Tak jsme se po téměř třiceti letech, po dnes již legendárních Dobrých holubech režiséra Dušana Klaina s Vladimírem Menšíkem v hlavní roli, dočkali nového filmu o lidech léčících se ze závislosti na alkoholu. Tématu se tentokrát ujali scénárista Jiří Hubač a režisér Zdeněk Zelenka, přímo herecký koncert zde rozehráli Bolek Polívka a Pavel Liška.
Je to film o těžkostech návratu z léčby do „civilního“ života. Hrdinové jsou zde vystaveni určitě horší zatěžkávající zkoušce než většina z nás, kteří jsme také prošli léčbou, neboť narážejí na bariéru nedůvěry (kterou si, já vím, sami postavili svým předchozím způsobem života), na neochotu svých nejbližších přijmout změnu, která se s nimi udála, a pomoci jim k návratu do normálního života.
Samozřejmě, my, kteří o problematice léčby závislosti leccos víme, tu najdeme drobné chybičky a některé výroky nás zatahají za uši, neboť nesouhlasí s našimi pravidly:
- několikrát zde pan Liška prohlásí „Já jsem vyléčený“. My víme, že neexistuje vyléčený
alkoholik, ono se to i nakonec ukáže, avšak divák-laik to z toho nepozná.
- tu hluboce zakořeněnou pověru, že léčba závislosti závisí hlavně na pevné vůli pacienta, tu slyšíme dokonce z úst primáře léčebny v podání Viktora Praise.
- chybí zde doléčování, jeho nutnost pro to, aby pacient vydržel, jeho význam pro pomoc při řešení právě takových životních situací, do nichž se hrdinové dostávají. Oni přece mají po ukončení ústavní léčby pravidelně docházet do ordinace a se svým terapeutem hovořit o svých problémech a hledat řešení. Příběh se odehrává v Praze (soudě podle toho, že motoráček je z léčebny přivezl do stanice Praha – Dejvice), kde by neměl být problém docházet do AT-klubu, který, jak víme, člověka dokáže podržet nad vodou.
- (a srovnáním Dobrých holubů a Hodiny klavíru divák nesporně dojde k závěru, že nejohroženější skupinou jsou klavírní virtuózové, kteří si pak jako nejvěrnějšího přítele najdou jednoduššího spolupacienta se sklonem v opici k létání )
Zasvěcený divák však vždycky najde nedostatky, odehrává-li se film v prostředí a v oboru, který důvěrně zná. Výše vytčené drobnosti nic nemění na tom, že Hodina klavíru je film velmi zdařilý, plný vynikajících hereckých výkonů. Snaží se bourat vžité předsudky vůči léčeným alkoholikům. Ukázat, že léčba není cejchem ztroskotanosti a životní odepsanosti, že stačí jen trocha porozumění k tomu, aby se z bývalého pijana stal člověk plnohodnotný a spolehlivější než leckterý neléčený konzument.

Luděk Šimek