spojují u nás zpravidla představu jakýchsi mythologických bytostí, jež při nepatrné výšce vykazují mnohdy, ač ne vždy, i nesouměrný vývoj jednotlivých částí těla. Nejzazší stopy takovéto představy podávají báje a mythy všech kulturních národů (srv. Lutki). Sem možno počítati také pohádkovité zprávy Homérovy (viz Pygmaiové), Hesiodovy, Pliniovy a konečně i Aristotelovy Hérodot sice obírá se kritičtěji otázkou existence těchto dotud záhadných bytostí a klade bydliště jejich ku pramenům Nílu, ale to je také vše, co na nedozírnou dobu v tomto směru se vědělo. Teprve v XVI. stol. přinášejí portug. plavci určitější zprávy ze západoafrického pobřeží Loanga o [Trpaslíci]-cích Bake-Bake. V XVII. stol. nalezen v rovníkové Africe kmen Dongo. R. 1840 slyšel missionář Krapf o kmenu Doko, jz. od Kaffy, r. 1850 pak Kölle o Kenkobech a Betsanech v záp. Africe. Skutečně však shlédl a pozorovati mohl trpasličí nárůdek (kmen Obongo) až r. 1854 Du Chaillu. I tu ještě byla existence [Trpaslíci]-íků brána v pochybnost, až něm. výprava na Loango a cesta Lenzova správnost zprávy potvrdily. Vědeckého vylíčení dostalo se však teprve Akům Schweinfurthem, jehož pozorování pak potvrdili a doplnili Long, Felkin, Emin Paša, Casati, Stanley a Stuhlmann. Při otázce původu [Trpaslíci]-íků nutno dvě okolnosti uvážiti: zda jde tu toliko o individuální, tedy jednotlivce se týkající tělesnou zrůdnost a to ať v nerovnoměrných proporcích těla či v celkové jeho výšce, neb o stálé raçové vlastnosti. Prvý zjev je čistě pathologický a možno se s ním tudíž setkati všude i u národů nejvyvinutějších. Ale i druhý lze s velkou pravděpodobností redukovati na onen, rozšíříme-li příčiny, způsobující tělesné i duševní zakrnění u jednotlivce, na celý kmen a národ. Tak také proti názorům Fritschovým, Schweinfurthovým a Hartmannovým, kteří hledají v nynějších [Trpaslíci]-cích afr. bývalé praobyvatele a tedy národ hned od počátku trpasličí, vidí v těchto Virchow toliko degenerované zbytky kmenů dříve mnohem lépe vyvinutých. Rovněž Ratzel, jenž vysvětluje tuto degeneraci nedostatkem výživy v tropických pralesích, tedy týž zjev, jaký přináší s sebou i v moderní době u našich lidí těžká, vysilující práce při všeobecné bídě. [Trpaslíci] znamenají tedy při souměrných celkem rozměrech těla úpadek, ne však zrůdnost. Odtud snaha zavésti za méně vhodné pojmenování jich jiné, na př. pygmeové (srv. Pygmaiové). Vzhledem k tomu, a přijmeme-li za rozhraní mezi vyšší a touto nižší raçou těles. výšku 1,5 m, možno sem stejným právem počítati i Eskimáky, evropské Laponce, ano podle některých i Čičové v Krasu by sem příslušeli. Že pak i v předhistorické Evropě [Trpaslíci] žili, svědčí nálezy hrobní. Co do zeměpisného rozšíření je hlavní domovinou [Trpaslíci]-íků střední a jižní Afrika, z Asie pak Přední Indie. Jednotliví kmenové afričtí, směrem z jihu podél záp. pobřeží k rovníku a odtud napřič k východu: Křováci (viz Sánové) mezi 18°-27° j. š. a 20°-24° v. d. Gr. Poušť Kalahari (Griqua, Namaqua a Bečuansko až k jez. Ngami) a skalnaté prorvy v Dračích horách. Na sev. od Kalahari značně i mezi Ovamby a Ova-Herery. Mucassiquerové (podle Serpa Pinta a A. Schulze degenerovaní Hottentoti