1. března - Lapeny v síti
1. 3. 2008
Byla velmi větrná a deštivá sobota (ono totiž pršelo i celou noc) a kobča v tom větru a při občasném zahřmění lítala ve výběhu jako praštěná, tak jsem se rozhodla, že ji pro její dobro, aby se někde nenatáhla, zavřu v přístřešku. A síť se senem jsem jí přivázala "na futra", aby mohla aspoň baštit a tolik nenervačila. Dojdu do domu, kouknu kontrolně z okna, co tam dělá (děkuju jakékoliv vyšší moci, která mi velí pořád kobylku šmírovat) a vidím, že Vanda stojí u vchodu, hrabe nohou, jakoby trénovala španělák a vzápětí se náísledkem toho zachytí kopytem do sítě... Ještě pár vteřin jsem koukala, jestli třeba tu nožku nevytáhne, ale pak mi došlo, že tak jednoduchý to nebude, a vyběhla jsem ven do toho největšího slejváku, co za celý dva dny byl.
Než jsem ale dorazila, měla kobča už v síti oba předky a visela asi 40 cm nad zemí... a šílela. Kdo na tyhle stránky občas zavítá, ví, že Vanesa je dost labilní, takže mi dalo značnou práci ji aspoň trochu uklidnit, aby sebou přestala mlátit, a pak jsem narychlo vymýšlela, jak ji osvobodit. Tak vyděšenýho koně jsem v životě neviděla (ono totiž ji to muselo taky hodně bolet), sklonit se jí k nohám a zkusit je vymotat nepřipadalo v úvahu, tak jsem zkoušela síť odvázat. Jenže kůň není zrovna peříčko, takže síť byla nerozvázatelně utažená... Právě, když mi začínalo docházet, že takhle to taky nepůjde, ozvalo se zahřmění a Vanda začala zase šílet, proskočila prknem, kterým měla zadělanej vchod, vyběhla ven, ale síť ji zastavila tak, že zůstala u vnější stěny přístřešku a mě na ni skoro přimáčkla. Vnější nohy se jí tím skokem uvolnila, začala hrabat proti mě a škubat s druhou nohou nemožně stočenou, takže jsem ji drapla za ohlávku a pokusila se trochu ji zacouvat, aby se postavila aspoň na tři nohy...
A pak přišla ta pravá krize. Jediná možnost, jak ji odtam dostat, byla doběhnout domů pro nůž a odřezat provazy... Jenže kobča stála v klidu jen díky tomu, že jsem byla vedle ní a vytrvale konejšila. Mno ale nezbylo mi nic jinýho, než se slzama v očích a bez dechu vyrazit domů, proběhnout v zablácených gumákách bytem (a opírat se přitom špinavýma rukama o zdi), popadnout nůž a zase letět zpátky ven, kde mezitím začaly padat kroupy...
Než jsem se vrátila, kobyla si stihla nohu skoro vymotat, takže stačilo přeříznout jen pár provazů, načež Vaneska odešla o dva metry dál, stála a asi si srovnávala myšlenky, a já se před větrem a zimou schovala do přístřešku. Pak jsem zbaběle odešla domů do tepla (ona by mě kobča k sobě stejně nepustila, abych ji vzevrubně prohlídla), byla jsem promočená jako myš a nemohla jsem dýchat... Vzpomněla jsem si na film Už zase skáču přes kaluže a bála jsem se, že si uženu zápal plic nebo něco takovýho. Když jsem po půl hoďce došla za Vaneskou, nenechala mě dotknout se té "postižené" nohy, takže já už jsem byla úplně na pokraji zoufalství při představě, že si nějak vážnmě ublížila, mno prostě děs.
A teď už stručně - kobulka se sklidnila, mírňoučkej otok na noze splaskl, bolestivost žádná a v pondělí (aby nebylo toho stresu málo) nám přijela veterinářka očkovat. Za tuto zradu mi byl při večerním odčervování skoro zlomen nos :-) Teď nás ještě čeká kovář a máme vyhráno.
Děkuju komukoliv, kdo nad náma drží ochrannou ruku (křídla?).
Než jsem ale dorazila, měla kobča už v síti oba předky a visela asi 40 cm nad zemí... a šílela. Kdo na tyhle stránky občas zavítá, ví, že Vanesa je dost labilní, takže mi dalo značnou práci ji aspoň trochu uklidnit, aby sebou přestala mlátit, a pak jsem narychlo vymýšlela, jak ji osvobodit. Tak vyděšenýho koně jsem v životě neviděla (ono totiž ji to muselo taky hodně bolet), sklonit se jí k nohám a zkusit je vymotat nepřipadalo v úvahu, tak jsem zkoušela síť odvázat. Jenže kůň není zrovna peříčko, takže síť byla nerozvázatelně utažená... Právě, když mi začínalo docházet, že takhle to taky nepůjde, ozvalo se zahřmění a Vanda začala zase šílet, proskočila prknem, kterým měla zadělanej vchod, vyběhla ven, ale síť ji zastavila tak, že zůstala u vnější stěny přístřešku a mě na ni skoro přimáčkla. Vnější nohy se jí tím skokem uvolnila, začala hrabat proti mě a škubat s druhou nohou nemožně stočenou, takže jsem ji drapla za ohlávku a pokusila se trochu ji zacouvat, aby se postavila aspoň na tři nohy...
A pak přišla ta pravá krize. Jediná možnost, jak ji odtam dostat, byla doběhnout domů pro nůž a odřezat provazy... Jenže kobča stála v klidu jen díky tomu, že jsem byla vedle ní a vytrvale konejšila. Mno ale nezbylo mi nic jinýho, než se slzama v očích a bez dechu vyrazit domů, proběhnout v zablácených gumákách bytem (a opírat se přitom špinavýma rukama o zdi), popadnout nůž a zase letět zpátky ven, kde mezitím začaly padat kroupy...
Než jsem se vrátila, kobyla si stihla nohu skoro vymotat, takže stačilo přeříznout jen pár provazů, načež Vaneska odešla o dva metry dál, stála a asi si srovnávala myšlenky, a já se před větrem a zimou schovala do přístřešku. Pak jsem zbaběle odešla domů do tepla (ona by mě kobča k sobě stejně nepustila, abych ji vzevrubně prohlídla), byla jsem promočená jako myš a nemohla jsem dýchat... Vzpomněla jsem si na film Už zase skáču přes kaluže a bála jsem se, že si uženu zápal plic nebo něco takovýho. Když jsem po půl hoďce došla za Vaneskou, nenechala mě dotknout se té "postižené" nohy, takže já už jsem byla úplně na pokraji zoufalství při představě, že si nějak vážnmě ublížila, mno prostě děs.
A teď už stručně - kobulka se sklidnila, mírňoučkej otok na noze splaskl, bolestivost žádná a v pondělí (aby nebylo toho stresu málo) nám přijela veterinářka očkovat. Za tuto zradu mi byl při večerním odčervování skoro zlomen nos :-) Teď nás ještě čeká kovář a máme vyhráno.
Děkuju komukoliv, kdo nad náma drží ochrannou ruku (křídla?).