Pozice čili co dělat s tělem
Meditace se provozuje už několik tisíc let. To je docela pěkný kus času ke zkoušení a ověřování, takže používané procedury jsou velmi pečlivě propracované. Buddhistická praxe vždy chápala, že mysl a tělo jsou těsně propojeny a že se navzájem ovlivňují. Z toho plyne, že existují jisté doporučené postupy týkající se těla, která vám značně usnadní zvládnutí vaší dovednosti. Měli byste je tedy využít. Mějte však na mysli, že jde o praktické pomůcky k meditaci. Nepleťte si to. Meditace není sezení v lotosovém sedu. Je to mentální dovednost. Můžete ji uplatnit kdekoliv si přejete. Jisté tělesné pozice vám však pomohou se této dovednosti naučit a urychlí váš pokrok a rozvoj. Použijte je.
VŠEOBECNÁ PRAVIDLA
Účel různých pozic je trojí. Za prvé poskytují stálý pocit. To vám umožňuje nerozptylovat se takovými problémy, jako je rovnováha a svalová únava, takže můžete zaměřit svou pozornost na formální předmět meditace. Za druhé podporují fyzickou nehybnost, která se pak odráží v nehybnosti mysli. To vytváří hluboce usazené a pokojné soustředění. Za třetí vám dávají schopnost sedět po dlouhý čas, aniž by to přivolalo tři hlavní nepřátele meditujícího - bolest, svalové napětí a ospalost. Základní a nejdůležitější věc je sedět s rovnými zády. Páteř by měla být vzpřímená tak, že páteřní obratle leží jeden na druhém jako sloupeček mincí. Hlavu byste měli držet v přímé linii se zbytkem páteře. Při tom všem byste si měli zachovat uvolněnost. Žádnou ztuhlost! Nejste dřevění vojáčci a není tu také žádný poddůstojník pro výcvik, který by na vás křičel. To, že držíte rovně záda, by nemělo působit žádné svalové napětí. Seďte lehce a přirozeně. Páteř by měla být jako pevný stromek vyrůstající z měkké půdy. Zbytek těla z ní pak uvolněně visí. Vyžádá si to od vás trochu zkoušení. Běžně se držíme v tuhých či strnulých postojích, když jdeme či mluvíme, anebo v ochablých polohách, když odpočíváme. Ani jedno z toho zde nebude stačit. Jde ale jen o kulturní návyky a ty se lze přeučit.
Vaším cílem je dosáhnout pozice, ve které budete schopni zůstat po celou dobu meditačního sezení bez hýbání. Na začátku se vám bude zdát trochu divné sedět s rovnými zády, ale na to si zvyknete. Chce to jen trochu cviku a vzpřímená poloha je velmi důležitá. Jde o to, co je známo i ve fyziologii jako pozice ostražitosti, která s sebou přináší bdělost mysli. Jakmile se nahrbíte, přímo k sobě zvete otupělost či ospalost. Stejně tak je důležité, na čem sedíte. Budete potřebovat polštářek nebo židli; záleží na tom, jakou pozici si vyberete. Je třeba věnovat péči i tomu, jak pevná a tvrdá bude podložka. Příliš měkké sezení vás bude uspávat, příliš tvrdé může být bolestivé.
Oblečení
Vaše oblečení pro meditaci by mělo být volné a měkké. Pokud by omezovalo tok krve nebo tlačilo na nervy, působilo by bolest, mravenčení či zdřevěnění („necítím nohy"), popř. obojí. Nosíte-li pásek, uvolněte ho. Neberte si těsné kalhoty nebo kalhoty z příliš silné látky. Pro ženy je dobrá volba dlouhá sukně. Volné kalhoty z tenké či pružné látky jsou vhodné pro každého. Měkká a vlající roucha jsou tradičním oděvem v Asii a objevují se v obrovské pestrosti stylů kimon a sárongů. Sundejte si boty, a pokud máte silné či těsné ponožky či punčochy, sundejte si je také.
Tradiční pozice
Pokud sedíte na podlaze tradičním asijským způsobem, potřebujete polštářek, aby nadzvedával vaši páteř. Vyberte si nějaký poměrně pevný a takový, aby měl i po zasednutí tloušťku alespoň osm centimetrů. Seďte blízko předního okraje polštářku a nohy nechte na podlaze před sebou. Jestli je na podlaze koberec, mohlo by to pro ochranu před otlačením kotníků a holení stačit. Pokud ne, budete asi potřebovat nějakou podložku pod nohy. Složená deka bude docela dobře stačit. Neseďte úplně vzadu na polštářku. Tato poloha totiž způsobuje, že jeho přední okraj tlačí na spodní stranu stehen a stlačuje nervy. Výsledkem je bolest nohou.
Způsobů, jak složit nohy, je více. Zde uvedeme čtyři v pořadí zvyšující se vhodnosti.
Styl amerických indiánů: Vaše pravá noha (chodidlo) je zasunuta pod levým kolenem a levá noha pod pravým kolenem.
Barmský styl: Obě nohy od kolena po chodidlo leží na podlaze. Leží souběžně, jedna před druhou.
Poloviční lotos: Obě kolena se dotýkají podlahy. Jedna noha a nárt leží na lýtku druhé nohy.
Plný lotos: Obě kolena se dotýkají podlahy, nohy jsou zkřížené na lýtkách. Levá noha spočívá na pravém stehnu a pravá noha na levém. Obě chodidla jsou obrácena vzhůru.
V těchto pozicích spočívají vaše ruce v klíně jedna na druhé, s dlaněmi vzhůru. Ruce leží právě před pupkem, ohyby obou zápěstí se opírají o stehna. Tato poloha rukou poskytuje pevnou oporu pro horní část těla. Nenapínejte krční svaly. Uvolněte ramena. Vaše bránice ať je uvolněná a maximálně roztažená. Nedopusťte, aby vaše břišní oblast ztuhla. Brada je nahoru. Oči mohou být otevřené i zavřené. Pokud je necháte otevřené, zaměřte je na špičku nosu nebo někam do přiměřené vzdálenosti před vámi. Na nic se nedíváte. Jen prostě upřete oči libovolným směrem, někam, kde není nic zvláštního k vidění, abyste na vidění vůbec mohli zapomenout. Nebuďte křečovití, neupadejte do ztuhlosti či strnulosti. Uvolněte se, vaše tělo ať je přirozené a poddajné. Nechte ho viset na vaší vzpřímené páteři jako hadrovou panenku.
Poloviční a plný lotos jsou v Asii tradiční meditační pozice. Plný lotos je ovšem považován za nejlepší. Je zdaleka nejpevnější. Jakmile jste zaklesnuti v této poloze, můžete zůstat bez pohybu i velmi dlouhou dobu. Vzhledem k tomu, že vyžaduje značnou pružnost nohou, ne každý ji zvládne. A kromě toho, hlavním kritériem, podle kterého si pro sebe vybíráte pozici, není to, co o ní říkají ostatní. Tím je vaše pohodlí. Vyberte si pozici, která vám dovolí sedět co nejdéle bez bolesti a pohybu. Zkoušejte různé pozice. Šlachy se s praxí natáhnou. Pak můžete postupně pracovat na plném lotosu.
Použití židle
Kvůli bolesti nebo z jiného důvodu pro vás možná vůbec není dostupné sedět na zemi. Nevadí. Můžete místo toho sedět na židli. Vyberte si židli bez opěradel pro ruce, která má vodorovné sedadlo a rovná záda. Nejlepší je sedět tak, že vaše záda se neopírají o židli. Přední strana sedadla by neměla tlačit do spodní strany stehen. Nohy mějte hned vedle sebe, chodidla rovně na podlaze. Ruce položte tak jako v tradičních pozicích do klína, jednu do druhé, dlaněmi nahoru. Nenapínejte krk či ramenní svalstvo, uvolněte paže.
V každé poloze mějte na mysli svůj cíl. Chcete dosáhnout stav úplného fyzického ztišení, a přitom neusnout. Připomeňte si ono přirovnání ke kalné vodě. Chcete podporovat stav úplného tělesného usazení, ze kterého se zrodí odpovídající duševní utišení. Musí zde být také stav fyzické bdělosti, která může vyvolávat stav průzračnosti mysli, jaký hledáte. Takže zkoušejte. Vaše tělo je nástroj na vytvoření žádaných stavů mysli. Používejte ho uvážlivě.
CO DĚLAT S MYSLÍ
Meditace, kterou se učíme, se nazývá meditace vhledu. Jak už jsme si řekli, množství různých možných meditačních objektů je téměř neomezené a lidé také v průběhu věků obrovský počet z nich využili. Dokonce i v rámci tradice vipassany existují variace. Jsou učitelé, kteří své žáky učí, aby sledovali dech pozorováním toho, jak se zvedá a zase klesá břicho. Jiní doporučují soustředit pozornost na bod doteku těla s polštářem, kontaktu spojených rukou nebo nohou. Metoda, kterou vysvětlujeme zde, je však považována za nejtradičnější a je to pravděpodobně metoda, kterou učil své žáky samotný Gótama Buddha. „Satipatthána sutta", Buddhova původní rozprava o uvědomění, výslovně říká, že člověk má začít soustředěním pozornosti na dýchání a pak pokračovat tím, že si všímá všech ostatních fyzických i mentálních jevů, které se objeví.
Sedíme a pozorujeme vzduch vstupující a vystupující naším nosem. Na první pohled to vypadá jako krajně podivná a neužitečná procedura. Než půjdeme k podrobnějším instrukcím, prozkoumejme důvody, které k ní vedou. První otázkou, kterou bychom se snad měli zabývat, je, proč vůbec používat nějaké soustřeďování pozornosti. Snažíme se koneckonců rozvinout bdělost. Proč si tedy prostě jen nesednout a neuvědomovat si vše, co se právě odehrává v mysli? Ve skutečnosti meditace tohoto druhu existují. Někdy se jim říká „nestrukturovaná meditace" a jsou docela obtížné. Mysl je rafinovaná a myšlení je vnitřně velmi komplikovaná procedura. Tím myslíme to, že se myšlenkovými řetězci necháváme chytit, omotat a svázat. Jedna myšlenka vede k další, a ta zase k další, a další a další... O patnáct minut později se probereme a uvědomíme si, že jsme celý ten čas strávili uvězněni v denním snění nebo sexuálních fantaziích nebo v obavách o placení účtů či v čemkoliv jiném.
Je rozdíl mezi tím, když si nějakou myšlenku uvědomujete, a když ji myslíte. Ten rozdíl je velmi jemný. Je to v zásadě rozdíl pocitu či struktury. Myšlenka, kterou si uvědomujete čistou pozorností, je svou strukturou lehká a je zde pocit odstupu mezi myšlenkou a vědomím této myšlenky. Vzniká lehce jako bublina a odchází, aniž by nutně vyvolala další myšlenku v řetězci. Normální myšlenka je svou strukturou daleko hutnější a těžší. Je těžkopádná, panovačná a neodbytná. Vtáhne vás dovnitř a převezme kontrolu nad vědomím. Ze své přirozenosti je nutkavá a vede přímo k další myšlence v řetězci, zdánlivě bez jakékoliv mezery mezi nimi.
Tato vědomá, ale ne uvědomovaná myšlenka vyvolává v těle odpovídající napětí, např. svalovou kontrakci nebo zrychlení srdeční činnosti. Člověk ale přitom žádné napětí necítí, dokud nenaroste až do bolestivosti. Důvodem je to, že myšlenka je chamtivá - zmocní se celé vaší pozornosti a nenechá už žádnou, která by zaznamenala její vlastní účinky či následky. Rozdíl mezi tím, jestli si uvědomujete myšlenku, nebo ji myslíte, je velice skutečný, ale také krajně jemný a nesnadno pozorovatelný. Soustředění je jedním z nástrojů potřebných k tomu, abychom byli schopni vidět tento rozdíl.
Hluboké soustředění zpomaluje myšlenkový proces a zrychluje schopnost si ho uvědomovat. Výsledkem je zvýšená schopnost myšlenkový proces zkoumat. Soustředění je něco jako mikroskop pro pozorování jemných vnitřních stavů. Zaměření pozornosti používáme k tomu, abychom s klidnou a stálou pozorností dosáhli jednobodovosti mysli. Bez pevného vztažného bodu se ztratíte, překonám neustálými vlnami změn proudících bez ustání vaší myslí.
Dech používáme jako ohnisko, které slouží jako zcela základní vztažný bod, od kterého se mysl zatoulává a k němuž je přiváděna zpět. Rozptýlení nemohou být brána jako rozptýlení, dokud zde není nějaký ústřední bod, od kterého jsme rozptylováni. Je to vztažný rámec, se kterým můžeme srovnávat neustálý proud změn a přerušení, plynoucí v normálním myšlení.
Starobylé pálijské texty připodobňují meditaci ke krocení divokého slona. V tehdejších dobách to znamenalo přivázat právě chycené zvíře ke kůlu silným a pevným provazem. Tomu slonovi se to moc nelíbí. Celé dny řve a dupe a tahá za provaz. Nakonec mu dojde, že se pryč nedostane, a zklidní se. V této chvíli ho můžete začít krmit a jednat s ním do jisté míry bezpečně. Nakonec můžete vypustit provaz a kůl úplně a cvičit slona pro různé úkoly. A tak dostanete zkroceného slona, kterého můžete použít k užitečné práci. V tomto přirovnání je divoký slon vaše divoce činná mysl, provaz je uvědomění a kůl je váš meditační objekt - dýchání. Zkrocený slon, který se vynoří na konci celého procesu - to je dobře cvičená, soustředěná mysl, kterou můžeme použít pro ten nesmírně obtížný úkol protrhnout vrstvy klamu a iluzí, které zastírají skutečnost. Meditace krotí mysl.
Další otázka, kterou se musíme zabývat, je, proč si vybírat jako primární objekt meditace dýchání. Proč ne něco zajímavějšího? Je mnoho odpovědí na tuto otázku. Použitelný meditační objekt by měl podporovat uvědomování. Měl by být přenosný, snadno dostupný a levný. Mělo by to také být něco, co nás nebude zamotávat do těch stavů mysli, od kterých se snažíme osvobodit, jako je chtivost, hněv a klam. Dýchání vyhovuje všem těmto kritériím a ještě dalším. Dech je společný všem lidským bytostem. Všichni si ho nosíme stále s sebou. Je pořád zde, kdykoliv dostupný, nikdy nepřestávající, od narození až do smrti, a nic nestojí.
Dýchání je nepojmový proces, něco, co lze zakoušet přímo, bez potřeby myšlení. Navíc je to velice živoucí proces, stránka života, která je v neustálé změně. Dech se pohybuje v cyklech: vdech, výdech, dýchání dovnitř a ven. Představuje tak vlastně jakýsi miniaturní model života samého.
Vjem dechu je jemný, ale přece zcela zřetelný, když se naučíte na něj naladit. Dá to trochu práce ho najít, ale dokáže to každý. Ze všech těchto důvodů je dýchání ideálním meditačním objektem. Normálně je dýchání neuvědomělý proces, který postupuje svým vlastním tempem, bez vědomého záměru. Přesto je možné ho jediným projevením vůle zpomalit nebo zrychlit, mít dech dlouhý a plynulý nebo krátký a přerývaný. Rovnováha mezi nevědomým dýcháním a vynucenou manipulací s dechem je docela křehká a lze si z ní vzít poučení o povaze vůle a touhy. Kromě toho to místo na špičce nose můžeme vnímat jako jakési okno mezi vnitřním a vnějším světem. Je to spojnice a místo přenosu energie, kde látka z vnějšího světa vstupuje dovnitř a stává se součástí toho, co nazýváme „já", a kde naopak část nás samotných proudí ven, aby splynula s vnějším světem. Zde si můžeme vzít poučení o představě jáství a o tom, jak si ji vytváříme.
Dech je jev společný všem živočichům. Skutečné zkušenostní pochopení tohoto procesu vás sbližuje s ostatními živými bytostmi. Ukazuje vám vaši vnitřní propojenost se vším životem. A konečně, dýchání je proces přítomnosti. To znamená, že se vždy odehrává zde a nyní. Normálně ovšem zdaleka nežijeme stále v přítomnosti. Většinu času strávíme ve vzpomínkách na minulost nebo přeskakujeme do budoucnosti, plni plánů či obav. Dech nemá nic z tohoto „bytí jinde". Jestliže opravdu pozorujeme dech, automaticky jsme v přítomnosti. Jsme vytaženi z bažiny mentálních obrazů do holé zkušenosti „zde a nyní". V tomto smyslu je dech živoucím výřezem skutečnosti. Vědomé pozorování takového miniaturního modelu života vede k poznání, které je použitelné i ve zbytku naší zkušenosti.
