Článek v Právu
12. 5. 2007
Poprocková sázka na vizáž
Za krizí popularity německých skupin zpívajících anglicky stojí mimo jiné magdeburská čtveřice Tokio Hotel. Debutovala v červnu loňského roku singlem Durch den Monsun a za pár týdnů se na trhu uvelebila deska Schrei (Křik).
Německá mládež přijala Tokio Hotel velevlídně. Tváře i pojetí hudby tehdy patnáctiletých bratrů Billa a Toma Kaulitzových (zpěv, kytary), osmnáctiletého baskytaristy George Moritze a šestnáctiletého bubeníka Gustava Klause ji dokonce přivádějí do transu. Marta Jandová, česká zpěvačka německých Die Happy, tvrdí, že při vystoupeních mladíků se děje cosi podobného jako při koncertech Beatles na začátku šedesátých let: manie.
Když si loni v listopadu přišli převzít dvě ceny německého fonografického průmyslu Comet pro nejlepšího debutanta a ocenění Super Comet, zpěvák Bill nebyl schopen své poděkování na pódiu dokončit, protože jej vřeštící třináctileté fanynky nepustili ke slovu. O měsíc později získali ještě prestižní cenu Bambi.
Rušno kolem kapely je, nicméně materiál, který nabízí na desce, je průměrný. V první řadě je těžké poznat, zda zpívá chlapec či dívka. Hlas mutujícího byla je spíš legrační, bezpohlavní a bezbarvý. Nemá velký rozsah ani charisma, zvládá pár tónů, chvílemi to dokonce vypadá, jako by mu hlas přeskakoval.
Ani hudební složka není příliš zajímavá. Kapela se pohybuje v ranku pop rocku, byť se tváří (především vizuálně), že koketuje i s punk rockem. Melodické linky jsou těžkopádné, aranže skladeb jednoduché, texty triviální (což nelze mít teenagerům tolik za zlé) a prezentace ne nepodobná prvním pokusům netalentovaných gymnaziálních kapel odkudkoli na světě.
Tokio Hotel jsou ale v současnosti německým hudebním fenoménem. Vydrží tak dlouho, dokud budou vypadat mladě. Přežijí jen tehdy, odpoutají-li se od toho nejlacinějšího, co nabízejí. Na mládí lze sázet pouze krátkou dobu.
Jaroslav Špulák
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář