Na myšlenku  pořídit si  gordonsetra mě přivedla vlastně má dcera. Když nám odešel v březnu 2003 Barbárek, byla jsem už tak moc vším unavená, vyčerpaná, že jsem ani snad  dalšího velkého psa nechtěla. Přesněji - bála jsem se mít dalšího. Jsem člověk, který jde do každého vztahu naplno, upřímně a se všemi city co mám. A mít psa je pro mě hodně důležitý vztah -  je to vztah k nejlepšímu kamarádovi. A je to vztah o mnoho zodpovědnější než  "lidské " přátelství, protože čtyřnohý kamarád je na mně zcela závislý, na mně záleží co z něj vyroste za psa, já jsem celý jeho život, já se musím o něj postarat v nemoci, ve stáří....

A za poslední roky toho bylo na mě už dost, cítila jsem se "vyždímaná", vybrečená..

Bylo mi moc smutno a dumala jsem nad tím, proč zrovna mně - která si odmala musela každého chlupáče tolik vyprosit, vybojovat - potom každý pes nešťastně a hlavně  tak brzy odejde ?

Ale to bych na druhou stranu nebyla já, abych za měsíc už zase neležela v atlasech a neuvažovala o dalším hafanovi. Velkého psa zkrátka k životu potřebuji.

Napadla mě samozřejmě opět německá doga, ale vzhledem k synově úrazu jsem se bála, že je to pro nás momentálně moc obrovský pes a mohl by nechtěně porazit, ublížit..

Tentokrát jsme nad atlasem ležely už ve dvou s dcerou a ta mi nadhodila  gordonsetra. Věděla, že se mi setři vždy líbili, tak proč si nepořídit gordona?

No nemusela maminku moc přemlouvat a už jsem pátrala po štěňátku. Domluvily jsme se, že to bude pes - jak u mě jinak, že  :o)

Gordonsetr Cham Bojandolí   ( 13.4.2003 - 13.6.2007 ) se u nás objevil v červenci .

Doma mu říkáme Čad, Čadík, Čadánek, Čajíček, Čaďour, Černohubka, Blboun,Kňour a taky Mimí. A po úspěchu na poslední výstavě mu říkáme důvěrně BOBe, BOBane :o)

Po návratu z  dovolené  jsme si pro něj jeli  na Moravu k Hustopečům. Manželovi se moc líbilo, odkud Čad pochází - kousek od Novomlýnské nádrže , kde se bezva surfuje.

Přivezli jsme si domů roztomilé, pyskaté, nohaté štěně, s hlavou jak starosta.

Čad nám rostl jako z vody. Na procházkách nás lidé zastavovali, a ptali se ,co je to za velikého kokra . Všichni obdivovali jeho lesklou černou srst a  zlaté pálení v barvě čerstvě vylouplého kaštanu.

Za pár měsíců vyrostl v krásného, obrovského, huňatého  a mohutného , 42 kilového psa. Na svodu z něj byli všichni paf a byla na něm provedena přednáška, jak má vypadat správné zbarvení, hlava, výrazný stop, postava. Jen mu bylo vytknuto, že má všech těch dokonalostí a předností až moc a s přibývajícím věkem se mohou stát paradoxně i jeho nedostatkem...

Dnešní trend je mít gordony spíše trochu lehčí, menší, protože jsou pak při práci výkonnější a mrštnější.

O gordonsetrovi a o setrech vůbec, jsem si vše podrobně nastudovala, protože jsem předem věděla , že se nebudeme věnovat loveckému výcviku. Nelíbí se mi chodit s flintou po lese, v zeleném smutném oblečku, s brkem za kloboukem, střílet na zvěř a řvát hrubě na jiné pejskaře, že jim jejich miláčka zastřelím...

Aspoň s takovými arogantními "myslivci" jsem se vždy já setkala.

Chtěla jsem setrovi tuto činnost nahradit jinými aktivitami - agility, flyball, běhání u kola, dlouhé vycházky .

Aby to byl skvělý rodinný pes, který s námi pojede na dovolenou, pod stan, bude milovat lidi.. Lovečtí psi přece bývají lidumilové, nesmějí být agresivní, mívají i dobré zdraví a dožívají se poměrně vysokého věku.

Gordonsetra jsem si vybrala také hlavně proto, že je ze všech setrů největší, nejmohutnější a údajně nejklidnější a nejovladatelnější !! 

Často myslím na majitelé jiných setrů .V duchu  je lituji, co musí zažívat se svými miláčky oni. Protože pokud já mám doma toho nejklidnějšího a nejovladatelnějšího ze setrů  - jak mi řekl jednou jeden myslivec, že gordon je pes pro důchodce haha - tak to musí být s ještě hyperaktivnějším irským nebo anglickým setrem teda balada...

Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že to -  jak Čaďour poslouchá  - je prostě jeho maximum. Už jsem smířená s tím, že  nikdy na zavolání nepřiběhne přímou a co nejkratší cestou  rovnou ke mně, ale že si ještě oběhne "menší" půlkilometrový  oblouček. Jsem smířená s tím, že na procházku nejdeme spolu, ale vlastně jde on sám, a  já ho pouze "tuším" a modlím se , aby se v pořádku vrátil, až si vše prozkoumá. Jsem už smířená i s tím, že toho  blbounka nic  normálního nebaví, jen na nás dělá znuděné  a udivené ksichty.

Venku je to pro mě moc samostatný a nezávislý pes. Pes pokušitel, pes s vynikající pamětí . Nikdy nezapomene odkud jsem ho odvolala a při nejbližší příležitosti si to tam dojde zpátky prozkoumat.

Přesto s ním ale Marky dokázala složit základní zkoušku ovladatelnosti ZOP.

Doma  a na zahradě je Čad však naprosto dokonalý pes, nestydím  se říct, že je doma prostě  pudlem. Kamarádský, něžný, poslušný, mazlivý, okouzlující.

Je zajímavé, že mezi pudlaři se nikdo nepozastaví nebo dokonce nepohoršuje nad tím, že mám setra. Ale zkuste mezi myslivci říct, že máte pudly ! To se  s vámi skoro přestanou bavit ....

Dnes vím, že jsem udělala chybu když  jsem si pořídila lovecké pracovní plemeno. Mělo by se opravdu respektovat k jaké činnosti byl po staletí lovecký pes šlechtěn. 

Nemyslím si ale, že je Čad u nás nešťastný. Má krásný a pohodlný život, veškerou péči, má kolem sebe lidi co ho milují, pánečka co s ním rád chodí na dlouhé vycházky, malou paničku co ho bere ke koním, ke kolu, k rybníku, ňuchňá se s ním, velkou paničku co mu vaří mňamky , hraje si s ním, bere ho s pudlíky ven, nechá ho spát v peřinách  a je s ním přes den doma....

Vždy jsem měla psy, kteří milovali na vycházkách hru, aportování, těšili se, že budeme cvičit, že po nich budu něco chtít, dávat jim povely.. Čad je jiný, tohle mu nic neříká, otravuje ho to, potřebuje lovecky pracovat, vystavovat zvěř, zaměstnávat všechny smysly..

A protože chci pro své psy vždy to nejlepší, chci aby byli šťastní a spokojení,  rozhodla jsem se, že z lásky k Čaďánkovi  zkusím lovecký výcvik. Vypátrala jsem kurzy , kde připraví psa i vůdce na lovecké zkoušky.

Výcvik se konal kousek od Golčova Jeníkova, od nás je to asi 90 km. Na první sraz mě vezl manžel, abych pak už trefila a mohla si jezdit cvičit sama.

Hned poprvé jsem se uvedla jak pravá pražská fiflena, protože ten den od rána vydatně pršelo. A manžel do mě ryl - zavolej tam, přeci nepojedeme zbytečně, vždyť od rána leje! A já blbka ho poslechla a měla jsem hloupý dotaz , jestli  máme tedy jezdit když prší? Bylo mi stroze odpovězeno, že lovecký pes snad maká v každém počasí - v horku, v dešti.  Bezva, tak úvod se mi tedy povedl výborně.

Navlékla jsem  se do žluté "psí " bundy, vzala si džíny, červené botasky. Chvíli jsem dumala nad deštníkem, ale to bych pak neměla volné ruce..  Dojeli jsme na smluvené místo, Čad vystoupil z auta a v davu jen zašumělo.. To je snad doga  a ne gordonsetr, takového obra jsme v životě na honu neviděli, ten má hlavu jak kýbl...

Mně bylo nakázáno, abych se převlékla. Do čeho?!? Všichni kolem v zeleném, na nohou holinky, na hlavě klobouky, někteří přes sebe i pláštěnky.. Svítila jsem tam jak kanárek... Jak zmoklý kanárek. Ještě že jsem netrapčila s deštníkem, to by mě poslali šupem domů....

Výcvik začal a já další tři hodiny přemýšlela, co tam vlastně dělám? Nejsem žádná princezna z cukru, ale přeci jen dobrovolně v lijáku  hodiny po poli nechodím . Byla jsem mokrá až na kost, botasky jsem měla obalené hroudou bláta, byla mi zima... Ale Čad byl tak šťastný, tak jsem se radovala s ním . Co bych kvůli broučkovi neudělala. Byl chválen jak radostně pracuje, jak vyhledává, jak vystavuje, a já byla  ráda, že všechny vrozené vlohy jsem v něm snad ještě nepotlačila. Musím říct, že byl na něj krásný pohled. Fascinovalo mě , že sám ví co má dělat, najednou se v něm probudily všechny geny po pracovních předcích, byl ve svém živlu a věděl jak na to. 

První výcvik ( spíše vzájemné oťukávání se) skončil a za týden znovu na stejném místě. Mně bylo doporučeno, abych nejezdila "barevná", nebo jim budu plašit zvěř. Celý týden jsem dávala dokupy tmavé oblečení, které normálně nenosím. A stejně mě nachytali, že mám fialovou šňůrku na píšťalce.... ach ti myslivci...

Několik víkendů jsem takhle s Čadem jezdila , někdy nás tam bylo více, někdy jen já sama. Výcvikářky mě poznaly trochu více a už si o mně nemyslely, že jsem fiflena rozmazlená, barevná.  Výcvik mi ale moc nešel, byl  i problém shánět si zvěř,  potřebovala bych sama lovecký kurz, abych mohla být správný vůdce svému psovi. Po čase mi nabídly, jestli nechci Čada u nich nechat a že by mi s ním podzimní zkoušky složily.

Nejprve jsem tu nabídku odmítla, ale když jsme to pak doma s mužem probírali, tak jsme věděli, že já na to  prostě nemám jít na zkoušky.. Nelíbilo se mi, že by Čaďour byl dva měsíce z domova, v cizím prostředí, v kotci!! Byla jsem z té situace  tak nešťastná, naštvaná sama na sebe, že jsem si pořídila loveckého psa, kterého si pak neumím sama vycvičit. Musela jsem si to ale rozhodnout sama. Věděla jsem, že pokud ho chci uchovnit, tak jinou možnost nemám...

Tak jsme k nim Čaďánka v půlce července odvezli....bylo to pro mě hrozné ho tam nechat. Celé prázdniny byl z domova  a nám neskutečně chyběl. Všude jsem ho viděla, slyšela, čekala  kdy mi položí na hruď svou oslintanou hubu a bude mě vybízet k vycházce. Chyběla mi ta jeho černá vlezlá tlama,  jeho divokost, temperament, paličatost, jeho ocas kterým doma vše jak bičem shazuje. Najednou byla doma otrava jen se samými poslušnými pudlíky. Obden jsem volala a vždy se dozvěděla, že celé dny a noci Čad pláče, drápe zeď v kotci, nežere. Svým způsobem mu ale  "sáhnout si na dno" pomohlo, v terénu prý pracuje pěkně , s chutí, baví ho to, vzorně poslouchá. Navštívit mi ho nedoporučili, prý by to neprospělo ani jednomu z nás. Byla jsem šílená strachy, že na mě pak bude Čad uražený, že mě nebude mít už rád...

Když začátkem září složil úspěšně podzimní zkoušky, dokonce v první ceně,  hned jsme si pro něj jeli.

Bouřlivější přivítání jsem si ani ve snu neuměla představit. Okamžitě  přiběhl, snad už z dálky poznal naše auto. Vyskočil na mě, kňučel, skučel, vyl, naříkal, houkal, tisknul se celou vahou ke mně...já bulela jak želva a v duchu se mu omlouvala, jak  jsem mu křivdila  že mě snad nemá rád, když mi na vycházkách pořád někam utíká.....Visel na mně pohledem a já byla v tu chvíli  opravdu ráda, že jsem se tam  nejela za ním podívat, tohle by bylo  teda na mě moc a odvezla bych ho domů bez zkoušek. Doma stejně bouřlivě Čad  přivítal Markétku. Okamžitě se doma choval jako doma - hup na sedačku a jakoby nám říkal - tohle mi móóc chybělo !

Ať je jaký je, ať si utíká, ať na něj chvílemi nadávám, ať si otvírá klidně  dveře, ať mi dělá doma svinčík , ať mi krade jídlo z linky - stejně  ho mám  moc ráda a nevyměnila bych ho ani za milion !

31.1.2007 

Pokud jste dočetli až sem a máte pocit, že příběh Čada končí happy endem, nevěřte tomu. Mám talent vybrat si vždy štěně, které nebude mít jednoduchý osud..

Až do dnešního dne jsem žila v naději, že Čad by mohl být konečně můj první velký pes, který to "někam dotáhne". Je krásný, narostly mu všechny zuby, má celkem úspěch na výstavách, má složené lovecké zkoušky. Plánovaly jsme s dcerou na letošní rok výstavy, chystaly se Čada uchovnit. Jediné co nám k uchovnění ještě chybělo je DKK.

Dnes ráno jsme se rozjeli na kliniku do Litoměřic na rentgen. Výsledek Čadova snímku nás ale naprosto šokoval. Levá i pravá noha stupeň 4 !!

Doktor se divil, že Čad vůbec chodí, běhá, nekulhá, nenaříká bolestí..Kdyby existoval stupeň 5, tak Čada by jím ohodnotil...

Má vážné vrozené degenerativní a nevyléčitelné onemocnění kloubů.  I já laik jsem na snímku viděla, v jakém hrozném, polorozpadlém stavu jeho kyčle jsou :o(

To vysvěluje, proč Čad nikdy nadšeně neběhá u kola, proč ho "nebavily" agility -  každý skok mu způsobuje bolest. Jen na měkkém povrchu ( pole, louka, les) ožívá a rozbíhá se, tam má asi spoustu pachů, které mu pomohou zapomenout na bolest.

Byla jsem připravena na to, že když jedu s téměř čtyřletým psem na DKK, že výsledek rentgenu nebude úplně ideální. Ale tohle jsem ani ve snu nečekala. Čad je od mládí vážně nemocný !

Díky tomu, že byl od štěněte kvalitně krmen, dodávala jsem mu spousty vitamínu, spal v teple a v měkkoučku , měl dostatek pohybu, je na tom zdravotně aspoň takhle. Nikdy jsme si  u něj nevšimli nějakého sebemenšího projevu bolesti, kulhání, kňournutí..

Nakoupili jsme dnes speciální krmení, kloubní výživu, přípravky tišící bolest. Musíme se snažit, aby Čad zhubnul, je mohutný, váží 42,5 kg. Kloubům velká zátěž nesvědčí. Neumím si představuit jak toho "drobka" zhubnu na doporučených 35 kilo. Více pohybu mu naordinovat nesmím, ale zároveň by neměl přijít o svaly a s jeho chutí k jídlu bude  hubnutí opravdu boj..

Doma jsme to s dcerou všechno obulely..

Děsí mě představa, že se jeho stav bude časem zhoršovat a Čadánek začne trpět. Začne mít problémy s pohybem, s chůzí, se vstáváním a já mu nebudu schopna pomoci...

Budeme se ale snažit Čadíka udržet fit, co nejdéle to jen půjde. Dopřejeme mu více  klidu, více pobytu  na zahradě než na dlouhých vycházkách.

Původně jsme na rentgen jeli z důvodu uchovnění. Teď jsem ale ráda, že jsme tam vůbec jeli, protože aspoň víme, že je Čad nemocný a budeme se k němu chovat ohleduplněji.

Roli rodinného psa a mazlíka nám zvládne plnit dokonale dál. A jako domácího psa jsem si ho přeci původně pořizovala :o) 

Dostane na pohovku ještě více polštářů, aby ležel brouček ještě v měkčím  měkoučku  a bude si hrát na gaučového pudlíka :o)

I když není smyslem mého života výstavní kariéra, chtěla bych přesto Čaďourkovi poděkovat za ten nezapomenutelný zážitek na MVP v Praze. To jak se Čadovi zadařilo na podzim v Letňanech bylo krásné a naprosto nečekané. Při odchodu z domova jsem ráno polospícímu Markovi pošeptala do ouška, že v poledne jsme doma. Ale vše dopadlo naprosto jinak a domů jsme přijeli až navečer, s poháry a medailemi. Prvně v životě jsem poznala o čem ty výstavy asi jsou, byl to pro mne adrenalin jak "prase". Zažila jsem nádherný pocit štěstí, překvapení, hrdosti a radosti. Dnes už vím, že mi to bylo s Čadem dopřáno jen jednou za život, s výstavami končíme. I tak to ale stálo za to a nebudu se kvůli tomu hroutit, cítit se dotčená apod. Můj vztah k Čaďourovi se díky nějakým medailím stejně nezměnil, pro mě bude jednička vždy :o)

13.6.2007

Dnes ráno Čad náhle zemřel. Nejsem schopna o tom psát něco víc, snad časem až to trochu přebolí a budeme vědět víc.

Odvezli jsme ho do Lysolají na pitvu. Výsledek pitvy - příčná ruptura aorty

Je mi bídně, smutno, vím , že už nikdy si nepřijde položit svou obrovskou hlavu na moji hruď....

Čadíčku měli jsme tě moc rádi !!

na další článek