První plavba
1. plavba
První den
Bylo to úplně poprvé v životě, kdy jsem vstoupil na jachtu. Už samotné slovo jachta ve mně vyvolávalo pocit bohatosti, zámožnosti, pocit, že jsem přestoupil z jednoho břehu na druhý. Ve skutečnosti jsem vstoupil do světa svobody. To jsem tenkrát ale nevědě a netušil.
Všechno začalo hodně dávno, tenkrát mi bylo asi třináct nebo čtrnáct let. Bylo to přeně na Štědrý den, kdy jsem dostal jako dárek knihu, vlastně to byla encyklopedie, Encyklopedie filmu. Od jeho prapočátků, slavným Lumierovým snímkem "Příjezd vlaku" až do současnosti. Snad celou noc jsem pročítal všechny pojmy od písmena A po Zet. Dozvídal jsem se takové věci, o kterých se mi ani nesnilo. Nebyly to informace jen o filmech, ale také o jeho zákulisí. Nejen o technickém zabezpečení výroby filmu, ale také o jejich výrobcích, režisérech, kameramanech, osvětlovačích, klapkách, skriptkách, a kdo ví o kom ještě. Zajímavé také byly odstavece o hercích a těch tam bylo skutečně nespočet. Od němého filmu, zlatá éra grotesek, dramata v podání nejznámějšího milovníka Valentina a dalších, přes éru westernů až do současnosti. Vzpomínám si, jak jsem si představoval, jak se asi žije v Hollywoodu. Usínal jsem a přál si jednou mít dům, zasadit strom a vlastnit bílou jachtu. Tenkrát se psal rok 1975.
Teď se píše rok 2000, jsme na přelomu dalšího století, dalšího tisíciletí. Je jaro a já jsem dorazil do chorvatského městečka Biograd na moru, kde mám obsolvovat týdenní kurs námořního jachtingu se závěrečnou zkouškou před chorvatských kapitanátem. Měsíc květen v Chorvatsku je vskutku měsícem květů a jasné zeleně. Především to platí pro národní park Kornati, kde tyto ostrovy alespoň v tomto období vypadají svěže a barevně. Pak když nastoupí letní horka, stávají se z nich žluté hrboly.
Všech kursistů je dohromady tak na tři lodě. Dvě s desetičlennou posádkou, jedna se šestičlennou a to je ta, na kterou se naloďuji já. Všechno mi na jachtě překáží. Už při vstupu z mola si musím dávat pozor, abych nespadl do vody, neboť lávka je tak úzká a bez zábradlí, že to člověka nějak nutí do vody spadnout. Když jsem se dostal zdárně na záď plachetnice, postavilo se mi do cesty velké kormidelní kolo. Krkolomným způsobem jej obcházím, hlavou narážím do nějakého ocelového lana a pak konečně stojím v kokpitu před vstupem do podpalubí. Neváhám a sestupuji po pěti schůdkách do salónu plachetnice. To je místo, kde se vaří a jí. Kde se naviguje, ale hlavně kde se odvíjí celý život námořníka, když zrovna nemusí stát za kormidlem. Prohlížím si také svou kajutu a mám pocit, že se tam nemůžu vejít, natož tam dát ještě svoje věci. Světe div se, všechno je uloženo i se mnou.
Seznamuji se s ostatními a čekáme na kapitána, který nás má na starosti a který nás zasvětí a zaškolí do tají námořního jachtingu. Po nějaké době přichází pán v nelepších letech, vstupuje na palubu, představuje se a k mému děsu mi sděluje, že z celé posádky jsem jen já, který bude příští sobotu skládat námořní zkoušky. Ostatní zde jsou jen na takové pánské jízdě, na takové projížďce. Začínám tušit, že to budu pouze já co celou dobu bude držet kormidlo. No snad to nebude tak hrozné a na druhou stranu aspoň si to pořádně vyzkouším a něco se naučím.
Vyplutí je naplánováno na druhý den ráno a tak jako správná posádka vyrážíme do místních taveren.