Briard Brenda
Manžel se mě jednoho jarního dne roku 1992 zeptal, jestli jsem někdy neuvažovala o briardovi. Prý krásného černého potkal a moc ho zaujal. Hlavně svou "chaplinovskou" chůzí a "stříhacíma" ušima.
Já sice do té doby přímo o briardovi nepřemýšlela, ale toto plemeno se mi taky líbilo. Francouzský ovčák je velký a chlupatý pes a to já ráda. A hlavně jsem měla obrovskou radost, že manžel projevil sám zájem o psa !!!
Hned jsem mu začala o briardovi předčítat z atlasů, z časopisů, ukazovala jsem mu fotografie. Manželovi se líbí černí psi a rozhodl, že si pořídíme černou briardí fenku. Já chtěla více plavého psa, ale "ustoupila " jsem ráda. Stejně feny většinou bývají poddajnější a mírnější a my měli půlroční Markétku.
Pátrala jsem po inzerátech a jeden objevila. Štěstí mi přálo - štěňátka se měla narodit v červnu v Horních Počernicích. Zamluvila jsem černou briardí šlečnu a směli jsme si s manželem vymyslet jméno od písmene "B". Manžel byl nejdříve trochu překvapen, že jsem štěně sehnala tak rychle, ale zavinil si to nakonec sám - on přece první projevil zájem o briarda :o) A taky pak vybral jméno - zvolil hezké Brenda
Kdybychom jen tehdy tušili, že zanedlouho u nás začnou v televizi dávat populární americký seriál Beverly Hills 90210, vymysleli bychom určitě jiné jméno. Věčně na nás někdo pokřikoval - Brendo, kde máš Brendona - a dokola jsem někomu vysvětlovala, že Brenda není podle Brendy Walshové ze seriálu, ale podle zpěvačky Brendy Lee.
Brenda Da - Ja narozena 23.6.1992, zemřela 5.5.1997
Doma jsme ji říkali Brendičko, Brendíku, Brenďulo
Jeli jsme si pro ni v srpnu 1992, hned z dovolené na Lipně. Brenda vypadala spíše jako malý kozlík nebo čertík než jako štěňátko. Já byla šťastná, že mám po letech zase velkého psa. V té době už začal platit zákaz kupírování , ale my přesto chtěli mít briarda se "stříhacíma" ušima. Vždyť to byl pro toto plemeno tak typický znak, psi vypadali bystřejší, pozornější... A hlavně uši manžela na briardovi zaujaly..
Markétka se Brendy nebála, i když ji štěně někdy dávalo pěkně zabrat, lezlo po ní, drápalo ji, doráželo,bralo ji hračky. Ale dcerka si uměla sjednat pořádek už odmala.
Přemístili jsme se zase od jara z Vinohrad do Chuchle , užívali si zahrádku, sluníčko, chodili na procházky, k řece. Brendinka vždycky když už nemohla ťapkat, tak si vlezla do košíku pod kočárek a vezla se jak princezna. Jenže brzo se pod kočár už nevešla.
Arrísek s Brendou vycházel dobře, přijal ji bez problémů, nežárlil a kupodivu si spolu vyhráli a byli kamarádi.
Na chatě jsme zůstali až do Vánoc a pak se na zimu zase přemístili do našeho pokojíku na Vinohrady. Brenda si našla místečko pod dětskou postýlkou a byla důkazem toho, že velký pes není záležitost velkého bytu. Byla naprosto nenáročná na prostor, důležité pro ni bylo, že může být blízko svých lidiček.
Na co jsem ale nebyla vůbec připravená bylo to, že Brenda do té doby nežila v centru Prahy. V Chuchli jsme si vegetili v klídku, daleko od ruchu velkoměsta. A když jsem pak s kočárkem a půlroční briardicí vyšla na rušnou Legerku, byl malér. Bála se hluku, davů lidí, projíždějících a troubících aut, tramvají, reklamních tabulí. Dokázala se mi z leknutí narvat pod sportovní kočárek, byla jsem z ní nešťastná. Z vycházek jsem se vracela urvaná a unavená, neměla jsem sílu udržet kočár a plašícího se psa. A tehdy jsem si uvědomila jak důležitá je včasná socializace, zvykání si na lidi, na dopravní prostředky, na hluk města..
Briard je temperamentní a citlivé plemeno, má výborný sluch a na vše reaguje trošku lekavě a "ztřeštěně". Dalo mi to velkou práci, než jsem Brendu na vše navykla, chodila jsem s ní po Praze po nocích, aby ta naše místa poznávalala v klidu. Postupně se vše zlepšilo, přestala nad každým zvukem zběsile "stříhat" ušima, chodit s ocasem staženým mezi nohama.
A já byla ráda, když na jaře vedle kočárku už kráčel krásný pes a nechoval se jak bázlivec. V létě pak byla Brenda v kempu na Lipně miláčkem všech, neutíkala od stanu, neštěkala, nechala se hladit od dětí i dospělých.
Jak byla Brenda rychlá a zbrklá, tak o to víc byl Arris ignorant. Ten měl svůj rytmus chůze, ze kterého se nenechal ničím vyrušit, vrtěl si vyzývavě svým ocáskem a tempo nezměnil ani náhodou. Občas na mě musel být komický pohled : těhotná mamina , před kočárkem utíkala Markétka, vedle mě ustrašená Brenda a kus za námi svérázný teriér Arris. Markéta nezpomalila, Arris nezrychlil, těhule se těžko rozbíhala...
Když se narodil v listopadu 1993 Mareček, tak naše vycházky se staly ještě "zábavnějšími". Začala jsem mít pocit, že vykřikuji jen několik povelů - Markéto stůj , počkej !, Brendo uklidni se ! , Arris pospěš si !
Na Silvestra jsme odjeli na romantickou chaloupku do Jizerek, a já ani neprotestovala, když mi manžel oznámil, že chalupu na tři měsíce pronajme. Ulevilo se mi, že odpadly náročné vycházky se dvěma malými dětmi a dvěma psy, život na horách byl mnohem jednodušší. Sice pro městskou holku zpočátku poněkud tvrdší - odklízení sněhu, štípání dříví, topení v kamnech, chození pro vodu do studánky. Byla to taková menší generálka na pozdější život na baráku a náhodou na to vzpomínám ráda. Většinu času tam se mnou byla švagrová a občas i kamarádky, které ale déle než týden ve skautských podmínkách nevydržely. Manžel za námi jezdil na víkendy a v týdnu dával dokupy starý domek, který jsme koupili na okraji Prahy.
Dnes na to koukám jako na osudové rozhodnutí, protože jsme na horách našli psa. Plavého briarda Barda. Celé tři měsíce jsem po okolí rozvěšovala cedulky, ale nikdo se k němu nehlásil. Tak jsme se v březnu vrátili z hor se dvěma briardy.
Brenda byla hodná, mírná fena, milovala děti . Ale Bard byl trošku ostřejší a dominatní pes. Na nás doma byl sice hodný, ale nikdy jsem mu úplně nevěřila. Děti měl rád, hlídal je , ale když jsme měli návštěvy, raději jsme ho zavírali. Občas měl nepředvídatelné reakce, najednou si začal nějakou svou věc nebo osobu hlídat a nečekaně po někom i vystartoval.
V té době si bratr pořídil německého ovčáka Daga. Protože pracoval ve firmě s mým manželem, tak každé ráno Daga přivezl k nám na barák a večer si ho zase odvezl do centra Prahy. Asi dva roky bylo soužití všech psů bez problémů, ale pak jak Bard a Dag dospěli, začali se rvát. Když se k souboji občas přidal i prudič Arris, bylo u nás na zahradě "veselo".
Na procházkách a výletech nás Brenďula pořád sháněla dohromady, stále odbíhala od prvního k poslednímu a "počítala" nás. Byla nešťastná, když jsme nešli pěkně ve skupince. Nepřipadalo v úvahu, aby se někdo oddělil a šel jinou cestou, to jsme pak museli Brendu připnout na vodítko, aby pochopila, že dotyčný už s námi dál nejde.
Brenda měla s Bardem dvakrát štěňata. Nebyla to plánovaná miminka, ale Bard prostě rozhodl jinak a k Brendě se vždy tvrdě probojoval.
Brenda nám bohužel zemřela už v pěti letech ( tři týdny po Bardovi). Bylo to pro nás smutné období, měli jsme ji moc rádi.
Hlavně manžel ztrátu Brendy těžce nesl, byla jeho miláček.