První krok k použití dechu jako meditačního objektu je najít ho. To, co hledáte, je fyzický vjem doteku vzduchu, který vchází a vychází z nosních dírek. Obvykle ho člověk cítí přímo uvnitř špičky nosu. Přesné místo se ale liší od člověka k člověku, v závislosti na tvaru nosu. Abyste našli svůj vlastní bod, proveďte rychlý hluboký nádech a pozorujte špičku nosu a horní ret - tam můžete nejvýrazněji vnímat procházející vzduch. Nyní vydechněte a pozorujte vjemy na stejném místě. Z tohoto bodu budete sledovat celý průběh dechu. Jakmile jste jasně určili místo svého doteku dechu, už se od něj neodchylujte. Používejte tento jediný bod, abyste pevně udrželi svou pozornost. Bez takového vybraného bodu byste brzy zjistili, že se myšlenkami stále pohybujete nosem dovnitř a ven, procházíte dýchací trubicí a věčně se honíte za dechem, který nikdy nemůžete chytit, protože se stále mění, pohybuje a proudí.
Jestli jste někdy řezali dříví, pak víte jak na to. Stejně jako truhlář se nekoukáte, jak list pily běhá nahoru a dolů. Z toho byste jen dostali závrať. Svou pozornost zaměříte na bod, ve kterém se zuby pily zakusují do dřeva. To je jediný způsob, jak můžete řezat rovně. Při meditaci soustředíte svou pozornost na to jediné místo vjemu dechu v nose. Z tohoto výhodného místa můžete sledovat celý pohyb dechu jasně a pozorně. Nesnažte se nijak kontrolovat dech. Není to dechové cvičení toho druhu, jaká se dělají v józe. Zaměřte se na přirozený a spontánní pohyb dechu. Nesnažte se ho usměrňovat nebo jakkoliv něco zdůrazňovat. Většina začátečníků má v této věci jisté obtíže. Ve snaze zaměřit se lépe na vjem, podvědomě své dýchání zesilují. Výsledkem je násilné a nepřirozené úsilí, které ve skutečnosti soustředění zabraňuje, místo aby mu pomáhalo. Neprohlubujte dech ani jeho zvuk. To druhé je obzvláště důležitý při skupinové meditaci. Ostatní okolo vás hlasité dýchání opravdu obtěžuje. Nechte prostě dech přirozeně plynout, jako kdybyste spali. Nechte ho být a dovolte mu, aby šel svým vlastním rytmem.
Zdá se to snadné, ale je to ošidnější, než si myslíte. Nenechte se odradit, když zjistíte, že máte problémy. Využijte to jako příležitost pozorovat povahu vědomého záměru. Sledujte jemný vztah mezi dechem, puzením dech řídit a záměrem s kontrolou dechu přestat. Nějakou dobu se vám to možná bude zdát otravné, ale je to vysoce prospěšná zkušenost a poučení a je to jen přechodná fáze. Nakonec bude proces dýchání probíhat svou vlastní silou a nebudete cítit žádné puzení s ním manipulovat. V té chvíli budete mít za sebou velkou lekci o vaší nutkavé potřebě řídit svět.
Dýchání, které se na první pohled zdá být tak obyčejné a nezajímavé, je ve skutečnosti mimořádně složitá a fascinující procedura. Když se pořádně díváte, obsahuje spoustu jemných obměn. Je zde vdech a výdech, dlouhý a krátký dech, hluboký a mělký dech, plynulý a nepravidelný dech. Tyto kategorie se vzájemně kombinují jemnými a spletitými způsoby. Pozorujte dech pečlivě. Opravdu ho studujte. Najdete stálý cyklus opakujících se vzorců i nesčetné variace. Je to jako symfonie. Nesledujte jen pouhé hlavní charakteristiky dechu. Je tu mnohem víc než vdech a výdech. Každý dech má začátek, střed a konec. Každé vdechnutí prochází procesem zrození, růstu a zániku; každé vydechnutí rovněž. Hloubka a rychlost dechu se mění podle vašeho emocionálního stavu, myšlenek, které vám jdou hlavou, a zvuků, které slyšíte okolo. Studujte všechny tyto jevy. Zjistíte, že jsou fascinující.
To samozřejmě neznamená, že byste měli sedět a někde ve své hlavě vést takovou konverzaci: „Teď je tady krátký nepravidelný dech, teď je tu jeden dlouhý dech. Jsem zvědav, co bude příště." Ne, to není vipassaná. To je myšlení. Taková věc se vám bude stávat, zvláště na začátku. Ale to je také přechodná fáze. Prostě si toho jevu všimněte a vraťte svou pozornost k pozorování vjemu dechu. Mentální rozptýlení budou přicházet znovu. Vracejte svou pozornost k dechu znovu a znovu a stále znovu, tak dlouho, dokud to nepřestane.
Když začnete s touto procedurou poprvé, buďte připraveni na to, že budete mít potíže. Vaše mysl bude neustále odbíhat, těkat a poletovat okolo jako opilý čmelák a prudce odbíhat někam úplně jinam. Zůstaňte v klidu. Jev tzv. „opičí mysli" je dobře znám. Je to něco, s čím se každý meditující musel vyrovnat. Tak či onak se přes to všichni dostali, a tak můžete i vy. Když vaše mysl znovu uteče, prostě si jen všimněte, že jste přemýšleli, upadli do denního snění či obav nebo čehokoliv jiného. Jemně, ale pevně, bez rozčilování nebo odsuzování sebe sama, se prostě vraťte k jednoduchému fyzickému vjemu dechu. Příště to tak udělejte znovu. A pak zase, znovu a znovu.
