Satanská biblia 01
SATANSKÁ BIBLE
Vydalo nakladatelství REFLEX v edici X v roce 1991
Copyright © Anton La Vey, 1969
Z anglického originálu The Satanic Bible přeložil
© Josef Rauvolf, 1991
Epilogue © Pavel Turnovský,1991
Cover © Pavel Lev, 1991
ISBN80-900857-2-5
OBSAH
Úvod Burtona H. Wolfa
Satanská bible
Úvod, Prolog, Satanské devatero
Kniha Satanova (Oheň)
Kniha Luciferova (Vzduch)
Zatykač: Hledá se: Bůh - mrtvý nebo živý, Bohem, kterého chráníte,
můžete být vy sami, Několik fakt o nadcházejícím věku satanismu, Peklo, Ďábel a
jak prodat duši, Pekelná jména, Láska a nenávist, Satanský sex, Ne všichni
upíři sají krev, Žádné nutkání...rozkoš, O volbě lidské oběti, Naplnění ega
jako cesta k posmrtnému životu, Náboženské svátky, Černá mše
Kniha Belialova (Země)
Teorie a praxe satanské magie, Tři druhy satanského rituálu, Výzva
k těm, kdo chtějí praktikovat tato umění, Rituál aneb Intelektuální dekompresní
komora, Faktory ovlivňující provozování satanské magie - A. Touha, B. Načasování,
C. Představivost, D. Nasměrování, E. Faktor rovnováhy,
Satanský rituál
A. Věci, které je třeba vědět, než přistoupíte k rituálu, B.
Třináct kroků - (A) Jak přivolat partnera k ukojení chtíče nebo navodit
sexuálně uspokojivou reakci, (B) Jak zajistit pomoc nebo úspěch osobě, s kterou
sympatizujete nebo soucítíte (včetně vás samých), (C) Jak dosáhnout zničení
nepřítele, C. Pomůcky užívané při satanském rituálu
Kniha Leviathanova (Voda)
Vyvolávání Satana, Pekelná jména, Invokace k vyvolání smyslnosti,
Invokace k přivolání zhouby, Invokace soucitná,
Enochiánské klíče
První klíč, Druhý klíč, Třetí klíč, Čtvrtý klíč, Pátý klíč, Šestý
klíč, Sedmý klíč, Osmý klíč, Devátý klíč, Desátý klíč, Jedenáctý klíč, Dvanáctý
klíč, Třináctý klíč, Čtrnáctý klíč, Patnáctý klíč, Šestnáctý klíč, Sedmnáctý
klíč, Osmnáctý klíč, Devatenáctý klíč,
Doslov Pavla Turnovského
Úvod Burtona H.
Wolfa
Jednoho zimního večera roku 1967 jsem se rozjel
přes celé San Francisco, abych vyslechl přednášku Antona Szandora La Veye na
veřejné schůzi Ligy sexuální svobody. Zaujaly mě novinové články, které ho
popisovaly jako "Černého papeže" satanistické církve, v níž jsou
křest, svatební i pohřební obřady zasvěceny Ďáblu. Byl jsem tehdy na volné noze
a psal hlavně do časopisů. Zdálo se mi, že o La Veyovi a jeho moderních
pohanech by se dal udělat dobrý materiál; jak říkají v redakci místních novin,
"ďábel je vždycky dobré téma".
Samotné provozování černých umění jsem
nepovažoval za něco zvlášť atraktivního, nešlo o nic nového. Sekty uctívačů Ďábla
a kulty voodoo existovaly již v předkřesťanské době. V Anglii osmnáctého
století si na čas získal jistou proslulost Klub pekelného ohně (Hell-Fire
Club), který dokonce měl prostřednictvím Benjamina Franclina určité vazby na
americké kolonie. Začátkem dvacátého století dělal tisk skvělou reklamu
Aleisteru Crowleyovi, když o něm psal jako o "nejzpustlejším neznabohu
světa". Ve 20. a 30. letech se objevily zmínky o "černém řádu" v
Německu.
K této zdánlivě uzavřené historii přidal La Vey
a jeho organizace nových Faustiánů dvě překvapivě nové kapitoly. Za prvé se
rouhavě označovali jako "církev", přestože tento pojem byl doposud
vyhrazen pouze různým odnoším křesťanství, a v žádném případě se nevztahoval k
tradičnímu sabatu satanistů a vědě o čarodějnicích. Za druhé se se svou černou
magii neuchylovali do podzemí, ale praktikovali ji zcela veřejně.
