Potom co se konečně skupinka rozjařených chlapců zvedla od stolu, dopadla znaveně na židli.
Učebnici matiky položila vedle keramické vázy a zvrátila hlavu do zadu.
Nemá cenu pospíchat. Všechny děti od nich z ulice už jsou dávno na druhém břehu.Blbý doučování! Blbý, ale potřebný, pokud už nechtěla slyšet ten posměšný smích. Ty urážlivé poznámky na její rychlost a způsob počítání. Narážky jejího souseda. To všechno ji naprosto doráželo. Neustále se jí v hlavě opakovala situace “nepovedené vyvolání“ a následné vtipy na její osobu.
Každý prostě nemá svět mezi čísly, někdo žije mezi pastelkami, akvarely a tuží. V místě, kde přesnost není známá, kde se dá zachytit okamžik i myšlenka, ale hlavně tam, kde se dají překročit hranice fantazie.Mezi barvami, mimo rovnice.
Popadla pastelku a ruka jí sama začala klouzat po papíru, vytrhnutého ze sešitu.
Zastavil se čas.
Pod hrotem tužky se jako kouzlem začal objevovat její kraj, její zem. Děvka v modrých šatech, chlapec s náručí plnou růží i kočka odpočívající ve stínu vrby, to nebyla umělecká díla, ale obrázky od srdce. Ať to vyzní jakkoliv, byla to její duše.
Zastrčením tužky do penálu se ručička na hodinkách opět dala do pohybu a to hned o několik minut.
Rychle popadla tašku a učebnici, ale papír nechala na stole.
Copak je fantazie tak důležitá, jako neznámé? Za fantazii a dvacet korun si koupí hrnek kafe.
V dnešním světě není čas a místo na snění….
Je mi dnešního světa upřímně líto…