viděla zřejmě stejnou oslavu, jenom měl ten muž přes tvář omotanou černobílou palestinu. Viděla jen jeho temně modré oči.
"To je Chris, že?"
"Ano, to je můj syn. Ani A. D. ho nepoznala...je to hrozné, žije tady a vlastní sestra ho nezná."
"Je to zvláštní." Ségolene podala balík s fotkama zpět. "A to mu tak vadí, že ho uvidí vlastní rodina, která ho už stejně zná?"
"Ne, ale máme často návštěvy...a teď jste se nastěhovali vy....prostě mu to vadí. A mě vadí, že je dole. Můžeš s tím něco dělat?"
"Pokusím se, ale...včera v noci jsem trochu vylítla...půjdu se omluvit a uvidíme."
"Chrisi?" Sešla dolů a volala ho, jenže se neozýval. Volala na něj dlouho a hledala ho všude po pokojích, jenže ho nikde nemohla najít. Nakonec to vzdala a vrátila se zklamaně nahoru.
Uběhly dva dny, Chris se neukázal, za to se objevil bratranec A. D. Když vešel do dveří, všechny dívky zůstaly ohromeně stát. Byl vysoký, vypracovaný, měl černé vlasy, bradku a jasné oči, nemluvě o uhrančivém pohledu, kterým dostal každou. Byl to typický playboy. Ronael k němu hned běžela a sama se představila.
"Čau, já jsem Ronael."
"Jo, A. D. mi o tobě už vyprávěla do telefonu..." usmál se. "Jsem John."
"Snad neříkala nic špatného..."
"To ne, jen samou chválu."
Ronael se obrátila k Ségolene.
"A tohle je má sestra Ségolene."
"Těší mě." podal jí ruku a podíval se jí zhluboka do očí. Bezděčně se začervenala.
"Mně taky." pousmála se
John následoval A. D. do kuchyně, zatímco sestry po sobě vrhly významný pohled.
"To je teda borec!" poznamenala Ronael. "Chci ho!"
"No počkej, už jich máš dost!"
"Snad ho nechceš ty?!"
"Ne, nechci! Ale ty už bys měla tři chlapy! Jak to zvládáš?"
"Jsem nymfomanka...ne, prostě to musíš umět."
"Já bych to teda nedokázala..."
Večer byl klidný a pohodový. Celá domácnost seděla v obýváku u televize. Ronael pojídala čokoládovou zmrzlinu s nohama na stole, Ségolene četla knihu, rodiče se dívali na nějaký film a A. D. s Johnem si povídali. Nikoho nic nerušilo.
"Booože, to je ale blbost!" poznamenala znuděně Ronael při pohledu na nezdařilé vtipy v komedii, která zrovna běžela. "Baví to někoho???"
Nikdo jí neodpověděl, tak se znovu pustila do zmrzliny.
"A tohle už mi taky nechutná...pořád stejná chuť...stereotyp!"
"A co bys chtěla?" podivil se John. "Musíš si sama vynalézt zmrzlinu s promněnlivou chutí, jinak ti neporadím."
"To by bylo fajn. Řekla bych si, že chci zrovna vanilkovou a byla by vanilková...waw!"
Pak se v obývacím pokoji ozval ještě jeden hlas, který tam nepatřil. Ségolene ho znala. Patřil Chrisovi...
"Ahoj..."
Vzhlédla. Byl to on! Stál ve dveřích, v roztrhaných džínách a košili, kolem tváře tváře palestinu, kterou viděla na fotografii. Těkal očima z jednoho na druhého. Všichni na něj udiveně zírali. První promluvila jeho matka:
"Ahoj....myslela jsem, že už tě tady nahoře nikdy neuvidím!"
"Chrisi?" Ségolene se nestačila divit. "Co tady děláš?"
Ronael na něj zírala dosti upřeně.
"To je ten tvůj duch?"
A. D. třeštila oči.
"Mami? Kdo je to???"
"Tvůj bratr, A. D. ...Nechtěl, abys ho znala, ale teď je tady. Chris."
"Ahoj, A. D." pozdravil Chris. A. D. jen zírala.
"To ne...já něco tušila, ale že to bude pravda..." vypadala rozrušeně. "Ty...ty jsi můj bratr?"
"Jo, jsem tvůj bratr."
"A...a....ahoj... ... promiňte, půjdu teď do svého pokoje..." vstala a šla pryč.
"To rozdýchá." poznamenala klidně Ronael. Vůbec si s tím nelámala hlavu. Spíš ke Chrisovi pohlédla a zeptala se:
"Hulíš?"
"Prosím???" ozvala se její matka.
"Tedy...ehm...to jsem nechtěla říct..."
Ségolene vstala, aby si Chrise lépe prohlédla.
"Tak nejdříve se přede mnou schováváš, a teď...uf..."