Místo abych si s La Veyem domluvil předběžný
rozhovor, při němž bychom probrali jeho kacířské novoty, což obvykle bývá můj
první krok, rozhodl jsem se, že ho budu sledovat a poslouchat jako anonymní
návštěvník. V novinách o něm psali jako o bývalém cirkusovém krotiteli lvů a
eskamotérovi z lunaparku, který nyní vystupuje jako Ďáblův vyslanec na Zemi;
chtěl jsem se nejdřív přesvědčit, jestli jde o skutečného satanistu, nebo
jestli je to jen šprýmař či šarlatán. Setkal jsem se již dříve s lidmi, kteří
se pohybovali kolem okultních záležitostí a přitahovali pozornost; Jean
Dixonová bývala mou bytnou, a tak jsem měl to štěstí, že jsem o ní mohl psát
ještě před Ruth Montgomeryovou. Všichni okultisté mi ale připadali jako šašci,
snobi, pokrytci nebo šarlatáni, a nikdy bych se jejich hokus pokusy nezabýval
ani pět minut. Všichni okultisté, se kterými jsem se do té doby setkal nebo o
kterých jsem slyšel, byli zastánci bílé magie: údajní jasnovidci, věštci a
čarodějnice, kteří své předpokládané mystické schopnosti zakládali na
spirituální komunikaci směřující k Bohu. La Vey, který se jim zřejmě vysmíval,
pokud na ně přímo opovržlivě neplival, se vynořil mezi řádky novinových článků
jako provozovatel černé magie, stavějící na odvrácené tváři přírody a živočišné
stránce lidské povahy. Zdálo se, že na jeho "církvi" není nic
duchovního.
Když jsem La Veye slyšel poprvé, uvědomil jsem
si, že ho není možné spojovat s okultismem. Dokonce se ani nedal označit za
metafyzika. Brutálně upřímná řeč, kterou pronesl, byla pragmatická,
relativistická a především racionální. Byla zcela neortodoxní: výpad proti
zavedenému náboženskému rituálu, potlačování lidského sklonu k tělesnosti,
pitomému předstírání zbožnosti během existence, založené na honbě za
materiálními statky a bezohledné konkurenci. Byla také plná sardonické satiry
na lidské bláznovství. Ze všeho nejdůležitější ale byla skutečnost, že vše mělo
logiku. La Vey nenabízel posluchačům nějakou pokoutní, šarlatánskou magii. Byla
to jasná filozofie, založená na selském rozumu a tvrdé životní realitě.
Když jsem se přesvědčil o La Veyově upřímnosti,
musel jsem pro změnu přesvědčit já jeho, že mi nejde o to, abych přidal další
ke spoustě podřadných článků, které dělají ze Satanovy církve nějakou bláznivou
show, ale o seriózní výzkum. Nastudoval jsem o satanismu, co se dalo, hovořil
jsem s La Veyem o historii jeho hnutí a jeho logickém základu a zúčastnil se
několika půlnočních rituálů ve slavné viktoriánské faře, která kdysi sloužila
jako hlavní stan Satanovy církve. Z toho všeho jsem čerpal materiál pro
seriózní článek. Po jeho napsání jsem ale zjistil, že to není to pravé, co by
si vydavatelé "solidních" časopisů přáli. Víc by je zajímalo, kdyby můj
článek líčil satanismus jako nějakou "ujetou" show. Nakonec to byl
Knight, takzvaný časopis "s nahotinkami" či "pro pány",
který v září 1968 otiskl první kritický článek o La Veyovi, Satanově církvi a
La Veyově syntéze starých legend o Ďáblovi, nauky o černé magii s moderní
filozofii a praxí satanismu, kterou všichni jeho stoupenci a napodobovatelé
dodnes užívají jako model, průvodce a dokonce i jako bibli.
Můj článek byl začátkem, nikoli koncem (jako v
případě ostatních témat, o kterých jsem psal), dlouhé a důvěrné spolupráce. Na
jejím základě jsem napsal La Veyovu biografii Ďáblův mstitel (The Devils
Avenger), kterou vydalo nakladatelství Pyramid v roce 1974. Když kniha vyšla,
stal jsem se řádným členem církve s členskou legitimací, později i knězem Satanovy
církve, a tuto hodnost hrdě sdílím s mnoha slavnými osobnostmi. Popůlnoční
filozofické debaty, které jsem s La Veyem začal vést v roce 1967, pokračují
dodnes, tedy už deset let, občas doplněné fešnou čarodějnicí nebo vlastní
hudbou, on u varhan a já za bubny, v bizarním kabaretu, zalidněném
superrealistickými humanoidy vytvořenými La Veyem.
Průpravou pro jeho nynější roli mu zřejmě byl
celý jeho dosavadní život a prostředí, z něhož vyšel. Je potomkem gruzínských,
rumunských a alsaských prarodičů, včetně cikánské babičky, která mu vyprávěla
legendy o upírech a čarodějnicích, jaké se předávají z generace na generaci v
její rodné Transylvánii. V pěti letech četl časopis Podivné historky a knihy
jako Frankestein od Mary Shelleyové a Stokerova Draculu. Přestože byl jiný než
ostatní, děti si ho obvykle vybraly za vůdce při hrách na vojáky.
V roce l942, kdy bylo La Veyovi dvanáct, ho
fascinace cínovými vojáčky přivedla k zájmu o druhou světovou válku. Ponořil se
do vojenských příruček a zjistil, že celé arzenály zbraní, sloužících k výbavě
pozemních a námořních armád, lze nakoupit jako bonbóny v samoobsluze a použít k
pokoření jiných národů. V hlavě se mu zrodila myšlenka; že přes všechna tvrzení
křesťanské Bible Zemi nezískají pokorní, ale silní.
Na střední škole La Vey zazářil jako zázračné
dítě. Nejvážnějším studiím se však věnoval mimo školu - ponořil se do studia
hudby, metafyziky a okultních tajemství. V patnácti letech se stal druhým
hobojistou v San Francisco Ballet Symphony Orchestra. Škola ho nudila, a tak ji
rok před maturitou opustil, odešel z domova a přidal se k společnosti Clyde
Beatty Circus jako ošetřovatel lvů a tygrů. Krotitel Beatty si všiml, že La
Veyovi společnost šelem nevadí, a udělal ho svým pomocníkem.
Protože byl od mládí přímo posedlý láskou k
hudbě a ke kultuře, nepřinášela mu práce u Beattyho - drezúra pralesních šelem
a jejich předvádění v manéži - žádné uspokojení. V deseti letech se podle
sluchu naučil hrát na klavír. To se hodilo, když se jednou cirkusový hráč na
varhany před představením opil a nemohl nastoupit; La Vey si byl jist, že
neznámé parní varhany zvládne natolik, aby mohl odehrát hudební doprovod
představení a nabídl se jako náhrada. Ukázalo se, že zná více skladeb a hraje
lépe než profesionální varhaník! Beatty opilce propustil a na jeho místo
dosadil La Veye. Doprovázel mimo jiné i Huga Zachinniho, "Lidskou dělovou
kouli". a Wallendasovu akrobacii na vysokém laně.
Když bylo La Veyovi osmnáct, odešel z cirkusu a
přidal se k zábavnímu parku. Tam se stal pomocníkem kouzelníka, naučil se
hypnóze a dál studoval magii. Bylo to kuriózní spojení. Na jedné straně ovzduší
života na té nejsyrovější úrovni - laciná hudba, pach divokých zvířat a pilin;
výstupy, kde vteřina zpoždění mohla znamenat neštěstí či smrt; čísla, která vyžadovala
mládí a sílu, a ti, kdo zestárli, byli odhozeni jako loňské šaty; svět
fyzického vzrušení působící magickou přitažlivostí. Na druhé straně studium
magie temných zákoutí lidského mozku. Když hrával na varhany při různých
pouťových atrakcích, tato podivná kombinace možná ovlivnila jeho pohled na
lidstvo.
“V sobotu večer,“ vzpomínal La Vey při jednom z
našich dlouhých rozhovorů, “jsem vídal chlapy, jak chlípně touží po polonahých
holkách tančících na pouti; když jsem pak v neděli ráno hrál na varhany pro
potulné kazatele ve stanech na druhé straně pouti, viděl jsem tytéž chlapy, jak
dřepí v lavicích s manželkami a dětmi, prosí Boha o odpuštění, a aby je
ochránil před tělesnými touhami. A příští sobotu byli zase na pouti nebo se
někde jinde oddávali požitkům. Tehdy jsem pochopil, že křesťanská církev žije z
pokrytectví a že člověk musí ventilovat své tělesné touhy bez ohledu na
očišťování či tresty rádných náboženství."
Přestože si to v té době ještě neuvědomoval,
směroval již tehdy k vytvoření kultu, který bude sloužit jako antiteze
křesťanství a jeho judaistické tradice. Bylo to staré náboženství, starší než
křesťanství nebo judaismus. Nikdy ale nedostalo pevnou formu, ani nebylo
uspořádáno v podobě filozofie a rituálu. To mělo být teprve La Veyovým úkolem v
civilizaci dvacátého století.
Když se jednadvacetiletý La Vey v roce 1951
oženil, opustil podivuhodný svět zábavního parku a věnoval se životní dráze,
která lépe vyhovovala budování domova. Zapsal se ke studiu kriminalistiky na
City College of San Francisco. Studium ho také přivedlo k prvnímu konformnímu
zaměstnání: přijal místo policejního fotografa v San Franciscu. Jak se později
ukázalo, měla i tato práce, stejně jako další zaměstnání, zásadní význam pro
vývoj satanismu jako životního postoje.
"Viděl jsem krvavou a děsivou stránku
lidské přirozenosti," vzpomínal La Vey při jednom z našich setkání, kdy
hovořil o své minulosti. "Viděl jsem lidi zastřelené blázny a pobodané
přáteli; malé děti, rozpláclé v příkopu, kam je odhodili řidiči, kteří ujeli z
místa nehody. Bylo to nechutné a depresivní. Kladl jsem si otázku: >>Kde
je Bůh?<< Začal se mi hnusit pokrytecký přístup většiny lidí k násilí,
neustálé omílání fráze >>Je to vůle Boží<<"
Po třech letech práce u policie znechucen odešel
a vrátil se k varhanům, tentokrát do prostředí nočních klubů a divadel. Tak si
vydělával na živobytí a přitom se dále věnoval své životní zálibě, studiu
černých umění. Jednou týdně přednášel o tajemných tématech: o strašidlech,
mimosmyslovém vnímání, snech, o upírech, vlkodlacích, o věštění, obřadné magii
a tak dále. Jeho přednášky vzbudily pozornost mnoha lidí, kteří již měli jisté
jméno ve světě obchodu, umění a vědy, případně se slavnými teprve měli stát. Z
této skupiny nakonec vznikl Magický kruh.
Hlavním smyslem setkání Kruhu bylo vykonávat
magické obřady, které La Vey při studiu objevil nebo sám navrhl. Shromáždil
celou knihovnu děl pojednávajících o černé mši a dalších neblaze proslulých
obřadech, které pěstovali například templáři ve Francii čtrnáctého století,
Klub pekelného ohně nebo Zlatý úsvit (Golden Dawn) v Anglii na přelomu
osmnáctého a devatenáctého století. Smysl některých tajných řádů spočíval v
rouhání a hanobení křesťanské církve; jejich příslušníci se obraceli k Ďáblu
jako antropomorfnímu božstvu zosobňujícímu pravý opak Boha. La Vey měl na věc
odlišný názor: Ďábel byl pro něj temnou, skrytou silou v přírodě, řídící chod
pozemských věcí, silou, pro niž věda ani náboženství nemají vysvětlení. La
Veyův Satan je duchem pokroku, který je původcem všech velkých hnutí, jež
přispěla k vývoji civilizace a ke zdokonaleni lidstva. Je duchem revolty
vedoucí ke svobodě, ztělesněním všech herezí, které osvobozují člověka.
Poslední noc v dubnu 1966 - o Valpuržině noci,
nejvýznamnějším svátku vyznavačů magie a čarodějnictví - si La Vey v souladu s
tradicí rituálně oholil hlavu a slavnostně vyhlásil vznik Satanské církve. Aby
vyjádřil své postavení duchovního, navlékl si kněžský kolárek. Až k němu
vypadal téměř svatě. Ale vyholená čingischánovská hlava, mefistofelský vous a
úzké štěrbiny očí mu dodávaly démonického vzhledu potřebného, aby vypadal jako
skutečný kněz Ďáblovy církve na Zemi.
"Použil jsem termín církev především proto,
že mi to umožnilo držet se magického vzorce, podle něhož je k úspěchu třeba
jedné desetiny pohoršení a devíti desetin společenského uznání,"
vysvětluje La Vey. "Hlavním účelem ale bylo shromáždit skupinu podobně
smýšlejících jedinců a využít jejich spojené energie k vyvolání temné přírodní
síly nazývané Satan."
Jak již bylo řečeno, všechny ostatní církve jsou
založeny na uctívání ducha a popření těla a intelektu. La Vey vycítil potřebu
církve, která by se znovu chopila myšlení člověka a jeho pozemských tužeb a ty
pak oslavovala. Měla by podporovat racionálně motivovaný zájem o vlastní osobu
a usilovat o utváření zdravého ega.
