Slepičí polévka pro duši 2
Praktikujte náhodnou laskavost a nesmyslně krásné činy
Tak zní undergroundový slogan, který se šíří po celé zemi.
Je svěží zimní den v San Francisku. Červená honda plná vánočních dárků dojede k pokladně, kde se u Bay Bridge vybírá mostné, a její řidička s úsměvem prohlásí: „Platím za sebe a za šest aut za mnou,“ a podá výběrčímu sedm lístků.
Dalších šest řidičů, kteří dojedou k pokladně s připravenými dolary, se pak doví: „ Nějaká paní před vámi už za vás zaplatila. Hezký den.“
Ona paní v hondě, jak se posléze ukázalo, si u kamarádky na kartotéčním lístku přilepeném na ledničce přečetla: „Pěstujte náhodnou laskavost a nesmyslně krásné činy.“ Ta věta ji omráčila, a tak si ji opsala.
Judy Formanová ji spatřila nastříkanou sprejem na zdi skladiště stovky mil od domova. Musela na ta slova neustále myslet, a pak to vzdala, vrátila se k onomu skladišti a opsala si je. „Připadá mi to neuvěřitelně krásné,“ prohlásila, když vysvětlovala, proč je píše na konec každého dopisu, „jako poselství shůry“.
Jejímu manželovi Frankovi se věta tak zalíbila, že ji vyvěsil na stěnu ve třídě svých sedmáků. Jedna z žákyně byla dcerou místní novinářky, která větu uveřejnila v noviných s tím, že se jí libí, ale že neví, odkud pochází, ani co vlastně znamená.
O dva dny později se jí ozvala Anne Herbertová, vysoká blonďatá čtyřicátnice z Marin, jedné z nejbohatších částí Kalifornie, kde hlídá domy a živí se vším možným. Anne Herbertová zahlédla větu v restauraci v Kausalitu, myslela na ni celé dny a pak šla a zapsala si ji na papírový ubrousek.
„To je nádhera!“ užasl i další návštěvník restaurace a také si ji zapsal na ubrousek.
„Mám nápad,“ navrhla Anne Herbertová. „Kdykoliv vás napadne, že s něčím by se mělo pohnout, prostě to nazdařbůh udělejte.“
Ona sama se vymyslela toto: 1) vloupat se do depresivně vyhlížející školy a pomalovat učebny, 2) v chudinských čtvrtích nechávat na kuchyňském stole teplé jídlo, 3) podstrčit hrdé stařence peníze do peněženky. Prohlásila: „Laskavost se může šířit stejně jako násilí.“
Teď se věta objevuje na samolepkách na autech, zdech, dopisech a navštívenkách. A šíří se jako partyzanská válka dobra.
V Portlandu v Kretonu někdo právě včas hodí neznámému člověku minci do parkovacích hodin. V Pattersonu v New Persey se tucet lidí s kbelíky a mopy pustí do gruntování zpustošeného domu, jehož užaslí postarší majitelé s úsměvem přihlížejí. V Chicagu mladík dostane chuť odházet sníh z příjezdové cesty. No a co, nikdo se nedívá, a tak vyčistí cestu i sousedům.
Je to pozitivní anarchie, chaos, milé vytržení. Žena v Bostonu píše pokladním v bance na rub šeků „Šťastné Vánoce.“ Muž v St. Luis, do jehož auta zezadu narazila mladá žena, na ni zamává: „Je to jen škrábnutí, s tím si nedělejte starosti.“
Nesmyslně krásné činy se šíří: někdo sází narcisy podél cesty, košile se mu vzdouvá větrem projíždějících aut. V Seattlu další založí jednočlenou úklidovou četu, toulá se mezi betonovými obry a cestou vysbírá odpadky do vozíku za supermarketu. V Atlantě další obrousí ze zelené lavičky v parku sprosté nápisy.
Prý se není možné usmát, aby se tím člověk sám trochu nepotěšil – podobně nelze spáchat náhodnou laskavost, aniž by člověk neměl pocit, že se jeho vlastní problémy zmenšily, i kdyby jen proto, že se svět stal trochu lepším.
A když se něco takového stane vám, neubráníte se šoku, příjemnému otřesu. Kdybyste vy byli jedním z těch řidičů ve špičce, kteří zjistili, že za ně někdo zaplatil přejezd přes most, kdoví, k čemu by vás to inspirovalo? Zamávali byste na někoho na křižovatce? Usmáli se na unaveného úředníka? Nebo něco většího? Jako každá revoluce, partyzánské dobro začíná pomalu, jedním činem. Ať je to ten váš.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka: Adair Lara, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Andyho mučednictví
Andy byl milý, zábavný kluk a všichni ho měli rádi, ale trápili ho prostě proto, že týrat Andyho Drakea už byl takový zvyk. Uměl posměšky dobře přijímat. Vždycky se na své trapiče usmál velikýma vystrašeně mrkajícíma očima, které jako by říkaly: „Díky, díky, díky.“ Pro nás páťáky fungoval Andy jako fackovací panák. Jako by byl dokonce vděčný, že si tímto zvláštním způsobem může koupit členství v naší partě.
