Stála jsem na balkoně a kouřila své drahé cigarety. Přemýšlela jsem na tím, že to takhle dál nevydržím. Ve svých 20 letech sem si vzala 80-ti letého páprdu s vidinou jeho smrti a mého dědictví.
Ale deset let uplynulo a nic. Ten starý dědek byl pořád zdravý a čilý. To mě ničilo. Chtěla jsem peníze jen pro sebe.Ale ten dědula ne a ne natáhnout bačkory. Musí to skončit, rozhodla jsem se.
Naše vila stála hluboko v lese, ale nemohla jsem si stěžovat. Čtyři ohromné budovy lemující prostorný dvůr a dva bazény. Ano, ano. Všechno to bylo krásné. Jen staroušek běžící kolem růží to kazil.
Přicupital ke mně a chytil mojí ruku. Jeho vrásčitá kůže byla chladná a tak strašně “divná“.
„Drhá, zítra začíná lovná sezóna.“ Usmál se.
„To je skvělé, ale opravdu se chceš zúčastnit? Je to přeceněn nebezpečné a to pro muže každého věku.“
„Samozřejmě,“ řekl rychle „bude to senzace!“
Usmála jsem se na něj, bude to senzace.
Odpoledne jsem strávila ve svém salónku. Všechno jsem promýšlela. Nechala jsem si zavolat komorného. Za určitou částku byl schopen to provést. Zaplatila jsem mu hned a hotově. Pro jistotu.
Hned druhý den ráno vyjeli muži na lov. Můj muž mi vlepil na tváři pusu. Ach.. ty jeho oteklé, uslintané rty. Mrazilo mě v zádech, ale byla jsem ochotna to vydržet. Přece jen je to jeho poslední pusa.
Ani nevím, jak dlouho jsem čekala na jejich návrat, ale přišlo mi to jako věčnost.
Jen jsem ležela na lenošce, přemýšlela o tom, že budu vdova, poslouchala gramofonové desky a kouřila jednu cigaretu za druhou.
Kolem sedmé hodiny jsem zaslechla mužské hlasy. Popadla jsem kapesníček napuštěný silnou kolínskou a seběhla dolů.
„Vracíte se nějak pozdě.“ křikla jsem. A pak se ke mně všichni vrhli a začali mně utěšovat. Ten kapesníček skvěle splnil svůj účel, do očí mi vhrkly slzy. Ani nevím jak sem to dokázala, ale prostě jsem omdlela.
Za týden jsem šla k jeho právníkovi, měli jsme vyřídit závět.
V kanceláři byla i sestra mého (bývalého)manžela. Bylo jí tak osmdesát-pět a vyhlížela dost staromódně. Když právník začal číst závět, nevěřil jsem vlastním uším.:
Dobrou čtvrtinu našeho majetku odkázal na sirotčinec a zbytek jeho sestře osmdesáti-pěti leté sestře!
„A co já? Jsem přeci jeho žena!“
„Promiňte, na Vás jsem zapomněl.
Usmála jsem se. „V pořádku.“
„Vám manžel odkázal svých pět chrtů.“
Ale deset let uplynulo a nic. Ten starý dědek byl pořád zdravý a čilý. To mě ničilo. Chtěla jsem peníze jen pro sebe.Ale ten dědula ne a ne natáhnout bačkory. Musí to skončit, rozhodla jsem se.
Naše vila stála hluboko v lese, ale nemohla jsem si stěžovat. Čtyři ohromné budovy lemující prostorný dvůr a dva bazény. Ano, ano. Všechno to bylo krásné. Jen staroušek běžící kolem růží to kazil.
Přicupital ke mně a chytil mojí ruku. Jeho vrásčitá kůže byla chladná a tak strašně “divná“.
„Drhá, zítra začíná lovná sezóna.“ Usmál se.
„To je skvělé, ale opravdu se chceš zúčastnit? Je to přeceněn nebezpečné a to pro muže každého věku.“
„Samozřejmě,“ řekl rychle „bude to senzace!“
Usmála jsem se na něj, bude to senzace.
Odpoledne jsem strávila ve svém salónku. Všechno jsem promýšlela. Nechala jsem si zavolat komorného. Za určitou částku byl schopen to provést. Zaplatila jsem mu hned a hotově. Pro jistotu.
Hned druhý den ráno vyjeli muži na lov. Můj muž mi vlepil na tváři pusu. Ach.. ty jeho oteklé, uslintané rty. Mrazilo mě v zádech, ale byla jsem ochotna to vydržet. Přece jen je to jeho poslední pusa.
Ani nevím, jak dlouho jsem čekala na jejich návrat, ale přišlo mi to jako věčnost.
Jen jsem ležela na lenošce, přemýšlela o tom, že budu vdova, poslouchala gramofonové desky a kouřila jednu cigaretu za druhou.
Kolem sedmé hodiny jsem zaslechla mužské hlasy. Popadla jsem kapesníček napuštěný silnou kolínskou a seběhla dolů.
„Vracíte se nějak pozdě.“ křikla jsem. A pak se ke mně všichni vrhli a začali mně utěšovat. Ten kapesníček skvěle splnil svůj účel, do očí mi vhrkly slzy. Ani nevím jak sem to dokázala, ale prostě jsem omdlela.
Za týden jsem šla k jeho právníkovi, měli jsme vyřídit závět.
V kanceláři byla i sestra mého (bývalého)manžela. Bylo jí tak osmdesát-pět a vyhlížela dost staromódně. Když právník začal číst závět, nevěřil jsem vlastním uším.:
Dobrou čtvrtinu našeho majetku odkázal na sirotčinec a zbytek jeho sestře osmdesáti-pěti leté sestře!
„A co já? Jsem přeci jeho žena!“
„Promiňte, na Vás jsem zapomněl.
Usmála jsem se. „V pořádku.“
„Vám manžel odkázal svých pět chrtů.“