Začal si uvědomovat, že staré pojetí černé mše
parodující křesťanské bohoslužby jaksi vyšlo z módy. Podle jeho slov je to
mlácení prázdné slámy. Místo sebeponižujících křesťanských bohoslužeb La Vey
zavedl v Satanově církvi povzbuzující psychodramata. Tak se mu podařilo vymýtit
potlačování přirozených pudů a inhibice, prosazované "řádnými"
náboženstvími.
V samotné křesťanské církvi probíhala vzpoura
proti ortodoxním rituálům a tradicím. Bylo v módě prohlašovat že Bůh je mrtev.
Alternativní rituály vypracované La Veyem si zachovaly přitažlivost starých
ceremonii, změnily se však z negativního paskvilu v pozitivní formy oslav a
očist: satanistické svatby posvěcující radosti těla, pohřby prosté pokryteckých
a svatouškovských otřepaných frází, rituály smyslnosti, pomáhající stoupencům
kultu naplnit sexuální tužby, destrukční rituály, umožňující členům Satanovy
církve zvítězit nad nepřáteli.
Křtiny, svatby v Ďáblově jménu a jiné zvláštní
příležitosti se těšily neobyčejnému zájmu tisku, i když o něj nikdo z věřících
nestál. Od roku 1967 noviny po celém světě, ať už ze San Francisca, z Tokia
nebo z Paříže, vysílaly reportéry, aby psali o Satanové církvi. Fotografie nahé
ženy zpola zakryté leopardí kůží, sloužící za oltář zasvěceny Satanovi v La
Veyem koncipovaném svatebním obřadu obletěla prostřednictvím tiskových agentur
a novin svět; objevila se i na titulních stránkách takových tradičních bašt
tisku jako jsou losangeleské Times. Díky publicitě se skupiny zvané grotta (La
Veyova obdoba konventů), hlásící se k Satanově církvi, rozšířily po celém světě
a potvrdily tak jedno z La Veyových základních poselství: Ďábel nejen že žije,
ale je u značného množství lidí velmi oblíben.
La Vey samozřejmě upozorňoval, že pro něj a jeho
stoupence není Ďábel oním šablonovitým chasníkem s rohy, ocasem a vidlemi,
zahaleným do rudého hávu, ale spíše ztělesněním temných sil přírody, jejichž
hlubiny lidé teprve začínají zkoumat. Jak své tvrzení uvedl v soulad s vlastním
vzhledem, když často vystupoval v černé kutně s kápí a rohy? Na to odpovídá:
"Lidé potřebují obřady a symboly. Setkáte se s tím všude - v baseballu, v
církevních ceremoniích nebo ve válkách: Symboly slouží jako odrazové můstky k
vybití emocí, které většina lidí nedokáže uvolnit ani je sama pochopit." Tyto
hry nicméně brzy přestaly La Veye bavit. Vyskytly se ovšem i nezdary. Některým
La Veyovým sousedům začal vadit vzrostlý lev, kterého si držel jako mazlíčka a
nakonec ho musel věnovat místní zoologické zahradě. Jedna z La Veyových
nejoddanějších čarodějnic, Jayne Mansfieldová, zemřela na následky kletby,
kterou Černý papež, z důvodů, jež jsem objasnil v Ďáblově mstiteli, vyslal na
jejího ctitele, právníka Sama Brodyho. La Vey ji před Brodym neustále varoval a
její smrt pak těžce nesl. Byl to v poradí již druhý hollywoodský sexuální
symbol šedesátých let, se kterým měl intimní známost a který tragicky zemřel;
první byla Marilyn Monroe - v roce 1948 se na krátké, ale rozhodující období
stala jeho milenkou. Odešel tehdy ze zábavního parku a doprovázel na varhany
striptérky v okolí Los Angeles.
Kromě toho byl La Vey unaven pořádáním zábavných
a očistných obřadů pro členy své církve. Navázal styk s posledními žijícími
členy předválečných bratrstev v Evropě a snažil se zachytit jejich filozofii a
tajné rituály dochované z období před Hitlerovým nástupem, takže potřeboval
čas, aby mohl studovat, psát a pracovat na nových principech. Dlouho
experimentoval se základy geometrických prostorových koncepcí, které shrnul v
práci nazvané Zákon různoběžníku. (Vysmívá se v ní dnešním snobům, kteří ničemu
nerozumí.) Stal se vyhledávaným řečníkem, hostem v rozhlasových i televizních
programech a poradcem při natáčení hudby k televizním a filmovým podobám
satanistických hororů. Někdy v nich dokonce i hrál. Jak poznamenal sociolog
Clinton R. Sanders: "... žádný magik neměl takový přímý vliv na způsob
filmové prezentace satanismu jako Anton Szandor La Vey. V La Veyově církvi jsou
centrálními prvky rituální a esoterický symbolismus. Filmy, na kterých se
podílel, obsahují podrobné popisy satanských rituálů a jsou plné tradičních
okultních symbolů. Důraz kladený v Satanově církvi na rituál >>má
soustředit emoční síly skryté v každém jedinci<<. Vyumělkovanou
rituálnost, která je ústředním bodem La Veyových filmů, můžeme obdobně chápat
jako mechanismus, který má aktivizovat a soustředit emoční zkušenost filmového
diváka."
La Vey se nakonec rozhodl přenést rituály a
ostatní činnost Satanovy církve do grott rozsetých po celém světě a věnovat se
cele psaní, přednáškám a výuce - a také rodině: manželce Dianě, plavovlasé
krásce zastávající funkci velekněžky církve, dceři Karle, s vlasy jako havran,
které je nyní něco přes dvacet a která, podobně jako otec, studuje kriminologii
a většinu času tráví přednášením o satanismu na univerzitách po celé Americe, a
samozřejmě také Zeeně, kterou si ti, kdo znají slavnou fotografii satanského
křtu, pamatují jako pouhé škvrně, a která se vyvinula v nádherný exemplář
teenagera, přitahující stále rostoucí smečku vlčáků.
V poměrně klidném období La Veyova života
vznikly jeho populární průkopnické knihy, které nalezly početnou čtenářskou
obec. Nejprve to byla Satanská bible(The Satanic Bible), která v době, kdy píši
tento úvod, vychází již ve dvacátém vydání (toto je druhý, přepracovaný úvod;
psal jsem úvod i k prvnímu vydání. Následovaly Satanské rituály(The Satanic
Rituals), kde se La Vey podrobněji zabývá temným a spletitým materiálem, který
objevil ve stále přibývajících pramenech. A konečně třetí kniha, Dokonalá
čarodějka (The Compleat Witch), je v Itálii bestsellerem, v Americe ale bohužel
už nevychází a nedošla uznání.
Rozsah La Veyovy činnosti od organizovaných
církevních aktivit až po psaní knih vycházejících po celém světě samozřejmě
přispěl k rozšíření rad stoupenců Satanovy církve. Rostoucí popularita
satanismu byla přirozeně provázena hrůzostrašnými historkami, které šířily
hlavně náboženské skupiny. Stýskaly si, že v univerzitních knihkupectvích se
Satanská bible prodává lépe než křesťanská, takže je jedním z hlavních důvodů,
proč se mladí odvracejí od Boha. Když papež Pavel vydal před dvěma lety, (tedy
v r. 1974 pozn. překl.), prohlášení, že Ďábel žije a má podobu člověka, živého,
oheň vydechujícího individua, které roznáší zlo po světě, měl téměř- určité na
mysli La Veye. La Vey říká, že "zlo" pozpátku znamená
"živý" (slovní hříčka: zlo – anglicky = evil, živý = live - pozn.
překl.) a že by se mu člověk měl oddat a radovat se z něj. Papeži a vystrašeným
náboženským skupinám odpovídá takto:
"Lidé a organizace na nás vydělávají
milióny. Co by si bez nás počali? Bez Satanovy církve by neměli, na koho by se
mohli vztekat a zároveň svalovat vinu za všechnu zkaženost a průšvihy, které se
ve světě dějí. Kdyby si to skutečně mysleli, celou záležitost by tak
nenafukovali. Měli byste spíše uvěřit, že oni jsou těmi šarlatány a že je moc
těší, když nás tu mají, aby z nás mohli těžit. Jsme mimořádně cennou komoditou.
Podpořili jsme obchod a pozvedli jsme ekonomiku. Jisté procento z miliónů,
které jsme vytvořili, se zase vrátí křesťanské církvi. Mnohokrát jsme již prokázali
správnost devátého satanského přikázání, které praví, že církev - a milióny
jedinců - nemohou bez Ďábla existovat."
Za to musí křesťanská církev zaplatit. Vše, co
La Vey předpověděl v prvním vydání Satanské Bible, se skutečně stalo. Lidé po
staletí potlačující své instinkty zpřetrhali své okovy. Došlo k explozi sexu,
ve filmech a literatuře, na ulicích i doma se uvolnilo kolektivní libido. Lidé
tančí nahoře i dole bez. Jeptišky odhodily tradiční hábity a zapomněly na staré
zvyky, obnažily nohy a tančily Missa Solemnis Rock, o níž si La Vey myslel, že
ji vymyslel jako vtip. Obecnou vlastností všech tvorů je sklon vyhledávat stále
nové zábavy, gurmánská jídla a vína a dobrodružství všeho druhu, všichni touží
po okamžitém prožitku. Lidstvo už nehodlá déle čekat na posmrtný život, který
slibuje odměnit čisté a cudné - jinak řečeno asketické a nudné - duše. Panuje
nálada novopohanství a hedonismu, z níž se vynořila široká paleta vynikajících
jednotlivců - lékařů, právníků, inženýrů, učitelů, spisovatelů, makléřů,
urbanistů, herců, novinářů (abych uvedl pouze několik sociálních skupin, ze
kterých se rekrutují satanisté) - kteří projevují zájem o utváření a zvěčnění
tohoto všeprostupujíciho náboženství a způsobu života.
Přijetí tohoto náboženství společností, jež byla
příliš dlouho ovládána puritánskou morálkou, rozhodně není snadné. Nehlásá
falešný altruismus, ani nepřikazuje miluj bližního svého. Satanismus je
nepokrytě egocentrická, brutální filozofie. Je založena na přesvědčení, že
lidské bytosti jsou v podstatě sobecká, násilnická stvoření, že život je
přirozená selekce a že přežijí pouze silní a Zemi ovládnou ti, kteří bojují,
aby zvítězili v nekonečné soutěži, jaká existuje v každé džungli - včetně
urbanizované společnosti. Jestli chcete, můžete se tohoto brutálního životního
názoru děsit; přesto se zakládá na reálných podmínkách existujících již po
staletí ve světě, který obýváme. Nežijeme přece v mystických krajinách
oplývajících mlékem a strdím, jaké popisuje křesťanská Bible.
V Satanské bibli Anton La Vey vysvětlil
filozofii satanismu daleko pronikavěji než kterýkoli z jeho předchůdců v
Království pekel. Podrobně zde také popsal nové zavedené rituály a vylepšení,
která sám vymyslel pro svou církev realistů. Od prvního vydání bylo jasné, že
hodně lidí si bude chtít tuto knihu přečíst, aby se poučili, jak zakládat
satanistické skupiny a jak provádět rituály černé magie. Satanská bible a
Satanské rituály jsou jedinými knihami, které autenticky a v duchu relevantních
tradic ukazují, jak se to vše má dělat. Vyskytlo se i mnoho plagiátorů, keři
nikdy nepřiznali, odkud čerpají, a dobře věděli proč; jakmile by totiž byla
jejich ubohost a plytkost srovnána s La Veyovým průkopnickým dílem, zlodějští
mistři by už nešli na odbyt.
Každému, kdo chce vidět dosažené výsledky, musí
být jasná jedna věc: Anton La Vey vytáhl Satana ze starého železa. Satanova
církev je hlavním zdrojem současného satanismu. Tato kniha shrnuje Satanovo
poselství, a zůstává výzvou a inspirací, dnes stejně jako v době, kdy byla
napsána.
San Francisco
25. prosince 1976 /XI Anno Satanas
SATANSKÁ BIBLE
ÚVOD
Důvodem k napsání této knihy byla skutečnost, že
až na pár výjimek nebyly všechny traktáty, studie, všechny "tajné"
zaklínací knihy, všechna "velká díla" pojednávající o magii ničím
jiným než svatouškovským podvodem - provinilým žvaněním a esoterickým plácáním
kronikářů magických nauk, neschopných či neochotných podat objektivní pohled na
věc. Autoru za autorem se ve snaze vyjádřit základní myšlenky "černé a
bílé magie" podařilo pouze celý problém zamlžit tak, že každý adept
černokněžnictví nakonec přihlouple zkouší štěstí s deskou Ouija, stoupá si
doprostřed pentagramu a čeká, až se zjeví démon, odevzdaně vrhá věštebnými
činkami I-Ting jako tvrdými preclíky, míchá karty, aby předpověděl
budoucnost,jež ztratila jakýkoli význam, navštěvuje semináře, které slibují
zlomit ego - přičemž to samé mu udělají i s peněženkou - a zpravidla ze sebe v
očích těch, kteří vědí, dělá naprostého blázna!