Andy Drake, miláček, nemá žádnej koláček,
ségra chcípá hlady,
nebejt spolků dobročinnejch,
dávno nejsou tady
Andymu se tahle parodie písničky o Jacku Spratkovi snad i líbila a my jsme se tou hloupou odrhovačkou výborně bavili.
Nevím, čím se Andy zasloužil tohle zvláštní chování, které musel strpět, aby získal naše přátelství a členství v partě. Vyvinulo se to přirozeně – bez hlasování a bez diskuse.
Nevzpomínám se, že by se někdy mluvilo o tom, že je Andyho otec ve vězení nebo že se jeho matka živí praním prádla a přijímáním pánských návštěv. Nebo že má Andy permanentně špinavé kotníky, lokty a nehty a ošuntělý kabát že je mu příliš velký. Vysmívat se mu za to nás dost brzy omrzelo. Andy se nikdy nebránil.
Snobství u malých dětí jen kvete. Jasně si vybavuji pocit, že my do party patříme poprávu, ale Andy je členem jen díky našemu milostivému strpění.
Přesto jsme měli Andyho všichni rádi až do jednoho dne – až do té chvíle.
„Je jiný! Prostě ho tu nechceme!“
Kdo z nás to řekl? Celé ty roky jsem z toho obviňoval Randolpha, ale vážně si nemohu vzpomenout, kdo opravdu pronesl tahle slova, po kterých v nás všech explodovala do té doby skrytá brutalita. Je jedno, kdo to byl, protože výbuch vášní, který následoval po těchto výrocích, zasáhl nás všechny.
„Nechtěl jsem to udělat.“
Tím jsem se utěšoval celé roky. Pak jsem jednou narazil na nepříjemná, ale nevyvratitelná slova, která mě navěky usvědčila:
Nejžhavější kouty pekla čekají na ty, kteří ve chvíli krize zachovávají neutralitu.
Víkend měl být jako každý jiný, které parta trávila společně. Po škole v pátek jsme se setkávali doma u jednoho z nás – tentokrát to bylo u mě – a pak jsme vyrazili tábořit do blízkých lesů. Naše matky, které nás na tyto „safari“, vypravovaly vždycky nachystaly i speciální balíček pro Andyho, který se k nám mohl přidat až po splnění všech svých povinností.
Utábořili jsme se a rychle jsme zapomněli na domov matčiny zástěry. Odvaha jednotlivců se v partě násobila a stávali se z nás „muži“ proti džungli.
Ostatní mi řekli, že je řada na mně, a tak tu novinu mám Andymu oznámit já!
Já? Já, který jsem věřil, že Andy si mě tajně váží víc než ostatních, soudě podle toho, s jakou štěněcí oddaností na mě zírá? Já, který jsem často cítil, jak se v jeho obrovských, do široka otevřených očích zračí láska a obdiv?
Pořád vidím jasně, jak ke mně Andy přichází dlouhým temným tunelem stromoví, propouštějícím jen několik paprsků odpoledního slunce, které mu na staré špinavé mikině vytváří kaleidoskop měnících se vzorků. Andy jel na svém bizardním kole – zrezivělém dívčím modelu s kusy zahradní hadice, přidrátovanými k ráfku místo duše. Vypadal rozrušený a šťastnější, než jsem ho kdy viděl, hošík, který byl celý život dospělý. Věděl jsem, jak si vychutnává radost z příslušnosti k partě, že je to jeho první příležitost někam patřit, užít se „klučičí legrace“ a dělat „klučičí věci“.
Když mě Andy uviděl, jak stojím a čekám na něho na mýtině, kde jsme měli tábor, zamával mi. Já jsem ale jeho šťastné pozdravy ignoroval. Andy seskočil ze svého muzeálního kola, vesele ke mně přiklusal a nadšeně rozprávěl. Ostatní se schovávali tiše ve stanech, ale cítil jsem jejich podporu.
Proč Andy nezvážní? Copak nevidí, že jsem jako kámen? Copak už mu není jasné, že s tím veselým blábolením má přestat? ptal jsem se sám sebe.