stejně jako Křováci) jižně od 141/2° j. š. a záp. od 20° v. d. Gr. mezi ř. Kubango a Kuando. Bake-Bake na s. od ústi Konga při pobř. Loango. Dongové na ř. Sette. Obongové (Abongové, Babongové) v aestuariu ř. Ogove, již však na sev. nepřekračuji. Bayagové na sev. od Ogove. Kenkobové, Betsanové (souhrně Bojaelové n. Baüecové) v pozadí pobř. Batanga. Od záp. pobř. do vnitra: Bakoové, Vanyasaikové na Stanley-Poolu. Zuata Chituové již. od 5° 45' j. š., záp. od 23° 14' v. d. Gr. na severových. pobř. jez. Mucamba. Vatuové (Vatvové, Batuové) podle Pogge a Wissmanna od Lubi k jez. Tanganíka a od Lualaby ke Kalundě. Podle Wolfa tvoří hranici v sev. ř. Sankuru, odtud jde tato přímo na vých. k Njangve na Kongu a dále až na záp. břeh jez. Tanganíka, podél tohoto k jihu a odtud na západ k soutoku Lualaby a Luapuly, po Lualabě na jihozápad po jez. Kisale, dále na západ a středem země Lundů ke Kasaji, jež odtud až po stok se Sankuru tvoří záp. hranici. Podle Françoise mimo to: v poříčí řek Bussery a Čuapy. Podle Stanleye dále (Vatva) od Ugariova na Ituri k okrajům jez. Albertova. Akové (v. t.) [Monbuttu, Efé, Ačuové, Tiki-Tiki, Momvu, Voshu n. Vorchu, Mabode, Afifi] jižně od 3° s. š. a vých. od 27° v. d. Gr. Ačuové (podle Junkera) již. od Bomokandi a na sev. od Ituri. Tiki-Tikové (Akové?) podle Felkina a Wilsona při sev. okraji jez. Viktoria. Vaberikimové (Vabilikimové, Dokové) podle Krapfa jz. od Kaffy; v zemi Masájů v jihozáp. Kilimandzara (sporné). Watúové pod 1° 5' j. š. na pobř. Indického okeánu sev. od mysu Ozy. Mala-Gilage jjv. od Masseňa v zemi Bagirmů. Kimoové na Madagaskaru. Všeobecný charakter těchto kmenů: barva těla, krytého jemným, plstnatým, šedobílým chmýřím je čokoládově hnědá nebo zažloutlá; kůže je svraštělá, tak že celek působí dojmem předčasné stařeckosti; vlasy kadeřavé, oči malé, lícní kosti vystouplé, rty červené, zpodní čásť obličeje ustupuje v zad. Obřízka a tétování vyskytuje se zřídka. Oděv ze zvířecích koží a nuzné ozdoby chybějí úplně. Jsou až na nepatrné výjimky lovci, jejich zbraní je luk a šípy, tyto často napuštěné jedem, zřídka kopí. Jejich lesní chýše, jež stavějí si poblíže vesnic svých vyšších kmenovců, jsou polokulovité, z větví a listí spletené. Z domácích zvířat znají jen psy, někde slepice. O jejich řeči není úplně jasno, patrně však je to proměněné podřečí okolních kmenů. Politicko-sociální smysl a rozvrstvení schází. Kmeny v Asii: Přední Indie: Vedové v jižním cípu, okolí Kočinu a Travancore, Naya-Kurumbové z poh. Nilgiri; Kaderové, Mulcerové a Kanikarové v poh. Sloním a Athrumally; Djangalové, Juangové a Putuové na pláni Amarkanták. Ostrovy Andamanské: Minkipiové (Aka Jawais, Aka Kedes, Bojingijis). Pol. Malacký: Orang Semangové, Orang Sakaiové (?). Na Filipinách Negritos co nejvýchodnější skupina asijská. Literatura. Fritsch, Die Eingeborenen Süd-Afrikas (Vratisl., 1873); R. Hartmann, Die Völker Afrikas (Lip., 1879); H. Panckow, Ueber Zwergvölker in Afrika und Süd-Asien (»Zeitschrift der Gesel. f. Erdkunde zu Berlin« XXVII., 1892); F. Ratzel, Völkerkunde, I. a II. (Lip.,1887); H. Schlichter, The Pygmy tribes of Africa (»The Scottish Geogr. Magazine«, VIII., 1892).
Foto trpaslíků: