Krátká pohádka o Františku Hrubínovi (1910-1970)
Byl žil jednou jeden malý chlapec. Bydlil v chalupě na vesnici a hrozně rád si hrál. Znal květiny, motýly a ptáky, rád běhal ve vysoké trávě a rád se vyhříval na velikých kamenech v řece. Večer rozsvěcovala jeho maminka na stole v chalupě petrolejovou. Chlapec si sedl ke stolu a otevřel starou knihu. Dlouho si prohlížel v knize obrázky. Svět na nich se podobal pohádce. Králové svírali v rukou meče, města hořela, dívky krásné jako princezny utíkaly pod černou oblohou a starodávní vojáci táhli do bitev. Chlapec, který si prohlížel obrázky ve světle lampy, se jmenoval František. Také on žil v době, kdy vojáci táhli do zlé války. Františkův otec musil na vojnu. Císař potřeboval spoustu vojáků. Františkova maminka hospodařila na chalupě s dědečkem. Jednoho dne, kde se vzala, tu se vzala, objevila se na dvoře chalupy chudá stařenka. Maminka jí nalila do hrnečku mléko. Stařenka se napila, poděkovala a přidala radu. ,, Ten chlapec,” povídala a ukázala na Františka, ,, ten chlapec ať si dá pozor na vodu. Mohl by se vám ztratit. Ale z vody v řece strach mít nemusí.” František začal chodit do školy, ze všeho nejradši měl čtení . Za chalupou byla zeď zahrady a na vrcholu zdi se dalo ležet. Místo stínila větev starého ořechu. To byla Františkova skrýš. Tady na zdi pod větví ořechu četl svoje nejmilejší knížky o dobrodružstvích v dalekých zemích i příběhy z dávných časů, ovšem nezanevřel ani na básničky, na které pak nezapomněl po celý život. Válka skončila a Františkův otec se naštěstí z války vrátil. Měsíce a roky plynuly jeden za druhým jako vlnky v nedaleké Sázavě. František rostl a stal se z něho dospělý člověk. Už nežil v chalupě na vsi, ale v Praze, kde pracoval v městské knihovně. František byl dospělý, ale jinak než dospělí bývají. Měl oči jako chlapec. Rozeznával básně tam, kde si jich jiní lidé nevšímali. Tak se z chlapce, který si knížky jenom prohlížel, stal chlapec, který si knížky četl, a z chlapce, který četl, se stal dospělý člověk, který knihy psal. Z chlapce Františka se stal básník František Hrubín. A pak zase vypukla veliká válka. Za téhle války měl už básník František Hrubín sám děti. A uprostřed nové smutné války začal psát pro děti básně. Psal dětem pro radost a nezapomínal na ně, i když válka skončila. Jednoho březnového dne padalo z oblohy hodně vody. Tehdy jsem se dozvěděl, že Františka Hrubína už nikdy neuvidím. ,, Ať si dá chlapec pozor na vodu, mohl by se vám ztratit, ” radila kdysi Františkově mamince stařenka. Nevím, jakou vodu stařenka tenkrát myslila. Určitě však vím, že se neztratil. Schoval se do svých básniček a pohádek, jako se schovával malý František do své skrýše na zdi. Není ho vidět. Skrývá ho zelená větev ořechu. A ten, kdo umí číst, ten ho vždycky uslyší ….
/ EDUARD PETIŠKA, úprava: Libor Stach
Motto:
Není člověka, na němž by nebylo něco vzácného, pro co ho musíme mít rádi, není věci, na níž by nebylo něco zvláštního, pro co se jí nepřestaneme znovu podivovat, není události, není drobné příhody, v níž jako v jádru by nebyl ukryt košatý strom. Přejdeme-li bez zamyšlení, netečně kolem člověka, přehlédneme-li zdánlivě všední věc, neprožijeme-li s hlubokou upřímností okamžik, který nám zdánlivě nic nedává, buďme jisti, že jsme ze života něco ztratili. A stane-li se nám nezájem, netečnost a necitelnost zvykem, ztrácíme celý život…
( František Hrubín: Poezie a život – úryvek)