ODYSSEAFEST – NAFUKOVACÍ KYTARA ŠOU
(Klání ve hře na nafukovací kytaru)
Nápad zorganizovat tuhle soutěž se zrodil asi před rokem přímo mezi členy Odyssey. Snad jsem je i malinko inspiroval. Léta používám na akcičkách nejrůznější typy náhražek kytar pro zvýraznění prožitku z milované hudby.
Jak k tomu došlo? Musím se vrátit na začátek někam do přelomu 70. a 80. Let. Dříve než jsem vyrazil na první zábavku, muzika, zajména ta tvrdší, už mě oslovovala více než většinu vrstevníků. Brzy jsem pochopil, že i přes veškerou snahu mé učitelky hudby nedosáhnu věhlasu slavných kytaristů, ale mohl bych se jim snad přibližovat grimasami. Přišlo na řadu napodobování. Aktivně jsem hrával tenis, badminton a pingpong. Každému je jasné, že náčiní pro tyto sporty přímo vybízí k imaginaci kytarových sól. Samozřejmě jsem nenechal v klidu různá košťata, laťky, trubky apod. Mezi nejoblíbenější nástroje patřil pohrabáč. Hrát se dá ale prakticky na cokoliv. Sólo na nohu od židle střídají akordy na odpadkový koš. Nejkrásnější „tóny“ ale vydává při bězích po „hmatníku“ ženské tělo. Zatímco jedna ruka laská v rytmu sóla předloktí, druhá zkoumá pražce na její páteři, testujíc její pružnost v divokých záklonech. Na to jsem si ale ještě musel počkat.
S prvními zábavami mi bylo jasné, že v 15-ti letech bude těžké shánět partnerku k tanci. Usoudil jsem, že s imaginární kytarou v ruce nebudu mít o nic menší prožitek. Na začátku 80. let ještě nebylo běžné, že lidé tančí sami nebo ve skupinkách, tak jsme občas s kamarády ve zbrani vypadali jako exoti.
Jak šel čas, zdokonalovaly se i mé nástroje. První kytaru ze dřeva jsem dokonce osadil snímačem z dětského telefonu a ocelovými dráty místo strun. Dokonce i přes „dráťák“
(Zařízení rozhlasu po drátě. Mladším nechť vysvětlí rodiče) vydávala zvuky. Měla krásnou červenou signální barvu a … z tříšek, které jsem si z ní zarazil by se dalo zatopit v kamnech.
Postupně jsem střídal kytary plastové z hračkářství, dřevěné – speciálně pro mě vyrobené z masívu, plyšové, až jsem se asi v polovině 90. let propracoval k nafukovacím. Jejich výhody spočívají ve věrnosti provedení a hlavně skladnosti. Když si chceš zaploužit, stačí nástroj sfouknout a složit do kapsy. Vystřídal jsem jich celou řadu menších i zcela realistických, ale každému následovníkovi radím, ať se předzásobí lepidlem na nafukovací hračky (Fatracel). Jen málokterý nástroj vydrží tu nirvánu z pořádného bigbítu.
Někteří lidé by si mohli myslet, že vše je jen úlet nějakého blázna. Tady bych rád připomněl, že asi 10 let se celosvětově pořádá soutěž Air Guitar Nation, což je vlastně mistrovství světa ve hře na imaginární kytaru. Borci soutěží v co nejvěrnějším napodobování kytarové hry za zvuku reprodukované hudby přímo na pódiu před publikem. Ti nejlepší se každý rok schází ve Finsku na finále. Existuje i dokumentární DVD. Naše soutěž je specifická použitím fyzického nástroje, ale v podstatě jde o totéž. Možná se jednou někdo z našich účastníků i do toho Finska podívá. Jak znám české pařiče, měl by velkou šanci na vítězství.
Češi ale umí ještě více. Viděl jste někdo hrát celou imaginární kapelu? Když se správná parta v souznění s reprodukovanou hudbou někde na baru dostane do opravdového varu, můžeme sledovat rychlé Lordovské běhy po barovém pultu prokládané Blackmorovsky libozvučným sólem na barovou stoličku, rytmiku drží „Ian Paice“ na odpadkový koš spolu s Rogerem v klobouku, který dává s extra dlouhým smetákem basové linky. Do toho vřeští do půlitru své Child In Time náš Honzík Gillanů. No není to krása?!
Pro Odysseafest zůstaňme ale jen u kytaristů.
Závěrem ještě rada pro soutěžící. Zaměřte se zejména na svůj vnitřní prožitek. Neupřímné, byť technicky brilantní vystoupení se pozná. Vítěz soutěže musí mít rád to, co dělá a hlavně…. ODYSSEU!
Přikročme k pravidlům:
1)Účastní se pařiči bez omezení věku i pohlaví, vybaveni vlastní nafukovací kytarou.
2)Soutěž spočívá v napodobování hry předních světových kytaristů např.: Václava Běhavého nebo Radko Andrejse.
3)Start s prvními tóny Odysseafestu. Každý kytarista je sledován STB (Spolkem Tradičních Bigbíťáků) = porotou.
4)Do finále postoupí 6 borců či borkyň. Hodnotící kritéria jsou subjektivní, přiměřená korupce je povolena. Nejdůležitější je celkový dojem. (Účastníkům doporučuji, aby se zaměřili i na oblečení, techniku přípravy nástroje (rychlost) a věrnost provedení skladby).
5)Ve finále budou soutěžící rozděleni na 3 dvojice, které vystoupí na souběžném pódiu a zapaří na vybrané kousky Odyssey Classic. Vítěz obdrží hodnotnou cenu z rukou významné osobnosti českého bigbítu.
P.S.: Byli jsme v Kolíně U Vodvárků: