Deník
Historie koně:
Divocí koně:
Divoký kůň patří do čeledi koňovitých. Koňovití mají protáhlé hlavy a krky a štíhlé nohy. Oči mají umístěné dále na lebce, díky čemuž mají široký úhel vidění. Jejich těžká čelist se silnými zuby je přizpůsobena pro zpracování obrovského množství potravy. Mají horní a dolní řezáky, kterými ukusují vegetaci, a stoličky s vysokými korunkami, které slouží k rozmělňování. Od počátku vývoje se u koňovitých vyvíjely delší končetiny určené k rychlému běhu. žijí volně po celém světě.
Předky všech kopytníků byli pravděpodobně členi vymřelého řádu Condylarthra, jenž obýval naši planetu před 75 milióny let. Byla to zvířátka velká asi jako pes, která měla na krátkých nohách ještě pět prstů zakončených malými kopýtky. Nohy Eohippa o patnáct miliónů let později vypadaly už jinak. Na předních nohách byly čtyři prsty, na zadních jen tři. Odhaduje se, že nejstarší prakoník vážil průměrně asi pět a půl kila a v kohoutku byl vysoký 36 cm, velikostí se tedy blížil lišce nebo menšímu psu. Barvu a typ srsti samozřejmě neznáme, ale je možné, že připomínala srst jelena a byla tmavá se světlejšími skvrnami, což je vhodné ochranné zbarvení lesních zvířat. Prostředí má totiž ve vývoji určující roli:neustále se mění a zvířata se musí přizpůsobovat novým podmínkám, mají-li přežít. Víceprstá chodidla s pohyblivými prsty a příbuzenské vztahy k tapírům prozrazují, že Eohippus žil v místech s měkkou bahnitou půdou, podobnou nížinné džungli nebo pobřeží stojatých vod. Díky roztažitému chodidlu se zvíře mohlo pohybovat po bořivém podkladu. Památkou na zmizelé prsty druhý a čtvrtý jsou patrně rohovité útvary na zadní straně spěnkového kloubu, tzv. ostruhy, po prvním zbyly tzv. kaštánky.Ani oči ani zuby tohoto prakoně nepřipomínali dnešního koně. Zuby mohly docela dobře patřit praseti nebo opici, bylo jich 44 a výborně se hodili k spásání měkkých listů přízemní pralesní vegetace. Eohippus však nebyl sám. Podobné zvíře bylo objeveno i v Evropě a dostala jméno Hyracotherium. Podařilo se prokázat, že v té době tvořili Evropa a Severní Amerika jeden kontinent a že oba nálezy lze zařadit do jednoho rodu. A protože Hyracotherium bylo popsáno dříve, je jméno Eohippus dnes neplatným synonymem. Nejstarší prakoníci měli mnoho více či měně úspěšných potomků. K nejúspěšnějším rodům patřili v následující epoše, oligocénu (před 40 až 25 milióny lety) dva, Mesohippus ze spodního a středního oligocénu a pokročilejší Miohippus ze svrchního. Oba byli větší, měli delší nohy a chrup vyvinutý ke žvýkání rozmanitější, ale stále ještě měkké potravy. Na všech nohách měli po třech prstech a největší váhu již nesl ten prostřední z nich. K přelomu ve vývoji koní došlo v miocénu, období, které trvalo od 25 do 10 miliónů let před naší érou a počítá se již k mladším třetihorám. Tehdy se změnilo podnebí, pralesy vymizely a jejich místo zaujali bezlesé pláně a stepi porostlé tuhými travinami. Kůň se novým podmínkám přizpůsobil změnou chrupu a prodloužením krku, který mu umožnil pohodlněji spásat trávu. Oči se posunuli do stran, aby zrak obsáhl co nejširší okolí a včas zpozoroval blížící se šelmu. Nohy se prodloužili, šlachy ohýbající prsty zesílily a nakonec zůstal plně vyvinutý prostřední prst chráněný mohutným kopytem. Všechny ty změny umožnili koni vyvinout větší rychlost při útěku před nebezpečím.
Divocí koně patří mezi ohrožené druhy. Ve volné přírodě se můžeme setkat pouze s mustangy, kteří žijí na jihozápadě Spojených států amerických. Dalším druhem divokého koně je kůň Převalského, který však žije již jen v zoologických zahradách. Kůň Převalského je podsaditý. Jeho tělo je tmavé s tmavšími končetinami a hřívou. Pochází ze Střední Asie, z oblasti pouště Gobi, kde však už dnes nežije.
Kůň Převalského získal své jméno díky svému objeviteli, který se ovšem nikdy s živými koni Převalskými v přírodě nikdy nesetkal. Ruský generál, zeměpisec a přírodovědec Nikolaj Michajlovič Prževalskij v roce 1878 daroval Zoologickému muzeu Akademie věd v Sankt Petěrburku svoji "kořist" z cesty do Džungarska. Patřila k ní i lebka a kůže koně, kterou dostal darem v zapadlém městečku Zasjan na mongolsko-ruských hranicích. Generál Prževalskij byl tenkrát přesvědčen, že jde o tarpana. Až po třech letech pracovník muzea I. S. Poljakov darovanou lebku a kůži divokého koně popsal jako zbytky nového živočišného druhu a pojmenoval v roce 1881 po dárci. Asijští divocí koně vzbudili zasloužený zájem vědecké obce. První živí "převaláci" se ale do Evropy dostali už v roce 1899, a to do jihoukrajinské aklimatizační stanice Askania Nova.