Upířu Zamek..6.
2. 4. 2007
Upíří zámek - část 6
Naskytl se jí pohled na prázdnou místnost, potaženou jen rudým kobercem. V rohu stály vysoké svícny a uprostřed místnosti katafalk s černou rakví. Byla zavřená. Carolinu se na chvíli zmocnil pocit děsu, měla chuť se obrátit a utéct, ale nakonec přistoupila blíž. Nadechla se.
"Tak...teď!" zašeptala sama k sobě a opřela se vší silou do víka. Bylo hrozně těžké. Tlačila, ale posunulo se jen o pár centimetrů. To však stačilo na to, aby viděla dovnitř. Nespatřila Vincentův obličej, ten měl ještě zakrytý víkem, ale sáhla dovnitř a prohmatávala mu okolí pasu. Brzy na něco narazila. Zabralo jí asi půl hodiny, než se jí podařilo věc odepnout, ale když pak uslyšela zacinkání, srdce jí poskočilo radostí. Měla to! Klíče!
Vrátila se ke svému pokoji, do vázy vhodila Helenin klíč a pádila k východu. Mezi množstvím klíčů hledala ten správný. Když jej našla, rychle si odemkla a sněhem se brodila k bráně. Bylo chladno. Ze stájí uslyšela dupat a ržát koně. Na nohou měla jen střevíce na podpatku, takže její nohy byly velice brzy promrzlé - a to teprve odemykala bránu.
Brána zavrzala a otevřela se. Carolina pohodila klíče do sněhu, sundala si boty a rozběhla se. Na hliněné, zamrzlé půdě někdo odhrabal sníh, takže se jí běželo dobře. Kolem ní se míhaly zasněžené stromy a nízké keříky, vedoucí do lesa. Tam se taky musela vydat.
Slunce začínalo hřát, ale jen slabě. Carolina neměla naději, že ji zahřeje, ale doufala, že brzy doběhne k nějakému domu. Doufala, že není zase tak daleko od civilizace...
Zámek za ní někam zmizel, stal se jen malinkým, černým bodem na obzoru. Bylo poledne a konečně se dostala do lesa. Byl temný, tichý, chladný. Za dobu, co tady byla, zde potkala jen jedinou srnu, která ale hned zmizela. Jinak nic, žádný život. Seděla na kládě a oddychovala. Běh ji trošku zahřál, ale když seděla, začínala jí být postupně ještě větší zima, než byla.
Za chvíli vstala a šla dál. Nemůže tu přece zůstat....
Začalo se stmívat. Carolina si nabrala plnou hrst sněhu a vložila ji do úst. Měla žízeň. Kolem ní se rozprostíral jen hustý les. Pustiny okolo zámku dávno zmizely, Vincent by ji už zřejmě ani nenašel...a kdyby ano, vrátila by se? Začínala nad tím uvažovat, jelikož situace vypadala beznadějně. Nakonec se rozhodla zůstat v lese. Přespí na kládě a ráno se zas vydá na cestu. Nebylo jiné řešení...
Uběhl týden. Carolina narazila uprostřed lesa na nějakou podivnou sochu, připomínající anděla s roztaženými křidly. Padla mu k nohám, unavená, vyhládlá, promrzlá na kost. Semkla své zledovatělé ruce a sípavým hlasem šeptala:
"Bože, odpusť. Nevážila jsem si toho, co mám a zradila jsem vlastní rodinu. Odpusť mi a šetři mou ztrápenou duši. Nemůžu dál...pomoz mi..." Vysílením se opřela o sochu a po tváři se jí svezla slza. Ani ji necítila - i tváře měla jako led. Její šaty byly promočené sněhem, nehřály už ani trochu. Bylo jí to všechno jedno. Nezvládne jít dál, nešlo to.
Zavřela oči. Měla pocit, že se vzdaluje. Že usíná...odněkud uslyšela hrát pomalou, tichou písničku...tutéž, co si zpívala Sophia při své popravě! Nevědomě si ji také začala broukat. Ukolébavala ji. Začínalo jí být teplo - příjemné, krásné teplo. Usínala a jako by se nořila do sladkého, věčného snu. Melodie se ztrácela někde v dáli. Carolina se svezla do sněhové peřiny a usla...usla navždy.
Komentáře
Přehled komentářů
tak to je fakt úžasný =o)...namohla jsem od toho odtrhnout oči...jen se užítám zvědavostí, co asi udělal Vincent, když zjistil, že je pryč =o)
wow
(Luna, 26. 6. 2008 18:49)