"Chci s tebou mluvit, Ségolene." řekl a pokynul, aby šla za ní.
Byli sami v kuchyni.
"Myslím, že je zbytečné se schovávat. Nějak jsem nad sebou přemýšlel a rozhodl jsem se, že budu tady."
"Prima rozhodnutí! Co tě k tomu přimělo?"
"Zaslechl jsem, že přijede bratranec...dlouho jsem ho neviděl a kromě toho..."
"Co?"
"Nic. Půjdu za ním."
"Chtěl jsi se mnou mluvit, vzpomínáš si?"
"Už nechci." Rychle odkráčel do obýváku. Ségolene si sama pro sebe zavrtěla hlavou a vydala se za ním.
Bavil se se svým bratrancem. Neslyšela o čem, ale po chvíli se oba na Ségolene obrátili a John kývnul. Usmál se na ni. Ségolene mu úsměv opětovala a dokonce i zamávala. Chris přimhouřil oči a sundal si palestinu. A. D. zalapala po dechu, což upoutalo jeho pozornost.
"Co?!"
A. D. se pousmála, až se jí na tváři objevil ďolíček.
"Nic...O. K. ..."
"Mám to odmalička, zvykej si."
"V pohodě..."
Chris po A. D. vrhl ještě jeden výhružný pohled a pak se podíval na Ségolene...mrkla na něj. Rozhodla se, že si k nim přisedne.
Všichni se s Chrisem vzrušeně bavili, jako by ho skutečně neviděli celé věky. John mezitím Ségolene objal kolem ramen a přitáhl si ji blíž.
"No, Ségolene...máš krásné jméno. Francouzské?"
"Jo, jsem z Francie. A to jméno je blbý..."
"Ne, mně se líbí. Ty se mi líbíš....jenže se zdá, že nejsem sám." Hodil okem po Chrisovi, který je nenápadně pozoroval. "Víš, nemám Chrise zrovna moc v lásce, je divný..."
"Hmmm...já ho moc neznám, ale nemyslím si o něm nic špatného."
"To ho vážně neznáš. Je hrozně zamlklý, a přiznejme si to...je to zrůda."
Ségolene najednou Johna prudce odstrčila.
"Tak na tomhle mi zrovna moc nezáleží!"
"Ale no tak, cože taková agres? Snad jsem toho tolik neřekl..."
"Řekls toho víc než dost!!!"
"Tak promiň, takhle jsem to nemyslel...jsi hezká holka a je přece normální, že se o tebe muži uchází...a bojují o tebe..."
"O mně nikdo bojovat nemusí, umím se rozhodnout sama."
"To jistě...věřím...ale jen aby ses rozhodla správně..."
Uběhlo několik dní. Chris i John se viditelně (k velkému zklamání Ronael) o Ségolene ucházeli, John však o něco otevřeněji a provokativněji. Jednou někdo hlasitě a naléhavě bušil na dveře Ségoleniného pokoje.
"Dále!"
Byla to Ronael.
"Ségolene...musíš něco vědět!"
"Povídej..."
"Zaslechla jsem rozhovor Johna s Chrisem..."
"A?"
"John řekl Chrisovi, ať tě nechá na pokoji...docela ho urážel...že prý je zrůda a debil a nemá u tebe žádnou šanci."
V Ségolene se zvedla vlna nenávisti a prudce vstala ze židle od zrcadla.
"Zabiju ho! Nenávidím ho! John u mně nemá žádnou šanci!!! ... A Chris?"
"Někam šel..."
Ségolene vyběhla z pokoje a namířila si to rovnou do přízemí. Cestou narazila na Johna.
"Kam běžíš, zlato?"
Zastavila se před ním a vrazila mu facku. Pak pokračovala v cestě, zatímco John zůstal stát jako opařený.
"Za co?!"
"Chrisi?"
V přízemí byla tma, ačkoliv byl den. Chtěla si rozsvítit, ale nemohla najít vypínač...pak něco uslyšela. Znělo to jako pláč...
"Chrisi?" Nahlédla do místnosti se zrcadlem. Nikdo tam nebyl. Prošla chodbou až do dalšího pokoje. Byly v něm staré bedny s novinama a vším možným harampádím...a na jedné z nich seděl Chris s hlavou v dlaních. Plakal.
"Chrisi?..." Ségolene k němu přiběhla a stáhla mu ruce z obličeje. "Ronael mi řekla, co se stalo...John je blbec."
"Ne, má naprostou pravdu, Ségolene...ty máš na lepší než jsem já."
"A proč myslíš, že ti ostatní jsou lepší?!"
"Podívej se na mého bratrance a na mně..."
"No....ano, je tu jeden velký rozdíl. On je kretén a ty skvělý člověk." Najednou si uvědomila, že se jí Chris vlastně líbí...ne, že je do něj zamilovaná. Nechtěla si to přiznat, ale dostal ji...uvědomila si to až potom, co se jí John takhle zhnusil.
Chris se pokusil usmát.
"Hmmm...a já jsem zrůda..."
"Přestaň!" Okřikla ho Ségolene. "K něčemu se ti přiznám...líbíš se mi. Hrozně moc se mi líbíš..."
"Já ti to nevěřím..."
"Nevěříš? A jak ti to mám dokázat?!"
"Nedokazuj...proč taky? Nenamáhej se." Setřel si slzy a vzdychl. Pak se ale znovu rozplakal. Ségolene ztěžka polkla. Sama se bránila slzám zoufalství.
"Prosím, Chrisi...věř mi...miluju tě!"
Trochu ho to zarazilo. Pohlédl na ni. Ségolene na chvíli uhla pohledem, ale pak se přiblížila a políbila ho.
"Miluju tě, Chrisi!" Začala jej líbat a Chris jí to brzy opětoval...
Chris a Ségolene byli spolu a netajili se tím. Johnovi se to ale vůbec nelíbilo. Všude o nich roznášel pomluvy, které nebyly pravdivé a věčně je urážel. Tak to trvalo spoustu dní, než zase John odjel.
"Konečně je ten parchant pryč, nenávidím ho!!!" Vykřikla Ségolene, když za sebou John zavřel dveře. "Z celého srdce doufám, že už ho nikdy neuvidím!"
"Tak to jsme dva." potvrdil Chris. "Nevím, co to do něj vjelo. Nikdy takový nebyl...no jo, holka...a ještě tak krásná jako ty!"
Ségolene se zaculila.
"Ale, dost těch lichotek. Pojď se mnou raději koupit do města nějaký dárek pro ségru...příští týden má narozeniny."
"Tak jo. Půjčím si auto a jedem."
Ve městě se to hemžilo lidmi. Jakoby všichni nakupovali zásoby na celý rok. Ségolene se divila, protože jindy nikdo nechodil a ulice byli docela vylidněné, ale teď...určitě někde byli slevy nebo tak něco.
"Kam půjdem?" zeptal se Chris.
"Koupím jí asi nějaký šperk, pořád básní o nějakém stříbrném přívěšku...a pak zajdem pro nějakou bonboniéru."
"Hmm, to je na tobě. Jenom doufám, že tu nebudeme dlouho..."
"Ah, to jsem čekala...vy muži..."
Procházeli kolem vytrín s knihami, když se kolem nich mihl hlouček mladíků. Chris hned upoutal jejich pozornost a vykřikli:
"Prokrista! Netvor!" Začali se hlasitě smát. Ségolene se zlostně obrátila a vyštěkla:
"Parchanti!!! Puberťáci zasraní!"
"Nelíbí se mi, když takhle mluvíš..."
"Mně se nelíbí, když takhle mluví oni!"
"Nevšímej si jich!"
Cestou narazili ještě na několik takových lidí. Ségolene z toho byla smutná. Když přijela domů, ani neměla chuť na večeři. Rovnou se zavřela do svého pokoje a přemýšlela, proč jsou lidé tak zlí. Začínala je nenávidět.
Ozvalo se bušení na dveře.
"Ségolene?" Byl to Chris.
"Pojď dál!"
Vešel.
"Nebuď smutná..."
"A jak to mám podle tebe udělat?"
"Normálně...hele, mně už to taky štve, ale jsem si zvykl...mám to odmalička...už ve škole to bylo hodně zlé."
"Ty si to nezasloužíš! Já ty lidi nesnáším!!!"
"My si vystačíme sami, ne? Nepotřebujeme, aby nám do našeho vztahu někdo kecal..."
Ségolene přikývla a Chrise políbila.
"Zůstaň tady. Nechci, abys dnes v noci někam chodil...."
"Fajn."
Uběhl týden. Ségolene se konečně podařilo zkontaktovat se se starými přáteli a domluvila se s nimi, že přijedou a zkusí si něco zahrát. Sama složila píseň a chtěla si ji vyzkoušet. Byla to píseň o lásce, v trochu temném podání, ale text se každému líbil.
Přijeli. Tři kluci - kytarista Mike, basák Enrique, bubeník Steve a její dobrá kamarádka, klávesačka Aurora. Přivezli sebou vše, co bylo zapotřebí. Dohodli se, že budou zkoušet v přízemí.
Aurora se k Ségolene hned vrhla a objala ji.
"Ahoj, zlato, jak se máš?"
"Fajn, představím ti mého přítele..." Ségolene na chvíli odešla a pak se vrátila s Chrisem.
"Tohle je Chris...Chrisi, to je má kamarádka Aurora."
Podali si ruce, ale Aurora se na Chrise podivně zadívala.
"Jdeme zkoušet, ne?" řekla Ségolene, když si toho všimla...
"Jo, jasně, jdeme."
Ségolene zazpívala bezchyby.
"To bylo úžasný!" řekla Aurora. "Máš fakt talent...a jestli jsi to skládala sam....klobouk dolů!"
"Dík!"
"A poslouchej...ten tvůj přítel....on tě přitahuje?"
"Jo." odsekla Ségolene a nasadila kamenný výraz. "Proč?"
"No, neuraž se...ale podle mně je to zrůda."
"Tak tohle si nech!"
"Promiň...já tě nechtěla urazit, jen ti říkám svůj názor. Co to má s tváří?"
Ségolene mlčela. Držela se, aby Auroře jednu nenatáhla.
"Tak fajn, promiň...už mlčím. Jedno nahrávací studio s námi chce nahrát demo. Hledají nové talenty."
Ségolene se zvedla nálada.
"Vážně? To je úžasné!!!"
"Že jo? Máme se tam dostavit příští měsíc..."
"To je skvělé!"
Dny plynuly a Ségolenin život vypadal nadějně, až na jednu jedinou věc - vztah s Chrisem byl poslední dobou zvláštní. Lidem se z jistých důvodů nelíbilo, že jsou spolu a věčně se jim vysmívali. Chris začínal být uzavřený a odtažitý a čím dál tím častěji se zdržoval v přízemí jako tehdy. Ségolene se to vůbec nelíbilo, její vztah ke společnosti se zhoršil, a tím pádem se jí ani pro společnost nechtělo zpívat, ačkoliv zpěv milovala.
Ségolene seděla s Chrisem v obýváku. Nemluvil, jen zíral do země.
"Co je s tebou, Chrisi?"
"Nic...přemýšlím..."
"Nad čím?"
"Nad námi..."
"A co je s námi???"
Chris se zhluboka nadechl.
"Ségolene...hrozně moc tě miluju, ani to nedokážu říct. A proto mě napadá, jestli nebude lepší, když se spolu rozejdeme..."
"Panebože, a proč?"
"Ty můžeš mít lepší život, najít si někoho lepšího...kolikrát už jsi byla kvůli mně smutná! Nemůžu se na to dívat..."
"Ale...přece...přece nebudeš poslouchat lidi! Já to bez tebe nepřežiju!" vhrkly jí slzy do očí.
"Promiň, ale já prostě nemůžu...rozcházím se s tebou. Vůbec si nezasloužíš žít takový život. Můžeš být šťastná, nikdo tě nebude pomlouvat, že chodíš se zrůdou..."
"Mně je ale jedno, co říkají lidi!!!" hlas se jí třásl. Udělalo se jí zle.
Chrisovi také vhrkly slzy do očí.
"Miluju tě...miluju...zkus pochopit, že tě prostě nechci trápit!"
"Zrovna to děláš..." rozplakala se.
"Promiň mi." Chris vstal a rychle někam odešel. Ségolene vyběhla za ním.
"Chrisi!!! To přece nemůžeš!" Připadalo jí to jako noční můra. Chris zabouchl dveře od přízemí a zamkl. Ségolene na ně začala bušit jako šílená.
"Otevři, prosím tě! Chrisi!!!" Neotvíral. Jeho kroky se vzdalovaly. Svezla se v slzách na zem a dlouho plakala...
Podívala se na sebe do zrcadla. Venku se už stmívalo, v pokoji svítila jen malá lampička, jejíž světlo jí zrovna nelichotilo. Měla výrazné kruhy pod zarudlýma očima. Byla hrozně unavená, tak jako nikdy. Cítila se hrozně. Ta šílená láska ji zevnitř spalovala jako hrozná nenávist k lidem okolo. To oni za všechno mohli...
"Chrisi..." zašeptala s bolestí v hlase. "Proč?"
Náhle popadla židli a mrštila jí do zrcadla. Ozvala se ohlušující rána, řinčení a zrcadlo se vysypalo z rámu...rozlétlo se tisíce střípků. Ségolene si klekla na zem a popadla jeden z větších kusů.
"Miluju tě..." Řízla sedo vnitřní strany zápěstí. V tom okamžiku jí z kůže vytekl čůrek rudé krve a zkapal na podlahu. Totéž udělala s druhou rukou.
"Miluju..." Řezala dál jako nepříčetná. "Nebudu bez tebe..."
Na podlaze už byla velká krvavá kaluž. Smočila v ní prst a napsala:
"NIKDY BEZ TEBE..."
Ležela na podlaze v černých šatech a krvi jako padlý anděl. Nápis vedle její hlavy ukazoval na velké utrpení, stejně jako krvavé šmouhy kolem. Už nedýchala. Srdce dotlouklo. Utekla od zlých lidí, utekla od nich daleko...tak daleko, jak jen mohla...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář