Tento článek bych chtěla věnovat všem holkám, kteří se chtějí této zrádné nemoci pokud možno vyvarovat...příběh není můj, je od jedné holčiny na www.ufonek.net. Zdroj níže.
Rozhlížím se po Poděbradském náměstí a nemůžu se nabažit té krásy. Náměstí zdobí obrovské sluneční hodiny, dokola zdobené květy. Zkouším uhodnout, kolik je právě hodin, ale moc se mi to nedaří. Raději si popotáhnu rukáv mikiny a zjistím, že je půl deváté. Jsem tu poměrně brzo, ale vůbec mi to nevadí, kochám se pohledem na tu poděbradskou krásu. Sedím na lavičce a i když je pořád téměř ráno, sluníčku už vykukuje a vystrkuje svoje paprsky. Je mi krásně teplo, proto ze sebe sundám mikinu a vydám se směrem ke zdejším lázním Dr. Filipa. Léčí se tam děti i dorost s obezitou, kloubními problémy, ale můj důvod návštěvy je zcela jiný, už vím, že Domča má pokoj ve druhém patře. Léčí se s mentální anorexií. Anorexia nervosa, latinský název této příšerné nemoci. Už jen vyslovení těchto pár písmenek mi nahání husí kůži. Čím víc se blížím k léčebně, tím víc zpomaluji svůj krok. Přemýšlím nad Domčou. Taková hezká holka to byla. Ale to si o ní říkají asi všichni. Od doby co omdlela na tělocviku, když cvičila na kladině a k tomu si ještě zlomila ruku, jsem jí neviděla. Tehdy mohla mít tak 45 kilo. Barča říkala, že prý ještě něco zhubla. Neumím si to vůbec představit. Dřív to byla holka krev a mlíko. Měla velká prsa, širší boky, to je pravda, ale pořád vypadala jako krásná a zdravá dívka a kluci na ní letěli. Ale ona pořád chtěla Erika. Erika, kterej jí pak řekl, že má pr*el jako kobyla a ať se jde vycpat. A až zhubne, tak ať přijde. Mysleli jsme si, že to vzala s humorem. Všichni jsme si to mysleli. Možná, že kdyby jsme si něčeho všimli, dokázali by jsme jí pomoct. Aspoň utěšit. Nikdo si ale nevšimnul, když přestala nosit svačiny do školy, odhlásila si obědy a ze "zatáhlejch" peněz si kupovala cigarety a začala kouřit. Leckdy přišla na odpoledku, v obličeji úplně zelená, z toho kouření, jak nebyla zvyklá. Ale když jsme se jí ptali, co se děje, vždycky nám něco odsekla. Pamatuju si, že si něco udělala s nohou a půl roku necvičila. Když se potom na tělocviku převlíkala, všichni jsme jí záviděli její bříško. Dost zhubla. Myslím, že na tom svém pomysleném začátku měla asi 70 kilo a pak nám pyšně říkala, že má 65, ale vlastně nic pořádně neukázala. Pořád se styděla, i když jsme jí všichni říkali, jak moc jí to sluší. Na tělocviku dřela jako kůň. To si taky vybavuji, ostatní holky všechno flákali, občas se zavřeli v nářaďovně, ale Domča ne, Domča buď skákala přes švihadlo nebo dělala kliky nebo angličáky nebo sedy - lehy. Byla do toho cvičení úplnej psychouš. Záviděli jsme jí ten její zápal. Taky v učitelovi probudila patřičný respekt. Už se udržela na kruzích, bezproblému se přetáčela, dělala kotouly, svíčky, na kladině byla jako doma. Učitel jí používal jako vzor a příklad číslo jedna. Jelikož byl mladej a pěknej, všechny holky, včetně mě, to pořádně štvalo. Holky jí pomlouvaly kde se dalo a já se toho nadšeně zúčastňovala. Když jsem takhle rozjímala, bylo mi ze mě samotné špatně. Zdálo se mi, že mám déja-vu, tenhle pohled jsem přece už někde viděla nebo ne? Přede mnou se rozprostřela léčebna Dr. Filipa a naproti mně stanuly obrovské dveře, s velkou mosaznou klikou. Najednou mě napadla spásná myšlenka - uteču pryč! Vážně jsem si v tu chvíli myslela, že zdrhnu. Jako srab. Ale přemohla jsem tuhle "krizovku" a vešla do prostorné haly. Ihned jsem se sestry na příjmu zeptala, kde má Dominika pokoj. Prý 219, ale není si jistá. Vystoupala jsem po schodišti, čtvercově udělaném, kopírujícím šachtu výtahu. Když jsem byla na patře, spousta malejch dětí tam pobíhalo a vráželi do sebe a pak i do mě. Chodba byla celkem úzká. Sestra mi řekla, že mám počkat na lavičce. Dívala jsem se po stěnách. Byly na nich hnusný obrázky. Sluníčka, mráčky a tohle pořád dokola. Byly nakreslený dětskou rukou, ale byly tak nějak...zlověstný. A taky to tam strašně smrdělo. Nemocniční pach. Zvedl se mi žaludek. Pak jsem se znovu koukla na hodinky, už jsem tu seděla dvě minuty. Tak sakra kde je? Koukla jsem se do chodby. Ploužil se po ní jakýsi stín a další a další děti hrály na babu. Když jsem zaostřila, stín se přeměnil na Dominiku. Chtělo se mi křičet, brečet, utéct, hlavně se dostat co nejrychleji pryč!!! Zvedl se mi žaludek, bylo mi strašně špatně a vážně jsem si myslela, že se pozvracím. Dominika v noční košili se ploužila po chodbě, vedle sebe vezla "pytlík" s infuzí. V žilách zapíchané snad tři jehly. Bílá noční košile jakoby měla stejnou barvu jako její tvář a tělo - mrtvolně bílou. Podívala se na mě propadlýma očima. Měla jsem pocit, že ví, co si myslím, že to prostě musí tušit a že mi vidí do hlavy, přesto jsem se tomuto pohledu na ní nedokázala ubránit. Doslova jsem na ní civěla. Jak se přibližovala, rozeznávala jsem její tehdy bujnou hřívu, ze které nyní zbylo jen řídký chomáč vlasů, splyhlý podél obličeje. Trochu se pousmála, ale bylo to, jako kdyby se usmál vrah na svoji obět. Zachvěla jsem se. Dominika došla až ke mně. Zastavila se a doslova mě propíchla pohledem. "Ahoj" řekla jsem a snažila se, aby to znělo co nejpřátelštěji, ve skutečnosti jsem se však zachvěla. Dominika na mě svrchu pohlédla a ledovým hlasem mě taky pozdravila. Snažila jsem se navázat rozhovor, ale Dominika byla pořád nepřístupná, jako kdyby byla za nějakou neviditelnou bariérou. Když jsem se zmínila o škole a o Erikovi, tak teprve promluvila. Hlas se jí chvěl a v očích měla slzy. Snažila se co nejvíce mrkat, abych ty slzy neviděla. Nakonec to ale nešlo, tak sklonila hlavu a dala se do pláče. Teprve teď jsem se jí nijak neštítila, objala jsem jí a utěšovala šeptáním o tom, že všechno bude dobré. Povídala jsem si s ní pak asi ještě dvě hodiny. Najednou byla hrozně otevřená, upřímná a vypadalo, že jí dělá dobře moje návštěva. Nicméně, musela na výmněnu kanily a já domů. Domluvila jsem se s ní, že za ní za týden zase přijedu. Takhle jsem za ní cestovala asi půl roku. Každá moje návštěva trvala tak pět hodin. A pokaždé jsme si měly co říct. Pokaždé. Domča přibrala 4 kila, našla si v léčebně kluka Pavla, který jí podporoval v tloustnutí a pořád jí opakoval, jak je krásná, když přibrala byť jen půl kila. Dominika mu zprvu nevěřila, ale pak získala nové sebevědomí a sama sobě se (naštěstí) líbila. Teď už je to rok, Dominika má stálou váhu 53 kilo, kterou si udržuje. S Pavlem je pořád. A pokud vím, jsou spolu šťastní.
© Wichita, http://staj.ufonek.net/index.php?pg=detaily&uzivatel=194907
Rozhlížím se po Poděbradském náměstí a nemůžu se nabažit té krásy. Náměstí zdobí obrovské sluneční hodiny, dokola zdobené květy. Zkouším uhodnout, kolik je právě hodin, ale moc se mi to nedaří. Raději si popotáhnu rukáv mikiny a zjistím, že je půl deváté. Jsem tu poměrně brzo, ale vůbec mi to nevadí, kochám se pohledem na tu poděbradskou krásu. Sedím na lavičce a i když je pořád téměř ráno, sluníčku už vykukuje a vystrkuje svoje paprsky. Je mi krásně teplo, proto ze sebe sundám mikinu a vydám se směrem ke zdejším lázním Dr. Filipa. Léčí se tam děti i dorost s obezitou, kloubními problémy, ale můj důvod návštěvy je zcela jiný, už vím, že Domča má pokoj ve druhém patře. Léčí se s mentální anorexií. Anorexia nervosa, latinský název této příšerné nemoci. Už jen vyslovení těchto pár písmenek mi nahání husí kůži. Čím víc se blížím k léčebně, tím víc zpomaluji svůj krok. Přemýšlím nad Domčou. Taková hezká holka to byla. Ale to si o ní říkají asi všichni. Od doby co omdlela na tělocviku, když cvičila na kladině a k tomu si ještě zlomila ruku, jsem jí neviděla. Tehdy mohla mít tak 45 kilo. Barča říkala, že prý ještě něco zhubla. Neumím si to vůbec představit. Dřív to byla holka krev a mlíko. Měla velká prsa, širší boky, to je pravda, ale pořád vypadala jako krásná a zdravá dívka a kluci na ní letěli. Ale ona pořád chtěla Erika. Erika, kterej jí pak řekl, že má pr*el jako kobyla a ať se jde vycpat. A až zhubne, tak ať přijde. Mysleli jsme si, že to vzala s humorem. Všichni jsme si to mysleli. Možná, že kdyby jsme si něčeho všimli, dokázali by jsme jí pomoct. Aspoň utěšit. Nikdo si ale nevšimnul, když přestala nosit svačiny do školy, odhlásila si obědy a ze "zatáhlejch" peněz si kupovala cigarety a začala kouřit. Leckdy přišla na odpoledku, v obličeji úplně zelená, z toho kouření, jak nebyla zvyklá. Ale když jsme se jí ptali, co se děje, vždycky nám něco odsekla. Pamatuju si, že si něco udělala s nohou a půl roku necvičila. Když se potom na tělocviku převlíkala, všichni jsme jí záviděli její bříško. Dost zhubla. Myslím, že na tom svém pomysleném začátku měla asi 70 kilo a pak nám pyšně říkala, že má 65, ale vlastně nic pořádně neukázala. Pořád se styděla, i když jsme jí všichni říkali, jak moc jí to sluší. Na tělocviku dřela jako kůň. To si taky vybavuji, ostatní holky všechno flákali, občas se zavřeli v nářaďovně, ale Domča ne, Domča buď skákala přes švihadlo nebo dělala kliky nebo angličáky nebo sedy - lehy. Byla do toho cvičení úplnej psychouš. Záviděli jsme jí ten její zápal. Taky v učitelovi probudila patřičný respekt. Už se udržela na kruzích, bezproblému se přetáčela, dělala kotouly, svíčky, na kladině byla jako doma. Učitel jí používal jako vzor a příklad číslo jedna. Jelikož byl mladej a pěknej, všechny holky, včetně mě, to pořádně štvalo. Holky jí pomlouvaly kde se dalo a já se toho nadšeně zúčastňovala. Když jsem takhle rozjímala, bylo mi ze mě samotné špatně. Zdálo se mi, že mám déja-vu, tenhle pohled jsem přece už někde viděla nebo ne? Přede mnou se rozprostřela léčebna Dr. Filipa a naproti mně stanuly obrovské dveře, s velkou mosaznou klikou. Najednou mě napadla spásná myšlenka - uteču pryč! Vážně jsem si v tu chvíli myslela, že zdrhnu. Jako srab. Ale přemohla jsem tuhle "krizovku" a vešla do prostorné haly. Ihned jsem se sestry na příjmu zeptala, kde má Dominika pokoj. Prý 219, ale není si jistá. Vystoupala jsem po schodišti, čtvercově udělaném, kopírujícím šachtu výtahu. Když jsem byla na patře, spousta malejch dětí tam pobíhalo a vráželi do sebe a pak i do mě. Chodba byla celkem úzká. Sestra mi řekla, že mám počkat na lavičce. Dívala jsem se po stěnách. Byly na nich hnusný obrázky. Sluníčka, mráčky a tohle pořád dokola. Byly nakreslený dětskou rukou, ale byly tak nějak...zlověstný. A taky to tam strašně smrdělo. Nemocniční pach. Zvedl se mi žaludek. Pak jsem se znovu koukla na hodinky, už jsem tu seděla dvě minuty. Tak sakra kde je? Koukla jsem se do chodby. Ploužil se po ní jakýsi stín a další a další děti hrály na babu. Když jsem zaostřila, stín se přeměnil na Dominiku. Chtělo se mi křičet, brečet, utéct, hlavně se dostat co nejrychleji pryč!!! Zvedl se mi žaludek, bylo mi strašně špatně a vážně jsem si myslela, že se pozvracím. Dominika v noční košili se ploužila po chodbě, vedle sebe vezla "pytlík" s infuzí. V žilách zapíchané snad tři jehly. Bílá noční košile jakoby měla stejnou barvu jako její tvář a tělo - mrtvolně bílou. Podívala se na mě propadlýma očima. Měla jsem pocit, že ví, co si myslím, že to prostě musí tušit a že mi vidí do hlavy, přesto jsem se tomuto pohledu na ní nedokázala ubránit. Doslova jsem na ní civěla. Jak se přibližovala, rozeznávala jsem její tehdy bujnou hřívu, ze které nyní zbylo jen řídký chomáč vlasů, splyhlý podél obličeje. Trochu se pousmála, ale bylo to, jako kdyby se usmál vrah na svoji obět. Zachvěla jsem se. Dominika došla až ke mně. Zastavila se a doslova mě propíchla pohledem. "Ahoj" řekla jsem a snažila se, aby to znělo co nejpřátelštěji, ve skutečnosti jsem se však zachvěla. Dominika na mě svrchu pohlédla a ledovým hlasem mě taky pozdravila. Snažila jsem se navázat rozhovor, ale Dominika byla pořád nepřístupná, jako kdyby byla za nějakou neviditelnou bariérou. Když jsem se zmínila o škole a o Erikovi, tak teprve promluvila. Hlas se jí chvěl a v očích měla slzy. Snažila se co nejvíce mrkat, abych ty slzy neviděla. Nakonec to ale nešlo, tak sklonila hlavu a dala se do pláče. Teprve teď jsem se jí nijak neštítila, objala jsem jí a utěšovala šeptáním o tom, že všechno bude dobré. Povídala jsem si s ní pak asi ještě dvě hodiny. Najednou byla hrozně otevřená, upřímná a vypadalo, že jí dělá dobře moje návštěva. Nicméně, musela na výmněnu kanily a já domů. Domluvila jsem se s ní, že za ní za týden zase přijedu. Takhle jsem za ní cestovala asi půl roku. Každá moje návštěva trvala tak pět hodin. A pokaždé jsme si měly co říct. Pokaždé. Domča přibrala 4 kila, našla si v léčebně kluka Pavla, který jí podporoval v tloustnutí a pořád jí opakoval, jak je krásná, když přibrala byť jen půl kila. Dominika mu zprvu nevěřila, ale pak získala nové sebevědomí a sama sobě se (naštěstí) líbila. Teď už je to rok, Dominika má stálou váhu 53 kilo, kterou si udržuje. S Pavlem je pořád. A pokud vím, jsou spolu šťastní.
© Wichita, http://staj.ufonek.net/index.php?pg=detaily&uzivatel=194907