West highland white terier  Aschley Davy.  Narozen 31.3.1988 , zemřel 23.10.2001

Doma jsme mu říkali Arris, Arča, Arrísek

Když jsem měla velkého černého  fundláčka Markýze, chtěla jsem si k němu pořídit malého bílého pejska. Pudlíčka , kterého bych si brala s  sebou do práce a pak bychom spolu frčeli za Markýzem. Jenže pudla jsem nesehnala a pak mě zaujal inzerát  na westíka. Toto plemeno bylo v roce 1988 ještě celkem u nás neznámé, ale pamatuji si, jak mě při listování v atlase vždy zaujala westíkova kulatá hlavička a rošťácký výraz. Chtěla jsem malého skladného pejska, abych s ním mohla pohodlně cestovat metrem, tramvají  a autobusem, ale přitom sportovního, "chodícího" aby vyšlápnul bez problémů chuchelský kopec a mohl s námi a Markýzem na dlouhé vychajdy. Na cvičáku se mi líbil i malý černostříbřitý knírač, tak jsem zauvažovala také o něm, ale když já mám tu slabost pro bílou barvu !

Zavolala jsem na inzerát na westíky a s chovatelkou se domluvila, že se přijedu v týdnu podívat ať mi určitě rezervuje fenku.Přibatolila se ke mně tři maličká štěňátka, dvě fenky a jeden pejsek. A já automaticky šáhla po pejskovi...A odjížděla jsem ještě ten den  domů s teriéřím klukem. Jméno Aschley mi ale moc neznělo a nenapadla mě ani žádná jeho obměna , tak jsem si rošťáka pojmenovala výraznějším jménem Arris.

Markýz a Arris pěkně spolu ladilo.

Biggi Arríska samozřejmě ignorovala, byla v té době sice už desetiletá babka, ale ta by neměla radost z kamaráda  ani jako mladice.

Arris byl srandovní štěně, řekla bych že miminka jiných plemen jsou i mnohem roztomilejší. Ale byla s ním legrace, odmala to byl odvážný, drzý a sebevědomý teriér. 

Vždy jsem poznala kdy udělal loužičku, protože se mu pak postavila ouška.

V práci ho měli jako atrakci, všichni chtěli vidět jak bude ten prcek čůrat a hned potom se mu postaví uši. O tuto zábavu ale pak postupem času přišli, protože Arrisovi se ouška postavila natrvalo a držela mu tak ve dne v noci.

Ale zase začal pro změnu dělat při čůrání stojky, takže jsme byli atrakcí nadále a nejvíc v centru Prahy, kde  cestou do parku "stojkoval",chodil při čůrání po předních  a bavil kolemjdoucí.

Tuto gymnastiku prováděl celý svůj život, léta jsme si pak říkali, že už s tím musí dědek přece skončit.

Když jsem měla Arríska měsíc, poznala jsem se se svým budoucím manželem. Manžel nikdy psa neměl, nikdy po psovi netoužil, pes mu k životu absolutně nechyběl. Vyjeli jsme na víkend pod stan a Arris nejdříve manželovi ožužlal růžek jeho spacáku. Tak na Arču zakřičel a on mu leknutím spacák počůral ( ani stojku nestačil udělat) Manžel byl rozčilený, vůbec nechápal co ten pes proti němu má. Když mu pak doma okousal roh obalu u LP desky, tak manžel málem brečel. Mnozí ještě  pamatujeme jak se zahraniční "elpíčka" horkotěžko sháněla a jak jsme si je opatrovali jako vzácné poklady. Ale ani to manžela neodradilo a začali jsme spolu po půl roce chození bydlet. Budovali jsme si hnízdečko v samostatném pokojíku na Vinohradech, těšili se, že si Markýze vezmeme ze zahrady k sobě....bohužel jsme to nestačili, Markýzka manžel poznal jen na půl roku...

S Arrískem jsem absolvovala svod (tehdy patřil mezi lovecké teriéry) a několik výstav. Docela se líbil, hlavně mu chválili jeho pěknou kulatou hlavu a uši a hlavně  byl malý, na výstavách jsme viděli psy vždy o dost větší. S výstavami jsme ale pak skončili, protože s věkem bohužel začal mít kožní problémy, které ho trápily celý život. Pořád jsme jezdili po veterině, zkoušely se různé masti, vodičky, léky, diety, ale i když na čas něco zabralo, tak se zase Arris rozškrábal do krve. Pořád se o něco drbal, vrtěl se, bylo mi ho chudáka líto. Byl pak problém i s úpravou jeho srsti, trimování mu pokožku dráždilo, tak jsem si pak Arču stříhala už sama a do salonu moc nechodil.

Byl uchovněn a stal se i 2x otcem štěňátek. Později, když u něj propukly kožní problémy, jsem s ním  ale už  raději nekryla, i když nebyl jediný westík s "ekzémem". Manžel si kupodivu chtěl nechat z druhého vrhu fenku, ale já jsem už v té době cítila, že westík není plemeno kterému bych se chtěla dále věnovat . Vadila mi jeho věčná "napruženost", samostatnost, svéhlavost , mezi psy způsoboval napětí, vždy vlítnul v parku mezi psí  kámoše a bylo po pohodě. Mrskal ocáskem, vrčel, bála jsem se , že se popere.

Doma byl fajn, mazlík a kamarád, vycházel skvěle i s naší kočkou Boženkou. Ale my potřebujeme mít pohodáře i venku, na procházkách, na výletech. A ne psa  "prudiče" , který bude vyvolávat mezi ostatními psy napětí a konflikty.

Když mi pak umřel Markýz, moc  mě velký pes  chyběl. Měli jsme jen Arríska. Byla svatba a manžel mi  časem povolil, že si mohu pořídit kavkazáka. V lednu 1991 se u kamarádky narodila štěňátka a já si vybrala fenku jménem Ikea. Jenže pak mě doktor šokoval, že mé  několikatýdenní zpoždění  je tentokrát "živá porucha" a měla jsem se stát maminkou. Přeci jen jsem nevěděla jak zvládnu miminko v kočárku, štěně velkého  a celkem ostrého plemene, čtvrté patro bez výtahu, to vše v jednom pokoji v centru Prahy. A Ikeu jsem tehdy raději odřekla. Narodila se nám Markétka a Arris se stal jejím ochráncem, nehnul se od kočárku, stále nakukoval do postýlky, kdy se to malé stvořeníčko už vzbudí . Na naše děti byl moc hodný, ale kolem druhého roku je už moc "nemusel", vadilo mu když ho honily, lezly za ním.