Proč chodím do Klusu?
1. 5. 2007
PROČ CHODÍM DO KLUSU?
KLUS navštěvuji pravidelně 20 roků. Stal se tak trochu mým domovem a také trochu mým dílem – spíše dítětem. Hodně mi KLUSáci pomohli při mém napití a bylo by nevděk nevzpomenout na dr. Pleskače, který mne po roční abstinenci navrhl na předsedu. V době mého předsedování vznikla knihovna i tento časopis.
S časopisem mi pomáhala maminka. Proč píšu o mamince? Ona to byla, kdo mi vlastně zařídil léčbu, protože zapojila své známé, a vím, že trpěla mým alkoholismem. Když jsem porušil abstinenci, přišel jsem za ní s rozhodnutím, že se jdu přeléčit. Pak šel čas dál. Maminka mi pomáhala s časopisem a byla na ní vidět radost, že nepiji. KLUS mi pomohl se změnit natolik, že jsem se stal pro maminku oporou. Sama ještě pomáhala bratrovi i sestře při podnikání. Pak náhle zemřela, a ikdyž jsem se s ní nestačil rozloučit, zůstal mi pocit, že jsem se jí mohl s čistým svědomím podívat do očí. To není málo. Jistě, nejsem žádný světec, jsem člověk, který má své chyby, ale KLUS mě naučil žít tak, abych se mohl podívat každému do očí bez studu.
KLUS totiž není jen o abstinenci nebo recidivách. Mohu chodit na KLUS, prosedět tam dvě hodiny a přitom mlčet a nevzít si nic, co se tam povídalo. Myslím, že by takovéto doléčování nemělo cenu. Mohu dokonce pít a chodit do KLUSu, kde se budu chlubit svojí „abstinencí“. Ten krásný pocit, že jsem „přečůral“ ostatní KLUSáky. Co na tom, že se stanu trapnou figurkou, která bude ostatním pro smích, a že ke mně budou mít ostatní KLUSáci averzi. To už radši nebudu do KLUSu chodit, abych neslyšel trapné kecy o abstinenci.
Nebo také mohu chodit do KLUSu kvůli tomu, že chci ostatním pomoci řešit jejich problémy, navrhnout možnosti, jak problémy řešit. Je to zdánlivě v pořádku, ale není to ono. Mám s tím osobní zkušenosti, kdy jsem ostatním pomáhal a sám své problémy neventiloval. Přitom jsem se připravil o to nejcennější – radu přátel. To je věc, kterou chci změnit, protože mé problémy jsou ty nejdůležitější. Člověk by měl nejen dát, ale naučit se i přijímat. To zatím neumím.
Před dvěma roky jsem byl jako dobrovolník na povodních. Tam jsem se seznámil s farářem, kterému jsem řekl, že nejsem věřící. Souhlasil s mým výrokem, že Bůh dává na váhu dobré a špatné skutky a ne modlitby. Chodí nás do KLUSu hodně a to je dobře. Ikdyž někdo tu a tam zrecidivuje, má tento klub smysl – kdo by měl recidivujícím pomáhat, když už ne my? Možná taková recidiva člověka posune dál, ale to záleží na něm. KLUS je společenství lidí, kam chodí každý sám za sebe. Kdo se spoléhá na to, že někdo bude abstinovat za něj, pohoří. Mám ve svém okolí lidi, kteří si myslí, že si občas dám po obědě pivo. Nehádám se o tom s nimi, každý má právo myslet si, co chce. Nejdůležitější je žít v míru se svým svědomím. Každý si svůj největší poklad nosí v sobě. Ten určuje hodnotu každého člověka.
Končil bych jednou radou pro čtenáře:
Chceš-li změnit své okolí, musíš nejdřív změnit sám sebe a vytrvat. To záleží na každém z nás, již staří Římané měli přísloví Nomen – omen. Jméno – znamení. Za sebe mohu směle tvrdit, že jsem plně převzal odpovědnost za svoji abstinenci, a byl bych rád, kdyby totéž mohlo tvrdit co nejvíc našinců.
Z. Baloun
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář