Kapitola 4
Objev Teslovy cívky a transformátoru
(základní části každého rádia a televize)
Na čas jsem se úplně oddal radosti z kreslení strojů a vymýšlení nových forem. Byl to mentální stav úplného štěstí, jaký jsem v životě dosud nepoznal. Myšlenky přicházely v nepřerušovaném proudu a jedinou těžkostí, kterou jsem měl, bylo je zachytit. Kousky zařízení, které jsem vymyslel, byly pro mne absolutně skutečné a hmatatelné v každém detailu. Rád jsem si představoval neustále běžící motory, protože duševnímu zraku skýtaly fascinující pohled. Když se přirozený sklon vyvine ve vášnivou touhu, člověk směřuje ke svému cíli v sedmimílových botách. Za méně než dva měsíce jsem vyvinul fakticky všechny typy motorů a modifikací systému, které jsou nyní spojovány s mým jménem a které se používají pod mnoha dalšími jmény po celém světě. Možná bylo způsobeno božskou mocí, že existenční nutnost vyžadovala dočasné zastavení této stravující aktivity mysli.
Přišel jsem do Budapešti, pobídnut náhlou zprávou, jež se týkala telefonního podnikání, a ironií osudu se stalo, že jsem přijal místo projektanta v Ústřední telegrafní kanceláři maďarské vlády za plat, o němž si vyhrazuji právo pomlčet. Naštěstí jsem brzy vzbudil zájem hlavního inspektora a nato jsem byl zaměstnán při výpočtech, konstrukcích a návrzích rozpočtu ve spojení s novými instalacemi, dokud nebyla dána do provozu nová ústředna, kdy jsem převzal vedení tohoto oddělení. Znalosti a praktické zkušenosti, které jsem získal během této práce, byly velice cenné a toto zaměstnání mi dalo bohaté příležitosti pro vycvičení mých vynálezeckých vloh. Udělal jsem několik vylepšení na přístroji z centrální stanice a zdokonalil telefonní opakovač, který nikdy nebyl patentován, ani veřejně popsán, ale nemusel bych se za něj stydět ani dnes. Organizátor podniku, pan Puskas, si povšiml mé účinné pomoci, a po skončení mé činnosti v Budapešti mi nabídl místo v Paříži, což jsem rád přijal.
Nikdy nezapomenu na ten hluboký dojem, který ve mě vyvolalo ono magické město. Po svém příjezdu jsem se několik dní potuloval ulicemi v němém úžasu nad tímto novým divadlem. Atrakcí bylo mnoho a byly neodolatelné, ale bohužel jsem peníze utratil hned po svém příjezdu. Když se mě pan Puskas zeptal, jak se mi daří na novém působišti, popsal jsem výstižně svoji situaci slovy, "Nejhorších je posledních dvacet devět dní v měsíci."Vedl jsem dosti činorodý život, kterému se nyní říká "Rooseveltovský styl". Každé ráno, bez ohledu na počasí, jsem chodíval z bulváru St. Marcel, kde jsem bydlel, do krytého bazénu na Seině; vrhnul se do vody, přeplaval jsem bazén sedmadvacetkrát a potom jsem šel hodinu pěšky do Irvy, kde byla umístěna továrna společnosti. Tam jsem si o půl sedmé dal dřevorubeckou snídani a potom jsem nedočkavě vyčkával na oběd, mezitím jsem louskal tvrdé oříšky pro dílovedoucího, pana Charlese Batchellora, který byl blízkým přítelem a pomocníkem Edisona. Zde jsem se dostal do kontaktu s několika Američany, kteří si mě zamilovali, protože jsem dobře ovládal kulečník! Těmto mužům jsem vysvětlil svůj vynález a jeden z nich, pan D. Cunningham, předák z Mechanického oddělení, mi nabídl vytvoření akciové společnosti. Tento návrh mi připadal velmi komický. Neměl jsem nejmenší představu, co tím myslel až na to, že to byl americký způsob, jak dělat věci. Nic z toho však nebylo a příštích několik měsíců jsem musel cestovat z místa na místo ve Francii a Německu a léčit nemoci elektráren.
Po svém návratu do Paříže jsem jednomu ze správců společnosti, panu Rauovi, předložil plán na vylepšení jejich dynam a byla mi dána příležitost. Můj úspěch byl naprostý a potěšení členové představenstva mi udělili výsadu vyvíjet automatické regulátory, které byly velmi žádoucí. Krátce nato byly nějaké potíže s osvětlovacím zařízením, které se právě instalovalo na novém nádraží ve Strassburgu, Alsasko. Přívodní dráty byly vadné a při otevírací ceremonii zhasla velká část stěny z důvodu elektrického zkratu, právě za přítomnosti starého císaře Viléma I. Německá vláda odmítla poskytnout záruky a francouzská společnost utrpěla vážné ztráty. Díky mým znalostem německého jazyka a mým předchozím zkušenostem mi byl svěřen obtížný úkol narovnat naše záležitosti a počátkem roku 1883 jsem odešel na tuto misi do Strassburgu.
Několik příhod z tohoto města se mi nesmazatelně vrylo do paměti. Podivuhodnou souhrou náhod tam v té době žila řada mužů, kteří se později proslavili. Později jsem říkával, "V tomto starém městě byla bakterie velikosti. Ostatní dostali tuto nemoc, ale já unikl!" Praktická práce, korespondence a konference s úředníky mě nadměrně zaměstnávaly ve dne i v noci, ale jakmile jsem byl schopen urvat pro sebe trochu volného času, zkonstruoval jsem v mechanické dílně naproti nádraží jednoduchý motor, na který jsem si z Paříže přivezl nějaký materiál. Provedení experimentu se však protáhlo do léta toho roku, kdy se mi konečně dostalo zadostiučinění, když jsem viděl rotovat motor napájený střídavým proudem o různých fázích a bez kluzných kontaktů nebo komutátoru, jak jsem to vymyslel před rokem. Cítil jsem intenzivní radost, ale nedá se to srovnávat s delíriem štěstí, které následovalo po prvním objevu.
Mezi mé nové přátele patřil i bývalý starosta města, pan Sauzin, jehož jsem již do určité míry seznámil s tímto a dalšími vynálezy a jehož podporu jsem se snažil získat. Byl mi upřímně oddán a předložil můj projekt několika zámožným lidem, ale k mému hlubokému zklamání nenašel odezvu. Snažil se mi pomoci všemi možnými způsoby a přicházející první červenec 1917 mi připomíná formu "pomoci", jíž jsem obdržel od tohoto okouzlujícího muže, která sice nebyla finanční, nebyla však méně hodnotná. V roce 1870, když Němci vtrhli do této země, pan Sauzin získal dost velký pozemek na St. Estephe 1801 a došel k závěru, že neví o jiné vhodnější osobě než já, která by měla zkonzumovat tento vzácný nápoj. Mohu říci, že toto byla jedna z nezapomenutelných příhod, o nichž jsem hovořil. Můj přítel na mě naléhal, abych se vrátil do Paříže, jakmile to bude možné a vyhledal tam podporu. Velmi rád bych to udělal, ale má práce a vyjednávání se protahovaly v důsledku všech možných drobných překážek, jimž jsem musel čelit, takže tou dobou se situace zdála být bezvýchodná. Abyste si mohli udělat obrázek o německé důkladnosti a "zdatnosti", zmíním se zde o jedné poněkud legrační příhodě.
Ve vestibulu měla být umístěna žárovka a po zvolení správného místa jsem nařídil montérovi, aby připojil dráty. Po chvíli práce došel k závěru, že to musí konzultovat s inženýrem a také to udělal. Inženýr měl několik připomínek, ale nakonec souhlasil, že lampa by měla být umístěna dva palce od místa, které jsem označil já, načež montér pokračoval v práci. Potom inženýr začal mít starosti a řekl mi, že bychom to měli oznámit inspektoru Averdeckovi. Zavolali jsme tedy tuto důležitou osobu, která záležitost přezkoumala, prodiskutovala a rozhodla, že lampa by měla být umístěna o dva palce zpět, což bylo místo, jež jsem prve označil já! To ale nebylo všechno; Averdeck mi oznámil, že o této věci informoval vrchního inspektora Hieronimuse a že bych měl počkat na jeho rozhodnutí. Vrchní inspektor se však z důvodu naléhavých povinností mohl uvolnit až za několik dní, ale nakonec přišel a následovala dvouhodinová debata, po níž rozhodl posunout lampu o dva palce dopředu. Mé naděje, že toto rozhodnutí je konečné, se rozplynuly, když se vrchní inspektor ke mě obrátil a řekl mi, "Regierunsrath Funke je příliš puntičkářský, že si netroufám dát příkaz k umístění této lampy bez jeho výslovného schválení." Byly tudíž učiněny přípravy na návštěvu tohoto významného muže. Začali jsme uklízet již časně ráno a když Funke přišel se svojí družinou, byl slavnostně přijat. Po dvou hodinách rozmýšlení náhle zvolal, "Už musím jít!", ukázal rukou na místo na stropě a nařídil mi umístit lampu tam. Bylo to přesně ono místo, které jsem původně vybral já! Tak to šlo den za dnem s různými obměnami, ale byl jsem rozhodnut vytrvat za každou cenu a nakonec bylo mé úsilí odměněno.
Na jaře 1884 byly všechny nesrovnalosti vyřešeny, zařízení oficiálně předáno a já se vrátil do Paříže v radostném očekávání. Jeden z úředníků mi slíbil štědrou odměnu v případě úspěchu, rovněž budou vzaty v úvahu zlepšení, která jsem provedl u jejich dynam a doufal jsem, že dostanu značnou sumu. Jednal jsem se třemi úředníky, které pro jednoduchost označím jako A, B a C. Když jsem se obrátil na A, řekl mi, že by měl rozhodnout B. Tento gentleman zastával názor, že o tom může rozhodnout jedině C a ten si byl zcela jistý, že rozhodovací pravomoc má jedině A. Po několika marných kolech mi bylo jasné, že mou odměnou je hrad ve Španělsku.
Mé totální selhání sehnat kapitál na vývoj bylo dalším zklamáním a když mě pan Batchellor nabádal, abych odešel do Ameriky s perspektivou překonstruování Edisonových strojů, rozhodl jsem se zkusit štěstí v Zemi neomezených možností. Ale svoji příležitost jsem téměř promarnil. Prodal jsem svůj skromný majetek, zabezpečil byt a nacházel jsem se na nádraží, když jsem viděl, jak vlak odjíždí ze stanice. V tu chvíli jsem zjistil, že mé peníze a lístky jsou pryč. Co dělat, bylo otázkou. Herkules měl spoustu času na rozmýšlení, ale já se musel rozhodovat, když jsem běžel podle vlaku s rozporuplnými pocity pulzujícími v mém mozku jako oscilace kondenzátoru. Odhodlání a obratnost mi pomohly získat trochu času a nakonec se mi podařilo nalodit se na loď do New Yorku se zbytkem svých svršků, několika básněmi a články, které jsem napsal a s balíčkem výpočtů, týkajících se řešení několika neřešitelných integrálů a mého létajícího stroje. Během plavby jsem většinu času seděl na zádi lodi a čekal na příležitost zachránit někoho z vodního hrobu bez nejmenšího pomyšlení na nebezpečí. Později, když jsem vstřebal určitou dávku amerického smyslu pro praktičnost, jsem se chvěl a žasnul při vzpomínce na svou pošetilost. Setkání s Edisonem bylo památnou událostí v mém životě. Byl jsem ohromen tímto podivuhodným mužem, který bez podpory v začátcích a vědeckého vzdělání tak mnoho dokázal. Já studoval tucet jazyků, přehrabával se v literatuře a umění a strávil svá nejlepší léta v knihovnách čtením všech druhů knih, jež se mi dostaly do rukou, od Newtonovy "Principie", až po romány Paula de Kocka, a měl jsem pocit, že jsem většinu času promarnil. Ale zanedlouho jsem poznal, že to byla nejlepší věc, kterou jsem mohl udělat. Během několika týdnů jsem získal Edisonovu důvěru, a bylo to právě díky mému vzdělání.
Zaoceánský parník Oregon, v té době nejrychlejší parník, měl oba osvětlovací stroje porouchané a díky tomu byl odjezd lodi opožděn. Protože nadstavba byla postavena až po jejich instalaci, bylo nemožné je vymontovat z podpalubí. Potíže byly vážné a Edison byl velmi znepokojen. Večer jsem vzal nezbytné nástroje a šel na palubu plavidla, kde jsem zůstal přes noc. Dynama byla ve špatném stavu, měla několik zkratů a přerušení obvodů, ale s pomocí posádky se mi podařilo je opravit. V pět hodin ráno, když jsem šel po Páté Avenue směrem k dílně, jsem potkal Edisona s Batchellorem a několika dalšími, kteří se vraceli domů si odpočinout. "Zde je náš Pařížan potloukající se po noci," řekl. Když jsem mu řekl, že přicházím z Oregonu a že jsem opravil oba stroje, mlčky se na mě podíval a šel dál bez jediného slova. Ale když poodešli kousek dál, zaslechl jsem jeho poznámku, "Batchellore, je to dobrý chlapík." A od té doby jsem měl úplnou svobodu v organizování své práce. Téměř po celý rok byla má pracovní doba od 10:30 dopoledne do 5 hodin příštího rána bez denní přestávky. Edison mi řekl, "Měl jsem hodně pracovitých pomocníků, ale takového jako jsi ty, jsem tu ještě neměl." Během tohoto období jsem zkonstruoval dvacet čtyři různých typů standardních strojů s krátkými jádry a jednotným vzorem, které nahradily ty staré. Správce mi slíbil padesát tisíc dolarů za dokončení tohoto úkolu, ale ukázalo se, že to byl kanadský žertík. To mi způsobilo bolestivý šok a na své místo jsem rezignoval.
Bezprostředně potom se na mě obrátili nějací lidé s návrhem na vytvoření společnosti na obloukové lampy pod mým jménem, s nímž jsem souhlasil. Zde jsem měl konečně příležitost vyvinou motor, ale když jsem toto téma nadhodil svým novým společníkům, řekli, "Ne, my chceme obloukovou lampu. Nás nezajímá váš střídavý proud." V roce 1886 byl můj osvětlovací systém, založený na obloukových lampách, zdokonalen a přizpůsoben pro osvětlení továren a pouliční osvětlení a byl jsem volný, ale bez jiného vlastnictví než překrásně vyrytého balíčku akcií hypotetické hodnoty. Potom následovalo období boje v novém prostředí, pro něž jsem nebyl připraven, ale nakonec jsem se dočkal odměny a v dubnu 1887 byla založena společnost TESLA Electric Co. skýtající laboratoř a zařízení. Motory, které jsem tam postavil, byly přesně takové, jaké byly v mých představách. Nepokoušel jsem se vylepšovat jejich konstrukci, ale pouze jsem reprodukoval obrázky, které se objevovaly v mých vizích a pracovaly vždy tak, jak jsem očekával.
Na začátku roku 1888 byla uzavřena dohoda se společností Westinghouse na výrobu široké škály motorů. Ale ještě musely být překonány velké problémy. Můj systém byl založen na použití proudu o nízké frekvenci a odborníci z Westinghouse schválili 133 cyklů za sekundu s cílem zajištění výhodnější transformace. Nechtěli opustit své standardní formy přístrojů a mé úsilí se muselo soustředit na přizpůsobení mého motoru těmto podmínkám. Další nezbytností bylo vyrobit motor schopný efektivně běžet na této frekvenci se dvěma přívodními dráty, což nebylo snadné docílit.
Na konci roku 1889 mých služeb v Pittsburghu nebylo již třeba, a tak jsem se vrátil do New Yorku a pokračoval v experimentální práci na Grand Street, kde jsem ihned začal konstruovat vysokofrekvenční stroje. Konstrukční problémy na tomto neprobádaném poli byly nebývalé a zcela mimořádné a byly spojeny s mnoha těžkostmi. Zavrhnul jsem indukční typ, obávaje se, že bych nemusel získat vlny přesně sinusového průběhu, který byl tak důležitý pro rezonanční činnost. Díky tomu jsem si ušetřil spoustu laboratorní práce. Dalším odrazujícím rysem vysokofrekvenčního alternátoru se jevila být proměnlivá rychlost otáčení, což značně limitovalo jeho použitelnost. Již dříve jsem si při demonstracích před American Institute of Electric Engineers všiml, že se několikrát ztratilo vyladění a bylo nutné je znovu nastavit, a dosud nebylo vynalezeno zařízení, které jsem vynalezl dlouho potom, čili prostředek pro řízení otáček strojů tohoto druhu do takové míry, že se změní o malou část jedné otáčky při extrémním rozsahu zátěže. Také z mnoha dalších důvodů se zdálo být žádoucí vynalézt jednodušší zařízení na výrobu elektrických oscilací.
V roce 1856 lord Kelvin předložil teorii vybíjení kondenzátoru, ale dosud nebyla vytvořena praktická aplikace tohoto důležitého poznání. Viděl jsem, jaké jsou zde možnosti a přistoupil k vývoji indukčního přístroje na tomto principu. Můj pokrok byl tak rychlý, že jsem již na své přednášce v roce 1891 mohl ukázat cívku dávající jiskry dlouhé pět palců. Při této příležitosti jsem přítomným inženýrům na rovinu řekl o nedostatcích spojených s transformací pomocí této nové metody, zejména o ztrátách v jiskřišti. Následný výzkum ukázal, že je lhostejné, jaké médium je použito - ať to byl vzduch, vodík, páry rtuti, olej nebo proud elektronů, účinnost byla vždy stejná. Tento zákon je velmi podobný zákonu, jímž se řídí přeměna mechanické energie. Můžeme upustit závaží z určité výšky kolmo dolů, nebo jej přenést do nižší úrovně po jakkoli zakřivené dráze, je to nevýznamné, pokud jde o množství práce. Naštěstí však tato stinná stránka není fatální, protože při správně dimenzované rezonanci je dosažitelná účinnost obvodu 85 procent. Od doby mého časného oznámení tohoto vynálezu vešel tento v univerzální užívání v mnoha odvětvích, ale čeká jej ještě větší budoucnost.
Když jsem v roce 1900 docílil mocné výboje o délce 1000 stop a jiskřící proud kolem zeměkoule, vzpomněl jsem si na první nepatrné jiskry, jež jsem pozoroval ve své laboratoři na Grand Street a cítil jsem vzrušení podobné tomu, když jsem objevil rotační magnetické pole.
Kapitola 5
Když se ohlížím zpět na události mého minulého života, uvědomuji si, jak jemné jsou vlivy, které formují naše osudy. Jako ilustrace může posloužit příhoda z mého mládí. Jednoho zimního dne jsem se společně s několika dalšími chlapci vydal na túru na strmou horu. Sníh byl hluboký a teplý jižní vítr jej činil vhodným pro naše účely. Bavili jsme se házením sněhových koulí, které se kutálely dolů po svahu, přitom na sebe nabalovaly další sníh a my soutěžili, komu se vytvoří větší koule. Náhle jsme viděli kouli, která začala nadměrně růst, nabyla obrovských rozměrů, až byla veliká jako dům a hnala se hřmotně do údolí s takovou silou, že se třásla zem. Díval jsem se na ni jako očarovaný a nechápal jsem, co se stalo. Několik týdnů jsem měl před očima tuto lavinu a žasnul jsem, jak je možné, že něco tak malého může narůst do takových nesmírných rozměrů.
Od té doby mě vždy fascinovalo zvětšení slabých vlivů, a když jsem o řadu let později začal studovat mechanickou a elektrickou rezonanci, byl jsem tím zaujat od samého začátku. Nebýt tohoto mocného dojmu, spokojil bych se možná s malými jiskrami, které jsem získal se svou cívkou a nikdy bych nevyvinul svůj nejlepší vynález.
Mnoho technicky vzdělaných mužů, velice schopných ve svých speciálních oborech, ale ovládaných pedantským duchem a krátkozrakých, prohlašuje, že kromě indukčního motoru jsem dal světu velmi málo vynálezů pro praktické použití. To je však tragická chyba. Nová myšlenka nesmí být posuzována z hlediska okamžitých výsledků. Můj střídavý systém přenosu elektrické energie přišel v psychologický moment jako dlouho očekávaná odpověď na palčivé otázky průmyslu a ačkoli musel být překonán značný odpor a usmířeny - jako obvykle - protichůdné zájmy, komerční využití na sebe nedalo dlouho čekat. Nyní tuto situaci porovnejme například s mojí turbinou. Člověk by si myslel, že tak jednoduchý a krásný vynález, mající mnoho rysů ideálního motoru, by měl být okamžitě přijat a bezpochyby by za podobných podmínek takto přijat byl. Ale očekávaný přínos rotačního pole neučinil stávající stroje bezcennými; naopak, stalo se přidanou hodnotou. Systém se nabídl do nových oborů podnikání, stejně jako pro zlepšení starých. Případ mé turbiny je zcela rozdílný. Je to radikální obrat v tom smyslu, že její úspěch by znamenal opuštění zastaralých typů motorů, na jejichž vývoj byly vynaloženy miliardy dolarů. Za takových okolností musí být pokrok pomalý a možná největší překážky tvoří předpojaté názory, vytvořené v myslích odborníků z řad organizované opozice.
Hned den poté, co jsem měl tuto skličující zkušenost, jsem potkal svého přítele a bývalého asistenta, Charlese F. Scotta, nyní profesora elektrického inženýrství na Yale. Dlouho jsem jej neviděl a byl jsem rád, že mám příležitost si trochu popovídat v mé kanceláři. Naše konverzace přirozeně přešla na moji turbinu a já se rozpálil do běla. "Scotte," zvolal jsem, unešen vizí nádherné budoucnosti, "Moje turbina pošle všechny tepelné motory na světě do šrotu." Scott si rukou mnul bradu a přemýšlivě se podíval stranou, jako kdyby dělal nějakou kalkulaci. "To bude ale pořádná hromada šrotu," řekl a odešel bez jediného slova.
Tento a další mé vynálezy však nebyly ničím jiným než kroky vpřed určitým směrem. Při jejich vyvíjení jsem jednoduše následoval vrozený instinkt vylepšovat současná zařízení bez nějakého zvláštního přemýšlení o našich naléhavých potřebách. "Zesilovací vysílač" byl produktem práce několika let, jejímž hlavním cílem bylo řešení problémů, jež jsou pro lidstvo nekonečně důležitější než pouhý průmyslový rozvoj.
Pokud mi dobře slouží paměť, bylo to v listopadu 1890, kdy jsem provedl laboratorní experiment, který byl jeden z nejobyčejnějších a nejvelkolepějších, které kdy byly zaznamenány v análech vědy. Při zkoumání chování proudů o vysoké frekvenci jsem nabyl přesvědčení, že elektrické pole dostatečné intenzity může být vyrobeno v místnosti k rozsvícení bezelektrodových vakuových trubic. Proto byl postaven transformátor k ověření této teorie a první pokus byl překvapivě úspěšný. Je obtížné hodnotit, co tento neznámý fenomén v té době znamenal. Dychtíme po nových senzacích, ale brzy se k nim staneme lhostejnými. Včerejší zázraky jsou dnes běžné jevy. Když byly mé trubice poprvé veřejně předvedeny, setkaly se s úžasem, který se nedá popsat. Ze všech částí světa jsem dostával naléhavá pozvání a řadu poct a dalších lichotivých nabídek, jež jsem všechny odmítal. Ale v roce 1892 jsem dostal neodolatelnou nabídku a odjel do Londýna, kde jsem přednášel před institucí Elektrických inženýrů.
Mým záměrem bylo hned potom odjet do Paříže, abych vyhověl podobným požadavkům, ale Sir James Dewar trval na mém vystoupení před Royal Institution. Byl jsem mužem pevných rozhodnutí, ale v tomto případě jsem snadno podlehl pádným argumentům tohoto velkého Skota. Strčil mě do křesla a nalil mi půl sklenice báječné hnědé tekutiny, která jiskřila všemi barvami duhy a chutnala jako nektar. "Nyní," řekl, "sedíte ve Faradayově křesle a ve sklenici máte whisky, kterou rád pil." (Což mě příliš nezajímalo, protože jsem změnil názor na silné pití.) Příští večer jsem měl demonstraci před Royal Institution, po jejímž skončení Lord Rayleigh oslovil publikum a jeho ušlechtilá slova byla mým prvním zadostiučiněním za mé úsilí. Prchal jsem z Londýna a později z Paříže, abych unikl přízni, jež mi byla prokazována, a odejel jsem domů, kde jsem prožil nejbolestivější utrpení a nemoc.
Po navrácení zdraví jsem začal spřádat plány na znovuzahájení práce v Americe. Do té doby jsem si neuvědomoval, že vlastním zvláštní dar objevovat, ale Lord Rayleigh, kterého jsem vždy považoval za ideálního muže vědy, to řekl a jestliže to byla pravda, cítil jsem, že bych se měl soustředit na nějakou velkou myšlenku.
V té době, jako již mnohokrát v minulosti, se mé myšlenky vrátily k tomu, co mě učila má matka. Dar duševní síly pochází od Boha, Božské Bytosti, a jestliže svou mysl soustředíme na tuto pravdu, dostaneme se do souznění s touto velikou mocí. Má matka mě učila hledat všechnu pravdu v Bibli; věnoval jsem tedy několik příštích měsíců studiu tohoto díla.
Jednoho dne, když jsem se potuloval po horách, jsem hledal úkryt před přicházející bouřkou. Na obloze visely těžké mraky, ale déšť ještě nepřicházel, avšak potom se náhle zablesklo a okamžitě následovaly přívaly vody. Tento jev mě přinutil k zamyšlení. Bylo zjevné, že oba tyto fenomény mají vzájemnou souvislost jako příčina a následek a trochu přemýšlení mě přivedlo k závěru, že elektrická energie zahrnutá v dešťových srážkách byla bezvýznamná a funkce blesku byla mnohem pravděpodobněji citlivým spouštěčem. Zde byla obrovská možnost úspěchu. Kdybychom mohli vyrobit elektrické efekty požadované kvality, mohli bychom změnit celou planetu a s ní i podmínky k životu. Slunce vypaří vodu z oceánů a vítr ji odnese do vzdálených oblastí, kde zůstane ve stavu křehké rovnováhy. Kdybychom měli moc ji zrušit, kdykoli by se nám zachtělo, mohl by být proud životodárné vláhy podle přání řízen. Mohli bychom zavlažit neplodné pouště, vytvářet jezera a řeky a poskytovat hnací sílu v neomezeném množství. To by byla nejefektivnější cesta, jak zapřáhnout slunce do služeb člověka. Spotřeba by závisela na naší schopnosti vyvinout elektrické síly, které by spustily síly přírody.
Zdál se to být beznadějný podnik, ale umínil jsem si pokusit se o to hned po mém návratu do Spojených Států v létě roku 1982, po krátké návštěvě mých přátel ve Watfordu, Anglie, začala práce, která mě stále více přitahovala, protože stejných prostředků bylo třeba pro úspěšný přenos energie bez drátů.
V té době jsem provedl další pečlivé studium Bible a objevil jsem klíč v knize Zjevení. První potěšitelný výsledek jsem získal na jaře následujícího roku, kdy jsem dosáhl napětí okolo 100 milionů voltů se svojí kuželovitou cívkou. Velikost napětí jsem odhadl z velikosti blesku. Od té doby jsem činil neustálé pokroky až do zničení mé laboratoře ohněm v roce 1895, o čem se můžete dočíst v článku T.C. Martina, který se objevil v dubnovém čísle Century Magazine. Tato pohroma mě postihla v mnoha směrech a většinu roku jsem musel věnovat plánování a rekonstrukci. Avšak jakmile mi to okolnosti dovolily, vrátil jsem se ke svému úkolu.
Ačkoli jsem věděl, že větší napětí lze získat pomocí přístroje větších rozměrů, instinktivně jsem tušil, že stejného cíle lze dosáhnout správnou konstrukcí poměrně malého, kompaktního transformátoru. Při provádění zkoušek se sekundárem ve tvaru ploché spirály, jak je vyobrazena v mých patentech, mě překvapila nepřítomnost výboje a bylo to nedlouho předtím, než jsem objevil, že to bylo způsobeno vzájemnou pozicí závitů a jejich vzájemným působením. Tohoto poznatku jsem využil a uchýlil se k použití vysokonapěťového vodiče se závity o značném průměru, dostatečně oddělenými, aby potlačovaly distribuovanou kapacitu, a současně zabraňovaly nežádoucí akumulaci náboje v kterémkoli bodě. Aplikace tohoto principu mi dovolila dosáhnout napětí více než 100.000.000 voltů, což byl limit rizika nehody. Fotografie mého vysílače, postaveného v mé laboratoři na Houston Street, byla publikována v Electrical Review z listopadu 1898.
Abych mohl v tomto směru dále pokročit, musel jsem jít do otevřeného terénu, a na jaře 1899, kdy jsem byl plně připraven na vztyčení bezdrátové aparatury, jsem odešel do Colorada, kde jsem zůstal déle než rok. Zde jsem provedl další vylepšení a upřesnění, která mi umožnila generovat proudy a napětí o libovolném napětí, jaké je možné požadovat. Ti, které to zajímá, mohou najít nějaké informace ohledně těchto experimentů, jež jsem tam prováděl, v mém článku "The Problem of Increasing Human Energy", otištěném v Century Magazine z června 1900, o němž jsem se již výše zmiňoval.
Pokud jde o můj zesilovací transformátor, budu mluvit zcela srozumitelně, abych byl jasně pochopen. Na prvním místě je to rezonanční transformátor se sekundárem, v němž součásti, nabité na vysoký potenciál, mají značnou plochu a jsou v prostoru uspořádány podle ideálního obalujícího povrchu o velkém průměru jednotlivých závitů, které mají řádnou vzájemnou vzdálenost, aby byla všude na povrchu zajištěna malá intenzita elektrického pole, aby nemohlo dojít k průrazu ani v případě, kdy vodič je holý. Toto uspořádání je vhodné pro jakoukoli frekvenci, od několika po mnoho tisíc cyklů za sekundu a může být použito pro produkci proudů obrovské hodnoty a nízkého napětí, nebo menší proud a nesmírně velké elektrické napětí. Maximální elektrické napětí je závislé pouze na zakřivení povrchu, na němž je nabitý element situován a jeho ploše. Na základě svých zkušeností jsem došel k závěru, že dosažitelné napětí není ničím omezeno; je dosažitelné jakékoli napětí. Na druhé straně, v anténě lze získat několik tisíc ampér. Pro takový výkon stačí zařízení o střední velikosti. Pro vyvinutí elektromotorické síly takové velikosti stačí terminál o průměru méně než 90 stop, zatímco pro proud v anténě od 2.000 do 4.000 ampér - při obvyklých frekvencích - nemusí být průměr této antény větší než 30 stop. V omezenějším významu tento bezdrátový vysílač je jedním z těch zařízení, v nichž vysílání Hertzových vln je ve zcela zanedbatelném množství v porovnání s celkovou energií. Za této podmínky je tlumící faktor extrémně malý a ve zvýšené kapacitě je uložen enormně velký náboj. Takový obvod může potom být vybuzen impulsy jakéhokoli druhu, dokonce o nízké frekvenci a bude dávat sinusové a spojité oscilace jako alternátor. Vezmeme-li v úvahu nejužší význam termínu, je to rezonanční transformátor, vlastnící tyto kvality, který je dimenzován, aby byl vhodný pro zeměkouli a její elektrické konstanty a vlastnosti, v důsledku čehož se konstrukce při bezdrátovém přenosu energie stává vysoce účinnou a efektivní. Vzdálenost je potom ABSOLUTNĚ ELIMINOVÁNA, PROTOŽE NEDOCHÁZÍ K ZESLABOVÁNÍ INTENZITY přenášených impulsů. Je dokonce možné je se vzdáleností od vysílače zvětšovat podle exaktního matematického zákona. Tento vynález byl jedním z řady vynálezů, zahrnutých do mého "Světového systému" bezdrátového přenosu, do jehož komercionalizace jsem se pustil po svém návratu do New Yorku v roce 1900.
Pro bezprostřední účely mého podnikání jsem v té době jasně načrtl technickou zprávu, z níž cituji, "Světový systém je výsledkem kombinace několika původních objevů, učiněných vynálezcem v průběhu dlouhotrvajícího výzkumu a experimentování. Umožňuje nejen okamžitý a přesný přenos signálů jakéhokoli druhu, zpráv nebo znaků, do všech částí světa, ale také propojení existujících telegrafních, telefonních a dalších signálních stanic bez jakýchkoli změn v jejich současném vybavení. Těmito prostředky, například, zdejší telefonní účastník může zavolat a mluvit s kterýmkoli telefonním účastníkem na Zemi. Laciný přijímač, ne větší než hodinky, jej bude schopen kdekoli zachytit, na zemi nebo na moři, přenášenou řeč nebo hudbu hranou na nějakém jiném místě, ať je jakkoli vzdálené."
Tyto příklady jsou citovány pouze z toho důvodu, aby čtenáři daly představu o možnostech tohoto významného vědeckého pokroku, který ruší vzdálenosti, a činí tento dokonalý přírodní vodič, Zemi, dostupným pro bezpočet účelů, jež lidský génius vynalezl pro přenos pomocí vodičů. Jedním z dalekosáhlých výsledků tohoto systému je, že jakékoli zařízení, které je provozováno prostřednictvím jednoho nebo více vodičů (pochopitelně na omezenou vzdálenost), může být taktéž poháněno bez umělých vodičů a se stejnou snadností a přesností na vzdálenosti, které jsou omezeny pouze fyzickými rozměry zeměkoule. Tato ideální metoda přenosu otevře nejen nová pole pro komerční využití, ale také rozšíří možnosti starších metod. Světový systém je založen na aplikacích následujících vynálezů a objevů:
1) Teslův transformátor: Tento přístroj je v produkci elektrických vibrací tak revoluční, jako střelný prach ve válečnictví. Vynálezce pomocí tohoto zařízení generoval proudy mnohokrát silnější než byly kdy vyrobeny obvyklými způsoby a elektrické výboje o délce více než sto stop.
2) Zesilovací vysílač: Toto je Teslův nejlepší vynález, zvláštní transformátor speciálně přizpůsobený k vybuzení země, který vysílá elektrickou energii. Pomocí tohoto podivuhodného přístroje již způsobil elektrické napětí větší než je přítomno při atmosferickém blesku a přenášený proud dostatečný pro osvětlení více než dvou set žárovek kolem země.
3) Teslův bezdrátový systém: Tento systém se skládá z několika vynálezů a je jediným známým prostředkem pro ekonomický dálkový přenos elektrické energie bez drátů. Pečlivé testy a měření ve spojení s experimentálním stanovištěm o vysoké aktivitě, zřízeným vynálezcem v Coloradu, demonstrovaly, že energie v jakémkoli požadovaném množství může být dopravována přes celou zeměkouli, pokud to bude nutné, se ztrátami, jež nepřekročí několik procent.
4) Technika individualizace: Tento vynález spočívá na jednoduchém ladění. To umožňuje přenos signálů nebo zpráv absolutně tajně a exkluzivně jak v aktivním, tak v pasivním aspektu, to jest nezasahuje do jiných komunikací, ani do něho nelze zasahovat. Každý signál je jako individuální a nezpochybnitelná identita a skutečně prakticky není omezen počet stanic nebo přístrojů, které mohou současně pracovat bez nejmenšího vzájemného rušení.
5) Terestrické stacionární vlny: Tento znamenitý objev, populárně řečeno, znamená, že Země reaguje na elektrické vibrace určitých parametrů, podobně jako reaguje ladička na zvukové vlny o určitém kmitočtu. Pro tyto zvláštní elektrické vibrace, schopné mocně vybudit zeměkouli, lze najít mnohá důležitá uplatnění komerční a v mnoha dalších ohledech. První elektrárnu "Světového systému" je možné spustit během devíti měsíců. S touto elektrárnou bude možné dosáhnout výkonu až deset milionů koňských sil a je konstruována, aby mohla sloužit pro mnoho technických vymožeností, bez velkých finančních nároků. Mezi ně patří:
1) Vzájemné propojení existujících telegrafních ústředen nebo úřadů po celém světě;
2) zřízení tajné a nerušitelné vládní telegrafní služby;
3) Vzájemné propojení všech současných telefonních ústředen nebo úřadů po celé zeměkouli;
4) univerzální distribuce základních zpráv telegrafem nebo telefonem, ve spojení s tiskem;
5) zřízení světového systému přenosu zpráv pro soukromé použití;
6) vzájemné propojení a společná činnost všech burzovních telegrafů světa;
7) zřízení světového systému distribuce hudby atd.;
8)
univerzální registrace času pomocí levných hodin, ukazujících čas s
astronomickou přesností, které by nevyžadovaly žádnou pozornost;
9) světový přenos tištěných nebo psaných znaků, dopisů, šeků, atd.;
10)
zřízení univerzální námořní služby, umožňující navigátorům na všech
lodích přesně kormidlovat bez kompasu, určit přesnou polohu a čas,
zabraňovat kolizím a katastrofám, atd.;
11) zavedení systému světového tisku na zemi i na moři;
12) světová reprodukce fotografických obrázků a všech druhů kreseb nebo záznamů..."
Také jsem navrhnul udělat demonstraci bezdrátového přenosu energie malého rozsahu, ale dostatečného pro praktické využití. Také jsem předložil další nesrovnatelně důležitější aplikace mých objevů, které budou odhaleny někdy v budoucnosti. Na Long Islandu bylo postaveno zařízení s věží o výšce 187 stop, které mělo kulovitý terminál o průměru 68 stop. Tyto rozměry byly dostatečné pro přenos jakéhokoli množství energie. Původně bylo používáno pro 200 až 300 kW, ale měl jsem v úmyslu později vysílat několik tisíc koňských sil. Vysílač byl schopen vysílat vlny o zvláštních charakteristikách a vymyslel jsem jedinečnou metodu telefonické kontroly jakéhokoli množství energie. Věž byla zničena před dvěma lety (1917), ale mé projekty jsou dále vyvíjeny a další z nich, v některých směrech vylepšený, bude realizován.
Při této příležitosti bych chtěl odporovat široce obíhající zprávě, že tato konstrukce byla zbořena vládou, která v důsledku válečných podmínek mohla vytvořit předsudek v myslích těch, kteří možná nevědí, že dokumenty, které svědčí o tom, že před třiceti lety mi bylo uděleno americké občanství, jsou bezpečně uloženy, zatímco mé řády, diplomy, akademické hodnosti, zlaté medaile a další vyznamenání jsou již někde na smetišti. Kdyby se tato zpráva zakládala na pravdě, dostal bych velkou sumu peněz, kterou bych utratil na stavbu věže. Naopak, v zájmu vlády bylo ji zachovat zvláště proto, že by umožňovala, abych se zmínil alespoň o jediné možné aplikaci, lokalizovat ponorky v kterékoli části světa. Moje zařízení, služby a všechny mé vynálezy byly vždy k dispozici vládním úředníkům a dokonce po vypuknutí konfliktu v Evropě jsem pracoval na několika vynálezech, které se týkaly letecké navigace, pohonu lodí a bezdrátovému přenosu, což má velkou důležitost pro vlast. Ti, kteří jsou dobře informováni, vědí, že mé myšlenky způsobily revoluci v průmyslu Spojených států a nejsem si vědom, že by žil další vynálezce, který by v tomto ohledu byl tak úspěšný jako já - zvláště pokud jde o použití jeho vynálezů ve válce.
Dříve jsem se zdržel vyjádření se k této věci, protože mi připadalo nevhodné zabývat se osobními záležitostmi, zatímco celý svět byl hrozných strastech. Dále dodávám, vzhledem k různým pověstem, které mě dostihly, že pan J. Pierpont Morgan neměl se mnou žádné obchodní záměry, ale jeho pomoc se nesla ve stejném duchu, jako pomáhal ostatním průkopníkům. Dostal jsem od něho štědrý slib a bylo by ode mne nerozumné očekávat více. Velice si vážil mých znalostí a podal mi důkazy o své úplné důvěře v mé schopnosti dosáhnout toho, co jsem si předsevzal. Nejsem ochoten se poddat některým úzkoprsým a žárlivým jedincům, kteří chtějí mařit mé úsilí. Tito lidé nejsou pro mě ničím jiným než mikrobi zákeřné choroby. Můj projekt byl odložen přírodními zákony. Svět na něj nebyl připraven. Příliš předběhl svou dobu, ale stejné zákony nakonec umožní jeho triumfální úspěch.