Pravý mág ví, že regály označené heslem
"okultní magie" přetékají křehkými troskami vyděšených myslí a
nemohoucích těl, metafyzickými deníky sebeklamu a oblbujícími soupisy zásad
východního mysticismu. Příliš dlouho bylo téma satanské magie opracováváno
vyjevenými novináři držícími se cesty ctnosti.
Stará literatura, jako vedlejší produkt mozků,
hryzaných strachem a prohrou byla nevědomky napsána na podporu těch, kdo
skutečně ovládají Zemi a ze svých pekelných trůnů se hlasitě a radostně smějí.
Tyto svazky plné otřepaných mylných informací a
falešných proroctví jsou podpalem, díky němuž šlehají plameny pekel jasněji.
V této knize naleznete pravdu - a fantazii.
Jedna podmiňuje druhou; chápejte je takové, jaké jsou. To, co poznáte, nebude
vždy zrovna příjemné; ale zato se: vám otevřou oči!
Zde vám předkládám, Satanské myšlení, podané z
pravého Satanského pohledu.
Satanova církev
San Francisco, Valpuržina noc, l968
PROLOG
Bohové cesty ctnosti se po celé věky na Zemi
pouze hašteřili a hádali. Každé z těchto božstev se společně se svými knězi a
služebníky pokoušelo najít ve vlastních lžích nějakou moudrost. Doba ledová v
náboženském myšlení může ve velkém plánu lidské existence trvat pouze omezený
čas. Bohové poskvrněné moudrosti si odžili svou ságu a po tisíc let byli
skutečností. Každý měl svou vlastní "božskou" cestu do ráje a
obviňoval ostatní z kacířství a duchovních prohřešků. Prsten Niebelungů nese
věčné prokletí - ale jen proto, že ti, kdo jej hledají, uvažují v pojmech dobra
a zla - přičemž sami jsou přirozeně vždycky dobří. Bohové minulosti se stali
svými vlastními ďábly, aby mohli žít. Aby naplnili svatostánky a zaplatili
hypotéky na chrámy, hrají jejich duchovní přihlouplou hru s Ďáblem. Běda,
příliš dlouho se obírali spravedlnosti; takže ďáblové v jejich podání jsou
ubozí a neschopní. V bratrské jednotě si proto podávají ruce a v zoufalství
kráčí do Valhaly na poslední velký ekumenický koncil. V rmutu soumrak bohů
blíží se. Havrani noci se rozlétli, aby přivolali Lokiho, který podpálí Valhalu
žhnoucím trojzubcem Inferna. Soumrak je dokonán. Z noci se zrodila zář nového
dne a povstal Lucifer, aby znovu vyhlásil: Toto je éra Satanova! Satan vládne,
Zemi! Bohové nespravedlivých jsou mrtvi. Toto je jitro magie a neposkvrněné
moudrosti. TĚLO zvítězilo a velká Církev bude vybudována a zasvěcena jeho jménu.
Spása člověka již nebude záviset na odříkání a zapírání sebe sama. Vejde ve
známost, že svět těla, svět žijících má být nejlepší přípravou k věčným
rozkoším!
REGIE SATANAS!
AVE SATANAS!
SLÁVA SATANOVI!
SATANSKÉ DEVATERO
1. Satan
znamená ukájení choutek, nikoli odříkání!
2. Satan
znamená živoucí existenci, nikoli vymyšlené spirituální báchorky!
3. Satan
znamená neposkvrněnou moudrost, nikoli pokrytecký sebeklam!
4. Satan
znamená laskavost k těm, kdo ji zasluhují, nikoli lásku, vyplýtvanou na nevděčníky!
5. Satan
znamená pomstu, nikoli nastavení druhé tváře!
6. Satan
znamená odpovědnost vůči odpovědným, nikoli péči o psychické upíry!
7. Satan
znamená člověka jako pouhé zvíře, někdy lepšího, mnohem častěji však horšího
než ti, co kráčejí po čtyřech, člověka, jenž se díky "božskému duchovnímu
a intelektuálnímu vývoji" stal nejzkaženějším zvířetem!
8. Satan
znamená všechny takzvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému, mentálnímu nebo
emočnímu uspokojení!
9. Satan je
nejlepším přítelem, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celá ta léta pomáhal
udržovat v chodu!