Bible
Texty: Ex 24,12-18; 2 P 1,16-21; Mt 17,1-9
Písně: 121, 286, 48
Drahé sestry, vážení bratři.
Petrovo svědectví začíná ujištěním: „Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi…“ Vidíme, že problém nedůvěry a podezíravosti proti různým druhům představ i tradicím není specifický jen pro naši dobu. I v době Ježíšově vystupovalo nesmírné množství lidí, kteří se opírali o více či méně přesvědčivé výklady světa. Všechny možné představy o vzniku světa a člověka, představy a přesvědčení, co má člověk dělat, aby byl lepší, aby se Bohu, božstvům anebo jen někomu druhému zavděčil. Petr přichází ve svém listu jako současník, který se na nás obrací. Chce nám říci, co zažil. Nic víc, nic méně. Chce nám svědčit. A prosí nás, abychom k němu nepřistupovali jako k někomu, kdo se skrývá za jakoukoli „moderní“ nauku zdravého životního stylu anebo osvědčený náboženský směr.
Je to trochu paradoxní, když toto ujištění čteme v Bibli.
Bible je totiž nesmírně rozporuplná kniha. To, že je po staletí nazývána knihou knih, z ní vytvořila něco tak specifického a výjimečného, k čemu nelze nezaujmout postoj. Z celkové euroamerické civilizace není nikdo, kdo by o Bibli aspoň něco málo neslyšel. Každé dítě si o ní již na základní škole musí osvojit nějaké minimum informací. Každý zná motivy a příběhy, které se nám dostávají i přes populární zpracování filmových a rozhlasových tvůrců. Bibli znají i lidé v zemích, které nelze nazývat křesťanskými. Znají ji jako základ civilizace, která je posledních několik desetiletí hospodářsky v popředí. Nelze přehlížet nejbohatší výrobce a mecenáše, obchodníky, učitele, inženýry, zbrojíře, politiky i popové hvězdy světa – nelze přehlížet jejich knihu knih. A kdo zná Bibli? Většina lidí ji zná jako knihu plnou roztodivných příběhů podobných orientálním pohádkám. Plnou tak zvláštních a pro dnešní svět nepochopitelných civilizačních přežitků, zvyklostí a představ nesourodých s dnešními kritérii. Knihu mnohých moudrých jinotajů a dvojsmyslů, které pro svou obecnost mají zvláštní kouzlo i pro tento svět. Lidé k ní přistupují se zvědavostí a považují ji za zajímavou knihu. Jiní ji zase studují, aby prokázali nevědeckost náboženství. Jiní v ní shledávají neotřesilnou autoritu, slovo živého Boha, samotného Boha na zemi, někdy z ní dělají „papírového papeže“.
Chci, abychom k sobě byli upřímní, abychom nehájili jeden pohled před druhým a abychom se ztotožnili se všemi rovinami. Přiznat Bibli zajímavost, protože je jedinečná; uznat její pozemský původ a kriticky odhalovat, co bylo za jakým účelem a jakými jazykovými či zkušenostními prostředky zapsáno; abychom nacházeli samotné semínko božího slova, které ukryté má, když se po něm tápeme, sílu růst a mohutnět. Žít s Biblí znamená tázat se po slovu Božím. Ačkoli Bible sama je vynález pozemský. Hledáme cestu mezi krajnostmi výkladů a pocitů, které nám z četby Písma vyvstávají. Často ztrácíme sílu, když nacházíme, že výkladů a představ týkajících se k třeba jen jednomu biblickému verši je nepřeberné množství. Což má být to námi hledané slovo statické a neměnné pro všechny lidi na světě, co jich jen svět po celou svou dlouhou existenci nesl? Není snad v pořádku, že to slovo prochází staletími, mění se, ale je neustále tím jediným platným slovem vedoucím k životu a nikoli ke zmaru? Není nám snad dokladem existence židovského národa. Ten před 4000 lety převzal náročný a nekompromisní zákoník, který je stále v platnosti. Židovský národ pod náročnými zákony, pod krutými pronásledováními, v neustálém ohrožení života, ale zároveň tak početný a silný, svébytný – a stále s těmi 4000 let starými náročnými zákony. A co církev a její dějiny? Od počátku vzdorovala vlivům pohanských filosofií a náboženských představ, tmelila společnost před nájezdníky, barbary, muslimy, vzdorovala před pyšným osvícenstvím a arogantními hnutími moderny, a přesto dále žije. Kristus stále panuje. Jako se zákony světských států stále mění, panství Kristovo trvá.
Biblické myšlení vychází z toho, že ty nejdůležitější zprávy od Hospodina přichází na význačných horách. Adresáti těchto zpráv pak disponují zvláštní milostí, která se zračí v zázračných skutcích. To je případ Mojžíše, který přijal Tóru na Sinaji, a Eliáše, který je spjat s horou Karmel, když potírá služebníky Baalova kultu. Co přichází z nebe, ze shora, je nedotknutelné. To samé je a má být jasné i v případu Ježíše, což dokresluje přítomnost Eliáše a Mojžíše. Tvář Ježíše se rozjasnila, objasnil se Ježíšův původ, Petrovi, Jakubovi a Janovi zazářil Kristus, a oni to dosvědčují. Bůh se přiznal k Ježíšovi jako ke svému Synu. Bůh se k němu přihlásil a dosvědčil, že jej obdařil toutéž milostí a že jej uschopňuje k týmž zázrakům, jaké byli známy starozákonním svědkům. Petr nám dosvědčuje spojitost Ježíšova synovství, Mojžíšovi Tóry a Eliášova vítězství nad modloslužebníky.
Oč horší je situace, když je místo svědectví na Bibli nahlíženo jako na mrtvou a statickou literu? Anebo jako na samotného papírového Boha? Každý, kdo se opírá o svůj rozum, musí odmítnout takto pojatou knihu, jako něco, co s milostí Boží nemá nic do činění. Ale Bible nechce být vymyšlenou bájí, ani si nenárokuje místo Boží. Písma jsou svědectvím. Svědectvím o tom, že se Bůh k člověku přihlásil.
Písma jsou světlem ve tmě. Vložil jsem slovo „světlo“ do vyhledávače na internetu. První, co se mi objevilo, bylo, že světlo je elektromagnetické vlnění o vlnové délce 400-750 nm, z čehož viditelné světlo je elektromagnetické spektrum o frekvenci 3,9 x 10 14 až 7,9x 10 14 Hz. Přiznám se, že ač je to možná nejvědečtěji popsaná charakteristika jevu jménem „světlo“, není mi tato informace ničím. Nepromlouvá ke mně, když v noci hledám doma toaletu ani když se s přicházejícím jarem koukám do kvetoucí zahrady. Je to údaj, s nímž za určitých okolností lze nakládat. Ale ke vzahu k mému životu je mi ničím.
Stejně beztvarou informací je mi i častá „vědecky“ směřovaná debata o Písmu, která má za úkol etymologicky či historicky popsat vznik či záměr existence jednotlivého textu.
Písmo osvětluje! Tma je chaosem, nevědomostí, komplikací a zavádějícím či matoucím prostředím. Světlo ukazuje, projasňuje, čistí, promlouvá k nám a ukazuje, co a kde je pravda. Co o Bibli lze říci, je, že její autoři žili v Pravdě. Petr píše: Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.
Pravda je klíčová základna, výchozí bod. Nikoli věda či báje. Není dříve osvojení si evoluční teorie, nesmiřitelné lpění na mytologiích staré či nové doby, anebo nepokorná důvěra jen v naše vlastní schopnosti a dovednosti. První a klíčové je slovo Boží, Pravda. To k nám přichází jen od jiného člověka, ze svědectví, které je vedeno Duchem pravdy. Proto není Bible bez člověka ničím. Proto není Bible bez církve!
Církev je společenstvím, kde se slovo Boží dostává do středu. Církev je panstvím Krisotvým, k němuž se Bůh přihlásil: „Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ To všechno mělo být zjeveno až po vzkříšení Ježíše a proto také v Bibli nalézáme milost Boží.
„Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem.“ (Lk 24,44-47)
Bible je víc než text. Jako text je moudrými tohoto světa souzena. Jako slovo Boží moudré tohoto světa soudí!
Jen ten nalezne živé Boží slovo, kdo lační a touží po Boží milosti. Jen v malosti a pokoře. Jen s volajícím žalmistou (Žalm 22). Jen s Ježíšem Kristem.
Amen