Pak mu to najednou došlo! Nevinný obličej se mu zhroutil v naprosté bezbrannosti. Celým svým postojem říkal: „Bude to moc zlý, Bene? Tak se do toho pusť.“ Bezpochyby měl se zklamáním velké zkušenosti a ani se před mou ranou nenarovnal. Andy se nikdy nebránil.
Nevěřil jsem vlastním slovům: „Andy, my už tě nechceme.“
Živě a neodbytně se mi stále vrací omračující rychlost, se kterou Andymu vhrkly do očí dvě obrovské slzy a zůstaly tam. Živě, protože se mi ta scéna v hlavě přehrála milionkrát až k zešílení. Způsob, jakým na mě Andy pohlédl – strnulý v okamžiku, který jako by nikdy nekončil – co to bylo? Nebyla to nenávist. Byl to šok? Nebo nevíra? Či snad lítost – nade mnou?
Nebo odpuštění?
Nakonec se Andyho rty lehce zachvěly, otočil se a bez jakéhokoliv doprošování, bez jediné otázky se vydal na dlouhou osamělou cestu temným lesem domů.
Když jsem vstoupil do stanu, někdo – ten, kdo pocítil plnou tíhu chvíle jako poslední – začal onu starou odrhovačku:
Andy Drake, miláček, nemá žádnej koláček,
ségra chcípá hlady…
Pak už to bylo jednomyslné! Bez hlasování, bez jediného slova, ale všichni jsme to věděli. Věděli jsme, že jsme provedli něco krutého, strašlivě špatného. Zaplavil nás opožděný dopad tuctů přednášek a kázání. Poprvé jsme uslyšeli: „Cokoliv uděláte nejmenšímu z vás…“
V této ztichlé, těžké chvíli jsme postupně pochopili něco nového, pevně a nesmazatelně zapsaného do naší mysli: zničili jsme člověka stvořeného k obrazu Božímu, zničili jsme ho jedinou zbraní, proti které neměl žádnou obranu a pro kterou my jsme neměli žádnou omluvu – zavržením.
Andy navštěvoval školu tak sporadicky, že nešlo určit, kdy z ní opravdu vyšel, ale jednoho dne mi došlo, že je navždy pryč. Tolik dnů jsem v sobě bolestně hledal a brousil možnosti, jak se Andymu omluvit a říct, že se absolutně a totálně stydím. Těď vím, že kdybych Andyho objal a poplakal si s ním nebo s ním tiše na dlouhou chvíli pobyl, že by to bylo stačilo. Že nás to oba mohlo uzdravit.
Andyho Drakea už jsem nikdy nespatřil. Vůbec netuším, kam šel a kde je teď, jestli je vůbec naživu.
Není ale úplně přesné tvrdit, že jsem Andyho Drakea už nikdy neviděl. V desítkách let, které po tomto podzimním dni v lesích Arkansasu následovaly, jsem potkal tisíce Andy Drakeů. Moje svědomí nasazuje Andyho masku na tvář každého člověka v nepříznivé situaci, kterého potkám. Zírají na mě stejně neodbytným, vyčkávavým pohledem, který jsem si vryl do paměti onoho dne před lety.
Milý Andy Drakeu,
Není příliš pravděpodobné, že bys kdy spatřil tato slova, ale přesto to musím zkusit. Na tohle vyznání je příliš pozdě,a své svědomí od viny neočistím. To nečekám, a ani to nechci.
Za co se ale modlím, můj milý kamaráde z dob dávných, je, aby ses mohl dozvědět o neustávající síle své oběti a pozvednout se jí. Utrpení, které jsi naším přičiněním onoho dne zakusil, a laskavá odvaha, kterou jsi prokázal, byla Bohem přetvořena a zformována v požehnání. Snad Ti toto vědomí pomůže ulehčit vzpomínku na ten pro Tebe tak strašný den.
Nebyl jsem žádný světec, Andy, a neudělal jsem zdaleka všechno, co jsem mohl a měl v životě udělat. Chci ale, abys věděl, že už nikdy jsem pak znovu nezradil žádného dalšího Andyho Drakea. A modlím se, abych ho nezradil ani do budoucna.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka: Ben Burton, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Nebe a peklo – opravdový rozdíl
Jeden muž rozmlouval s Pánem o nebi a o pekle. Pán mu pravil: „Pojď, ukážu ti peklo.“ Vstoupili do místnosti, kde seděla skupina lidí kolem obrovského hrnce s masem. Všichni umírali hlady, celí zoufalí. Každý držel lžíci, která sice dosahovala do hrnce, ale ty lžíce měly rukojeť o tolik delší než byla ruka, že je na dopravení jídla do úst nebylo možné použít. Bylo to hrozné utrpení.
