Dveře
Většině mých kamarádů a dalším osobám pobývajících nějakou dobu v mé společnosti, jistě neuniklo že patřím do řádu tvorů zbrklých a roztržitých. I přes mojí úpornou snahu mě proto takřka na každém kroku potkává přehlídka všelijakých omylů, přehmatů, nehod, no prostě trapasů. Jejich frekvence roste s důležitostí situací ve kterých se nalézám. Stačí aby mi na nějaké akci fakt záleželo a už je to rady: zakopávám, rozbíjím, shazuju…a navíc to vůbec nedělám schválně, jak některé zlé jazyky tvrdí.
Jako jeden z nejzáludnějších předmětů jsem v poměrně nedávné době odhalila věc, do které by to asi nikdo neřekl, dveře. Člověk z nich má zamotanou hlavu. Jedny jsou na fotobuňku, někde „Brano zavírá samo“ a jiné zase přííšerně vržou. A nejhorší jsou ty, ze kterých se na mne usmívá skleněná výplň, potenciální oběť mojí roztržitosti.
Jako u dveří na balkon. Dva roky jsem byla zvyklá ze školy, že tamnější zarezlá vrata se zavírají důrazným kopancem. Nevím jak se mi to podařilo, ale jednoho krásného dne jsem tenhle krásný zvyk aplikovala i na dveře od balkónu a nestačila jsem se divit! K mojí cti budiž řečeno, že jsem toho sklenáře tenkrát zaplatila ze svého.
Ani samootvírací nejsou úplně v pohodě. Celý život jsem žila v domnění že se otevřou, kdy se člověk přiblíží a zavřou až když je pryč. A přece mne jednou důkladně přivřely (potvory) a to dokonce před zraky celé mojí třídy.
Výklad o dveřích metra a přivřených prstech, i jiných nezbytných částech těla, raději pominu, neboť není mým cílem dodat tomuhle článku punc morbidity. Co se týče náhle otevřených dveří od WC či koupelny, přejdu to raději rovněž. Po několikanásobné zkušenosti (inu štěstíčko) je mi toto téma poněkud žinantní.
Jako úplně nejhorší věc se ale v mém „dveřním problému“ ukázala věc jinak poměrně pohodlná. Dveřník. Jestli jste ještě nikdy žádného neviděli, mrkněte se do nějakého hotelu pro zazobance anbo raději do Městské knihovny. A pořádně si toho dědu u vchodu prohlédněte. A usmějte se na něj. Je to má ubohá oběť. Těžko říct čí to byla vina, ale nejspíš moje. Vycházejíce z knihovny, přehlédla jsem dědu, který už sahal po klice aby mi otevřel a sama jsem mu rázným pohybem dveří dala jednu do nosu. Samozřejmě že jsem se hned omlouvala a zdálo se to být v pohodě, ale stejně je mi z toho poněkud trapně. Asi budu příště z knihovny vycházet druhým vchodem. A nebo si dám na čelo nápis POZOR NEBEZPEČÍ ÚRAZU!