1. plavba, den druhý
Den druhý.
Probouzím se časně z rána a zjišťuji, že kapitán je už také vzhůru a vaří vodu na ranní kafe. Postupně ostatní členové posádky se objevují z kajut a jeden jako druhý s přáním dobrého dne si objednávají hrnek životodárné teplé kávy. Kapitán mezi tím zároveň připravuje pro posádku snídani a jak nám řekl, poprvé a naposledy. Dostalo se nám poučení, že o kapitána se stará posádka. Ne že by mu bezmezně sloužila, ale kapitán má na starosti jen bezpečné vedení lodě, tím také o posádku. Zdálo by se, že mít na starost jen vedení lodě, zvlášť když jsou také vybaveny autopilotem je práce lehká, avšak opak je pravdou. Kapitán má na sobě absolutní zodpovědnost za loď a jak jsem se zmínil výše také za posádku. Je to on, který musí znát řešení na každou situaci. Není mu tak co závidět. A to mě čeká také, pokud na závěr složím kapitánské zkoušky.
Při snídani je nám sděleno, kam poplujeme a co všechno se cestou budeme učit a naučíme. Vlastně to poslední se týká jenom mně. Než však ještě vyplujeme z mariny a ocitneme se na volné vodě je nám důrazně sděleno, že na palubě se pohybujeme vždy tak, abychom byli s lodí v kontaktu třemi body. Uvědomuji si, že tím stejným pravidlem se řídí horolezci.Výuka pokračuje vlastně okamžitou praxí. Odvazujeme lana, motor už asi několik minut bublá a když muringové lano je na dně a nemůže se tak namotat na lodní šroub kapitán lehce přidává plyn a plachetnice vyplouvá. Kapitán dává bedlivý pozor na ostatní zakotvené jachty, aby žádnou neodřel a už vůbec do žádné nenarazil. Z počátku nechápu jak z takového malého prostoru chce vymanévrovat, neboť nejen vedle nás kotví jachty, ale také proti nám a mně se zdá, že naše plachetnice je pro pravý obrat až moc velká. Jenže rázné přidání plynu s kormidlem maximálně stočeným se snad na pětníku otáčíme o devadesát stupňů. Když to s náma trhlo, okamžitě jsem pochopil pravidlo třech bodů. Ještě, že ty plachetnice mají lana, jinak bych se asi koupal a aniž bych vyplul, byl bych mužem přes palubu. Všechno dobře dopadlo a pomalu vyplouváme z maríny. Dostává se nám další rady. Z maríny, ale i do maríny vplouvejte pomalu a klidně, protože kdyby vaše plavba byla rychlá, tvořili by jste velké vlny a všichni ti, kteří tráví volný čas na zakotvených jachtách a zrovna mají na stole, či drží nějaký nápoj, vás jistě nepochváli, když je vaše vlna polije.
Mijíme levobokem zelený majáček a vplouváme do Pašmanského kanálu, kde se stáčíme na jižní kurz. Na levoboku vidíme městečko Biograd na moru, na pravoboku je ostrov Pašman. Plujeme zatím na motor, to z toho důvodu, že nefouká. Kapitán využívá této chvíle a začíná výuka teorie. Obeplouváme ostrov a dostáváme se na jeho západní stranu. Je kolem desáté hodiny a začíná se zvedat vítr, ale jen velmi lehce. Vlastně je to jen termika, proudění vzduchu mezi pevninou a vodou. Protože jsme obepluli jižní cíp ostrova a dostali se tak na jeho západní stranu, náš kurs je na sever. Severoseverozápadní vánek je důvodem k rozhodnutí kapitána k vytažení hlavní plachty. Důvěrně se seznamuji s lany a vinšnou, což je taková kladka, která umožňuje pracovat s plachtami. Motor je v neutrálu a představte si plachetnice se rozjíždí a pro mne v tuto chvíli především nové je, že plachetnice se naklání na bok. Měl jsem pocit, že z té lodi vypadnu a to dnes již po druhé. Plujeme rychlostí dva uzly, tj. necelých 5 km/h. Zvykám si na náklon a po chvíli se mi zdá, že moje tělo si na tento pohyb začíná zvykat. Kapitín znovu velí a vytahujeme genu, to je plachta před stěžněm. Většina ji zná pod názvem kosatka, ale jak jsem později zjistil každá je jiná a má jinou funkci.
Plachetnice přidává na rychlosti, ale také na náklonu. Střídáme se u kormidla. Tady u kormidla zjišťuji, že loď má tendenci vyostřovat proti větru a já ji musím kormidlem kontrovat. Ve skutečnosti, když pluji rovně, kormidlo je mírně natočeno doprava. Po nějaké době plavby zjišťuji, že to až tak není těžké, jenže obloha se čím dál tím víc zatahuje a vánek přidává na síle. Loď se nakládní více. Poznámka kapitána, že až si budeme pravobok omývat vodou, pak se teprvé jedná o náklon. Asi schválně nás nechává loď naklonit co nejvíce, abychom pochopili a přesvědčili se, že loď se nemůže takto převrhnout. Nechce se mi tomu věřit, ale loď drží.
Pořád držíme kurs proti větru, kurs severní. Učíme se držet kurs na viditelný bod před přídí. V dáli vidím námořní plošinu. Že by ropa? Tady v Chorvatsku? Snažím se plout rovně, ale je to jako když jedete na kole, pořád opisujete takovou vlnovku. Když se dostáváme na sever ostrova Pašman měníme kurs na západ a míříme k ostrovu Dugi Otok. Loď pluje přímo proti větru, takže na řadu přicháhí hodina křižování. Jednou plujeme pravobokem, pak zas levobokem ke směru větru. Poznáváme co je to přehazovat plachty z jedné strany na druhou a to obě najednou, jak hlavní, tak genu. Míjíme ostrůvek Lavdara levobokem, za kterým opět měníme kurs na kurs jižní. Na boční vítr je plavba skutečně pohodovější a tak dále pokračujeme klidnou plavbou až k ostrovu Žut, kde v odpoledních hodinách kotvíme v maríně zátoky Luka Žut.
Kotvení v chorvatských marinách je zádí k molu. Když je něco poprvé, tak i couvání k molu zažívám poprvé a moje obavy, že do betonového mola narazíme jsou plané. Opět rázným krátkým přidáním plynu vpředu těsně před molem loď na místě zastavila. Uvazujeme loď vpředu moringovými lany, vzadu pak na vazáky. Kapitán vypíná motor, kontroluje úvazky a pak nám velí "volno".
Jestli jsme v průběhu plavby fyzicky ovládali plachetnici, tak ji teď ovládáme verbálně. Není jiného tématu, než plavba a ovládání lodě, který se z paluby přesouvá do místní restaurace.