„Pojď, teď ti ukážu nebe,“ řekl Pán po chvíli. Vstoupili do další místnosti, úplně stejné jako byla ta první – hrnec s masem, skupina lidí, stejně dlouhé lžíce. Ale všichni vypadali šťastní a dobře živeni.
„Já to nechápu,“ žasl muž. „Jak to, že tihle jsou šťastní, když lidé v druhé místnosti tak trpí, a přitom je všechno stejné?“
Pán se usmál. „To je přece prosté,“ odpověděl. „Tady se naučili krmit se navzájem.“
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka: Ann Landersová, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Dvoudolarová bankovka
Jednou někdy v polovině května jsem se vracel z Washingtonu, D. C. a do Anchorage jsem dorazil asi ve dvě hodiny v pondělí ráno. V devět hodin jsem měl podle programu přednášet místním středoškolákům v rámci akce, která měla pomoci těhotným a problémovým nezletilým zůstat ve škole.
Školu museli přísně střežit, protože většinu žáků tvořili chuligáni, kteří měli problémy se zákonem. Najít způsob komunikace s touto multikulturní skupinou mi připadalo velice obtížné. Měl jsem mluvit o věcech, které by je mohli motivovat pro budoucnost. Nedařilo se mi, dokud jsem nezačal s tím, co mi tak dobře jde – totiž pomáhat lidem penězi.
Vzal jsem balíček dvoudolarovém a začal je rozdávat. Žáci začali přicházet a brát si je. Probudili se, protože se tu nabízelo něco zadarmo. Chtěl jsem po nich jedinou věc, když si peníze brali, a to aby je neutratili za sebe. Řekl jsem jim, že tu jsou jejich nenarozené děti, a jestli jim něco na tomto světě může pomoct, je to právě schopnost udělat něco pro druhého člověka.
Někteří z nich mě požádali o autogram, někteří ne. Myslím si upřímně, že se mi podařilo některé z nich oslovit. Začal jsem vyměňovat dolarové bankovky za knihu, kterou jsem napsal. To trvalo pět nebo šest minut a pak jsem uzavřel vyprávěním o mém dědečkovi, který mě motivoval jít dál. Řekl jsem jim, že ať už se stane cokoliv, mají si pamatovat, je tu vždycky někdo, třeba učitel nebo někdo z nich, komu na nich záleží, a kdo jim přeje úspěch.
To není konec příběhu. Když jsem odešel ze třídy, řekl jsem jim, aby mi zavolali, kdyby někdy měli problémy nebo se dostali do těžké situace. Nemohu slíbit, že jim budu schopen pomoci, ale rád je vyslechnu a zkusím všechno, co bude v mých silách. Taky jsem jim řekl, že kdyby chtěli mou knihu, ať mi zavolají do kanceláře. Rád jim ji pošlu.
O tři dny později jsem v poště našel zmuchlaný kus papíru. Bylo to od dívky, která se zúčastnila mé přednášky.
Milý Floyde,
moc Vám děkuji, že jste si našel čas přijít a mluvit s naší třídou. Díky, že jste mi dal tu vyžehlenou dvoudolarovku. Schovám si ji na památku a napíšu na ní jméno svého dítěte a nikdy ji nepoužiju na nic jiného, než co bude chtít a potřebovat má dcera. Píšu vám, protože ráno toho dne, co jste měl tu přednášku, jsem se rozhodla. Uklidila jsem si stůl a zaplatila všechno, co jsem škole dlužila. Chtěla jsem vzít život sobě i svému nenarozenému dítěti, protože jsem si myslela, že na nás opravdu nikomu nezáleží. Vytryskly mi slzy, když jste mluvil o tom, že mi někdo přeje úspěch, že ještě není čas život skončit. Asi tu ještě nějakou dobu zůstanu, protože tu jsou lidi jako Vy, kterým záleží na lidech jako jsem já, přestože mě ani neznáte. Díky za to, že Vám na mně záleží.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka: Floyd L. Shilanski, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Nezapomeň, vychováváme děti, ne květiny!
Náš soused David má dvě děti ve věku pět a sedm let. Jednou učil sedmiletého Kellyho jezdit se sekačkou na trávu po dvorku. Když mu ukazoval, jak ji obrátit, zavolala na něj jeho žena Jan a ptala se na něco. David se otočil, aby jí odpověděl, a Kelly zatím sekačkou vyrobil v záhonu květin půlmetrovou cestičku!
Když se David znovu otočil a uviděl, co se stalo, přestal se ovládat. Strávil přece tolik času na záhonech, jen aby mu květiny záviděli všichni sousedé! Rozkřikl se na syna, ale Jan k němu rychle přiběhla, položila mu ruku na rameno a uklidňovala ho: „Davide, prosím tě, nezapomeň, vychováváme děti, ne květiny!“
Jan mi připomněla, jak je důležité, aby si rodiče uvědomovali své priority. Děti a jejich sebeúcta jsou důležitější než jakýkoliv fyzický objekt, který snad polámou nebo zničí. Okenní sklo, které dítě roztříští při baseballu, lampa, kterou srazí v nepozornosti, nebo talíř, který upadne v kuchyni už jsou rozbité. Květiny už nic nezachrání. Musím si pamatovat, že se nesmím přidat na stranu destrukce, zlomit ducha dítěte a otupit jeho životaschopnost.
………………………………….
Před několika týdny jsem si kupoval bundu v obchodě Marka Michaele a povídali jsme si o rodičovství. Vyprávěl mi, že si s manželkou a sedmiletou dcerou vyšli na večeři a dcera srazila svou skleničku s vodou. Když bez jakékoliv obviňující poznámky vodu prostě utřeli, vděčně se na ně podívala a prohlásila: „Víte, chtěla bych vám vážně poděkovat, že nejste jako ostatní. Většina rodičů mých kamarádů by ječela a nadávala jim, že měli dát větší pozor. Díky, že vy to neděláte!“
Když jsem jednou večeřel s přáteli, stala se podobná nehoda. Jejich pětiletý synek rozlil na stůl sklenici mléka. Okamžitě se do něj pustili, a tak jsem naschvál rozlil i tu svou a začal vysvětlovat, jak se mi tahle věci stávají pořád – i ve věku osmačtyřiceti let. Chlapec se rozzářil, rodičům to evidentně došlo a přestali. Jak snadno člověk zapomene, že se všichni pořád učíme.
……………………………………
Nedávno jsem od Stephena Glenna slyšel příběh o známém vědci, který učinil několik důležitých objevů v medicíně. Při interview se ho reportér ptal, jak to, že je mnohem kreativnější než průměrný člověk. Co ho tak posunulo před ostatní?
Odpověděl, že podle jeho názoru za vše vděčí zážitku s matkou, když mu byly dva roky. Snažil se vytáhnout z ledničky mléko, kluzkou láhev upustil a všechen obsah se rozlil na podlahu – opravdové moře mléka!
Matka přišla do kuchyně, ale místo aby na něj začala křičet, vyhubovala mu nebo ho potrestala, prohlásila: „Roberte, to se ti ale povedlo udělat krásný svinčík! Taková louže mléka se jen tak nevidí. No, už se stalo. Nechceš si v tom mléku trochu pohrát, než ho utřu?“
A to taky udělal. Po několika minutách matka řekla: „Víš, Roberte, když uděláš takový nepořádek, nakonec ho musíš uklidit a vrátit věci zase do pořádku. Jak bys to chtěl udělat? Můžeme na to použít houbu, hadr nebo mop. Co by se ti líbilo nejvíc?“ Vybral si houbu a společně vytřeli rozlité mléko.
Matka pak pokračovala: „Víš, co se tu stalo, je nepodařený experiment, jak efektivně nést velkou láhev mléka ve dvou malých ručičkách. Půjdeme dozadu na dvorek a zkusíme, jestli objevíme způsob, jak ji nést, aniž bychom ji rozbili.“ Chlapeček se naučil, že když uchopí láhev nahoře pod uzávěrem, dokáže ji nést a neupustit. To bylo skvělé vyučování!
Slavný vědec vysvětlil, jak v tu chvíli pochopil, že se nemusí bát dělat chyby. Od té doby vnímal chyby jako příležitost něco nového se naučit, což vlastně je podstata vědeckých experimentů. I když se experiment „nepodaří“, obvykle si z něj vezmeme cenné ponaučení.
Nebylo by skvělé, kdyby všichni rodiče reagovali tak jako Robertova matka?
…………………………………………….
Poslední příběh, ilustrující užití tohoto přístupu mezi dospělými, vyprávěl Paul Harvey před několika lety v rádiu. Mladá žena se vracela autem z práce a škrábla blatník o nárazník jiného auta. V slzách vysvětlovala, že to je úplně nové auto, jen několik dnů ze salónu. Jak jen vysvětlí manželovi, že ho poškodila?
Řidič v druhém autě měl pochopení, ale vysvětlil, že si oba musí zapsat poznávací značky a registrační čísla. Když dívka otevřela obálku s dokumenty, vypadl na zem kus papíru. Výrazným mužským písmem na něm bylo napsáno: „V případě nehody… nezapomeň, miláčku, že jsi to Ty, koho mám rád, ne to auto!“
……………………………………………..
Pamatujme, že duch našich dětí je důležitější než všechny materiální věci. Jestli to dokážeme, důstojnost a láska pokvetou a porostou krásněji než jakýkoliv květinový záhon.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka:Jack Canfield, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Duch Santa Klause nenosí červený plášť
Uvelebila jsem se vedle táty na předním sedadle našeho starého pontiaku, protože ve čtvrté třídě to byla móda sedět vpředu. Táta jel do města nakupovat a já jela s ním. Alespoň si to myslel – ve skutečnosti jsem potřebovala vyřešit jednu věc, která mi už několik týdnů vrtala hlavou, a teď jsem měla první příležitost s ním být o samotě, aby to nevypadalo moc nápadně.
„Tati…“ začala jsem. A zmlkla.
„No?“ opáčil.
„Děcka ve škole mi tvrdí něco, čemu nemůžu věřit.“ Cítila jsem škubání ve spodním rtu, jak jsem se snažila zadržet slzy, které mi hrozily vytrysknout z koutku pravého oka, které vždycky chtělo brečet nejdřív.
„Co to je, beruško?“ Věděla jsem, že má dobrou náladu, když mě oslovuje takhle něžně.
„Děti tvrdí, že Santa Klaus neexistuje.“ Polkla jsem. Jedna slzička mi uklouzla. „Říkají, že jsem hloupá, když ještě věřím na Santa Klause… že je to jen pro prťata.“ Slza vytryskla i z levého oka.
„Ale já věřím tomu, cos mi řekl ty. Že Santa existuje. Viď že existuje, táto?“
V tuhle chvíli jsme projížděli po Newell Avenue, což tenkrát byla dvouproudová silnice lemovaná duby. Když jsem domluvila, táta se na mě zkoumavě otočil. Zajel na kraj silnice a zastavil. Pak vypnul motor a přisedl se blíž ke mně, holčičce, tiše se choulící v koutku.
„Děti ve škole nemají pravdu, Patty. Santa Klaus existuje.“
„Já to věděla!“ oddechla jsem si úlevně.
„Ale ještě něco ti o Santa Klausovi musím říct. Myslím, že už jsi dost stará na to, abys porozuměla tomu, co se ti chystám sdělit. Jsi připravena?“ Tátovy oči teple svítily a tvář měla něžný výraz. Věděla jsem, že půjde o něco vážného a byla jsem připravena, protože jsem mu plně důvěřovala. Nikdy by mi nelhal.
„Kdysi dávno existoval jeden člověk, který cestoval po světě a kudy šel rozdával dárky všem dětem, co si to zasloužily. V různých zemích měl různá jména, ale v srdci měl to, co je ve všech jazycích. V Americe mu říkáme Santa Klaus. Je to duch bezvýhradné lásky a touhy vyjádřit ji tak, že někomu ze srdce dáme dárek. Když dospěješ do určitého věku, uvědomíš si, že opravdový Santa Klaus není stařec, který v předvečer Vánoc leze komínem. Opravdový život a duch tohoto kouzelného elfa je navždy v tvém srdci, mém srdci, maminčině srdci a srdcích a myšlenkách všech lidí, věřících v radost, kterou přináší dávání druhým. Opravdový duch Santa Klause je to, že umíš dávat, a ne, že něco dostaneš. Když to pochopíš a přijmeš, stanou se Vánoce ještě magičtějšími, protože si uvědomíš, že kouzlo pochází z tebe, když Santa Klaus žije ve tvém srdci. Rozumíš, co se ti snažím říct?“
Zírala jsem předním oknem a plně jsem se soustředila na strom před námi. Bála jsem se podívat na tátu – člověka, který mně celý život říkal, že Santa opravdu existuje. Chtěla jsem v něj věřit stejně jako loni – že Santa je velký tlustý elf v červeném plášti. Nechtělo se mi polknout pilulku dospělosti a vidět věci jinak.
„Patty, podívej se na mě.“ Táta čekal. Otočila jsem hlavu a podívala se na něj.
Táta měl taky v očích slzy – slzy radosti. Tvář mu svítila světlem tisíců galaxií a já uviděla v jeho očích oči Santa Klause. Opravdového Santa Klause. Toho, co dlouho a pečlivě vybíral věci, které jsem, od té doby, co jsem přišla žít na tuto planetu, vždycky chtěla k Vánocům. Ten Santa, který snědl mé pečlivě vyzdobené cukroví a vypil teplé mléko. Santa, který pravděpodobně snědl i mrkev, kterou jsem přichystala pro soba Rudolfa. Santa, který – přes nulové technické nadání – sestavoval kola, vláčky a další různé věci celé ty hodiny radosti vánočního rána.
Došlo mi to. Pochopila jsem radost, sdílení, lásku. Táta mě k sobě přitáhl a vřele objal a zůstali jsme tak hodně dlouhou dobu. Oba jsme plakali.
„Teď patříš do zvláštní skupiny lidí,“ pokračoval táta. „Od této chvíle se budeš podílet na radosti Vánoc, každý den v roce, nejen na jediný den. Od této chvíle žije Santa Klaus v tvém srdci stejně jako v mém. Teď je na tobě plnit jeho úkol dávat, protože duch Santa Klause žije v tobě. Tohle je jedna z nejdůležitějších chvil v tvém životě, protože teď víš, že Santa Klaus nemůže existovat bez lidí jako jsem já a ty, protože jen v nich žije dál. Myslíš, že to dokážeš přijmout?“
Srdce se mi dmulo pýchou a cítila jsem, že mi oči žhnou vzrušením: „Samozřejmě, tati. Chci, abych ho měla v srdci stejně jako ty. Mám tě ráda, táto. Ty jsi ten nejlepší Santa, co kdy na světě žil.“
Až přijde doba, kdy budu vysvětlovat existenci Santa Klause svým dětem, modlím se k duchu Vánoc, abych byla stejně výmluvná a milující jako můj táta onoho dne, kdy jsem se dozvěděla, že duch Santa Klause nenosí červený plášť. A doufám, že to přijmou stejně jako já toho dne. Plně jim věřím a myslím, že mě pochopí.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka:Patty Hansenová, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Zachráněná
Holčička, jejíž rodiče zemřeli, žila u babičky a spala v ložnici v prvním patře jejího domku.
Jednou v noci začal dům hořet a babička zahynula, když se snažila dítě zachránit. Oheň se rychle šířil a první patro domu brzy zachvátily plameny.
Sousedi zavolali hasiče. Nedokázali proniknout do domu, protože požár zatarasil všechny vchody. Holčička stála nahoře v okně, volala o pomoc a lidé, čekající dole, se právě dozvěděli, že požárníci přijedou, teprve až uhasí jiný oheň.
Najednou se objevil člověk se žebříkem, opřelo o stěnu domu, vylezl k oknu a zmizel uvnitř. Když se znovu ukázal, svíral holčičku v náručí. Předal dítě do čekajících paží dole a zmizel do noci.
Při vyšetřování vyšlo najevo, že dítě nemá žádné žijící příbuzné a o pár týdnů později se na radnici konala schůze, kde se mělo rozhodnout, kdo se vezme dítě domů a postará se o něj.
Učitelka navrhla, že by ráda dívenku vychovala. Zdůraznila, že pro ni dokáže zajistit dobré vzdělání. Farmář se nabídl, že ji vezme k sobě na farmu. Připomenul, že život na venkově je zdravý a šťastný. Další a další uváděli důvody, proč bude pro dítě nejlepší, aby žilo právě u nich.
Nakonec vstal nejbohatší muž města a prohlásil: „Mohu dát tomuto dítěti všechny výhody, o kterých jste mluvili a ještě navíc peníze a všechno, co za ně lze koupit.“
„Ještě někdo chce promluvit?“ zeptal se předseda schůze. Zezadu ze síně vykročil nějaký člověk. Pomalu se belhal a zdálo se, že ho trápí bolesti. Když došel až dopředu, postavil se přímo před holčičku a natáhl paže. Dav zalapal po dechu. Ruce a paže měl plné strašlivých jizev.
Holčička vykřikla: „To je ten pán, co mě zachránil!“ Skočila mu do náruče, objala ho kolem krku a držela se ho tak pevně jako oné osudné noci. Zabořila mu tvář do prsou a tiše vzlykala. Pak znovu vzhlédla a usmála se na něj.
„Schůze je ukončena,“ prohlásil předseda.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka:Autor neznámý, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Vzpomínky na paní Murphyovou
Loni v létě jsme ses manželem rozhodli místo cestování po dálnici, kde se jezdí moc rychle a kde jsou stále nějaké potíže, dojet na pláž „cestou nevyšlapanou“.
Projížděli jsme nevýrazným městečkem na východním pobřeží Marylandu, a tam se nám stala příhoda, na kterou nikdy nezapomeneme.
Začalo to docela prostě. Na semaforu naskočila červená. Při čekání na zelenou můj pohled padl na omšelou cihlovou budovu domova důchodců.
V bílé proutěné židli tam na verandě seděla postarší paní. Upřeně se mi dívala do očí, jako by mě žádala, téměř prosila, abych šla za ní.
Na semaforu naskočila zelená. Vyhrkla jsem: „Jime, zaparkuj auto za rohem.“
Vzala jsem ho za ruku a vedla ho po cestičce k domovu důchodců. Jim se zastavil. „Počkej přece; vždyť tam nikoho naznáme.“ Po jemném přemlouvání jsem manžela přece jen přesvědčila, že jsem nepřišla o rozum.