Někdy v průběhu tohoto procesu se ocitnete tváří v tvář náhlému a šokujícímu poznání, že jste úplně šílení. Vaše mysl je blábolící a vřeštící blázinec na kolečkách, který se bezhlavě řítí dolů z kopce, zcela beznadějně a naprosto mimo kontrolu. Zachovejte klid. Nejste o nic šílenější, než jste byli včera. Bylo to takhle pořád, jen jste si toho nevšimli. Nejste ani o nic šílenější než kdokoliv jiný okolo vás. Jediný skutečný rozdíl je v tom, že vy jste se té situaci postavili. Oni ne, a tak se cítí být stále poměrně v pohodě. To ale neznamená, že jsou na tom lip než vy. Nevědomost může být blažená, ale nevede k osvobození. Takže to, co jste si uvědomili, vás nemusí znepokojovat. Je to skutečný milník na vaší cestě, znamení opravdového pokroku. Právě ta skutečnost, že jste se problému postavili čelem, znamená, že jste pokročili na cestě z něj.
Při bezeslovném pozorování dechu se objevují dva stavy, kterým je třeba se vyhnout: myšlení a zapomenutí se. Přemýšlející mysl se projevuje jako jev „opičí mysli", o kterém jsme už mluvili. „Zapomínající se" mysl je téměř opakem „opičí". Všeobecně řečeno, slova „zapomínající se mysl" označují zeslabení bdělosti. V nejlepším případě je to jakýsi druh mentálního vakua, ve kterém není žádná myšlenka, žádné pozorování dechu, žádné vědomí čehokoliv. Je to mezera, beztvará mentální šedá zóna, něco jako bezesný spánek. Zapomínající se mysl je prázdná. Vyhněte se jí.
Meditace vipassaná je totiž aktivní úkol. Soustředění je silná pozornost k jednomu bodu. Bdělost je jasné a čisté vědomí. Samádhi a sati (soustředění a uvědomění) jsou dvě schopnosti, které chceme pěstovat. „Zapomenutá" mysl nemá žádnou z nich. V nejhorším vás uspí, ale i v nejlepším případě je to ztráta času.
Když zjistíte, že vaše mysl upadla do tohoto stavu, prostě si to jen uvědomte a vraťte se k vjemu dýchání. Pozorujte dotekový vjem vdechu, vnímejte dotek výdechu. Vdechujte a vydechujte a přitom pozorujte, co se děje. Až to budete dělat nějakou dobu - řekněme týdny či měsíce - začnete tento dotek vnímat jako fyzický objekt. Pokračujte prostě dál s vdechy a výdechy a pozorujte, co se děje. Jak se bude vaše soustředění prohlubovat, budete mít stále méně potíží s opičí myslí. Váš dech se zpomalí, budete ho sledovat stále jasněji a přerušení bude stále méně. Začnete zakoušet stav nesmírného klidu a úplného oproštění od toho, co nazýváme psychická dráždidla. Žádná chtivost, žádost, nepřátelství, závist či nenávist. Rozrušení pomine. Strach zmizí. To je krásný, čistý a blažený stav mysli. Je ovšem dočasný a skončí, když skončí meditace. Ale dokonce i tyto krátké zkušenosti změní váš život. Není to osvobození, ale jsou to stupínky na stezce, která vede tímto směrem. Neočekávejte však okamžitou blaženost. Dokonce i tyto stupínky vyžadují čas, úsilí a trpělivost.
Meditace není soutěž. Máme při ní konečný cíl, ale neexistuje žádný časový plán. Na své cestě se prokopáváte stále hlouběji vrstvami klamu k uvědomění nejzazší pravdy o existenci. Samotný tento proces je fascinující a smysluplný. Může vás těšit sám o sobě. Není třeba spěchat.
Po skončení dobrého meditačního sezení ucítíte příjemnou svěžest mysli. Je zde pokojná, radostná a veselá energie, kterou můžete využít pro problémy běžného dne. To je samo o sobě dostatečná odměna. Účelem meditace však není zabývat se problémy, takže zlepšení schopnosti řešit problémy je jen okrajový efekt a jako takový by měl být chápán. Budete-li klást příliš velký důraz na aspekt řešení problémů, zjistíte, že vaše pozornost se obrací k těmto problémům i během meditace a odvádí tak vaše soustředění. Během praxe nepřemýšlejte o vašich problémech. Velmi jemně je odložte stranou.
Ve veškerém plánování a starání si udělejte přestávku. Ať je vaše meditace časem úplného pracovního volna. Důvěřujte si, důvěřujte své schopnosti řešit tyhle věci později, s použitím energie a svěžesti mysli získané při meditaci. Důvěřujte si v tomto smyslu, a opravdu se to stane.
Nedávejte si příliš vysoké cíle. Buďte k sobě laskaví. Váš úkol - sledovat souvisle a bez přerušení svůj dech - se zdá docela snadný, takže budete mít možná hned na počátku sklon být k sobě přísní a důslední. To ale není realistické. Místo toho raději uvažujte o čase v malých jednotkách. Na začátku vdechu učiňte rozhodnutí sledovat dech právě jen pro dobu toho jednoho vdechu. Dokonce ani to není tak snadné, ale přinejmenším se to dá zvládnout. Pak, na začátku výdechu, učiňte rozhodnutí sledovat dech po dobu toho jednoho výdechu v celé jeho délce. I tak budete opakovaně vypadávat, ale vydržte.
Kdykoliv uvíznete, začněte znovu. Berte to vždy jen po jednom nádechu. To je úroveň hry, na které můžete opravdu zvítězit. Držte se zásady: nové rozhodnutí s každým novým cyklem vdechu a výdechu, s každou malinkou časovou periodou. Pozorujte každý nádech pečlivě a svědomitě, vteřinu za vteřinou, vždy s novým rozhodnutím, postaveným na tom předešlém. Takovým způsobem nakonec získáte souvislou a nepřerušenou bdělost.
Uvědomování dechu znamená bdělost v přítomném okamžiku. Když je všechno správně, uvědomujete si pouze to, co se děje v přítomnosti. Nedíváte se zpátky, nic nečekáte. Zapomínáte na minulý dech a nemyslíte na ten následující. Když právě začíná vdech, nedíváte se na jeho konec. Nepřeskakujete dopředu k výdechu, který má následovat. Zůstáváte právě tam a u toho, co se právě odehrává. Začíná vdech a tomu tedy věnujete svou pozornost; tomu a ničemu jinému.
Tato meditace je procesem vedoucím k přeučení své mysli. Směřujete k takovému stavu, ve kterém jste si plně vědomi všeho, co se děje ve vámi vnímaném světě, přesně tak, jak se to děje a kdy se to děje; naprostá a nepřerušovaná bdělost v přítomném okamžiku. Je to až neuvěřitelně vysoký cíl a nedá se dosáhnout najednou. Chce to cvik, takže začneme pomalu. Začneme tím, že si budeme plně vědomi jedné malé jednotky času, právě jednoho vdechu. Když se to podaří, ocitnete se na cestě k úplně nové životní zkušenosti.
Uspořádání pro meditaci
Až dosud to všechno byla jen teorie. Nyní se ponořme do skutečné praxe. Jak jít na tuhle věc zvanou meditace?
Především potřebujete stanovit formální rozvrh praxe - období, kdy budete dělat meditaci vipassaná a nic jiného. Když jste byli batole, neuměli jste chodit. Někdo se musel ujmout té obtíže a naučit vás to. Táhl vás za paže. Stále vás povzbuzoval. Vedl vás, abyste kladli jednu nohu před druhou, dokud jste se to nenaučili dělat sami. Tato období výuky tvořila vaši formální praxi v umění chodit.
V meditaci dodržujeme stejný základní postup. Vyhradíme si jistý čas, věnovaný pouze rozvoji mentální dovednosti, kterou nazýváme uvědomělost. Tento čas jí vyhradíme zcela výlučně a zorganizujeme naše prostředí tak, abychom dosáhli minima rozptýlení. To asi není ten nejjednodušší úkol. Celý život jsme strávili rozvíjením mentálních návyků, které jsou zcela protikladné ideálu nepřerušeného uvědomění. Vymanit se z těchto návyků vyžaduje trochu strategického myšlení. Naše mysli jsou jako nádoby kalné vody. Cílem meditace je pročistit ten kal, abychom viděli, co se uvnitř děje. Nejlepší způsob, jak to udělat, je nechat ho usadit se. Dejte tomu dostatek času, a on se usadí. Nakonec dostanete čistou vodu. Pro tento očistný proces meditace si musíme vyhradit určitý čas. Z vnějšího pohledu to vypadá naprosto neužitečně. Zdánlivě tu jen sedíme a jsme asi tak produktivní jako kamenný chrlič. Uvnitř je ale docela rušno. Celý ten mentální guláš se usazuje a nakonec zůstaneme s jasnou myslí, která nás připravuje na zvládnutí nadcházejících životních příhod.
To neznamená, že musíme něco dělat, abychom si vynutili tohle usazení. Je to přirozený proces, který se děje sám od sebe. Působí ho prostě to, že sedíte a jste uvědomělí. Ve skutečnosti každé úsilí z naší strany vynutit si ho je kontraproduktivní. Je to potlačování a to nefunguje. Zkuste věci vytlačit ze své mysli, a jenom jim přidáte energii. Dočasně můžete uspět, ale dlouhodobě je jen posílíte. Schovají se v podvědomí, a až nebudete dávat pozor, znovu vyrazí a vy budete proti nim bezmocní.
Nejlepší způsob, jak vyjasnit mentální proudění, je prostě jen ho nechat usadit samo od sebe. Nepřidávejte situaci žádnou energii. Jen uvědoměle pozorujte ten kalný vír, bez jakéhokoliv zaplétání se do něj. Až se nakonec usadí, už tak zůstane. V meditaci vynakládáme energii, ale ne sílu. Naším jediným úsilím je jemné a trpělivé uvědomění.
Čas meditace je jakási křižovatka celého dne. Všechno, co se vám stane, je v mysli nějak uloženo, ať mentálně či emocionálně. Během normální činnosti jste zpravidla tlakem dění tak zaměstnáni, že se jen zřídka opravdu vypořádáte s těmi základními problémy, se kterými máte co dělat. Ty jsou pohřbeny v podvědomí, kde pak kypí, bublají a zahnívají. Vy se pak divíte, kde se ve vás bere všechno to napětí. A to všechno tak či onak vychází ven v čase vaší meditace. Tak dostáváte příležitost se na to podívat, vidět, co to je, a nechat to jít. Určujeme si čas pro formální meditaci, abychom vytvořili prostředí nápomocné k tomuto oproštění. V pravidelných intervalech znovu ustavujeme své uvědomění. Straníme se toho dění, které soustavně stimuluje mysl. Stahujeme se ode všech činností, které vybuzují naše emoce. Odejdeme na tiché místo, tiše sedíme, a všechny ty věci začnou vybublávat ven. Pak odejdou pryč. Hlavním efektem je něco jako znovunabití baterie. Meditace znovunabíjí vaše uvědomění.
Kde sedět
Najděte si nějaké klidné a odloučené místo, kde budete sami. Nemusí to být ideální místo uprostřed lesa. To je pro většinu z nás prakticky nemožné, ale mělo by to být místo, kde se cítíte pohodlně a kde nebudete rušeni. Mělo by to také být místo, kde nebudete vystaveni zrakům okolí. Chcete mít všechnu svou pozornost volnou pro meditaci, ne plýtvat jí na starosti o to, jak vypadáte. Zkuste si vybrat místo co nejtišší. Nemusí to být zvukotěsná místnost, ale existují zvuky opravdu rozptylující, kterým byste se měli vyhnout. Hudba a hovor jsou nejhorší. Mysl má sklon nechat se do nich zcela nekontrolovatelně vtáhnout a tam pak odchází vaše soustředění.
Existují jisté tradiční pomůcky, která můžete použít, abyste se dostali do správného rozpoložení. Setmělá místnost se svíčkou je pěkná. Vonná tyčinka je taky pěkná. Stejně tak malý zvonek, kterým začnete a ukončíte sezení. To všechno je ale jen vybavení, které může některé lidi povzbuzovat, v žádném případě to však není nic podstatného.
Pravděpodobně zjistíte, že vám pomáhá, když sedíte pokaždé na stejném místě. Většině lidí pomáhá místo vyhrazené pouze pro meditaci.
Časem se vám totiž toto místo spojí s klidem hlubokého soustředění a tato asociace vám pak pomáhá dosahovat tyto hluboké stavy rychleji. Hlavní věc je sedět na místě, které pociťujete pro vaši praxi jako příznivé. Chce to trochu zkoušení. Vyzkoušejte několik míst, dokud nenajdete takové, na kterém se budete cítit pohodlně. Jde jen o to, najít místo, kde se nebudete cítit nesví a kde budete moci meditovat bez přílišného vyrušování.
Mnoha lidem pomáhá sedět ve skupině ostatních meditujících. Pravidelnost praxe je základní věc a pro mnoho lidí je snazší pravidelně sedět, když je podporuje a posiluje závazek pravidelného sezení ve skupině. Dali jste slovo a víte, že vás ostatní čekají. Tím se chytře obejde známý syndrom „mám moc práce". Snad se vám podaří najít v blízkosti vašeho bydliště nějakou meditační skupinu. Nevadí, pokud provádějí jinou formu meditace, pokud je to jedna z tichých forem. Na druhé straně byste se ale měli také snažit být ve své praxi soběstační. Nespoléhejte na nějakou skupinu jako na jedinou motivaci k sezení. Sezení je potěšení, pokud ho děláte správně. Používejte skupinu jako pomůcku, ne jako berlu, bez které se neobejdete.
Kdy sedět
Nejdůležitější pravidlo je toto: Když jde o sezení, uplatni charakteristiku buddhismu jako střední cesty. Nepřeháněj. Neodbývej to. Neznamená to, že máte sedět, když vás to právě napadne. Znamená to, že byste si měli stanovit rozvrh praxe a pak se ho držet s jemnou a trpělivou vytrvalostí. Stanovení rozvrhu má působit jako povzbuzení. Pokud zjistíte, že rozvrh přestal působit jako povzbuzení a stal se břemenem, pak je něco špatně. Meditace není povinnost ani závazek.
Meditace je činnost psychologické povahy. Budete zacházet se surovinou emocí a pocitů. Je to proto činnost velmi citlivá na váš postoj ke každému sezení. Co očekáváte, to pravděpodobně také dostanete. Praxe vám půjde nejlépe, když se budete na sezení těšit. Jestliže usedáte s očekáváním zoufalé dřiny, pravděpodobně také přijde. Takže si stanovte takové denní uspořádání své praxe, se kterým budete opravdu moci žít. Ať je rozumné a v souladu s vaším ostatním životem. A pokud začnete mít pocit, že cesta k osvobození je těžká otročina, musíte něco změnit.
Mít meditaci jako první věc, kterou ráno děláte, je skvělé. Vaše mysl je ještě čerstvá, předtím, než ji zavalí starosti dne. Ranní meditace je dobrý způsob, jak začít den. Správně vás naladí a připraví vás k tomu, abyste dělali věci efektivně. Tak proplujete následujícím dnem trochu snadněji. Musíte si ale být jistí, že už jste zcela bdělí. Neuděláte žádný pokrok, jestli budete sedět a klímat, abyste dohnali spánek. Umyjte si tvář nebo si předtím dejte sprchu. Třeba si budete chtít trochu zacvičit, abyste si rozproudili krev. Udělejte cokoliv, co je třeba, abyste se plně probudili, a pak si sedněte k meditaci. Nenechte se ale strhnout denními činnostmi. Je až příliš snadné pak zapomenout na sezení. Ať je meditace první důležitá věc, kterou ráno uděláte.
Večer je další dobrý čas pro praxi. Vaše mysl je plná všeho toho mentálního smetí, které jste nahromadili během dne, a je tedy skvělé se té zátěže zbavit, než půjdete spát. Meditace pročistí a obnoví vaši mysl. Znovu ustavte své uvědomění, a váš spánek bude opravdový spánek. Když s meditací začínáte, jednou denně úplně stačí. Jestli se cítíte na delší sezení, je to hezké, ale nepřehánějte to. U začínajících meditujících často vidíme jev nazývaný „vyhoření". Meditující se na nějakých čtrnáct dní ponoří do praxe patnáct hodin denně. Pak se ho ale zase zmocní skutečný svět a meditující dojde k závěru, že tohle meditační zaměstnání vyžaduje příliš mnoho času a příliš mnoho obětí. Nemá na to všechno prostě čas. Nepadněte do téhle pasti. Nespotřebujte své nadšení hned první týden. Spěchejte pomalu. Vaše úsilí by mělo být vyrovnané a stálé. Nechte si čas na to, abyste meditační praxi vtělili do svého života, a nechte vaši praxi růst postupně a nenásilně.
Jak poroste váš zájem o meditaci, zjistíte, že si ve svém rozvrhu hledáte více místa pro praxi. Je to zcela spontánní jev, děje se docela sám od sebe - není třeba žádné násilí.
Ostřílení praktici zvládnou i tři až čtyři hodiny praxe za den. Žijí normální život v běžném světě, a přesto do něj tohle všechno vmáčknou. A těší se z toho. Přichází to zcela přirozeně.
Jak dlouho sedět
Zde platí podobné pravidlo: seďte tak dlouho, jak můžete, ale nepřežeňte to. Většina začátečníků začíná s dvaceti či třiceti minutami. Zpočátku je obtížné sedět s užitkem déle. Pozice sezení není lidem ze Západu blízká a chce to nějaký čas, než si tělo zvykne. A příslušné mentální dovednosti jsou právě tak cizí a přizpůsobení chce také svůj čas.
Jak si na celou proceduru přivykáte, můžete meditaci kousek po kousku prodlužovat. Asi po roce stálé praxe byste měli sedět pohodlně asi hodinu.
Je tu ale jedna důležitá věc: vipassaná není formou askeze. Cílem není sebeumrtvování. Snažíme se pěstovat uvědomění, ne bolest. Trocha bolesti je nevyhnutelná, zvláště v nohou. V kapitole desáté se budeme bolestí a tím, jak s ní zacházet, důkladně zabývat. Existují speciální techniky a přístupy ke zvládání nepohodlí, které se časem naučíte. Zde musí být řečeno toto: Nejde o soutěž, kdo víc vydrží. Nepotřebujete nikomu nic dokazovat. Nenuťte se sedět s nesnesitelnými bolestmi jen proto, abyste mohli říci, že jste seděli hodinu. To by bylo zbytečné cvičení ega. A na začátku to nepřehánějte. Uvědomujte si svoje hranice a nevyčítejte si, že nejste schopni sedět věčně jako skála.
Jak bude meditace stále více součástí vašeho života, můžete sezení prodloužit i přes hodinu. Všeobecné pravidlo je: určete si délku, která je vám v tomto životním okamžiku ještě stále pohodlná. Pak seďte o pět minut déle. Není žádné pevné a jasné pravidlo pro délku sezení. I když jste si stanovili pevné minimum, mohou se vyskytnout dny, kdy pro vás bude fyzicky nemožné sedět tak dlouho. To ale neznamená, že byste to měli pro ten den úplně zrušit. Sedět pravidelně je naprosto zásadní. Dokonce i deset minut může být velmi prospěšných.
Mimochodem - délku sezení si rozhodněte předtím, než začnete meditovat. Nedělejte to, když už meditujete. Velmi lehce se tímto způsobem poddáte nepokoji a ten představuje jednu z hlavních věcí, které se chceme učit uvědoměle pozorovat. Takže si stanovte reálnou délku sezení a té se pak držte.
K měření sezení můžete použít hodinky, ale nekoukejte na ně každé dvě minuty, abyste viděli, jak pokračujete. Vaše soustředění se tak úplně ztratí a vznikne rozrušení. Pak zjistíte, že čekáte, kdy už budete moci vstát. To není meditace, to je hlídání hodin. Nedívejte se na hodiny, dokud si nemyslíte, že už skončila celá doba meditace. Ve skutečnosti se vůbec nepotřebujete radit s hodinami, alespoň ne při každé meditaci. Všeobecně vzato, měli byste sedět tak dlouho, dokud chcete. Neexistuje žádný magický časový interval. Nejlepší je stanovit si minimální dobu. Pokud si neurčíte ani minimum, brzy zjistíte, že máte sklon sezení zkracovat. Utečete, jakmile se objeví něco nepříjemného nebo když budete neklidní. To není dobré. Právě zkušenosti s takovými stavy patří k těm nejužitečnějším, jaké můžete potkat - ale pouze když je „prosedíte" až do konce. Musíte se učit pozorovat je klidně a jasně. Dívejte se na ně uvědoměle. Poté, co to budete dělat nějakou dobu, jejich sevření ochabne. Uvidíte je takové, jaké jsou: pouhé popudy vyvstávající a zase odcházející, jen součást probíhajícího představení. Díky tomu se váš život krásně uhladí.
Slovo „kázeň" je pro většinu z nás nepříjemné. Spojujeme ho s obrazem někoho, kdo nad námi stojí s holí a říká nám, že něco děláme špatně. Ale sebekázeň je něco jiného. Je to dovednost prohlédnout duchaprázdné pokřikování našich vlastních popudů a proniknout jejich tajemství. Tak už nad vámi nemají žádnou moc. Všechno je jen představení, klam. Vaše popudy na vás křičí a ječí, přemlouvají, lákají, hrozí - ale ve skutečnosti nemají vůbec žádnou hůl. Podvolujete se jim ze zvyku. Podvolujete se, protože jste se nikdy neobtěžovali podívat se, co je za tou hrozbou. Ve skutečnosti je za tím vším jen prázdno. Existuje ale jen jediný způsob, jak tuto lekci zvládnout. Slova na této stránce stačit nebudou. Musíte se dívat dovnitř a sledovat věci, které se vynořují: nepokoj, úzkost, netrpělivost, bolest. Všechny jen pozorujte a nenechte se do nich vtáhnout. K vašemu velkému překvapení prostě zase zmizí. Přicházejí a odcházejí. Je to takhle jednoduché. Pro sebekázeň existuje ještě jedno slovo: trpělivost.