Paní, jejíž magnetický pohled si mě přitáhl, vstala ze židle, opřela se o hůlku a pomalu nám šla naproti.
„Jsem tak ráda, že jste se tu zastavili,“ usmála se vděčně. „Modlila jsem se za to. Máte pár minut, abyste si sedli a popovídali si?“ Následovali jsme ji na nerušené stinné místo po straně verandy.
Zaujala mě přirozená krása naší hostitelky. Byla štíhlá, ale ne hubená. Kromě vrásek v koutcích oříškových očí byla její slonovinová pleť hladká, téměř průhledná. Hedvábné stříbrné vlasy měla úhledně stočené do uzlu.
„Projede tu mnoho lidí,“ začala, „zvlášť v létě. Dívají se z auta a nevidí nic než starý barák se starými lidmi. Ale vy jste mě uviděli; Margaret Murphyovou.. a věnovali jste mi čas a zastavili.“ Po chvíli Margaret přemýšlivě pokračovala: „Někteří lidé věří, že všichni staří jsou senilní; pravda je taková, že jsme prostě jen osamělí.“ Pak se sama sobě zasmála: „Že nám to ale pořád ještě mluví, co?“
Margaret si pohrávala s nádhernou oválnou kamejí lemovanou diamanty, kterou měla připnutou na krajkovém límci bavlněných šatů s květinovým vzorkem, a přitom se nás vyptávala, jak se jmenujeme a odkud pocházíme. Když jsem prozradila, že z Baltimore, obličej se jí rozzářil a oči rozsvítily. Prohlásila: „Má sestra, Bůh žehnej její duši, bydlela v Baltimore celý život, na Gurush Avenue.“
To mě rozrušilo a hned jsem jí to vysvětlila: „Jako dítě jsem žila jen pár bloků od Homestead Street. Jakže se vaše sestra jmenovala?“ Okamžitě jsem si vzpomněla na Marii Gibbonovou. Byla to má spolužačka a nejlepší kamarádka. Přes hodinu jsme si s Margaret povídali o našem mládí.
Zabrali jsme se do živého rozhovoru, ze kterého nás vytrhla sestra se sklenicí vody a dvěma malými růžovými prášky. „Promiňte, že vyrušuju,“ oznámila příjemným hlasem, „ale je čas na léky a odpolední spánek, Margaret. Musíme natáhnout motorek, víte,“ usmála se a podala Margaret pilulky. Podívali jsme se s Jimem na sebe.
Margaret bez protestu spolkla prášky. „Nemohla bych zůstat ještě chvilku s přáteli, slečno Barterová?“ poprosila. Sestra laskavě, ale rozhodně odmítla.
Podala staré paní ruku a pomohla jí z křesla. Ujistili jsme Margaret, že se za ní určitě zastavíme příští týden, až se budeme vracet od moře. Výraz neštěstí se v její tváři rázem proměnil v radost. „To bude nádhera,“ těšila se.
Po slunném týdnu, v den kdy jsme se s Jimem vraceli domů, se nebe deštivě zatáhlo. Domov důchodců vypadal pod břidlicovitě zbarvenými mraky zvlášť ponuře.
Čekali jsme několik minut a pak se objevila sestra Barterová. Podala nám krabičku s dopisem. Jim ho předčítal a ona mě přitom držela za ruku.
Drazí,
Od té doby, co můj milovaný manžel Henry přede dvěma lety zemřel, jsem nezažila šťastnější dny, než byly ty poslední. Znovu se mi vrátila rodina, kterou mohu milovat a které na mně záleží.
Včera večer doktor říkal, že má obavy o mé srdce. Já se ale cítím báječně. A když jsem v téhle šťastné náladě, chci Vám poděkovat za radost, kterou jste oba přinesli do mého života.
Milá Beverly, tady je dárek, medailónek s kamejí, který jsem měla na sobě ten den, kdy jsme se setkali. Dal mi ho můj manžel v den naší svatby 30. června 1939. patřil jeho matce. Pěkně si ho užijte a já doufám, že jednoho dne bude patřit Vašim dcerám a potom zas jejich dětem. K tomu medailónku přidávám i svou věčnou lásku.
Margaret
Tři dny po naší návštěvě Margaret tiše zemřela ve spánku. Po tváři se mi rozběhly slzy, když jsem se kamej prohlížela. Něžně jsem ji otočila a přečetla nápis, vyrytý na stříbrné obroučce kameje: „Láska je věčná“.
Tak jako vzpomínky, drahá Margaret, jako vzpomínky.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka:Beverly Fineová, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
